Školní sraz po 10 letech. Pozvali ‘myš’, aby se jí vysmáli. Pak ale vešla do sálu…
Pozvánka se slovem „sranda“
Zpráva přišla ve středu večer, když jsem kontrolovala uzávěrku restaurace.
Sraz po deseti letech. Sobota v sedm. Restaurace U Tří lip v Karlíně. Přijď. Bude sranda.
Pod zprávou bylo Klářino jméno.
Dlouho jsem se dívala hlavně na poslední dvě slova.
Bude sranda.
Pro většinu lidí to byla obyčejná věta. Pro mě měla jiný význam.
Když Klára během školy říkala, že bude sranda, obvykle to znamenalo, že někdo schoval moje přezůvky, nalepil mi na záda papír nebo vyfotil moje oblečení a poslal ho do třídní skupiny s posměšným komentářem.
Většinou jsem tím někým byla já.
Jmenovala jsem se Eliška Veselá, bylo mi třicet čtyři let a od maturity uplynulo deset roků. Žila jsem s manželem Petrem na Vinohradech a společně jsme provozovali restauraci v Karlíně. Nebyla slavná ani luxusní. Měla šedesát míst, malý salonek, otevřenou kuchyň a dvorek, který v létě voněl po bylinkách.
Petr vedl kuchyni. Já měla na starosti finance, personál, dodavatele a všechno, co hosté většinou neviděli.
Restaurace U Tří lip byla naše třetím rokem.
Když jsem si přečetla adresu třídního srazu, nejprve jsem si myslela, že jde o omyl. Potom jsem otevřela rezervační systém.
Na sobotu v sedm byl skutečně objednaný salonek pro čtrnáct lidí.
Rezervaci vytvořila Monika Horáková.
Moje bývalá spolužačka a Klářina nejbližší kamarádka.
V poznámce stálo:
Třídní sraz. Prosíme lepší stůl. Někteří hosté jsou zvyklí na vyšší úroveň.
Zavřela jsem notebook.
Petr právě přišel z kuchyně. Na černém tričku měl malou skvrnu od omáčky a v ruce držel dvě sklenice vody.
„Vypadáš, jako by ti někdo napsal z finančního úřadu,“ řekl.
Otočila jsem k němu telefon.
Zprávu si přečetl dvakrát.
„To jsou oni?“
Přikývla jsem.
Petr znal jen část toho, co se dělo na střední škole. Věděl, že jsem byla ve třídě často sama. Věděl, že jsem kvůli Kláře a Monice dlouho nenosila šaty a nesnášela fotografování.
Nikdy jsem mu ale nevyprávěla všechno.
„Nemusíš tam chodit,“ řekl.
„Je to v naší restauraci.“
„Právě proto nemusíš. Tomáš se o salonek postará. Já budu v kuchyni. Můžeš být doma a nikdo ti to nebude vyčítat.“
Posadila jsem se na kraj pracovního stolu.
„A co když přesně s tím počítají?“
„To není důležité.“
„Pro mě možná ano.“
Petr si sedl vedle mě.
„Chceš jim ukázat, že se mýlili?“
Ta otázka mě zaskočila.
Představila jsem si, jak přijdu do salonku, zaměstnanci mě pozdraví jménem a Klára zjistí, že restaurace patří mně. Ta představa mi na několik vteřin přinesla zvláštní uspokojení.
Hned potom jsem se za něj zastyděla.
„Nevím,“ přiznala jsem.
„Nemusíš jim nic dokazovat.“
„Vím.“
„Rozhodni se jen podle toho, jestli tam chceš být ty. Ne podle toho, co by Kláru naštvalo nebo potěšilo.“
Vzala jsem telefon a znovu si přečetla pozvánku.
O deset let dříve Klára rozhodovala, kde si smím sednout, co si mohu obléct a jestli se mi bude někdo ve třídě smát.
Nechtěla jsem, aby znovu rozhodla, kam se v sobotu večer neodvážím přijít.
„Půjdu,“ řekla jsem.
Petr mě nevzal do náruče ani mi neřekl, že jsem statečná. Jen přikývl.
„Dobře. A kdybys chtěla kdykoli odejít, napiš mi. Vyjdu z kuchyně zadním vchodem a pojedeme domů.“
Šaty z maturitního večírku
Vyrůstala jsem s maminkou v paneláku na Jižním Městě. Otec odešel, když mi bylo šest. Maminka pracovala přes den v obchodě a několik večerů v týdnu uklízela kanceláře.
Nikdy jsme neměly hlad. Měla jsem knihy, školní pomůcky i teplé boty.
Jen téměř všechno pocházelo ze slevy, bazaru nebo po někom známém.
Klára si toho všimla během prvního měsíce na střední škole.
Její rodiče provozovali hotel nedaleko Prahy. Do školy ji vozili autem a každý rok přijela z dovolené s novou kabelkou. Uměla být milá k učitelům, vtipná před spolužáky a krutá ve chvíli, kdy se nikdo dospělý nedíval.
Nejdřív se mě jen ptala, odkud mám svetr.
Potom začala odpovídat za mě.
„Ze sekáče.“
„Po starší sestřenici.“
„Možná z kontejneru.“
Neměla jsem starší sestřenici, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že se ostatní smáli.
Monika se smála nejhlasitěji.
Nejhorší nebyly jednotlivé poznámky. Nejhorší byla nejistota. Nikdy jsem nevěděla, jestli mě někdo zdraví proto, že mě má rád, nebo proto, že Klára připravila další vtip.
Nejčastěji se mi vracela vzpomínka na maturitní večírek.
Maminka mi několik týdnů upravovala tmavomodré šaty, které koupila od kolegyně. Každý večer po práci párala švy, zkracovala sukni a ručně přišívala drobné korálky kolem výstřihu.
Když jsem si je oblékla, poprvé jsem se cítila opravdu hezky.
V šatně před večírkem mě Klára požádala, jestli si mě může vyfotit. Řekla, že mi šaty sluší.
Byla jsem tak překvapená, že jsem souhlasila.
O deset minut později se fotografie objevila v třídní skupině. Klára ji zvětšila tak, aby byl vidět jeden nepravidelný šev na boku.
Pod ni napsala:
Když si objednáš plesové šaty, ale přijde ti závěs po babičce.
Seděla jsem sama na záchodě a četla reakce.
Někteří poslali smějící se obličej. Jiní nenapsali nic. Nikdo Kláře neřekl, aby fotografii smazala.
Mamince jsem o tom nikdy neřekla.
Když jsem přišla domů, zeptala se, jestli se mi večírek líbil.
Řekla jsem, že ano.
Šaty jsem potom uložila do krabice a už nikdy je nevzala na sebe.
O mnoho let později, když jsme s Petrem stěhovali věci do společného bytu, krabici našel. Zeptal se, proč schovávám šaty, které nenosím.
Tehdy jsem mu poprvé vyprávěla o Kláře.
V sobotu před srazem jsem krabici znovu vytáhla.
Šaty uvnitř stále byly. Korálky, které maminka přišívala po večerech, pevně držely. Na boku zůstal ten trochu křivý šev.
Přejela jsem po něm prstem.
Na sraz jsem si je samozřejmě nevzala. Už mi neseděly a ani jsem nechtěla, aby se celý večer změnil v symbolické divadlo.
Oblékla jsem si jednoduché černé kalhoty, tmavě modrou halenku a nízké boty.
Když jsem vyšla z ložnice, Petr krájel v kuchyni jablko.
„Vypadáš jako ty,“ řekl.
„To má být pochvala?“
„Ta nejlepší, kterou umím.“
Než jsem odešla, požádala jsem personál, aby se ke mně choval jako ke každému jinému hostovi. Nechtěla jsem žádné zvláštní menu, drahé víno na účet podniku ani připravené překvapení.
Tomáš, náš provozní, se zatvářil nejistě.
„A mám ti vykat?“
„Ne. Jen za mnou nechoď kvůli věcem, které mohou počkat.“
„A když nebudou moci?“
„Tak přijď.“
Před restaurací jsem byla o dvacet minut dřív.
Přesto jsem téměř nevystoupila z auta.
Před dveřmi restaurace
Seděla jsem na parkovišti a pozorovala, jak dovnitř přicházejí lidé, které jsem znala z fotografií na sociálních sítích.
Marek měl kratší vlasy a nosil brýle. Jiří přiletěl z Londýna a táhl malý kufr. Monika měla béžový kabát a stále stejný rychlý krok, jako by se snažila někoho dohonit.
Klára dorazila poslední.
Vystoupila z černého auta a ještě před zavřením dveří zkontrolovala svůj odraz v telefonu.
Poznala bych ji okamžitě.
Vlasy měla kratší a v obličeji několik nových, unavenějších rysů. Přesto se pohybovala stejným způsobem. Hlava lehce zvednutá, ramena rovná, pohled připravený rychle zhodnotit každého člověka kolem sebe.
Počkala jsem, až vejde.
Potom jsem vystoupila také.
U dveří restaurace mě přepadl starý pocit. Ne myšlenka nebo vzpomínka, ale fyzická reakce. Sevřel se mi žaludek, zvlhly dlaně a na okamžik jsem znovu cítila pach školní chodby.
Stačilo vejít dovnitř a možná uslyším tu starou přezdívku.
Myška.
Mohla jsem se otočit.
Nikdo kromě Petra nevěděl, že jsem tam byla. Mohla jsem odejít zadním vchodem, strávit večer doma a v pondělí se vrátit do práce.
Dveře se otevřely a vyšel pár, který právě dojedl večeři. Žena mi dveře přidržela.
„Jdete dovnitř?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
Teprve když jsem to vyslovila, udělala jsem první krok.
V salonku seděli téměř všichni. Když jsem vešla, rozhovory na několik vteřin utichly. Ne proto, že bych vypadala jako celebrita. Jen si mě lidé spojovali s dívkou, kterou deset let neviděli.
Marek vstal jako první.
„Eliško?“
Usmála jsem se.
„Ahoj.“
Objal mě trochu nejistě, jako by nevěděl, zda na to má právo. Jiří mi podal ruku a potom mě také krátce objal.
Monika se na mě dlouze podívala.
„Ty vypadáš úplně jinak.“
„Je to deset let.“
„Jistě. Samozřejmě.“
Klára zůstala sedět. Pomalu položila sklenici na stůl.
„Tak naše myška přece jen přišla.“
Několik lidí sklopilo oči.
Nikdo se nezasmál.
Posadila jsem se na volné místo naproti ní.
„Ahoj, Kláro.“
Čekala jsem, že se mi rozbuší srdce ještě víc. Místo toho se po prvních vteřinách trochu uklidnilo.
Klára nebyla vyšší ani mocnější, než jsem si ji pamatovala.
Byla to jen žena sedící u stolu.
„Myslela jsem, že se neodvážíš,“ řekla.
„Tak vidíš.“
Monika rychle otevřela menu.
„Měli bychom si objednat.“
Rozhovor se přesunul k práci, dětem, bydlení a lidem, kteří na sraz nepřišli. Marek měl zubní ordinaci v Kladně. Jiří pracoval v Londýně jako projektový manažer. Monika vedla kancelář menší pojišťovací společnosti.
Klára převzala část rodinného hotelu. Mluvila o plánované rekonstrukci, zahraničních hostech a nedostatku schopných zaměstnanců.
Potom se obrátila ke mně.
„A co děláš ty?“
„Pracuji v gastronomii.“
„Jako servírka?“
„Ne.“
„Tak v kuchyni?“
„Starám se hlavně o provoz a finance.“
Klára se pousmála.
„Takže pořád mezi účtenkami a talíři.“
„Dá se to tak říct.“
„A manžel?“
„Je kuchař.“
„To je hezké.“
Způsob, jakým to vyslovila, znamenal přesný opak.
Jiří změnil téma, ale Klára se k němu po chvíli vrátila.
„Bydlíš pořád na Jižním Městě?“
„Ne.“
„Já si vždycky představovala, že tam zůstaneš.“
„Proč?“
Na chvíli ztratila připravenou odpověď.
„Nevím. Prostě jsi tam patřila.“
„Bydlela jsem tam. To není totéž jako někam patřit.“
Marek se nervózně napil.
Klára se opřela do židle.
„Ty jsi dnes nějaká vážná. Přišli jsme si zavzpomínat, ne analyzovat každou větu.“
„Tak vzpomínejme.“
Věděla jsem, že jsem ji tím podráždila.
Viděla jsem to v jejích očích.
Stará přezdívka
Jídlo přišlo krátce po osmé. Personál odvedl skvělou práci. Nikdo mi nedal nic navíc ani se u mě nezastavil déle než u ostatních.
Klára se postupně uvolnila. Objednala další láhev vína a začala vyprávět historky ze školy.
Některé byly skutečně vtipné. Smála jsem se s ostatními, když Jiří připomněl náš katastrofální školní výlet, při kterém učitel zapomněl polovinu třídy na nádraží v Kolíně.
Potom Monika vzpomněla na maturitní večírek.
„Pamatujete, jak nám tehdy nefungovala hudba?“
„A jak se Marek pokusil opravit reproduktor a vyhodil pojistky,“ dodal někdo.
Klára se podívala na mě.
„A Eliščiny závěsové šaty.“
Tentokrát se nikdo nezasmál.
V ruce jsem držela vidličku. Pomalu jsem ji položila na talíř.
Klára se rozhlédla kolem.
„Ale no tak. Vždyť to byla legrace.“
„Pro tebe,“ řekla jsem.
„Bylo nám osmnáct.“
„Mně také.“
Monika se zadívala do sklenice.
Klára pokrčila rameny.
„Jestli tě jedna hloupá fotografie trápí ještě po deseti letech, možná není problém jen ve mně.“
Ta věta mě zasáhla přesně tam, kde to čekala.
Na okamžik jsem znovu seděla na školním záchodě a sledovala přibývající smějící se obličeje pod fotografií šatů, které maminka upravovala po nočních směnách.
Pod stolem jsem sevřela ruce.
„Nebyla to jedna fotografie.“
„Tak co ještě?“
„Opravdu to chceš slyšet?“
Klára se usmála.
„Jestli ti to pomůže.“
Začala jsem pomalu.
Připomněla jsem jí učebnice v odpadkovém koši. Papír s nápisem „socka“ na mých zádech. Zprávy, které mi posílali cizí kluci poté, co někdo zveřejnil moje telefonní číslo. Den, kdy mě spolužáci přesvědčili, že jeden z nich chce se mnou jít ven, a potom čekali za rohem, aby viděli, jak dlouho budu stát sama.
Nevyjmenovala jsem všechno.
Nemusela jsem.
Po několika větách se v salonku rozhostilo ticho.
Klára zavrtěla hlavou.
„Já si polovinu z toho ani nepamatuji.“
„Já ano.“
„Nikdo tě nenutil brát to tak vážně.“
Marek položil lokty na stůl.
„Kláro, nech toho.“
„Proč? Teď se budeme všichni tvářit, že jsme jí zničili život? Podívejte se na ni. Je v pořádku.“
„To, že někdo vypadá v pořádku, neznamená, že to nic nebylo,“ řekl Jiří.
Klára se k němu otočila.
„Ty jsi se smál také.“
Jiří zbledl.
„Ano,“ odpověděl. „A stydím se za to.“
Tentokrát Klára nic neřekla.
Do salonku vstoupil Tomáš, náš provozní. Z výrazu jeho tváře jsem poznala, že nejde o věc, která může počkat.
Přišel ke mně a sklonil se blíž.
„Promiň, Eliško. Máme problém s rezervací na zítřek. Hosté tvrdí, že mají potvrzený celý salonek, ale v systému je jen polovina. Potřebujeme rozhodnout, jestli jim nabídneme náhradní prostor a slevu.“
Klára se podívala nejprve na něj, potom na mě.
„Proč se ptáte jí?“
Tomáš se narovnal.
Na okamžik zaváhal.
„Protože je spolumajitelka.“
Paní majitelko
Nikdo neřekl ani slovo.
Tomáš pochopil, co se právě stalo, a nejraději by zmizel.
„Můžeme to vyřešit později,“ řekla jsem.
„Host čeká na telefonu.“
„Nabídněte jim menší salonek a dezert pro všechny na účet podniku. Jestli odmítnou, přesuňte je do horního patra v sesterské restauraci.“
„Dobře.“
Tomáš odešel.
Monika na mě hleděla s pootevřenými ústy.
„Tahle restaurace je tvoje?“
„Moje a Petrova.“
„Jak dlouho?“
„Tři roky.“
Klára se zasmála. Nebyl to veselý smích.
„Takže sis nás sem pozvala.“
„Ne. Rezervaci jsi vytvořila ty, Moniko.“
Monika rychle přikývla.
„Ano. Já jsem místo našla na internetu. Vůbec jsem netušila—“
„Tak proč jsi nic neřekla?“ přerušila ji Klára.
„Protože jsem nechtěla, aby se večer změnil v tohle.“
„V co? V představení, kde se všichni dozvědí, jak jsi úspěšná?“
„Kláro, já jsem restauraci nevybrala.“
„Ale přišla jsi připravená.“
Podívala se na moji halenku, šperky a kabelku, jako by v nich hledala důkaz předem připravené pomsty.
„Přišla jsem na třídní sraz.“
„A nechala ses obsluhovat vlastními zaměstnanci, abys nás potom mohla překvapit.“
„Požádala jsem je, aby se ke mně chovali jako k ostatním hostům.“
„To je ještě horší.“
„Proč?“
„Protože sis chtěla vychutnat, jak se před tebou ztrapním.“
V tu chvíli jsem pochopila něco, co mi během školy nikdy nedošlo.
Klára nepřemýšlela o tom, jak její slova působí na ostatní. Přemýšlela jen o tom, kdo má v daném okamžiku výhodu.
Když ji měla ona, byla to legrace.
Když ji neměla, bylo to ponížení.
„Já jsem deset let nepřemýšlela, jak tě ponížit,“ řekla jsem. „Snažila jsem se přestat bát lidí, kteří se ti podobali.“
Klára ztuhla.
„Nedělej ze mě nějaké monstrum.“
„Nedělám. Jen ti říkám, co se stalo.“
„A přesto tady sedíš jako majitelka restaurace. Takže ti to očividně neublížilo.“
Tentokrát jsem odpověděla hlasitěji, než jsem plánovala.
„Ublížilo.“
V salonku bylo naprosté ticho.
„To, co jste mi dělali, mě neposílilo. Neudělalo ze mě úspěšnou ženu. Několik let jsem se bála mluvit před lidmi. Odmítala jsem pracovní nabídky, protože jsem měla strach, že se mi budou smát. Nedokázala jsem si vzít šaty, aniž bych kontrolovala každý šev. Silnější jsem se stala až díky lidem, kteří se ke mně chovali jinak.“
Podívala jsem se na dveře do kuchyně, za kterými pracoval Petr.
„Díky mamince, která nikdy nevěděla, proč už nechci nosit šaty, na nichž pracovala celé večery. Díky manželovi, který mě nikdy nepotřeboval zmenšit, aby se vedle mě cítil větší. A díky terapii, o které jsem dlouho nikomu neříkala.“
Klářin výraz se změnil.
Poprvé nevypadala rozzlobeně.
Vypadala zaskočeně.
„Ty jsi chodila na terapii kvůli škole?“
„Nejen kvůli škole. Ale škola byla jedním z důvodů.“
Klára se podívala na ostatní.
„A tohle všechno teď má být moje vina?“
„Ne. Za svůj dnešní život odpovídám já. Ty ale odpovídáš za to, co jsi tehdy dělala.“
Omluva, která měla přijít dávno
První promluvil Marek.
„Eliško, já jsem tu fotografii těch šatů viděl.“
Podívala jsem se na něj.
„Dal jsem pod ni smějící se obličej,“ pokračoval. „Pamatuji si to. Věděl jsem, že je ti to nepříjemné, ale chtěl jsem zapadnout. Mrzí mě to.“
Neřekl, že byl mladý. Neřekl, že to všichni dělali. Neřekl, že si to už nepamatuje.
Jen se omluvil.
Právě proto jeho slova něco znamenala.
Jiří se přidal.
„Já jsem byl u toho, když tě nechali čekat před kinem. Věděl jsem, že tam nikdo nepřijde. Mohl jsem ti to říct a neudělal jsem to.“
Sklopil oči.
„Je mi to líto.“
V krku mě začalo pálit.
Deset let jsem si představovala, že kdyby se někdo omluvil, řeknu něco chytrého a klidného. Ve skutečnosti jsem jen přikývla.
Monika stále seděla vedle Kláry.
„Já jsem většinou jen dělala to, co Klára,“ řekla.
„Moniko,“ ozvala se Klára varovně.
Monika se k ní otočila.
„Je to pravda.“
„Takže za všechno můžu já?“
„Ne. Já jsem se rozhodla jít s tebou. Smála jsem se, protože jsem nechtěla, abys začala dělat to samé mně.“
Hlas se jí třásl.
„To není omluva. Jen vysvětlení.“
Potom se podívala na mě.
„Mrzí mě to, Eliško.“
Klára vstala.
„Tak tohle je neuvěřitelné.“
Vzala kabelku z opěradla židle.
„Všichni se najednou budete omlouvat, protože zjistíte, že vlastní restauraci? Kdyby přišla v obyčejném svetru a řekla, že uklízí kanceláře, ani byste se na ni nepodívali.“
Její slova byla krutá.
Zároveň v nich byla část pravdy, která zabolela jinak.
Podívala jsem se na Marka a Jiřího. Oba mlčeli.
„Možná máš pravdu,“ řekla jsem. „Možná některým z nich pomohlo, že vidí, že se mi daří. Ale to nic nemění na tom, že právě teď dostali možnost říct něco, co měli říct dávno.“
„A já mám udělat co? Kleknout si před tebou?“
„Ne.“
„Tak co chceš?“
Nadechla jsem se.
„Aby ses přestala tvářit, že bolest existuje jen tehdy, když si ji sama pamatuješ.“
Klára sevřela rty.
Na několik vteřin jsem měla pocit, že něco řekne. Možná se omluví. Možná poprvé připustí, že tehdejší legrace nebyla nevinná.
Místo toho položila na stůl několik bankovek.
„Za sebe si zaplatím.“
„To je samozřejmé,“ odpověděla jsem.
Čekala, že ji zastavím nebo jí nabídnu večeři na účet podniku.
Neudělala jsem ani jedno.
Klára odešla.
Dveře salonku se za ní tiše zavřely.
Nikdo se nesmál.
Stůl číslo sedm
Po Klářině odchodu už večer nepokračoval tak, jak si ho Monika naplánovala.
Někteří spolužáci zůstali. Jiní se po chvíli omluvili a odešli. Mluvili jsme méně o úspěších a více o věcech, které se nám nepodařily.
Marek vyprávěl, že první ordinaci musel zavřít kvůli dluhům. Jiří přiznal, že se v Londýně několik let cítil úplně sám. Monika řekla, že s Klárou zůstávala v kontaktu hlavně ze zvyku a strachu, že bez ní nebude patřit nikam.
Poprvé jsem je neviděla jako starou třídu.
Viděla jsem skupinu dospělých lidí, kteří si s sebou přinesli vlastní selhání, stud a nejistotu.
To neomlouvalo minulost.
Jen ji to zbavovalo části moci.
Kolem jedenácté odešli poslední hosté. Personál začal sklízet sklenice a připravovat salonek na další den.
Zůstala jsem sedět u stolu číslo sedm.
Petr přišel z kuchyně. Sundal si zástěru a posadil se vedle mě.
„Jaké to bylo?“
„Horší, než jsem doufala.“
„A lepší, než ses bála?“
Chvíli jsem přemýšlela.
„Ano.“
Položil přede mě malou misku pistáciové zmrzliny.
„Slíbil jsem ti ji, i když jsi nemusela utéct.“
Usmála jsem se.
Telefon na stole zavibroval.
Byla to zpráva od Kláry.
Nevěděla jsem, že to v tobě zůstalo tak dlouho.
Čekala jsem na další větu.
Žádná nepřišla.
Nebyla to omluva. Spíš první malá trhlina v přesvědčení, že nikdy nic neudělala.
Telefon jsem odložila.
„Odpovíš jí?“ zeptal se Petr.
„Dnes ne.“
Dojedla jsem zmrzlinu a pomohla personálu s posledními věcmi. Když všichni odešli, prošla jsem restauraci a zhasínala jednotlivá světla.
Nad stolem číslo sedm zůstala svítit poslední lampa.
Na tom místě mi Klára znovu řekla „myško“.
O několik hodin později už ta přezdívka zněla jako slovo z velmi starého příběhu, který někdo vyprávěl o cizí dívce.
Neztratila moc proto, že jsem vlastnila restauraci.
Ani proto, že Klára odešla první.
Ztratila ji ve chvíli, kdy jsem nahlas řekla, co se stalo, a nepřijala její vysvětlení, že to byla jen legrace.
Zhasla jsem lampu nad stolem.
Petr na mě čekal u dveří s kabátem v ruce.
Venku byl chladný pražský večer. Tramvaj projela křižovatkou a v oknech okolních domů se postupně zhasínalo.
Zamkla jsem restauraci.
Potom jsme šli domů.
