“Kdybys Byla Víc Jako Tvoje Sestra,” Vzdychla Máma, Chválíc Její Novou Práci…
1. Stůl u dveří do kuchyně
„Na rozdíl od některých lidí jsem si já vybrala skutečnou profesi.“
Moje sestra Olívie zvedla sklenku šampaňského a podívala se přes celý sál přímo na mě.
Seděla jsem u stolu číslo devět, hned vedle dveří do hotelové kuchyně. Pokaždé, když některý z číšníků prošel kolem, dveře se rozkývaly a do sálu pronikl pach pečeného masa, páry a mycího prostředku.
Několik hostů se zasmálo.
Moji rodiče také.
Matka si zakryla ústa rukou, jako by Olívie řekla něco roztomile drzého. Otec se usmíval a souhlasně přikyvoval. Byl na svou starší dceru hrdý. Právnička, partnerka v zavedené kanceláři, novomanželka v nádherných šatech.
Já byla ta druhá.
Ta, která „dělá něco s počítači“.
Nutila jsem se usmívat, i když mě bolely tváře. Nechtěla jsem se hádat na sestřině svatbě. Nechtěla jsem se zvednout, odejít a dát rodině další důvod říkat, že jsem přecitlivělá.
Proto jsem sklopila oči ke sklenici s vodou.
O několik minut později se od hlavního stolu zvedl Olíviin tchán Pavel Vacek. Byl právník a většinu večera se bavil jen s důležitými hosty.
Tentokrát však mířil přímo ke mně.
Zastavil se u stolu číslo devět a podal mi ruku.
„Vy jste Klára Novotná z Jantar Studia, že?“
Rozhovory kolem nás pomalu utichaly.
„Ano,“ odpověděla jsem.
Pavel se usmál.
„Tak to vám musím pogratulovat. Smlouva s Nordhavn Interactive je jedna z nejzajímavějších věcí, které jsem letos v herním průmyslu viděl.“
Můj otec odložil sklenku.
Matka se otočila.
A Olívie poprvé za celý večer přestala působit dokonale.
2. Dcera s potenciálem
V našem domě existovala dvě slova, která popisovala dítě, jež plní očekávání.
Rozumné a praktické.
Olívie byla obojí.
Od první třídy nosila samé jedničky. Hrála na violoncello, i když ji to nikdy příliš nebavilo. Vedla školní debatní klub, pomáhala učitelům organizovat akademie a přesně věděla, co má říct dospělým, aby byli spokojení.
Já byla tichá.
Nezlobila jsem, neutíkala z domova a nenosila špatné známky. Jen jsem se zajímala o věci, kterým rodiče nerozuměli.
Když mi bylo třináct, strýc mi daroval starý počítač. Byl pomalý, hlučný a při spuštění zněl, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Přesto jsem u něj dokázala sedět celé hodiny.
Nejprve jsem hrála jednoduché hry. Potom mě začalo zajímat, jak vznikají.
Na internetu jsem našla první návody k programování. Příkazy jsem si opisovala do sešitu a zkoušela je tak dlouho, dokud se na obrazovce nezačalo dít něco, co jsem předtím viděla jen ve své hlavě.
V patnácti jsem vytvořila krátkou textovou hru o opuštěném nádraží.
Ukázala jsem ji otci.
„Tati, podívej. Udělala jsem to sama.“
Posadil se ke mně, chvíli sledoval řádky textu a potom se zeptal:
„A k čemu to je?“
„Je to hra.“
„Aha.“
Čekala jsem, že se zeptá, jak dlouho mi to trvalo nebo jak jsem se to naučila.
Místo toho řekl:
„Olívie bude v létě na praxi v advokátní kanceláři. Možná by sis také měla najít něco užitečného.“
Matka reagovala podobně.
„Jako koníček je to hezké,“ řekla. „Ale člověk potřebuje skutečnou profesi.“
Skutečná profese byla práce, kterou znali.
Právník. Lékař. Učitel. Inženýr.
Počítačové hry byly podle nich zábava, kterou člověk provozuje po večerech, až se vrátí z opravdového zaměstnání.
Když jsem oznámila, že chci studovat informatiku a multimediální tvorbu v Brně, matka se tvářila, jako bych zahodila celý život.
„Mohla bys jít na ekonomii,“ přesvědčovala mě. „Nebo na práva jako Olívie.“
„Nechci být jako Olívie.“
Řekla jsem to klidně, ale v kuchyni nastalo ticho.
Otec odložil noviny.
„Nemusíš být jako ona,“ odpověděl. „Stačilo by, kdybys trochu přemýšlela o budoucnosti.“
Právě to jsem dělala.
Jen moje budoucnost nevypadala jako ta, kterou pro mě vybrali oni.
3. Studio, kterému nikdo nevěřil
Na vysoké škole jsem poznala Jakuba a Maju.
Jakub uměl stavět herní systémy a dokázal se celé hodiny hádat o jediném pohybu postavy. Maja kreslila světy, které působily, jako by existovaly dávno předtím, než je otevřela v počítači.
Ve třetím ročníku jsme vytvořili malou hru pro studentskou soutěž.
Nevyhráli jsme.
Porotci řekli, že je příliš pomalá a že hráči nebudou chtít číst tolik textu. Přesto si ji během několika měsíců stáhlo skoro deset tisíc lidí.
Poprvé jsme si připustili, že bychom mohli zkusit vytvořit něco vlastního.
Po škole jsme si pronajali dvě místnosti ve starší kancelářské budově v Brně. Jedna sloužila jako pracovna, druhá jako sklad, kuchyň a občas i ložnice.
Na dveře jsme nalepili papír s názvem:
Jantar Studio
Rodičům jsem zavolala hned první večer.
„Založili jsme firmu,“ řekla jsem.
Otec se odmlčel.
„Jakou firmu?“
„Herní studio.“
„Kláro, kvůli tomu jsi studovala pět let?“
„Ano.“
„A kdo vám platí výplaty?“
„Zatím nikdo. Máme úspory a pracujeme na první hře.“
Slyšela jsem jeho povzdech.
„Nezlob se, ale to není podnikání. To je pokus.“
Možná měl částečně pravdu.
Naše první hra byla neúspěšná.
Vydávali jsme ji skoro dva roky. Pracovali jsme po nocích, půjčovali si techniku a odmítali si připustit, že děláme příliš mnoho věcí najednou.
Po vydání se prodalo jen několik tisíc kopií. Nestačilo to ani na pokrytí nákladů.
Jakub chtěl studio zavřít.
Maja přemýšlela, že přijme místo v reklamní agentuře.
Já jsem seděla na podlaze mezi krabicemi a dívala se na účet, na kterém zbývalo necelých sto tisíc korun. Byly to poslední peníze firmy.
Neřekla jsem tehdy žádnou velkou větu o tom, že se nikdy nevzdáme.
Jen jsem řekla:
„Zkusme ještě jeden menší projekt. Bez velkého světa. Bez stovky funkcí. Uděláme jen to, co opravdu umíme.“
Přes den jsme začali pracovat pro jiné firmy. Dělali jsme grafiku, animace a drobné programátorské zakázky.
Večer jsme vyvíjeli svou novou hru.
Jmenovala se Město pod mlhou.
Byla to příběhová hra odehrávající se ve smyšleném moravském městečku. Hráč neporážel armády a nezachraňoval svět. Hledal zmizelou ženu a postupně odhaloval tajemství několika rodin.
Při vydání jsme čekali další tiché zklamání.
První den se prodalo osm set kopií.
Druhý den téměř dva tisíce.
Po týdnu o hře napsal německý časopis a jeden známý streamer ji začal vysílat. Během několika měsíců jsme prodali přes sto tisíc kopií.
Nebyl to celosvětový zázrak.
Pro nás to však znamenalo, že jsme přežili.
4. Co rodina věděla – a nechtěla vědět
Není pravda, že by rodiče o mém studiu nevěděli.
Věděli.
Jen nikdy neposlouchali dost dlouho, aby pochopili, co jim říkám.
Když jsme přijali prvních pět zaměstnanců, matka odpověděla:
„To je hezké. Olívie právě vyhrála svůj první spor.“
Když jsme se přestěhovali do větší kanceláře, otec se zeptal:
„A máte už nějakého skutečného investora?“
Když jsme podepsali smlouvu s českým vydavatelem, matka mi doporučila, abych si pro jistotu ponechala živnost na účetní poradenství, které jsem nikdy nedělala.
V jejich vyprávění se studio stále zmenšovalo.
Byl to projekt.
Malá firma.
Něco na internetu.
Moje počítačová práce.
Olívie na tom měla svůj podíl.
Když jsme byly mladší, nehádaly jsme se často. Nebyly jsme si však ani blízké. Ona plnila očekávání a já jsem jí připomínala, že existuje i jiný způsob života.
To ji znervózňovalo.
„Kolik vás tam vlastně je?“ zeptala se mě jednou při rodinném obědě.
„Přes čtyřicet.“
Zasmála se.
„Čtyřicet lidí vyrábí jednu hru?“
„Ne jednu. Máme více projektů.“
„A vydělává to vůbec?“
„Ano.“
„Tak to je hlavní.“
Její tón naznačoval, že mi dává pochvalu, kterou bych měla ocenit.
Když se Jantar Studio začalo připravovat na větší mezinárodní spolupráci, doma jsem o ní téměř nemluvila.
Nechtěla jsem nic tajit.
Jen jsem byla unavená z vysvětlování věcí lidem, kteří pokaždé čekali jen na chvíli, kdy budou moci změnit téma.
Rok před Olíviinou svatbou jsme měli osmdesát šest zaměstnanců. Druhá velká hra byla ve vývoji a Město pod mlhou se chystalo na konzole.
Začali jsme jednat se skandinávským vydavatelem Nordhavn Interactive. Nabídl nám financování dalšího vývoje a práva na distribuci hry v několika zemích.
Jednání trvala skoro osm měsíců.
Smlouva měla hodnotu desítek milionů korun rozložených do několika let. Neznamenala, že jsem se stala miliardářkou. Znamenala však, že studio získalo stabilitu, o které jsme na začátku ani nesnili.
Podepsali jsme ji čtyři dny před svatbou.
Otec mi ve stejný den zavolal.
„Kláro, ještě jedna věc k Olívii,“ začal. „Fotograf chce doplatit zálohu a už jsme trochu překročili rozpočet.“
„Kolik chybí?“
Řekl částku.
Poslala jsem mu ji.
Nezeptal se, zda si to mohu dovolit.
Jen poděkoval a dodal:
„Ty jsi vždycky byla praktická.“
Po letech jsem se konečně stala praktickou dcerou.
Ale jen ve chvíli, kdy bylo potřeba něco zaplatit.
5. Olíviin dokonalý den
Svatba se konala v zámeckém hotelu nedaleko Mikulova.
Matka ji plánovala téměř rok. Každý detail měl ukázat, že její starší dcera uspěla.
Bílé květiny.
Smyčcové trio.
Ručně psané jmenovky.
Fotograf z Prahy.
Rodina ženicha patřila k lidem, na které chtěla matka udělat dobrý dojem. Tomášův otec Pavel vedl obchodněprávní kancelář. Jeho matka pracovala řadu let v kulturní nadaci.
Olívie byla právnička.
Tomáš byl právník.
Jejich život vypadal přesně tak, jak si naši rodiče vždy představovali úspěch.
Přijela jsem sama v jednoduchých tmavě zelených šatech. Matka si mě prohlédla od bot až po vlasy.
„Vypadáš hezky,“ řekla. „Možná trochu nenápadně.“
„To mi vyhovuje.“
„Hlavně se dnes s Olívií o ničem nepřete.“
„Nemám v plánu se přít.“
Podala mi kartičku s číslem stolu.
Devět.
Když jsem si všimla jeho umístění vedle kuchyně, pochopila jsem.
U hlavního stolu seděli novomanželé, rodiče a svědci. Další stoly patřily kolegům z právnických kanceláří, významným klientům a blízkým přátelům.
U stolu číslo devět seděla starší sousedka, dvě vzdálené sestřenice a bývalá spolužačka nevěsty, se kterou už téměř nebyla v kontaktu.
Nikdo mi výslovně neřekl, že jsem méně důležitá.
Nebylo to potřeba.
Olívie během obřadu vypadala šťastně. Když ji otec vedl uličkou, plakal. Při přípitku mluvil o tom, jak na ni byl vždy hrdý.
„Už jako malá věděla, co chce,“ řekl. „Byla pracovitá, cílevědomá a vybrala si povolání, které má smysl.“
Nechtěla jsem v té větě hledat skrytý vzkaz.
Potom vstala Olívie.
Poděkovala rodičům, Tomášovi i kolegům. Mluvila lehce a vtipně. Hosté se smáli na správných místech.
Pak se její pohled zastavil na mně.
„Na rozdíl od některých lidí jsem si já vybrala skutečnou profesi.“
Několik jejích kolegů se zasmálo okamžitě.
Matka také.
Otec přikývl, jako by slyšel starý rodinný vtip.
Nikdo nevyslovil moje jméno.
Přesto se několik hlav otočilo ke stolu číslo devět.
V tu chvíli mi došlo, že rodiče možná nikdy nepochopí, co dělám. Ale dokonale pochopili, že jsem v rodině vhodným terčem.
Zůstala jsem sedět.
Nechtěla jsem Olívii dát scénu, kterou by později mohla popisovat jako důkaz mé závisti.
Potom ke mně přišel Pavel Vacek.
6. Host, který znal moje jméno
Pavlova kancelář se podílela na právní kontrole některých smluv společnosti Nordhavn Interactive.
Moje jméno znal z dokumentů.
„Myslel jsem si, že je to shoda jmen,“ řekl. „V materiálech byla fotografie jen malá. Ale když jsem vás viděl, došlo mi to.“
Postavil se vedle mé židle a dál držel mou ruku.
„Vaše studio odvedlo skvělou práci. Můj synovec hrál Město pod mlhou a několik týdnů nemluvil o ničem jiném.“
Lidé u vedlejších stolů začali poslouchat.
„Děkuji,“ odpověděla jsem. „Na té hře pracoval celý tým.“
„Samozřejmě. Ale pokud vím, původní návrh a hlavní scénář jsou vaše.“
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek.
Nechtěla jsem, aby se to stalo právě tady.
Pavel se otočil k mému otci.
„Františku, vy jste nám ani neřekl, že Klára vede Jantar Studio.“
Otec se krátce zasmál.
„Ona nám o práci moc nevypráví.“
Podívala jsem se na něj.
Byla to drobná věta, ale přesunula odpovědnost na mě.
Jako bych mlčela schválně.
„Vy o tom opravdu nevíte?“ zeptal se Pavel.
Matka si upravila ubrousek.
„Víme, že dělá hry.“
„To studio právě uzavřelo velkou distribuční smlouvu. V našem oboru se o ní mluvilo několik měsíců.“
„Jak velkou?“ zeptal se otec.
Otázka přišla příliš rychle.
Pavel zaváhal. Došlo mu, že mluví o něčem, co možná neměl sdělovat.
„Podrobnosti jsou samozřejmě neveřejné. Ale je to velmi významný krok pro české nezávislé studio.“
Olívie sestoupila od hlavního stolu.
„Co se děje?“
Tomáš jí něco zašeptal. Její výraz se změnil.
„Ty jsi tu firmu založila?“ zeptala se mě.
„Ano.“
„Já myslela, že tam pracuješ.“
„Pracuji. A zároveň ji spoluvlastním.“
„Od kdy?“
„Od začátku.“
Matka zbledla.
„A kolik lidí tam vlastně máte?“
„Osmdesát šest.“
Kolem nás nastalo ticho.
Ne dramatické ticho celého sálu. Hudba dál hrála a číšníci nosili dezert. Jen lidé v našem okolí přestali mluvit.
Otec se na mě díval, jako bych před ním stála v cizím oblečení.
„Proč jsi nám to neřekla?“
Ta otázka bolela víc než sestřin vtip.
„Říkala jsem vám to.“
„Ne takhle.“
„Jak jinak jsem to měla říct?“
Otec nic nenamítl.
Olívie sevřela sklenku.
„Takže sis to schovala právě na dnešek.“
„Nic jsem neschovala.“
„Pavel se tě najednou rozhodl představit jako velkou podnikatelku přímo na mé svatbě?“
„Já jsem ho o to nepožádala.“
„Ale líbí se ti to.“
Její hlas zněl klidně, ale znám ho celý život. Pod klidem už rostl vztek.
„Olívie, pojďme to neřešit tady.“
„Ty jsi přišla na moji svatbu, nechala jsi mě říct ten přípitek a pak jsi čekala, až ze mě uděláš hlupáka.“
Poprvé za celý večer jsem zvýšila hlas.
„Já jsem tě nenutila mluvit o mé práci.“
Olívie ztichla.
Vedle nás stála naše matka s očima plnýma slz. Nebyla jsem si jistá, zda pláče kvůli mně, kvůli Olívii, nebo kvůli tomu, že si toho všimli důležití hosté.
Vzala jsem kabelku.
„Půjdu.“
„Kláro,“ ozval se otec.
„Dnes je Olíviin den. Nechci ho dál měnit.“
Byla to pravda.
Ale nebyla to jediná pravda.
Také jsem už nedokázala sedět u stolu číslo devět a poslouchat, jak se lidé omlouvají jen proto, že zjistili, že moje práce má větší hodnotu, než předpokládali.
7. Nebyla to soutěž
Olívie mě dohonila v hotelové chodbě.
Její dlouhé šaty šustily po podlaze. V ruce držela telefon a na tváři měla výraz, který jsem u ní neviděla od dětství.
Nebyla rozzlobená nevěsta.
Byla to vystrašená starší sestra.
„Zničila jsi mi večer,“ řekla.
„Nechtěla jsem.“
„Všichni teď mluví o tobě.“
„Za hodinu budou znovu mluvit o svatbě.“
„Ty tomu nerozumíš.“
„Čemu?“
Olivie se podívala ke dveřím sálu.
„Celý život jsem dělala všechno správně.“
Neodpověděla jsem.
„Učila jsem se, šla jsem na práva, pracovala jsem o víkendech, vzala si člověka, kterého mají rodiče rádi. Udělala jsem přesně to, co ode mě všichni chtěli.“
„Já vím.“
„A ty jsi udělala všechno špatně.“
Ta věta mě měla urazit. Místo toho zněla smutně.
„Podle koho?“
Olívie otevřela ústa, ale neodpověděla.
„Ty sis dělala, co jsi chtěla,“ pokračovala. „Neposlouchala jsi je. Nechodila jsi domů. Nezajímalo tě, co si o tobě myslí.“
„Zajímalo.“
„Ne tolik jako mě.“
V tom měla pravdu.
Mně trvalo mnoho let přestat čekat na souhlas našich rodičů.
Olívie na něj stále čekala každý den.
„Myslela jsem si, že jsi neúspěšná,“ řekla tiše.
„Vím.“
„Protože to říkali oni.“
„A protože ti vyhovovalo, že jsem pod tebou.“
Její oči se zalily slzami.
„Možná.“
Poprvé ten večer řekla něco úplně upřímného.
„Neměla jsem si z tebe dělat legraci,“ pokračovala. „Ale ty nevíš, jaké je to být celý život ta, která nesmí udělat chybu.“
„A ty nevíš, jaké je být celý život tou chybou.“
Stály jsme proti sobě na chodbě, dvě dospělé ženy v drahém hotelu. Přesto jsme znovu byly děti v kuchyni našich rodičů.
Jedna měla být dokonalá.
Druhá se měla více snažit.
„Je mi líto, že se to stalo dnes,“ řekla jsem.
„Mně je líto toho přípitku.“
Nevěděla jsem, zda je to omluva.
Pro tu chvíli to však stačilo.
Nevrátila jsem se do sálu.
Objednala jsem si taxi a odjela domů.
8. Večeře bez porovnávání
Rodiče mi volali už v noci.
Telefon jsem vypnula.
Ráno jsem měla jedenáct zmeškaných hovorů od matky, sedm od otce a dvě zprávy od Olívie.
První zpráva zněla:
Promiň. Byla jsem naštvaná.
Druhá přišla o hodinu později:
Neměla jsem to říkat.
Neodpověděla jsem hned.
Potřebovala jsem několik dní, během kterých nikdo nebude vysvětlovat, že mě měl vždycky rád, jen nerozuměl technologiím.
O týden později jsem souhlasila s večeří u rodičů.
Seděli jsme u stejného stolu, u kterého mi kdysi matka říkala, že videohry nejsou skutečná práce.
Olívie nepřišla.
Byla na svatební cestě a možná to tak bylo lepší.
Matka uvařila těstoviny, které jsem měla ráda jako dítě. Otec nalil vodu a několikrát si upravil brýle, i když mu nesklouzávaly.
„Přečetli jsme si o studiu,“ začal.
„To jsem čekala.“
„Nevěděli jsme, že je tak velké.“
„Říkala jsem vám, kolik lidí zaměstnáváme.“
„Asi jsme si nedokázali představit, co to znamená.“
„Mohli jste se zeptat.“
Otec sklopil oči.
Matka si složila ruce do klína.
„Mysleli jsme, že tě chráníme.“
„Před čím?“
„Před zklamáním. Před tím, že se ti to nepovede.“
„A proto jste se rozhodli být zklamaní předem.“
Matka začala plakat.
Tentokrát jsem ji neutěšovala.
Nechtěla jsem být krutá. Jen jsem potřebovala, aby emoce znovu nepřerušily rozhovor dřív, než řeknu, co jsem nikdy nedokázala vyslovit.
Vyprávěla jsem jim o první neúspěšné hře.
O měsících, kdy jsme nevěděli, zda zaplatíme nájem.
O zakázkách, které jsme přijímali jen proto, abychom mohli dál vyvíjet vlastní projekt.
O prvních zaměstnancích.
O strachu, že když udělám špatné rozhodnutí, nepřijdu o peníze jen já, ale i lidé, kteří mi uvěřili.
O smlouvě s Nordhavnem.
O tom, že úspěch nevypadal jako jedna velká výhra. Spíš jako stovky malých rozhodnutí, která mohla skončit špatně.
Rodiče poslouchali.
Otec mě ani jednou nepřerušil, aby mluvil o Olívii.
Když jsem skončila, v kuchyni zůstalo ticho.
„Byl jsem špatný otec,“ řekl nakonec.
Nebyla to věta, kterou jsem chtěla slyšet. Nechtěla jsem, aby se potrestal a čekal, že ho budu uklidňovat.
„Byl jsi otec, který se díval jen tam, kde čekal úspěch.“
Přikývl.
„A tebe jsem přestal vidět.“
„Ano.“
Matka se nadechla.
„Jsme na tebe hrdí.“
Podívala jsem se na ni.
„Byli byste na mě hrdí, i kdyby ta smlouva nevyšla?“
Nedokázala odpovědět okamžitě.
Právě to byla nejpoctivější část celého večera.
„Chci se to naučit,“ řekla potom.
Nebyl to dokonalý konec.
Neodpustila jsem jim během jedné večeře. Oni během jednoho týdne nezměnili způsob, jakým přemýšleli celý život.
Ale poprvé neslibovali, že už všechno chápou.
Přiznali, že nechápali.
O dva měsíce později přijeli do našeho studia.
Nečekala je prosklená věž ani luxusní kancelář. Jantar Studio sídlilo ve zrekonstruované tovární budově. Na chodbě stály krabice s technikou, v kuchyňce někdo nechal neumytý hrnek a z jedné místnosti se ozývala hádka o barvu herní mapy.
Ukázala jsem jim jednotlivé týmy.
Jakub jim vysvětlil, jak vznikají herní systémy. Maja ukázala první kresby Města pod mlhou. Mladý tester vyprávěl otci, že díky práci ve studiu nemusel po škole odejít z Brna.
Matka se zastavila před skleněnými dveřmi mé kanceláře.
Bylo na nich napsáno:
Klára Novotná
spoluzakladatelka a kreativní ředitelka
Přejela po nápisu prstem.
„Takže tohle všechno opravdu začalo v tom malém bytě?“
„Ano.“
„A my jsme si mysleli, že si tam jen hrajete.“
„My jsme si hráli,“ odpověděla jsem. „Jen jsme tu hru brali vážně.“
Matka se pousmála.
Při odchodu se mě zeptala, jestli může někdy vidět celou hru.
Ne propagační video.
Ne článek o smlouvě.
Hru.
Večer jsem jí poslala jednoduchý návod, jak ji nainstalovat.
Olivie mi mezitím napsala, že si Město pod mlhou také koupila. První kapitolu prý nedokončila, protože se ztratila na nádraží.
Napsala:
Nevím, co tam mám dělat.
Odpověděla jsem:
Musíš se nejdřív naučit dívat kolem sebe.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli ta věta není příliš ostrá.
Potom přišla její odpověď:
Asi nejen ve hře.
Odložila jsem telefon.
Naše rodina nebyla opravená. Některé věty se nedaly vzít zpět a některé roky už nešlo prožít jinak.
Přesto se něco změnilo.
Ne proto, že zjistili cenu mé firmy.
Ale proto, že jsem konečně odmítla dál sedět na místě, které mi vybrali.
U stolu číslo devět jsem byla dcerou, kterou schovali ke dveřím do kuchyně.
Ve studiu jsem si mohla sednout kamkoliv.
Toho rána jsem si vzala kávu, otevřela dveře kanceláře a místo za stolem nechala prázdné. Sedla jsem si mezi vývojáře, kteří řešili první scénu nové hry.
Nikdo se mě neptal, jestli mám skutečnou profesi.
Ptali se, jaký svět postavíme tentokrát.
