Žádná chůva nikdy nepřežila tři dny s miliardářovými dvojčaty dokud nepřišla a neudělala nemožné
„Tak za jak dlouho utečeš ty?“
To byla první věta, kterou mi Jakub řekl.
Stál uprostřed dětského pokoje s rukama založenýma na hrudi. Vedle něj seděla jeho dvojče Anežka na parapetu a mlčky mě pozorovala.
Bylo jim sedm.
Na podlaze ležely rozházené pastelky, dvě krabice stavebnice, polštář bez povlaku a převrácená židle. Nebyla to katastrofa. Spíš pokoj dvou dětí, které se už dopředu rozhodly, že mě nebudou mít rády.
„Nevím,“ odpověděla jsem.
Jakub zvedl obočí.
„Ostatní říkaly, že zůstanou.“
„A pak odešly?“
Anežka se ušklíbla.
„Všechny.“
Tehdy jsem ještě netušila, že to nebyla výhrůžka.
Byla to otázka.
Chtěli vědět, kolik času mají, než zmizím také.
Jmenuji se Tereza Nováková. Bylo mi šestatřicet a několik let jsem pracovala v soukromé mateřské škole na Praze 6. Když její provozovatelka školku na jaře zavřela, vzala jsem několik menších zakázek přes agenturu.
Práce u rodiny Černých byla nejlépe placená nabídka, kterou jsem do té doby dostala.
Ne absurdně.
Jen dost dobře na to, abych nad ní nepřemýšlela příliš dlouho.
Agentura mě upozornila na jedinou věc.
Během půl roku se u rodiny vystřídaly čtyři ženy.
Poslední skončila po prvním víkendu.
Důvod?
„Děti jsou náročné.“
Viktor Černý nebyl žádný miliardář z titulních stran novin. Vlastnil menší technologickou firmu a zjevně se mu dařilo. Bydlel s dětmi v prostorném rekonstruovaném domě v Praze, ale nic tam nepůsobilo jako pohádka.
Spíš jako dům, ve kterém někdo přestal dokončovat věci.
Na konzole v předsíni ležela hromada neotevřené pošty. V kuchyni byly dětské obrázky přichycené magnety, ale některé už vybledly.
Na fotografii u schodiště stála mladá žena mezi Viktorem a dvojčaty.
Karolína.
Matka Jakuba a Anežky.
Zemřela před necelými dvěma lety.
První den jsem neudělala nic zázračného.
Jakub schválně převrhl sklenici s džusem.
Čekal, že se rozčílím.
Podala jsem mu utěrku.
„Pomůžeš mi, nebo to necháme do večera lepit?“
„Je mi to jedno.“
„Dobře.“
Šla jsem si nakrájet jablko.
O deset minut později byla louže pryč.
Utěrka ležela zmuchlaná vedle dřezu.
Nic jsem neřekla.
Odpoledne Anežka odmítla dělat úkol.
Nechala jsem ji.
O půl hodiny později přišla sama.
„Když to neudělám, napíše učitelka tátovi.“
„Možná.“
„A ty jí taky napíšeš?“
„Ne. Je to mezi tebou a školou.“
Podezíravě si mě prohlížela.
„Tak mi pomůžeš?“
„Když budeš chtít.“
Přisunula mi sešit.
To bylo první vítězství.
Jedna stránka matematiky.
Viktor chodil domů většinou až večer.
Někdy děti ještě nespaly, někdy ano.
První týden se mě pokaždé zeptal:
„Byl nějaký problém?“
Nikdy:
„Jaký měly den?“
Jednou jsem mu odpověděla:
„Záleží, co považujete za problém.“
Podíval se na mě.
„Jakub nic nerozbil?“
„Ne.“
„Anežka neutekla ze školy?“
„Ne.“
„Tak dobrý den.“
„Jakub dostal jedničku z přírodovědy.“
Viktor už otevíral notebook.
Zastavil se.
„Opravdu?“
„Ano.“
„To je dobré.“
Pak se znovu podíval do obrazovky.
Ve dveřích kuchyně stál Jakub.
Viktor si ho nevšiml.
Já ano.
Během dalších týdnů jsem začala chápat, proč předchozí chůvy odcházely.
Dvojčata uměla být vyčerpávající.
Jakub dokázal během pěti minut vyprovokovat člověka k hranici trpělivosti. Anežka se uměla zavřít do sebe tak dokonale, že jste měli pocit, že mluvíte se zdí.
Jednou mi schovali klíče.
Jindy schválně zmeškali autobus.
Anežka mi nalila sůl do kávy.
Napila jsem se.
Podívala se na mě a čekala.
„Tohle je opravdu hnusné,“ řekla jsem.
Jakub se rozesmál.
Anežka poprvé také.
„Dáš si novou?“ zeptala se.
„Ano. A tuhle uděláš ty.“
Udělala.
Nebyli hodní.
Nebyli ani zlí.
Testovali hranice.
A hlavně testovali, co všechno musí udělat, než odejdu.
Jednou večer se mě Jakub zeptal:
„Když něco rozbijeme, skončíš?“
„Podle toho, co.“
„Televizi.“
„Budu naštvaná.“
„A odejdeš?“
„Kvůli televizi ne.“
„A kdy odejdeš?“
Nevěděla jsem, co mu říct.
Nakonec jsem odpověděla:
„Až moje práce tady skončí.“
Zamračil se.
„To znamená kdy?“
„To ještě nevím.“
Přikývl, ale nebyl spokojený.
Až mnohem později mi došlo, že potřeboval jinou odpověď.
Potřeboval slyšet:
Ne zítra.
O jejich matce se v domě téměř nemluvilo.
Fotografie zůstávaly na stěnách, ale její jméno se nevyslovovalo.
Když jsem se jednou Anežky zeptala, kdo jí zapletl cop na jedné staré fotografii, okamžitě ztichla.
„Maminka.“
„Byla v tom dobrá?“
„Tahalo to.“
Usmála se.
Pak se zarazila a podívala se ke dveřím.
„Tátovi to neříkej.“
„Co?“
„Že jsme mluvily o mamce.“
To mě překvapilo.
„Proč?“
Pokrčila rameny.
„Pak je smutný.“
První větší problém přišel ve škole.
Jakub strčil do spolužáka tak silně, že chlapec spadl.
Když jsme přišli domů, Viktor už o tom věděl.
„Zítra se mu omluvíš,“ řekl.
Jakub mlčel.
„Slyšel jsi mě?“
„Jo.“
„Tak odpověz.“
„Ne.“
Viktorův hlas ztvrdl.
„Jakube.“
„Neomluvím se.“
Čekala jsem, že začne křik.
Místo toho jsem řekla:
„Proč jsi ho strčil?“
Viktor se na mě podrážděně podíval.
„To je snad jedno.“
„Mně ne.“
Jakub zíral do stolu.
Pak řekl:
„Řekl, že mamka umřela, protože už s námi nechtěla být.“
V kuchyni bylo ticho.
Viktor zbledl.
Jakub pokračoval:
„A já ho strčil.“
Čekala jsem, co udělá jeho otec.
„Neměl jsi ho strkat,“ řekl Viktor nakonec.
„Já vím.“
„Ale to, co řekl, nebylo v pořádku.“
Jakub poprvé zvedl oči.
Druhý den šel Viktor do školy osobně.
Nebyla z toho žádná velká scéna.
Jakub se omluvil za strčení.
Druhý chlapec se omluvil za svou větu.
Oba odešli stejně naštvaní jako předtím.
Ale Viktor si toho dne přesunul dvě schůzky.
Pro Jakuba to znamenalo víc než omluva.
Pak přišel říjen.
Do práce jsem přišla jako obvykle.
Dům byl podivně tichý.
Viktor už byl pryč.
Na stole nechal jen lístek:
Večer přijdu pozdě. Večeři řešit nemusíte.
Jakub seděl v pyžamu na podlaze svého pokoje.
Anežka měla pod dekou schovanou starou fotografii.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Nikdo neodpověděl.
Až po chvíli Anežka řekla:
„Dneska umřela mamka.“
Pochopila jsem.
Výročí.
„Táta odešel v šest,“ dodal Jakub.
„Do práce?“
„Nevím.“
„Každý rok někam jde,“ řekla Anežka.
Ten den byl těžký.
Jakub odmítl jít do školy.
Pak se naštval, praštil dveřmi a shodil z police krabici.
Víko se otevřelo.
Po podlaze se rozsypaly fotografie, pohlednice a několik starých dopisů.
Oba ztuhli.
„To jsou maminčiny věci,“ řekla Anežka.
Sedli jsme si na podlahu.
Nevytahovala jsem nic sama.
Nechala jsem je rozhodovat.
Našli fotografii Karolíny u Vltavy.
Účet z cukrárny s dětským obrázkem na zadní straně.
Starý recept napsaný rukou.
Jablečný štrúdl.
„Ten dělala vždycky na podzim,“ řekl Jakub.
„Umíte ho?“
Oba zavrtěli hlavou.
„Já taky ne.“
Podívali se na mě.
„Můžeme to zkusit.“
Když Viktor večer přišel domů, celý dům voněl jablky a skořicí.
Na kuchyňském stole leželo několik fotografií.
Anežka právě vyprávěla Jakubovi, že maminka jednou spálila celý plech.
Viktor zůstal stát ve dveřích.
Jeho výraz se změnil.
„Co to je?“
Anežka se usmála.
„Dělali jsme maminčin štrúdl.“
„Kdo vám dovolil vytahovat ty věci?“
Děti ztichly.
Postavila jsem se.
„Krabice spadla. Chtěly se podívat.“
„Měla jste ji zavřít.“
„Proč?“
Viktor se na mě ostře podíval.
„Protože jsem to řekl.“
„Tohle nejsou jen vaše vzpomínky.“
„Terezo, dost.“
Jakub se přitiskl ke stolu.
„Tati, my jsme jen—“
„Běžte nahoru.“
„Ale—“
„Hned.“
Děti odešly.
Jakmile jejich kroky zmizely na schodech, Viktor se ke mně otočil.
„Nemáte právo otevírat věci, které se týkají mojí ženy.“
„Týkají se i vašich dětí.“
„Vy jste jejich chůva.“
Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala.
„Ano.“
„Tak se podle toho chovejte.“
Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli.
„Vaše děti se bojí vyslovit jméno vlastní matky, protože nechtějí, abyste byl smutný.“
„Nevíte, o čem mluvíte.“
„Vím, co mi říkají.“
„Jste tu pár týdnů.“
„A vy jste jejich otec.“
To jsem neměla říkat tak ostře.
Viděla jsem to okamžitě.
Viktor zbledl.
„Zítra už nemusíte chodit.“
Ticho.
„Myslíte to vážně?“
„Ano.“
Vzala jsem kabelku.
Neprosila jsem.
Nechtěla jsem dělat scénu.
U dveří se ozval dětský hlas.
Anežka stála na schodech.
„Tati?“
Viktor se otočil.
„Proč Tereza odchází?“
Nikdo neodpověděl.
Pak se zeptala:
„Protože jsme mluvili o mamce?“
Druhý den jsem zůstala doma.
Poprvé po několika týdnech jsem nemusela řešit svačiny, úkoly ani to, kdo si vzal čí ponožky.
Měla jsem být ráda.
Nebyla.
Kolem poledne mi přišla zpráva od Viktora.
Můžeme se sejít?
Neodpověděla jsem hned.
Odpoledne jsme se potkali v malé kavárně nedaleko Dejvic.
Viktor vypadal, jako by nespal.
„Omlouvám se.“
Čekala jsem.
„Ne za to, že jsem vás propustil.“
To mě překvapilo.
„Za co tedy?“
„Za to, proč jsem vás propustil.“
Odmlčel se.
„Karolína zemřela po dlouhé nemoci. Poslední měsíce byly…“
Nedokončil větu.
„Když zemřela, myslel jsem, že když odstraním všechno, co to připomíná, děti se pohnou dál.“
„Nepohnuly.“
„Já taky ne.“
Poprvé ode mě nechtěl radu.
Jen to řekl.
Po chvíli dodal:
„Včera večer se Anežka zeptala, jestli jsem vyhodil i maminku.“
Podívala jsem se na něj.
„Co jste jí řekl?“
„Nic. Nevěděl jsem.“
Viktor si promnul obličej.
„Chci vás požádat, abyste se vrátila.“
„Za stejných podmínek ne.“
Zvedl oči.
„Co tím myslíte?“
„Jestli hledáte někoho, kdo bude vašim dětem nahrazovat rodiče, nejsem ta pravá.“
Mlčel.
„Můžu jim pomoct. Můžu s nimi být, když jste v práci. Ale nemůžu za vás chodit na školní schůzky, vzpomínat na jejich mámu ani je přesvědčovat, že je milujete.“
„To po vás nechci.“
„Doteď jste to dělal.“
Dlouho se na mě díval.
Pak přikývl.
„Máte pravdu.“
Nebyl to zázračný okamžik.
Ale vrátila jsem se.
Další měsíce nebyly pohádka.
Jakub stále občas vybuchl.
Anežka se někdy zavřela v pokoji a odmítla mluvit.
Viktor několikrát přišel domů pozdě, i když slíbil opak.
Jednou zapomněl na školní vystoupení.
Anežka s ním dva dny nemluvila.
Ale začal se omlouvat jinak.
Ne:
Měl jsem práci.
Ale:
Slíbil jsem ti to a nepřišel jsem. To byla moje chyba.
Začal být doma dva večery v týdnu bez notebooku.
Nebyl z něj dokonalý otec.
Jen přestal očekávat, že někdo jiný odvede jeho část práce.
A děti se měnily pomalu s ním.
Ne proto, že bych je „opravila“.
Jen už nemusely každé ráno zkoušet, kdo další odejde.
Na jaře, téměř osm měsíců po mém příchodu, mě Viktor zavolal do kuchyně.
„Potřebuji s vámi něco probrat.“
Okamžitě jsem čekala problém.
„Od příštího měsíce vás už asi nebudeme potřebovat každý den.“
Překvapilo mě, jak moc mě ta věta zabolela.
„Rozumím.“
„V práci jsem si změnil režim. Dvě odpoledne budu doma já. Jednou týdně budou děti u babičky.“
Přikývla jsem.
Pak se Viktor pousmál.
„Myslím, že je to vlastně dobrá zpráva.“
„Pro vás možná.“
„I pro vás.“
„Proč?“
„Protože když jste přišla, bez někoho dalšího jsme skoro neuměli fungovat.“
Podíval se směrem ke schodům.
„Teď už trochu umíme.“
Musela jsem se usmát.
Měl pravdu.
Možná to byl nejlepší výsledek, jaký moje práce mohla mít.
Poslední pravidelný pracovní den jsem sbírala věci v předsíni.
Jakub se opíral o dveře.
„Takže odcházíš.“
„Nebudu tu každý den.“
„To je to samý.“
„Není.“
Anežka přišla za ním.
„A přijdeš někdy i když nebudeš v práci?“
Podívala jsem se na oba.
Vzpomněla jsem si na první den.
Na rozbitý pokoj.
Na Jakubovu otázku.
Tak za jak dlouho utečeš ty?
„Jestli mě pozvete.“
„Pozveme,“ řekla Anežka okamžitě.
Jakub chvíli mlčel.
Pak se zeptal:
„Takže jsi neutekla?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne. Jen už mě nepotřebujete tak často.“
„To není pravda,“ zamumlal.
Objal mě.
Anežka hned také.
Za nimi stál Viktor.
Když děti odběhly nahoru, vzala jsem si kabát.
„Děkuju,“ řekl.
„Nemáte za co.“
„Mám.“
Otevřela jsem dveře.
„Terezo?“
Otočila jsem se.
Viktor trochu nejistě ukázal směrem ke kuchyni.
„Kdybyste někdy přišla bez pracovní smlouvy… třeba jen na kávu?“
Chvíli jsem se na něj dívala.
Pak jsem se usmála.
„Možná.“
Vyšla jsem ven.
Bylo obyčejné jarní odpoledne. Děti se vracely ze školy, na chodníku někdo vedl psa a z nedaleké zahrady bylo slyšet sekačku.
Žádná pohádka.
Žádná rodina zachráněná jedním člověkem.
Jen dva děti, které se postupně přestaly ptát, kdo je opustí jako další.
A jeden otec, který konečně pochopil, že být přítomný se nedá nikomu zaplatit.
Možná právě proto jsem cestou domů poprvé cítila, že moje práce u Černých opravdu skončila dobře.
