„Potřebuji přítele do zítřka“ – Miliardář to slyší od servírky a udělá to nejneočekávanější rozhodnu
„Do zítřka potřebuju přítele.“
Řekla jsem to Elišce tak tiše, že jsem byla přesvědčená, že nás nikdo jiný neslyší.
Bylo skoro deset večer. V restauraci zůstalo posledních pár hostů, kuchyň už uklízela a já měla za sebou jedenáct hodin na nohou.
Eliška položila tác na bar.
„Jano, ty nepotřebuješ přítele. Ty potřebuješ přestat lhát tetě Natálii.“
„To už je trochu pozdě.“
„Tak jí řekni pravdu.“
Zasmála jsem se.
„Jasně. Rok jí tvrdím, že chodím s lékařem z Brna, a zítra jí u oběda řeknu, že Martin nikdy neexistoval.“
Eliška se opřela lokty o bar.
„Proč sis ho vůbec vymyslela?“
Znala odpověď. Jen chtěla, abych ji vyslovila.
„Protože jsem nechtěla zase poslouchat, jak je Eva úžasná.“
Eva byla moje sestřenice.
Právnička. Vlastní byt. Dobrý plat. Partner, který nosil košile i v neděli.
Podle tety Natálie byla Eva důkazem, že když se člověk „trochu snaží“, může ve třiceti šesti letech žít důstojně.
Já jsem byla důkazem opaku.
Pracovala jsem jako servírka v lepší restauraci v centru Prahy a dálkově si dodělávala kurz provozního řízení v gastronomii. Nebyla jsem nešťastná. Jen jsem neměla život, který moje teta považovala za hodný obdivu.
A tak jsem před rokem, po třetí sklence vína na rodinné oslavě, řekla:
„Já někoho mám.“
Pak přišla otázka, co dělá.
Nevím, proč jsem řekla:
„Je doktor.“
A proč zrovna v Brně.
Od té chvíle jsem si Martina nosila životem jako kufr, který jsem nemohla odložit.
Teď přijela Natálie na víkend do Prahy a oznámila mi, že se na něj při nedělním obědě těší.
„Potřebuju chlapa na tři hodiny,“ zašeptala jsem. „Někoho normálního, kdo nebude vypadat, že jsem ho ráno našla na internetu.“
Za našimi zády cinklo sklo o dřevo.
Otočila jsem se.
U stolu v rohu seděl Matyáš Urban.
Chodil k nám skoro tři roky.
Věděla jsem o něm jen to, že vlastní firmu, která vyvíjí software pro logistiku, že většinou jí sám a že nesnáší, když se ho někdo třikrát ptá, jestli je všechno v pořádku.
Nikdy se mnou nemluvil déle než pár vět.
Teď si sundal brýle a podíval se přímo na mě.
„V kolik mám zítra přijít?“
Zamrkala jsem.
„Prosím?“
„Říkala jste, že potřebujete přítele.“
1. Jediná věc, která bude falešná
Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci.
Nedělal.
„Pane Urbane, omlouvám se, že jste to slyšel.“
„Matyáš.“
„Cože?“
„Pokud vám mám zítra dělat přítele, asi mi nemůžete říkat pane Urbane.“
Eliška se za mnou tvářila, jako by právě sledovala špatný televizní seriál.
„Vy to myslíte vážně?“
„Kupodivu ano.“
„Proč?“
Matyáš chvíli přemýšlel.
„Protože mám volnou neděli. Protože poslední měsíc řeším samé věci, které mě nebaví. A protože jsem zvědavý na tetu, kvůli které jste si vytvořila lékaře v Brně.“
„To není dobrý důvod.“
„Máte lepší nabídku?“
Neměla jsem.
Sedla jsem si naproti němu.
„Dobře. Ale musíme si vymyslet příběh.“
„Ne.“
„Jak ne?“
„Nebudeme lhát víc, než musíme.“
Ukázal na mě.
„Jste Jana. Pracujete tady.“
Pak na sebe.
„Já jsem Matyáš. Vedeme firmu, která dělá software pro dopravu a sklady.“
„Vy ji vedete.“
„Dobře. Vedu.“
„A kde jsme se poznali?“
Rozhlédl se po restauraci.
„Tady.“
„A jak dlouho jsme spolu?“
„Čtyři měsíce.“
„Proč zrovna čtyři?“
„Protože rok byste neobhájila a dva týdny by vaší tetě nestačily.“
Musela jsem se usmát.
„A doktor Martin?“
„Rozešli jste se.“
„S člověkem, který neexistuje?“
„To mu pravděpodobně neublíží.“
Pak zvážněl.
„Jedno pravidlo.“
„Jaké?“
„Nebudete si kvůli mně vymýšlet lepší práci, školu ani život. Jestli se vaše teta zeptá, co děláte, řeknete pravdu.“
„To se vám lehko říká.“
„Právě proto to říkám.“
2. Nedělní oběd
Natálie bydlela s manželem v pěkném bytě na Vinohradech.
Když nám otevřela, nejdřív se podívala na mě.
Pak na Matyáše.
A potom znovu na mě.
„Janičko.“
Políbila mě na tvář.
„A kde je Martin?“
„Martin už není.“
„To bylo rychlé.“
„Teto, tohle je Matyáš.“
Matyáš jí podal ruku.
„Dobrý den.“
Natálie vyslovila jeho příjmení, když jsme si sundávali kabáty.
„Urban… Vy jste ten Urban?“
„Nevím, kolik nás je.“
„Urban Systems.“
„Ano.“
Od té chvíle se oběd změnil.
Natálie mě najednou nepřerušovala.
Její manžel Jaroslav se ptal Matyáše na podnikání.
Eva, která dorazila s přítelem, začala mluvit o klientovi, kterému jejich kancelář pomáhala při prodeji společnosti.
Seděla jsem u stolu a připadala si ještě nepatřičněji než obvykle.
Pak Natálie položila otázku, které jsem se bála.
„A kde jste vlastně naši Janu poznal?“
Podívala jsem se na Matyáše.
„V její práci.“
Natálie se zarazila.
„Tady v restauraci?“
„Ano.“
„Takže Jana vás obsluhovala?“
„Přesně tak.“
Natálie se pousmála.
Ten úsměv jsem znala.
„No, to je tedy příběh.“
Pak se obrátila k Matyášovi.
„Vy samozřejmě víte, že Jana pořád pracuje jako servírka.“
Čekala jsem, že začne improvizovat.
Že řekne něco o tom, jak se chystám změnit práci.
Místo toho se zatvářil zmateně.
„Samozřejmě.“
Natálie pokračovala.
„A nevadí vám to?“
Matyáš položil vidličku.
„Co přesně by mi na tom mělo vadit?“
U stolu se rozhostilo krátké ticho.
Natálie mávla rukou.
„Nic. Jen Jana byla vždycky trochu…“
Nedořekla to.
„Trochu co?“ zeptal se Matyáš.
„Hledala se.“
Tentokrát jsem promluvila já.
„To je velmi diplomatická verze.“
Eva se zasmála.
Natálie ne.
Myslela jsem, že jsme vyhráli.
Pak se Eva zeptala:
„A kdy má Matyáš narozeniny?“
Ztuhla jsem.
Matyáš se napil vody.
Eva se usmívala.
„Když jste spolu čtyři měsíce, určitě už to víš.“
Neměla jsem ponětí.
Podívala jsem se na Matyáše.
Pak jsem řekla:
„Tohle mi budeš připomínat ještě dlouho, že?“
Matyáš okamžitě pochopil.
„Rozhodně.“
„Zapomněla jsem na ně,“ řekla jsem ostatním. „Byli jsme spolu asi tři týdny.“
Natálie otevřela ústa.
Matyáš ji předběhl.
„Přinesla mi druhý den štrúdl jako omluvu.“
„Já vám nepekla žádný štrúdl.“
„Byl z pekárny.“
Poprvé za celé odpoledne jsme se oba začali smát opravdu.
Ne jako pár.
Jako dva lidé, kteří právě těsně unikli vlastní lži.
A možná právě tehdy se něco změnilo.
3. „Tak jsme skončili“
Když mě Matyáš odvezl domů do Karlína, seděli jsme chvíli v autě před domem.
„Děkuju.“
„Nemáte zač.“
„Zachránil jste mě.“
„Ne.“
Podíval se na mě.
„Jen jsem vám pomohl lhát o jedné věci. Všechno ostatní jste zvládla sama.“
Otevřela jsem dveře.
„Tak jsme skončili.“
„Ano.“
Udělala jsem krok ven.
„Jano?“
Otočila jsem se.
„Ten štrúdl bych někdy chtěl.“
„Kupte si ho.“
„To není stejné.“
Dveře jsem zavřela.
Myslela jsem, že to byl konec.
O tři dny později seděl znovu u svého obvyklého stolu v restauraci.
Když jsem mu přinesla jídelní lístek, položil ho stranou.
„Končíte dnes v deset?“
„Proč?“
„Dlužím vám kávu.“
„Za co?“
„Nevím. Ale potřebuju nějaký důvod.“
Tak jsme začali chodit na kávu.
Ne často.
Jednou za týden, někdy jednou za dva.
Zjistila jsem, že Matyáš není člověk, kterého jsem tři roky pozorovala u stolu.
Ten člověk byl pečlivý, rezervovaný a trochu protivný.
Muž, který seděl se mnou po směně v malé kavárně, byl jiný.
Bylo mu šestačtyřicet.
Firmu nezaložil úplně od nuly, jak jsem si myslela.
Začal ji jeho otec.
Matyáš ji po jeho smrti převzal a dalších patnáct let z ní udělal slušně fungující podnik se sedmdesáti zaměstnanci.
„Takže jste stejně zdědil půlku úspěchu,“ řekla jsem jednou.
Podíval se na mě.
Pak se rozesmál.
„Většina lidí mi to neřekne takhle přímo.“
„Většina lidí asi nechce přijít o vaše zakázky.“
Já žádné neměla.
Jeho problém nebyl vězení ani tajné peníze.
Byl mnohem obyčejnější.
Jeho mladší bratr chtěl rodinný podíl ve firmě prodat.
Matyáš ne.
Ne proto, že by věděl, že si firmu chce navždy nechat.
Ale proto, že jejich otec celý život opakoval:
„Urbanovi svoje věci neprodávají.“
„Možná nevíte, jestli tu firmu držíte, protože ji chcete,“ řekla jsem mu jednou, „nebo protože se pořád snažíte dokázat něco člověku, který už tady není.“
Dlouho mlčel.
„Proto s vámi chodím na kávu.“
„Protože jsem drzá?“
„Protože za to nic nechcete.“
To mě zabolelo víc, než čekal.
„Vy si opravdu myslíte, že všichni kolem vás něco chtějí.“
„Většinou ano.“
„To musí být dost smutné.“
Přikývl.
„Je.“
4. Ještě jednou
O měsíc později slavila Natálie šedesátiny.
Samozřejmě nás pozvala oba.
„Nemusíte jít,“ řekla jsem Matyášovi.
„Vím.“
„Tak proč jdete?“
Podíval se na mě.
„Protože jsem slíbil.“
„To bylo před měsícem.“
„A?“
Tentokrát už jsme si nic nenacvičovali.
Možná to byla chyba.
Na oslavě jsem automaticky věděla, co Matyáš pije.
On věděl, že nesnáším olivy.
Když mě bolela záda po směně, bez přemýšlení mi posunul židli.
Nemuseli jsme si připomínat, že se máme dotknout.
Právě to mě začalo děsit.
Protože hra, ve které člověk zapomene, že hraje, přestává být bezpečná.
Po oslavě jsme šli pěšky k autu.
Pršelo.
Matyáš držel deštník trochu víc nade mnou, takže měl pravé rameno mokré.
„Matyáši.“
„Hm?“
„Co vlastně děláme?“
Zastavil se.
A na jeho tváři jsem poprvé viděla stejnou nejistotu, jakou jsem cítila já.
„Nevím.“
„To není moc dobrá odpověď.“
„Je to jediná pravdivá.“
Stáli jsme pod pouliční lampou.
Byl tak blízko, že jsem cítila jeho vodu po holení.
Na okamžik jsem si myslela, že mě políbí.
Neudělal to.
Jen řekl:
„Nechci z vás udělat další věc, u které nevím, jestli je skutečná.“
Pak jsme šli dál.
A právě tím se všechno zkomplikovalo ještě víc.
5. Pravda se prozradila úplně obyčejně
Natálie se to nedozvěděla od detektiva.
Ani z nějaké tajné smlouvy.
Stačila Eliška.
Jednou odpoledne přišla Natálie do restaurace s kamarádkou.
Já měla volno.
Eliška ji poznala až ve chvíli, kdy už bylo pozdě.
Natálie se prý zeptala:
„Vy jste Janina kolegyně?“
A Eliška, která netušila, co všechno Natálie neví, odpověděla:
„Ano. Já byla u toho, když si tehdy s panem Urbanem domluvili ten první oběd.“
Natálie ztichla.
„Domluvili?“
O dvě hodiny později mi zazvonil telefon.
„Takže to všechno byla lež.“
Nepozdravila.
„Teto—“
„Udělala jsi ze mě úplného idiota.“
„Chtěla jsem ti to vysvětlit.“
„Co chceš vysvětlovat? Že sis nejdřív vymyslela doktora a potom sis sehnala bohatého podnikatele, aby mě ponížil?“
„Matyáš mě neponižoval.“
„Ne? A co ten oběd? Jak tam seděl a dělal ze mě hloupou?“
„Možná ses tak cítila proto, že se tě někdo poprvé zeptal, proč ti vadí moje práce.“
Na druhém konci bylo ticho.
Pak Natálie řekla:
„A on? Ten s tebou pořád hraje?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
A právě to bylo nejhorší.
Protože jsem si najednou nebyla jistá ani já.
6. „Začalo“
O dva dny později jsme se všichni sešli u mámy.
Nechtěla jsem.
Ale máma řekla, že jestli se máme rozhádat, máme se aspoň rozhádat u jednoho stolu.
Matyáš přišel také.
„Nemusíte to dělat,“ řekla jsem mu před dveřmi.
„Tentokrát nemusím dělat vůbec nic.“
Natálie čekala sotva pět minut.
„Tak nám to vysvětlete, pane Urbane.“
Matyáš položil šálek.
„Co přesně?“
„Celé to divadlo.“
Podíval se na mě.
Natálie pokračovala:
„Vy jste nikdy nebyl její přítel.“
„Ne.“
Ta odpověď mě zabolela.
Natálie se vítězně pousmála.
„Takže jsem měla pravdu.“
Matyáš ale ještě neskončil.
„První oběd byl domluvený.“
„Takže divadlo.“
„Začalo.“
Natálie se zarazila.
„Cože?“
Matyáš se podíval přímo na mě.
„Divadlo. To začalo jako divadlo.“
Nikdo nic neřekl.
Já také ne.
„To, co bylo potom,“ pokračoval, „už mi Jana nikdy nezaplatila.“
„Já vám nezaplatila ani poprvé.“
„Právě.“
Máma si zakryla ústa, aby nebylo vidět, že se usmívá.
Natálie ne.
„A co tedy jste teď?“
Matyáš se nadechl.
Pak řekl něco, co jsem od něj nečekala.
„To bych také rád věděl.“
7. Tentokrát jako já
Po tom večeru jsme se skoro dva týdny neviděli.
Potřebovala jsem odstup.
Matyáš ho respektoval.
Nevypisoval mi.
Neposílal květiny.
Nepřijel před dům.
Jednou se jen objevil v restauraci.
Sedl si ke svému starému stolu.
Když jsem k němu přišla, položila jsem před něj vodu.
„Dáte si něco k jídlu?“
„Asi později.“
„Tak kávu?“
„Ano.“
Otočila jsem se.
„Jano.“
Podívala jsem se zpátky.
„V kolik dnes končíte?“
„V deset.“
„Máte potom čas?“
„Na co?“
„Na večeři.“
Opřela jsem si blok o bok.
„Jako vaše falešná přítelkyně?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Jako vaše morální opora?“
Tentokrát se zasmál.
„To zní hrozně.“
„Tak jako kdo?“
Matyáš chvíli hledal odpověď.
Pak řekl:
„Tentokrát jako já.“
Dívala jsem se na něj.
Na muže, kterého jsem tři roky znala jen jako hosta u stolu v rohu.
Na muže, který mi jednoho večera nabídl jednu malou lež, protože si myslel, že tím oba na chvíli utečeme ze svých životů.
Neutekli jsme.
Spíš jsme se do nich oba trochu vrátili.
„Možná,“ řekla jsem.
Matyáš přikývl.
„Možná mi stačí.“
Odnesla jsem jeho objednávku k baru.
Eliška na mě čekala.
„Tak co chce?“
Vzala jsem kávu.
„Poprvé asi nic, co by musel předstírat.“
A když jsem mu ji o chvíli později položila na stůl, nevypadal jako úspěšný podnikatel ani jako falešný přítel, kterého jsem si vypůjčila na jedno nedělní odpoledne.
Vypadal jen jako muž, který čeká, jestli po směně přijdu.
A tentokrát jsem nemusela nikomu vysvětlovat, kdo vlastně je.
