O pět let později jsem nečekaně narazila na svého bývalého manžela. Oněměl… pravda vyšla najevo…
1. Hlas, který jsem nemohl zapomenout
Na Lipno jsem jel s Kateřinou, protože jsem měl pocit, že jí něco dlužím.
Ne peníze.
Čas.
Poslední rok jsem pracoval téměř každý víkend. Vedl jsem menší developerskou firmu v Českých Budějovicích a právě jsme dokončovali dva projekty, které mě stály víc nervů, než jsem si chtěl připustit.
Kateřina to snášela dlouho.
„Aspoň tři dny bez notebooku,“ řekla, když jsme v pátek přijeli do hotelu u Lipna.
Slíbil jsem jí to.
Bylo mi pětačtyřicet a už jsem si o sobě několik let vyprávěl, že mám minulost vyřešenou.
Rozvod byl téměř šest let za mnou.
S Justýnou jsme spolu byli devět let, z toho sedm jako manželé.
Rozpadlo se to pomalu.
Ne kvůli jedné nevěře.
Ne kvůli jednomu velkému skandálu.
Kvůli práci, mé matce, nedořečeným věcem a tomu druhu únavy, kdy dva lidé stále bydlí spolu, ale už si všechno důležité říkají až příliš pozdě.
Po rozvodu Justýna zmizela z mého života.
Já jí to dovolil.
A dlouho jsem si myslel, že to bylo nejlepší.
V sobotu jsme si s Kateřinou koupili výlet lodí po Lipně. Nebyla to žádná jachta pro milionáře. Normální větší výletní loď s restaurací, horní palubou a několika desítkami lidí.
Seděli jsme u okna.
Kateřina fotografovala vodu.
Loď se pomalu odlepila od mola.
Pak se ozval palubní rozhlas.
„Vážení cestující, vítáme vás na dnešní plavbě…“
Zvedl jsem hlavu.
Sklenice mi zůstala v ruce.
Ten hlas.
Ne.
To nebylo možné.
„Alexi?“
Kateřina se na mě podívala.
Nevnímal jsem ji.
Ženský hlas pokračoval informacemi o trase, bezpečnosti a programu.
Nemusel jsem vidět tvář.
Poznal bych ho po jediné větě.
Justýna.
Žena, vedle které jsem stovky večerů usínal.
„Co se děje?“ zeptala se Kateřina.
„Nic.“
„Vypadáš, jako bys viděl ducha.“
Možná jsem ho opravdu slyšel.
Po několika minutách jsem vstal.
„Projdu se.“
Našel jsem ji na horní palubě.
Měla tmavomodrou košili se jmenovkou a vlasy stažené dozadu. Mluvila s jedním členem posádky a kontrolovala nějaké papíry.
Byla starší.
Samozřejmě.
Já také.
Ale poznal jsem způsob, jakým při přemýšlení lehce nakláněla hlavu.
Udělala dva kroky.
Pak se za ní ozval dětský hlas.
„Mami!“
Přiběhl k ní malý chlapec.
Mohlo mu být pět.
Justýna se okamžitě usmála.
Sklonila se, něco mu upravila na mikině a pohladila ho po vlasech.
Stál jsem několik metrů od nich.
A první věc, které jsem si všiml, byly jeho oči.
Připadaly mi známé.
A právě v tu chvíli se Justýna podívala mým směrem.
Úsměv jí zmizel.
2. Pět let ticha
„Ahoj,“ řekla.
Po téměř šesti letech.
Jen tohle.
„Ahoj.“
Chlapec se na mě zvědavě díval.
„Ty tady pracuješ?“
Justýna přikývla.
„Pro společnost, která provozuje část programu pro hotely kolem Lipna. Dnes mám službu na lodi.“
„Nevěděl jsem, že jsi tady.“
„Neměl jsi jak.“
Nebyla v tom výčitka.
Možná by byla jednodušší.
Chlapec zatahal Justýnu za ruku.
„Mami, kdo to je?“
Na okamžik zaváhala.
„Starý známý.“
To mě bodlo víc, než jsem čekal.
Starý známý.
Devět let života se vešlo do dvou slov.
„Ahoj,“ řekl jsem chlapci.
„Dobrý den.“
„Jak se jmenuješ?“
„Tomáš.“
„A kolik ti je?“
Justýna se na mě prudce podívala.
Tomáš ale odpověděl bez váhání.
„Pět.“
Pět.
Nevím, proč mi to číslo okamžitě zůstalo v hlavě.
Možná proto, že od našeho posledního skutečného setkání uplynulo jen o něco víc.
Justýna si toho všimla.
„Tomášku, běž prosím za Lenkou. Hned přijdu.“
Chlapec odběhl.
Zůstali jsme proti sobě.
„Je tvůj?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Jsi vdaná?“
„Ne.“
Chtěl jsem se zeptat na otce.
Neudělal jsem to.
Ještě ne.
„Jak se máš?“ řekl jsem.
Slabě se pousmála.
„Zvládli jsme to.“
Neřekla:
Zvládla jsem to.
Řekla:
Zvládli jsme to.
Podívala se směrem, kterým Tomáš zmizel.
Pak jí zapraskala vysílačka.
„Musím pracovat.“
„Justýno…“
Zastavila se.
„Později.“
A odešla.
Když jsem se vrátil ke Kateřině, čekala na mě s rukama založenýma na prsou.
„Byla to ona?“
Nikdy jsem jí o Justýně nevyprávěl mnoho.
Jen tolik, kolik potřebovala vědět.
„Ano.“
„Má dítě.“
Nebyla to otázka.
Přikývl jsem.
„Pětileté.“
Kateřina chvíli mlčela.
„A proč to říkáš tímhle hlasem?“
Nevěděl jsem.
Nebo jsem to ještě nechtěl vědět.
3. Jedna noc po rozvodu
Oficiálně jsme byli rozvedení skoro šest let.
Ale naposledy jsme spolu nebyli v den, kdy soud naše manželství ukončil.
Tohle byla část příběhu, kterou jsem nikomu nevyprávěl.
Ani Kateřině.
Asi šest týdnů po rozvodu přijela Justýna do našeho bývalého bytu pro poslední krabice.
Já tam byl kvůli předání klíčů.
Začali jsme se hádat.
Pak jsme přestali.
Seděli jsme v téměř prázdném obýváku na podlaze.
Mluvili jsme dlouho.
O věcech, které jsme měli říct o rok dřív.
O tom, jak moc se moje matka Alena míchala do našeho života.
O tom, jak často jsem říkal:
„Máma to myslí dobře.“
O tom, jak se Justýna cítila v našem manželství sama.
A o tom, že já jsem měl pocit, že cokoli udělám, nestačí.
Byl to smutný večer.
A pak jsme spolu skončili v posteli.
Jednou.
Naposledy.
Ráno Justýna odešla dřív, než jsem se probudil.
Napsal jsem jí:
Asi bychom to neměli komplikovat.
Odpověděla:
Souhlasím.
O několik týdnů později mi přišla další zpráva.
Potřebuju s tebou mluvit. Je to důležité.
Zrovna jsem byl v Praze na pracovním jednání.
Byl jsem unavený.
A hlavně jsem se bál, že se znovu vracíme k tomu večeru.
Odepsal jsem:
Justýno, už jsme si všechno řekli. Prosím, nevracejme se k tomu.
Nikdy mi nenapsala, o čem chtěla mluvit.
Já se nikdy nezeptal.
Dlouhé roky jsem to považoval za uzavřenou věc.
Teď přede mnou běhal pětiletý chlapec.
A všechno, co bylo tak pohodlně uzavřené, se znovu otevíralo.
4. Stříbrný medailon
Odpoledne jsem Tomáše potkal znovu.
Seděl na lavičce na horní palubě a držel v ruce malé modré letadlo.
Spadlo mu pod můj stůl.
Zvedl jsem ho.
„To je tvoje?“
„Ano.“
Podal jsem mu ho.
„Děkuju.“
Sedl si na židli vedle mě, jako to umějí jen děti, které ještě nerozumějí společenskému odstupu.
„Vy znáte maminku dlouho?“
„Ano.“
„Jak dlouho?“
„Hodně dlouho.“
„Déle než mě?“
Zasmál jsem se.
„Ano.“
„Tak to je opravdu dlouho.“
Tehdy jsem si všiml něčeho na jeho krku.
Malého stříbrného medailonu.
Poznal jsem ho okamžitě.
Ne proto, že by byl drahý.
Nebyl.
Nechal jsem ho Justýně vyrobit k našemu druhému výročí.
Na zadní straně bylo několik slov.
Kamkoli půjdeš…
Zbytek byl uvnitř.
Tomáš si všiml, že se dívám.
„To mám od maminky.“
„Je starý?“
„Prý hodně.“
Justýna k nám přišla právě ve chvíli, kdy si medailon strkal zpátky pod tričko.
Pohled jí sjel z Tomáše na mě.
Věděla.
„Tomášku, Lenka tě hledá.“
„Ale já si povídám.“
„Povídání může pokračovat jindy.“
Chlapec vzal letadlo a odběhl.
Zůstali jsme sami.
„Proč ho má?“ zeptal jsem se.
„Protože jsem mu ho dala.“
„To vidím.“
„Tak proč se ptáš?“
„Protože jsem ho dal já tobě.“
Justýna se podívala přes zábradlí na vodu.
„Byla to hezká věc.“
„To je všechno?“
„Co chceš slyšet?“
„Nevím.“
To byla pravda.
Nevěděl jsem, co přesně hledám.
Důkaz?
Vysvětlení?
Nebo jen něco, co mi dovolí vyslovit otázku, které jsem se od rána bál.
„Kolik je Tomášovi přesně?“
Justýna se otočila.
„Proč?“
„Protože jsem se zeptal.“
„Pět.“
„Pět a kolik?“
„Alexandře.“
„Narodil se kdy?“
Zavřela oči.
A v té jediné reakci jsem dostal víc než z jakéhokoli data.
5. „Kdyby to věděl“
Druhý den ráno jsem vyšel na palubu brzy.
Spal jsem možná tři hodiny.
Kateřina už věděla, že se něco děje.
„Jestli chceš hledat bývalou ženu celý víkend, řekni mi to rovnou,“ řekla večer.
Nemohl jsem se na ni zlobit.
Měla právo být naštvaná.
Ale neuměl jsem odejít.
Našel jsem Tomáše u jednoho stolku.
Kreslil.
„Dobré ráno.“
„Dobrý den, pane Alexandře.“
Sedl jsem si vedle něj.
Na papíře byla loď.
Slunce.
Dům.
Tři lidé.
„To jsi ty?“
Ukázal jsem na malou postavu.
„Jo.“
„A tohle je maminka.“
„Ano.“
Ukázal jsem na třetího člověka.
„A tenhle?“
Tomáš na chvíli přestal kreslit.
„Táta.“
Hrdlo se mi stáhlo.
„Ty ho znáš?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Nikdy jsi ho neviděl?“
„Ne.“
Pak se na mě podíval.
„Maminka říká, že kdyby věděl, že jsem tady, měl by mě rád.“
Nevěděl jsem, co říct.
V tu chvíli přišla Justýna.
Nesla dva kelímky s čajem.
Slyšela poslední větu.
Poznal jsem to podle výrazu.
„Tomášku, pojď si vzít snídani.“
Chlapec vyskočil.
„Mami, pan Alexandr se ptal na tátu.“
„Tomášku.“
Nebyla ostrá.
Jen unavená.
Sedla si.
Podala synovi pečivo.
Tomáš chvíli jedl a pak se znovu zeptal:
„Mami, můj táta je hodný?“
Justýna dlouho mlčela.
Pak řekla:
„Myslím, že ano.“
„A má mě rád?“
Pohladila ho po vlasech.
„Kdyby věděl, že jsi na světě, určitě by tě měl rád.“
Přestal jsem dýchat.
Tomáš nic nepoznal.
Já ano.
Počkal jsem, dokud neodešel.
Pak jsem se podíval na Justýnu.
„Kdyby věděl?“
Neodpověděla.
„Justýno.“
„Ne tady.“
„Tak kde?“
„Po službě.“
„Dobře.“
Chtěl jsem se zeptat ještě něco.
Nevydržel jsem to.
„Je Tomáš můj syn?“
Justýna zvedla oči.
Neřekla ano.
Neřekla ne.
A to bylo poprvé, kdy jsem si byl téměř jistý.
6. Co se stalo před pěti lety
Večer jsme se sešli na terase hotelu.
Kateřině jsem řekl pravdu.
Že potřebuji mluvit s Justýnou.
Že mám důvod myslet si, že její syn může být můj.
Kateřina zbledla.
„A já mám dělat co?“
„Nevím.“
„To je problém, Alexandře. Od rána nevíš vůbec nic.“
Měla pravdu.
Než odešla na pokoj, řekla:
„Zjisti pravdu. Potom si promluvíme my.“
Justýna přišla krátce po deváté.
Sedla si naproti mně.
„Je můj?“
Tentokrát jsem otázku nezabalil do ničeho jiného.
Justýna položila ruce na stůl.
„Může být.“
„Může?“
„Ano.“
„Takže jsi věděla, že je ta možnost.“
„Ano.“
Vstal jsem.
Musel jsem udělat několik kroků.
„Pět let.“
„Já vím.“
„Pět let jsi měla dítě, které může být moje, a nenapsala jsi mi?“
„Napsala.“
Zastavil jsem se.
„Co?“
„Napsala jsem ti, že s tebou potřebuju mluvit.“
A okamžitě jsem si vzpomněl.
Na tu zprávu.
Na svou odpověď.
Už jsme si všechno řekli.
„Proč jsi nenapsala, že jsi těhotná?“
Justýna sklopila oči.
„Protože jsem byla zbabělá.“
Tohle jsem nečekal.
Žádná výmluva.
„A protože za mnou předtím přišla tvoje matka.“
Sedl jsem si.
„Máma?“
Justýna přikývla.
Alena se o těhotenství dozvěděla náhodou. Justýna se tehdy svěřila jedné společné známé.
Máma přijela za ní.
Řekla jí, že náš rozvod byl pro mě vysvobození.
Že jsem se konečně začal vídat s Kateřinou.
Že dítě mě pouze zatáhne zpátky do vztahu, který jsem už ukončil.
„Řekla mi, že pokud ti to oznámím, zůstaneš se mnou jen z povinnosti.“
„To jsi jí věřila?“
„Nejdřív ne.“
„A potom?“
„Viděla jsem vás spolu.“
Věděl jsem přesně, co myslí.
Krátce po rozvodu jsme měli firemní večírek v Praze.
Kateřina tehdy pracovala jako projektová koordinátorka.
Na několika fotografiích jsme stáli vedle sebe.
Na jedné mě držela za ruku, protože se smála a ztratila rovnováhu.
Později jsme spolu opravdu začali chodit.
Ale až mnohem později.
Justýna pokračovala:
„Viděla jsem ty fotografie. Pak jsem ti napsala.“
„A já odpověděl, že se k tomu nechci vracet.“
„Ano.“
„Ale já nevěděl, o čem mluvíš.“
„Já vím.“
„Ne, nevěděla jsi to.“
Hlas se mi zvýšil.
„Rozhodla ses, co tím myslím.“
Justýna přikývla.
„Ano.“
„A pak jsi rozhodla, že dítě neuvidím.“
„Ano.“
Byla velmi bledá.
„A to byla moje chyba.“
Seděl jsem a díval se na ni.
Chtěl jsem se zlobit jen na ni.
Bylo by to jednodušší.
Ale vzpomněl jsem si na první týdny po jejím zmizení.
Volal jsem několikrát.
Pak jsem přestal.
Měl jsem její e-mail.
Znal jsem její sestru.
Znal jsem její bývalou práci.
Mohl jsem jet do Brna.
Neudělal jsem to.
Protože jsem si říkal:
Když odešla, tak ať jde.
Moje hrdost byla pohodlnější než otázky.
„Proč jsi mi to neřekla později?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
„To není odpověď.“
„Protože čím déle jsem čekala, tím těžší bylo přiznat, že jsem měla říct pravdu hned.“
Po chvíli dodala:
„A protože Tomáš už měl klidný život. Bála jsem se, že ho rozbiju.“
„Tak jsi rozhodla za něj.“
Zvedla oči.
„Ano.“
„A za mě.“
„Ano.“
Dlouho jsme mlčeli.
Pak řekla:
„Tvoje matka neměla právo udělat to, co udělala. Ale já neměla právo rozhodnout, že svého syna nemáš znát.“
Poprvé za celý večer jsem neměl co dodat.
7. Obálka
Test otcovství jsem navrhl já.
Justýna souhlasila bez odporu.
Nechtěl jsem to dělat kvůli ní.
Ani kvůli sobě.
Chtěl jsem jednou odpověď, kterou už nikdo nebude vykládat podle svého.
Tomášovi jsme řekli jen, že jdeme na jednoduché vyšetření.
Výsledky přišly o několik dní později.
Seděl jsem ve své kanceláři.
Obálka ležela přede mnou skoro deset minut, než jsem ji otevřel.
Přečetl jsem výsledek.
Potom ještě jednou.
Tomáš byl můj syn.
Opřel jsem se o židli.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl.
Pět let.
První kroky.
První slovo.
První narozeniny.
První den ve školce.
Teploty uprostřed noci.
Rozbitá kolena.
Všechno se stalo.
Jen beze mě.
Zavolal jsem Justýně.
„Je to potvrzené.“
Na druhém konci bylo ticho.
Pak řekla:
„Já vím.“
„Kdy mu to řekneme?“
„Spolu.“
Souhlasil jsem.
Ten večer jsem mluvil také s Kateřinou.
Seděla proti mně v kuchyni.
„Takže je tvůj.“
„Ano.“
Zavřela oči.
„A ty ji pořád miluješ?“
„Nevím.“
„Tohle ‚nevím‘ už jsem slyšela.“
„Kateřino—“
„Nezlobím se na to dítě.“
Podívala se na mě.
„A nechci být žena, kvůli které se budeš rozhodovat, jestli máš být otcem.“
Rozešli jsme se o několik týdnů později.
Bez scén.
Bez viníka.
Náš vztah jednoduše nevydržel věc, která změnila všechno.
Bylo mi to líto.
Ale poprvé v životě jsem pochopil, že něco může skončit, aniž by někdo musel být padouch.
8. Máma
Za Alenou jsem jel sám.
Bydlela pořád ve stejném domě na okraji Českých Budějovic.
Posadila mi kávu na stůl.
„Co se děje?“
Položil jsem před ni fotografii Tomáše.
Podívala se.
A okamžitě pochopila.
„To je…“
„Můj syn.“
Sedla si.
„Alexandře.“
„Věděla jsi, že je Justýna těhotná.“
Nebyla to otázka.
Máma zůstala potichu.
„Ano.“
To jediné slovo stačilo.
„Proč?“
„Myslela jsem, že tě chráním.“
Zasmál jsem se.
Ne protože by to bylo vtipné.
„Před vlastním dítětem?“
„Nevěděla jsem, že si ho nechá.“
„To ti připadá lepší?“
Začala plakat.
Celý život jsem nesnášel, když máma plakala.
Okamžitě jsem měl potřebu něco napravit.
Tentokrát ne.
„Neměla jsem Justýnu ráda,“ řekla.
„To vím.“
„Měla jsem pocit, že vás oba ničí ten vztah.“
„Tak jsi rozhodla za nás.“
„Bála jsem se, že se k ní vrátíš jen kvůli dítěti.“
„To byla moje věc.“
Přikývla.
„Dnes to vím.“
„Ne.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Dnes vidíš důsledek.“
Podíval jsem se na fotografii.
„Pět let.“
Máma si zakryla ústa.
„Můžu ho vidět?“
„To nebudeš rozhodovat ty.“
„Alexandře, jsem jeho babička.“
„Ano.“
Zvedl jsem se.
„A Justýna je jeho matka. Já jsem jeho otec. Tentokrát se budeš ptát.“
Nezakázal jsem jí Tomáše.
Ale poprvé jsem jí nedovolil, aby si své místo v mém životě určila sama.
9. Nejdřív otec
Tomášovi jsme pravdu řekli jednoduše.
Žádné dlouhé vysvětlování.
Seděli jsme v Justýnině kuchyni.
Tomáš měl před sebou hrnek kakaa.
Justýna řekla:
„Pamatuješ, jak ses ptal na tatínka?“
Přikývl.
Podíval se na mě.
„Alexandr je tvůj tatínek.“
Tomáš se chvíli nehýbal.
Pak se zeptal:
„Opravdu?“
„Ano.“
„A proč jsi nepřišel?“
To byla otázka, na kterou jsem myslel celé dny.
„Protože jsem nevěděl, že jsi na světě.“
„A teď už to víš.“
„Ano.“
„Tak budeš chodit?“
Měl jsem slzy v očích.
„Jestli budeš chtít.“
Tomáš se podíval na Justýnu.
„Může?“
„Může.“
První týdny mi pořád říkal pane Alexandře.
Nesnažil jsem se to měnit.
Začal jsem ho vyzvedávat jednou týdně.
Pak častěji.
Chodili jsme na hřiště.
Stavěli modely letadel.
Jednou jsme byli v technickém muzeu.
Jindy jen nakoupit rohlíky, protože Justýna měla horečku.
Zjistil jsem, že být otcem nevypadá většinu času jako velká emocionální scéna.
Vypadá jako:
„Vezmi si čepici.“
„Už sis vyčistil zuby?“
„Ne, čokoládu před večeří opravdu ne.“
A také:
„Ano, přijdu.“
A potom opravdu přijít.
Justýna mě sledovala opatrně.
Jednou večer jsme seděli v kuchyni.
Tomáš už spal.
„Pořád čekáš, kdy přestanu?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
Ta odpověď mě zabolela.
Ale měl jsem ji raději než falešnou důvěru.
„Nevím, jak dlouho bude trvat, než mi uvěříš.“
„Já taky ne.“
„Dobře.“
Podívala se na mě.
„To je všechno?“
„Co jiného mám dělat?“
„Dřív bys chtěl výsledek hned.“
„Dřív jsem přišel o pět let.“
To byla možná první chvíle, kdy se na mě podívala bez obrany.
Neznamenalo to, že jsme se k sobě vrátili.
Nevrátili.
Nejdřív jsem se potřeboval stát otcem.
A ona potřebovala zjistit, jestli člověk, kterému kdysi nevěřila, opravdu dokáže zůstat.
10. Tati
Asi devět měsíců po Lipně jsem koupil Tomášovi kolo.
Ne drahé.
Obyčejné modré dětské kolo, které jsme společně vybrali v obchodě.
„Bez koleček,“ rozhodl.
„Jsi si jistý?“
„Jo.“
Nebyl.
První sobotu jsme šli na cyklostezku u Vltavy.
Justýna šla s námi.
Tomáš seděl na kole.
Já držel sedlo.
„Nepouštěj mě.“
„Nepustím.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Udělal několik nejistých šlápnutí.
Běžel jsem za ním.
„Díváš se dopředu.“
„Já se dívám!“
„Ne na nohy.“
„Já vím!“
Po několika metrech už držel rovnováhu téměř sám.
Pomalu jsem uvolnil ruku.
Tomáš jel.
Asi pět vteřin.
Pak se otočil.
To byla chyba.
Kolo se zakymácelo.
Přiskočil jsem a chytil ho dřív, než spadl.
Tomáš mě okamžitě objal kolem krku.
„Tati, já říkal, ať mě nepouštíš!“
Zůstal jsem úplně nehybný.
Nevím, jestli si vůbec uvědomil, co řekl.
On už se soustředil na kolo.
„Zkusíme to znovu?“
Nemohl jsem chvíli odpovědět.
„Jo.“
Hlas se mi zlomil.
„Zkusíme.“
Justýna stála několik metrů od nás.
Dívala se na mě.
V očích měla něco mezi smutkem a úsměvem.
Nevím, co bude mezi námi za rok.
Možná se k sobě nikdy nevrátíme.
Možná ano.
Už nepotřebuji rozhodnout všechno dopředu.
Některé věci jsme ztratili.
Prvních pět let Tomášova života mi nikdo nevrátí.
Justýna už nikdy nebude ženou, která mi bezvýhradně věřila.
A já už nikdy nebudu mužem, který může tvrdit, že za všechno mohou jen rozhodnutí ostatních.
Moje matka udělala něco, na co neměla právo.
Justýna udělala rozhodnutí, které neměla dělat za mě.
A já jsem příliš snadno přijal její zmizení, protože bylo pohodlnější být uražený než hledat odpověď.
Každý jsme ztratili něco kvůli tomu, že jsme místo přímé otázky uvěřili vlastní verzi příběhu.
Tomáš o tom zatím skoro nic neví.
Pro něj je svět jednodušší.
Má modré kolo.
Má mámu.
A teď má také tátu.
Znovu jsem chytil sedlo.
„Připravený?“
„Jo.“
„Tak šlapej.“
Rozjel se.
Tentokrát jsem běžel vedle něj o něco déle.
Pak jsem ruku pustil.
Ne proto, že bych odcházel.
Ale protože tentokrát věděl, že kdyby se otočil, pořád tam budu.
