Manželova milenka mi změnila život. Ale ne tak, jak si myslel.
1. Cizí boty v předsíni
Nejdřív jsem uviděla boty.
Dámské, tmavě červené, s vysokým podpatkem. Stály vedle Davidových polobotek v předsíni našeho bytu na Vinohradech.
Pamatuju si, že jsem se na ně několik vteřin jen dívala.
Bylo krátce po sedmé večer. Venku pršelo a já se vrátila dřív z autorského čtení, protože jeden z hostů na poslední chvíli onemocněl.
David měl být ještě v nakladatelství.
A já žádné takové boty nevlastnila.
Pak jsem ucítila parfém.
Sladký, těžký, cizí.
Z ložnice se ozval ženský smích.
Nevím, proč jsem ty dveře otevřela tak pomalu.
Možná jsem si do poslední chvíle dávala možnost věřit, že existuje jiné vysvětlení.
Neexistovalo.
David byl v naší posteli s ženou, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
Zrzavé vlasy měla rozpuštěné přes ramena.
David mě uviděl první.
„Evo…“
Žena se prudce posadila.
Já neřekla nic.
Jen jsem dveře zase zavřela.
Sama dodnes nevím, kde se ve mně ten klid vzal.
Vzala jsem ze skříňky kabát a kabelku. Klíče jsem měla v kapse.
Když jsem otvírala dveře, David vyběhl na chodbu.
„Počkej.“
Otočila jsem se.
„Na co?“
„Můžu ti to vysvětlit.“
Podívala jsem se na něj.
Člověk prožije s někým čtrnáct let a myslí si, že zná jeho obličej.
Tehdy jsem poprvé viděla, že ne.
„Zítra,“ řekla jsem.
„Evo.“
„Zítra.“
A odešla jsem.
Tu noc jsem spala v malém hotelu nedaleko hlavního nádraží.
Tedy skoro nespala.
Seděla jsem na posteli v pokoji, který voněl pracím práškem, a pořád dokola si vybavovala ty červené boty.
Ne samotnou ložnici.
Boty.
Možná proto, že boty byly obyčejné.
Někdo v nich přišel do mého domu.
Zul si je.
A evidentně věděl, že tam může zůstat.
Kolem druhé ráno mi David napsal:
Ráno musíme probrat i práci. Nedělej nic unáhleného.
Ta poslední věta mě zarazila.
I práci.
Tehdy jsem ještě netušila, že nevěra nebude největším problémem následujících dnů.
2. „Beze mě o tu práci přijdeš“
Naše nakladatelství sídlilo v Karlíně ve třech kancelářích ve starším administrativním domě.
Říkám naše.
Právě to slovo jsem po mnoho let používala.
Když jsme zakládali naše nakladatelství.
Vydáváme naše autory.
Naše knihy.
Právně to ale bylo složitější.
David firmu založil ještě před svatbou. Když jsme se poznali, vydával dvě až tři knihy ročně a většinu práce dělal sám.
Já tehdy pracovala jako redaktorka v jiném vydavatelství.
Za dva roky jsem odešla a přidala se k němu.
Začala jsem vybírat rukopisy.
Vedla autory.
Dělala redakce.
Hlídala termíny.
Sháněla korektory a grafiky.
Postupně jsme se dostali na více než dvacet titulů ročně.
David měl na starosti obchod, finance a prezentaci firmy.
Já všechno, co se dělo s knihou od chvíle, kdy přišel rukopis, do chvíle, kdy šla do tisku.
Nikdy jsem se příliš nezabývala tím, kdo z nás je důležitější.
Myslela jsem, že jsme tým.
David už na mě čekal v kanceláři.
Zavřela jsem dveře.
„Kdo to byl?“
„Simona.“
„To už vím. Myslím tím, jak dlouho.“
Podíval se stranou.
„Několik měsíců.“
„Kolik?“
„Evo, opravdu to chceš počítat?“
„Ano.“
„Asi osm.“
Osm měsíců.
Přikývla jsem.
„Dobře.“
„Dobře?“
„Co jiného chceš slyšet?“
„Že se o tom pokusíme bavit.“
„Budeme. Ale ne dnes.“
Vzala jsem kabelku.
David řekl:
„Nemůžeš jen tak odejít.“
„Z manželství? Můžu.“
„Mluvím o firmě.“
Zastavila jsem se.
„Co s ní?“
„Jestli se rozhodneš dělat scény a tahat naše soukromé věci do práce, budeme muset vyřešit i tvoje postavení tady.“
Pomalu jsem se otočila.
„Moje postavení?“
„Firma je napsaná na mě.“
„To vím.“
„Takže pokud odcházíš ode mě, nemůžeš automaticky předpokládat, že všechno ostatní zůstane stejné.“
Chvíli jsem myslela, že špatně rozumím.
„Čtrnáct let tady pracuju.“
„Jako zaměstnanec.“
„Davide.“
„Jen ti vysvětluju realitu.“
„Realitu.“
Přikývl.
„Beze mě nemáš nakladatelství.“
Pak dodal:
„A pokud se se mnou rozejdeš ve zlém, můžeš přijít i o práci.“
Ta věta paradoxně udělala něco, co nedokázaly ani červené boty.
Přestala jsem plakat.
3. Co všechno nebylo moje
Ten den jsem neodešla.
Sedla jsem si ke svému počítači a začala dělat práci jako obvykle.
Odpověděla jsem autorce, která čekala na připomínky.
Schválila korekturu.
Telefonovala s tiskárnou.
Kolem poledne se mě naše produkční Lenka zeptala:
„Evo, jsi v pořádku?“
„Jen jsem špatně spala.“
Byla to pravda.
Jen ne celá.
Večer jsem začala procházet pracovní dokumenty, ke kterým jsem měla běžný přístup.
Ne tajně.
Byly to věci, které ležely roky před námi a já se nikdy pořádně nezajímala o jejich význam.
Firemní smlouvy.
Pracovní dodatky.
Autorské kontrakty.
Dokumenty k ochranné známce.
Zjistila jsem něco nepříjemného.
Nakladatelství bylo Davidovo.
To jsem věděla.
Ale i obchodní značka byla registrovaná na jeho firmu.
Web.
Doména.
Databáze.
Smlouvy s distributory.
Dokonce i několik edičních řad, které jsem osobně vymyslela, bylo vedeno jen pod společností.
Moje jméno bylo všude tam, kde se skutečně pracovalo.
Redakce.
E-maily.
Rukopisy.
Ale skoro nikde tam, kde se něco vlastnilo.
O dva dny později jsem seděla naproti právničce, kterou mi doporučila kamarádka.
Nevyprávěla jsem jí žádný dramatický příběh.
Položila jsem před ni pracovní smlouvu a několik firemních dokumentů.
Prošla je.
„Takže jste spolumajitelka?“
„Ne.“
„Jednatelka?“
„Ne.“
„Máte podíl?“
„Ne.“
Zvedla ke mně oči.
„A pracujete tam jak dlouho?“
„Čtrnáct let.“
Chvíli mlčela.
„Pak bych přestala uvažovat o tom, jak zachránit to, co právně není vaše, a začala uvažovat o tom, co skutečně vaše je.“
„A co je moje?“
„Vaše zkušenost. Vaše práce. Vaše kontakty, pokud je používáte korektně. Vaše pověst v oboru. A samozřejmě všechno, na co máte nárok jako zaměstnanec a manželka podle konkrétních okolností.“
Čekala jsem něco většího.
Nějaký dokument, který mě zachrání.
Neexistoval.
„Takže mě opravdu může vyhodit.“
„Může ukončit pracovní poměr jen způsobem, který dovoluje zákon. Ale ano, skutečnost, že jste firmu pomáhala budovat, z vás automaticky nedělá její majitelku.“
Přikývla jsem.
„To jsem potřebovala vědět.“
Cestou domů jsem poprvé nepřemýšlela o Simoně.
Přemýšlela jsem o sobě.
O všech těch letech, kdy David šel na rozhovor do televize a já seděla večer nad rukopisem.
Kdy novinář napsal:
David Král vybudoval jedno z nejzajímavějších malých nakladatelství posledních let.
A já článek hrdě vystřihla.
Nenapadlo mě zeptat se:
A kde jsem v tom já?
Ne protože mě David celou dobu vědomě držel ve stínu.
To by bylo příliš jednoduché.
Já si v tom stínu udělala pohodlí sama.
Myslela jsem si, že nepotřebuju být vidět.
Dokud mi někdo neřekl, že proto můžu být také snadno odstraněna.
4. Žena z ložnice
Simonu jsem znovu viděla asi o šest týdnů později.
David a já už bydleli odděleně.
On zůstal v bytě, já si pronajala malou garsonku na Žižkově.
V nakladatelství jsem zatím pracovala dál, ale bylo jasné, že dlouhodobě to nepůjde.
Komunikovali jsme jen pracovně.
Když jsem jednou vyšla z kanceláře, stála Simona před domem.
Okamžitě jsem ji poznala.
Neměla červené boty.
Měla džíny, béžový kabát a vypadala mnohem obyčejněji, než jsem si ji pamatovala.
„Evo?“
Chtěla jsem ji obejít.
„Prosím.“
Zastavila jsem se.
„Co potřebujete?“
„Pět minut.“
„Nemáme si co říct.“
„Možná máme.“
Sedly jsme si v kavárně přes ulici.
Simona nedokázala chvíli ani začít.
Nakonec řekla:
„David mi tvrdil, že spolu už skoro dva roky nežijete jako manželé.“
Podívala jsem se na ni.
„Bydleli jsme spolu.“
„Říkal, že jen kvůli firmě.“
„Spali jsme v jedné posteli.“
Zbledla.
„To jsem nevěděla.“
Nevím, jestli jsem jí věřila.
Možná částečně.
„Proč mi to říkáte?“
„Protože už nejsem s ním.“
To mě překvapilo.
„Proč?“
Simona si promnula palec o okraj šálku.
„Začal mi vyprávět jinou verzi.“
„Jakou?“
„Že jste se rozhodla zničit firmu. Že se snažíte přetáhnout autory. Že jste vždycky žárlila na jeho úspěch.“
Málem jsem se zasmála.
„A vy jste tomu věřila?“
„Nejdřív ano.“
„A potom?“
„Potom jsem zjistila, že mi lhal i o jiných věcech.“
Neptala jsem se jakých.
Už jsem nepotřebovala znát celý Davidův život.
Když jsme se zvedaly, Simona řekla:
„Je mi líto, co jsem vám udělala.“
„Vy jste věděla, že je ženatý.“
„Ano.“
„Takže část jste věděla.“
Přikývla.
„Ano.“
Neobejmula jsem ji.
Neřekla jsem, že jí odpouštím.
Jen jsme se rozešly každá jiným směrem.
Ale jedna její věta se mnou zůstala.
David všem vyprávěl příběh, ve kterém byl hlavní postavou.
Jen role kolem něj se měnily.
5. „Já jsem nezůstával kvůli Davidovi“
Rozhodnutí odejít z nakladatelství jsem oznámila začátkem února.
David se opřel v křesle.
„Kam půjdeš?“
„Nevím.“
„Takže nemáš nic.“
„Zatím ne.“
„Evo, nedělej hloupost.“
„Už jsem dala výpověď.“
Přečetl papír.
„Myslíš, že založíš vlastní nakladatelství a všichni poběží za tebou?“
„Nemyslím.“
„Bez distribuce, bez kapitálu, bez značky?“
„Vím.“
„Tak co tedy děláš?“
Podívala jsem se na něj.
„Odcházím.“
První měsíce nebyly vítězné.
Vzala jsem si několik externích redakcí.
Pracovala z kuchyňského stolu.
Jednou jsem celý týden čekala, až mi klient zaplatí fakturu, protože jsem potřebovala uhradit nájem.
Několik autorů, kterým jsem napsala, mi slušně odpovědělo, že raději zůstanou u zavedeného vydavatele.
Chápala jsem je.
Já bych možná udělala totéž.
Tomáš Beneš se mi ozval v březnu.
Znal mě z oboru. Jeho firma distribuovala knihy několika menších nakladatelství.
Sešli jsme se na kávě.
„Slyšel jsem, že jste skončila.“
„Zprávy se šíří rychle.“
„V našem oboru ano.“
Čekala jsem nabídku práce.
Nepřišla.
Místo toho mi napsal dvě jména na ubrousek.
„Tihle dva autoři hledají redaktora. Řekl jsem jim, že jste volná.“
Podívala jsem se na papír.
„Proč mi pomáháte?“
Pokrčil rameny.
„Protože jste dobrá.“
Nic víc.
A právě proto jsem mu věřila.
První rukopis, který jsem vydala pod vlastní malou značkou, napsal sedmašedesátiletý historik Jan Rýdl.
Davidovo nakladatelství mu vydalo předchozí čtyři knihy.
Když mi zavolal, myslela jsem, že chce konzultaci.
„Novou knihu bych chtěl dát vám.“
„Pane Rýdle, víte, že už nejsem u Davida.“
„Proto volám vám.“
„Moje firma je prakticky jedna místnost a notebook.“
Zasmál se.
„Já nepotřebuju místnost.“
Pak řekl větu, na kterou jsem nezapomněla.
„Já jsem tam nikdy nezůstával kvůli Davidovi, paní Evo. Zůstával jsem kvůli vám.“
Seděla jsem po tom hovoru dlouho bez pohybu.
Čtrnáct let jsem si myslela, že jsem pomáhala budovat Davidovo jméno.
Poprvé mě napadlo, že jsem mezitím možná budovala i svoje.
Jen jsem si toho nevšimla.
6. Když odejde člověk, který „jen pomáhal“
Davidovo nakladatelství nezkolabovalo.
To by bylo příliš jednoduché.
Fungovalo dál.
Jen jinak.
Lenka mi po čase řekla, že přijali dvě nové redaktorky.
„Jsou šikovné,“ dodala rychle.
„To ráda slyším.“
„Ale David je nervózní.“
„Proč?“
„Nevěděl, kolik věcí jsi řešila bez něj.“
Usmála jsem se.
„Já někdy taky ne.“
Několik autorů zůstalo.
Několik odešlo jinam.
Dva přišli ke mně až po skončení svých stávajících smluv.
Nechtěla jsem Davidovi „krást“ lidi.
Chtěla jsem vědět, jestli dokážu postavit něco, co nebude existovat jen proto, že jsem jeho bývalá žena.
První rok jsem vydala tři knihy.
Jedna prodělala.
Jedna se zaplatila.
Třetí dopadla mnohem lépe, než jsme čekali.
Nebylo to impérium.
Bylo to něco lepšího.
Fungovalo to.
S Tomášem jsme se občas potkávali pracovně.
Nikdy mě nezachraňoval.
Někdy mi doporučil kontakt.
Já mu jednou doporučila překladatelku.
Po roce mě pozval na večeři.
„Pracovní?“ zeptala jsem se.
„Tentokrát ne.“
Podívala jsem se na něj.
„To zní nebezpečně.“
„Můžete říct ne.“
Chvíli jsem přemýšlela.
„Můžu.“
„A?“
„Tentokrát neřeknu.“
Nic víc tehdy nebylo potřeba.
7. Moje jméno
O rok a půl později jsme se přestěhovali do nové kanceláře.
Říkat jí kancelář možná zní vznešeně.
Byly to dvě místnosti ve starém domě kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad.
V jedné seděla účetní na půl úvazku a naše mladá redaktorka Klára.
Ve druhé já.
Na chodbě jsme měli police s asi patnácti tituly.
Patnáct.
Davidovo nakladatelství jich mělo stovky.
Přesto jsem se při pohledu na těch patnáct cítila zvláštně.
Každá z těch knih vznikla proto, že jsem se pro ni rozhodla já.
Jednoho listopadového večera už Klára oblékala kabát, když se vrátila ode dveří.
„Evo?“
„Ano?“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Jistě.“
Držela v ruce nový rukopis, který jsme ten den dostaly.
„Je to velké. Autor je známý. Tisk bude drahý.“
„To bude.“
„A vy do toho chcete jít?“
„Asi ano.“
Klára se usmála.
„Vy se nebojíte, že to nevyjde?“
Podívala jsem se na rukopis.
Vzpomněla jsem si na červené boty.
Na hotelový pokoj.
Na Davidovu větu, že beze něj přijdu o práci.
Na první fakturu, kterou jsem čekala o deset dní déle, než jsem měla.
Na Jana Rýdla.
Na první knihu s mým logem na hřbetu.
„Bojím,“ řekla jsem.
Klára vypadala překvapeně.
„Vážně?“
„Samozřejmě.“
Položila jsem rukopis na stůl.
„Ale tentokrát případný neúspěch bude aspoň můj.“
Klára se zasmála a odešla.
Zůstala jsem v kanceláři sama.
Venku projela tramvaj.
Na stole ležela korektura nové knihy a vedle ní hrnek studeného čaje.
Otevřela jsem titulní stranu.
Dole bylo malé logo mého nakladatelství.
A pod ním moje jméno.
Nebylo větší než ostatní.
Nebylo ani nijak výrazné.
Přesto jsem se na něj chvíli dívala.
Čtrnáct let jsem si myslela, že být skromná znamená nepotřebovat uznání.
Pak mi trvalo další rok pochopit, že uznat vlastní práci není totéž jako být ješitná.
Zhasla jsem lampu.
Když jsem zamykala kancelář, telefon mi zavibroval.
Zpráva od Tomáše:
Končíš dnes někdy?
Odpověděla jsem:
Právě.
Večeře?
Podívala jsem se na dveře se svým jménem.
Pak jsem napsala:
Ano.
Tentokrát jsem ale věděla jednu věc jistě.
Ať ten večer dopadne jakkoli, zítra ráno se sem vrátím.
Do práce, která už nebyla něčí zásluhou, do něčí firmy ani do něčího příběhu.
Byla moje.
