Výkon kufru se Jakubovi zastavil několik centimetrů nad zámkem. Z remízku se ozval sten. Tak slabý, že se mohl splést, a tak lidský, že už nedokázal odjet. Rezervní kolo měl nasazené, nářadí uklizené.
Do rodičovského domu zbývala čtvrthodina. Na dlaních se mu mísila guma s rzí a mokrou hlínou. Stačilo kufr zabouchnout, sednout za volant a nechat ten tmavý úsek silnice za sebou. Sten se ozval podruhé.
Teď po něm následoval krátký nádech, jako když člověk šetří poslední sílu na další zvuk. Jakub se otočil ke krajnici. Světla staré Vitary dopadala na kmeny, vyjeté koleje a kus rezavého drátu, který mu nejspíš prorazil pneumatiku. Za hranicí světla začínala tma tak souvislá, že v ní mizely i nejbližší větve.
Z přihrádky vytáhl svítilnu. Telefon ukazoval jednu čárku signálu. Než stačil vytočit číslo, zmizela. „Haló?
“ zavolal. „Slyšíte mě? “
Odpověděl mu jen vítr. Rozum mu nabídl čisté řešení.
Popojet k vysílači, zavolat policii a záchranku a vrátit se s nimi. Už svíral klíčky, když se ozval třetí sten. Byl blíž než předchozí dva. V tu chvíli se z rozumného odjezdu stalo opuštění člověka, kterého ještě nespatřil.
Zapnul kameru. Nejdřív natočil silnici, proražené kolo a odbočku. Potom do záznamu řekl zastřeným hlasem: „Je večer 23. října.
Měl jsem defekt a z remízku slyším člověka. Jdu se podívat. “
Telefon zasunul do náprsní kapsy tak, aby kamera zůstala venku. Svítilnu sevřel v pravé ruce a slezl do příkopu.
Jíl se mu lepil na podrážky. Větve tahaly za rukávy a mokré listí pod nohama tlumilo každý krok. Kužel světla přejel po zlomené větvi, polehlé trávě a nakonec po dlouhé rýze v zemi. Vypadala, jako by tudy někdo táhl těžký náklad.
Od silnice do hloubi remízku. U břízy našel ženu. Ležela na boku, kabát rozepnutý, jednu nohu bosou. Druhá lodička zůstala na chodidle zkřivená v blátě.
Vlasy měla přilepené ke tváři. U spánku zasychala krev a levou paži držela nepřirozeně přitisknutou k tělu. Jakub si k ní klekl. „Slyšíte mě?
“
Rty se pohnuly, ale nevydala zvuk. Dvěma prsty nahmatal tep na krku. Slabý, nepravidelný, přesto zřetelný. Chtěl ji otočit, pak se zarazil.
Z kurzu první pomoci si pamatoval hlavně to, jak snadno lze člověku s poraněním hlavy a páteře ublížit dobře míněným pohybem. Jenže kurz nepočítal s tmavou silnicí bez signálu, ani s možností, že se ten, kdo ženu odtáhl mezi stromy, vrátí zkontrolovat, zda opravdu zemřela. Vytočil 112. Hovor se přerušil dřív, než uslyšel hlas operátora.
Při druhém pokusu telefon na okamžik zachytil síť a znovu ji ztratil. Žena sebou trhla a prudce nasála vzduch. Prsty mu sevřely rukáv. „Pomozte mi.
“
„Zavolám záchranku. “
„Ne, nemocnice. “
„Máte poraněnou hlavu. “
Otevřela oči.
Pohled přes něj přejel, aniž se zachytil. Nebyl v něm jen strach z bolesti. Byl v něm strach člověka, který už jednou otevřel oči do něčeho horšího. „Můj muž,“ zašeptala.
„Zabili ho. “
„Kdo? “
„Vyhodili mě, protože jsem to viděla. “
Pokusila se říct ještě něco, ale z hrdla jí vyšel jen chrapot.
Ruka sjela z Jakubova rukávu a hlava se opřela o zem. Na několik vteřin zůstal klečet a poslouchal, zda se mezi jejími nádechy nevrací motor. Potom si svlékl bundu, přikryl jí ramena a běžel k autu pro deku a lékárničku. Nechat ženu v remízku a hledat signál už nepřipadalo v úvahu.
Deku rozložil vedle ní a po částech ji podsunul pod tělo. Hlídal polohu krku a ramen, jak nejlépe uměl. Při každém pohybu zasténala, ale vědomí se jí nevrátilo. K silnici ji dostával po několika metrech.
Zvedl, posunul, položil. Znovu zkontroloval dech, znovu zvedl. Než ji uložil do auta, dokončil záznam. Natočil místo u břízy, stopu v trávě, krev na listí, její zraněný profil i vlastní špinavé ruce.
Ne proto, že by už přemýšlel jako vyšetřovatel. Jen pochopil, že na té silnici bude brzy někdo tvrdit úplně jinou verzi. Vitara nastartovala až na druhý pokus. Jel s výstražnými světly a v každé zatáčce se díval do zpětného zrcátka.
Chvílemi slyšel tiché sténání, pak jen nepravidelný dech. V lesní lhotě svítila jen část lamp. U rodičovského domu prudce zabrzdil, opřel se do klaksonu a vyskočil ven. Alena Marešová otevřela dveře v teplém svetru.
Bohumil se objevil za ní a za chůze si zapínal prošívanou bundu. „Jakube, co se děje? “
„Našel jsem ženu. U silnice je zraněná.
“
Alena už běžela k autu. Nevykřikla, nepoložila otázku, na kterou nebyl čas. Roky práce zdravotní sestry převzaly vedení. „Bohouši, přines další deku.
Jakube, přidržuj hlavu, nezvedej ji za ramena. “
Společně ženu přinesli do obýváku. Na rozkládací pohovku položili čisté prostěradlo. Alena rozsvítila všechny lampy a přinesla nůžky, tlakoměr, gázu a misku s vodou.
„Mluv,“ řekla synovi, aniž se na něj podívala. „Píchl jsem pneumatiku. Z lesa jsem slyšel sten. Ležela u břízy.
Řekla, že jí zabili manžela. “
„Jméno? “
„Nevím. “
Alena rozstřihla rukáv kabátu.
Zkontrolovala zornice, šíji, klíční kost, břicho i žebra. „Může mít otřes mozku. Ruka nejspíš zlomená není, ale je silně pohmožděná. Potřebuje urgentní příjem.
“
Žena otevřela oči. „Ne. “
Alena se k ní sklonila. „Slyšíte mě?
Jak se jmenujete? “
„Iveta. Horská. “
Jakubovi trvalo jen okamžik, než si příjmení spojil s kamiony a reklamními tabulemi podél silnice.
Horský transport znal v kraji téměř každý. „Paní Horská, máte poraněnou hlavu. Zavoláme záchrannou službu. “
Iveta se pokusila zvednout.
Bolest jí okamžitě zatlačila zpátky. „Ne, oni se to dozvědí. “
„Kdo? “
„Viktorovi lidé.
V nemocnici budou vědět, že žiju. “
Bohumil se podíval na Jakuba. Ten už vytahoval telefon. „Nevolejte ani policii,“ řekla Iveta rychleji.
„Viktor byl v autě, udeřili ho. Viděla jsem krev. Potom mě táhli. Jeden říkal, že ránu nepřežiju.
“
„Nehýbejte se,“ přerušila ji Alena. „Vysvětlovat můžete v leže. “
Jakub vytočil číslo záchranné služby. Hovor začal vyzvánět.
Iveta po něm sáhla a sevřela mu zápěstí. „Podle volání nás najdou. “
Alena se podívala na Ivetu. Pak stiskla červenou ikonu a hovor ukončila dřív, než ho někdo přijal.
„Zavolám Petře Nečasové,“ rozhodla. „Pracuje u záchranné služby a dnes má volno. Přijede soukromně, vyšetří vás a řekne, co se musí udělat. “
Iveta si přitiskla dlaň k obličeji.
„Jen ne sem do nejbližší. “
„Nejdřív vás prohlédne. “
Bohumil šel telefonovat ven, kde byl lepší signál. Jakub zůstal u dveří.
Až teď si všiml, že se mu třesou ruce. Alena kývla ke kuchyni. „Omej si je. Bundu dej do čistého pytle.
Boty nech tak, jak jsou. “
„Proč? “
„Protože krev na rukávu, hlína na botách i deka mohou být důkaz. Nic neper a auto nemej.
“
Petra Nečasová přišla za půl hodiny. Byla menší, pevná. Přes pracovní oblečení měla péřovou bundu a pod paží nesla ošoupanou zdravotnickou brašnu. Nejdřív se představila, potom Ivetu požádala o datum narození, den v týdnu a místo, kde se nachází.
Odpovědi přicházely pomalu, ale dávaly smysl. Prohlédla ránu, šíji, hrudník i břicho. Zkontrolovala citlivost končetin. Teprve pak si stáhla rukavice.
„Bez obalu. Máte poranění hlavy, mnoho pohmožděnin a nemohu vyloučit vnitřní zranění. Správně bychom teď měli zavolat sanitku a odvézt vás na urgentní příjem. “
„Ne.
“
„Jsem tady mimo službu. Nemohu za výjezdovou posádku sepsat záznam o odmítnutí péče. Mohu pouze zdokumentovat, že jste při vědomí, rozumíte riziku a převoz odmítáte. Jakmile se stav zhorší, voláme záchranku bez dalšího vyjednávání.
“
„Souhlasím. “
Petra se nepohnula. „Aby bylo jasno. Já s tím rozhodnutím nesouhlasím.
Jestli tu zůstanu, nebude to potvrzení, že je všechno v pořádku. Bude to jen kontrola člověka, kterého teď nedokážu přimět k bezpečnější volbě. “
Teprve potom se obrátila k Jakubovi. „Natočte to, ať je zřejmé, že ji tu nikdo nedrží a že jsem jí doporučila okamžitý převoz.
“
Na záznam uvedla čas a stručně popsala stav. Iveta vlastními slovy potvrdila, že sanitku odmítá a že chápe možné následky. Petra se souhlasem zraněné vyfotila rány, udělala si poznámky do telefonu a totéž zapsala na papír. Když přestala psát, příliš dlouho hleděla na příjmení Horská.
Bohumil mezitím přecházel mezi oknem a kamny. „Přestaň pobíhat,“ řekla Alena. „Tím chozením ho dřív neuvidíš. “
Telefon položený u okna zavibroval.
V místní skupině se objevila zpráva o hořícím autě na obchvatu. Hasiči byli na cestě. Následovalo krátké video. Červené odlesky, černá silnice, plameny za příkopem.
Hlas člověka za kamerou tvrdil, že uvnitř nejspíš někdo zůstal. Jakub ukázal obrazovku Aleně. Nepromluvila. Jen se podívala směrem k pohovce.
Iveta si jejich výměny pohledů všimla. „Co je? “
Jakub jí telefon neukázal. „Na obchvatu vzplálo auto.
Podle zpráv v něm někdo zůstal. “
Ivetina tvář se stáhla bolestí. „Viktor. “
„Nevíme, čí vůz to je.
“
„Jeho. Zabili ho a všechno spálili. “
Petra se už natahovala po zipu brašny, ale při jménu Viktor ruku zastavila. Teprve po krátké pauze ji zavřela.
„Musím odjet, ráno se ozvu. “ Podívala se na Jakuba. „Máte záznam z místa nálezu? “
„Ano.
“
„Udělejte kopii. Originál nemažte, nikam ho neposílejte a telefon nechte v režimu letadlo. Jestli se začne někdo vyptávat, nejdřív si najděte advokáta nebo vyšetřovatele mimo místní oddělení. “
„Proč mimo místní oddělení?
“
Petra se ohlédla ke dveřím, přestože byly zavřené. „Protože Viktor Horský si v okolí kupoval loajalitu. A komu nezaplatil, tomu připomněl, co všechno může ztratit. “
Noc nepostupovala podle hodin.
Posouvala se od jedné kontroly vědomí ke druhé. Iveta odpovídala správně, jen čím dál slabším hlasem. Jednou požádala o vodu. Podruhé se zeptala, zda je zamčená branka.
Potřetí otevřela oči ještě předtím, než se jí Alena dotkla. Kolem čtvrté se Jakub vrátil do pokoje. Iveta ležela s očima otevřenýma. „Proč jste všechno natáčel?
“ zeptala se. „Protože místo, kde jsem vás našel, nevypadalo jako nehoda. “
„Hned jste čekal, že vám nikdo nebude věřit? “
„Čekal jsem, že ten, kdo vás schoval, bude potřebovat jiný příběh.
“
Ráno se Iveta posadila, i když jí každý pohyb dělal potíže. „Odvezte mě k autobusu. “
„Nemáte botu, doklady ani telefon a sotva sedíte. “
„Kabelku mi vzali.
Po úderu. Někdo se mi hrabal u nohou. Hledal telefon. “
„Proč právě telefon?
“
Dlouho držela okraj deky, jako by se rozhodovala, jestli je bezpečnější mlčet. „Nahrávala jsem Viktorovi hovory. Nejdřív kvůli rozvodu. Myslela jsem, že potřebuju důkazy o penězích a nevěrách.
Pak jsem zjistila, že mluví o jiných věcech. “
V kuchyni nalil Bohumil synovi silný čaj. „Ráno pojedeme do Jihlavy,“ řekl Jakub. „Ne na místní oddělení.
“
„Myslíš, že nás tam nechají dojet? “
„Nevím. “
Bohumil se opřel lokty o stůl. „Horský má v kraji sklady, kamiony, ochranku a lidi, kteří mu dluží laskavosti.
Takový člověk si nemusí špinit ruce sám. Iveta slyšela jméno David. David Kramář vede jeho ochranku. Býval u policie.
O důvodu odchodu koluje několik verzí a žádná není pěkná. Viděl jsem ho dvakrát. Když se na tebe podívá, máš pocit, že už si vybral místo, kam tě udeří. “
Alena vstoupila do kuchyně.
„Ivetě stoupá teplota. Jakmile se zhorší, voláme sanitku, ať protestuje, jak chce. “
Z vedlejšího pokoje se ozval zvuk pádu. Všichni tři se okamžitě zvedli.
Iveta stála u postele. Jednou rukou se opírala o zeď. „Slyšela jsem auto. “
Venku nic není.
„Je. Bohumil přistoupil k oknu tak, aby nebyl vidět proti sklu. Mezi rámem a záclonou nechal jen úzkou škvíru. „Světla u paní Růžičkové.
Asi padesát metrů od jejich plotu zastavilo tmavé auto. Vystoupili dva muži. Jeden zůstal u kapoty, druhý zamířil k sousednímu domu. “
„Třeba jedou za ní,“ zašeptala Alena.
„Před svítáním? “
Bohumil si oblékl pracovní bundu. „Půjdu já. Kdyby něco, řeknu, že hledám krávu.
“
„Žádnou krávu nemáme. “
„Paní Růžičková má hlas jako zvon. Uslyším ji i zpoza plotu. “
Zmizel zadními dveřmi.
Jakub zůstal u okna. Muž u auta telefonoval a vítr náhle přinesl jeho slova až k domu. „Zatím nic. Stará viděla v noci auto u Marešových.
Jo, řeknu to Davidovi. “
Iveta zavrávorala. Jakub ji zachytil. „Kramářovi lidé,“ zašeptala.
„David sám nechodí jako první. Nejdřív si nechá zjistit, kde je riziko. “
Oba muži se přesunuli k Marešovým vratům. Jeden kouřil, druhý si prohlížel okna.
Bohumil se vrátil zadním vchodem. „Nejsou to policisté. Průkaz neukázali. Tvrdí, že hledají příbuznou po nehodě a ptají se, jestli k nám nepřišla cizí žena.
“
Na dveře zaduněla pěst. „Haló, je někdo doma? Potřebujeme s vámi mluvit. “
Bohumil rozsvítil zápraží a vyšel ven.
Dveře za sebou nechal pootevřené. „Co chcete? “
„Jsme z bezpečnostní služby společnosti Horský transport. V noci zmizela u silnice žena.
Projížděl tudy váš syn? “
„Můj syn je dospělý. Trasu mi nehlásí. “
„Potřebujeme ho vyslechnout.
“
„Tak běžte na policii. Ať přijde policista a ukáže služební průkaz. “
Druhý muž se přiblížil k brance. „Pokud ji ukrýváte, následky neponese jen ona.
“
Alena vyšla ven v domácím županu. Hlas měla klidný, ale tak pevný, že Jakub skoro litoval mužů u plotu. „Kdo přesně to odnese? Já, manžel nebo sousedé, které budíte?
Dejte nohu od branky. Stačí, abych zavolala na paní Růžičkovou a za minutu stojí v ulici půl vesnice. “
Muži si vyměnili pohled. Jeden vytáhl telefon, chvíli předstíral čtení zprávy a pak řekl: „Vyřiďte Jakubu Marešovi, že s ním chce mluvit nadporučík Toman.
Ať přijde na oddělení sám a dobrovolně. “
„Až ho uvidím, řeknu mu to,“ odpověděl Bohumil. Auto odjelo. Iveta se v pokoji třásla tak silně, že Alena musela přidržovat sklenici s vodou.
„Toman patří Viktorovi,“ řekla. „Jezdil k nám, pil s ním kávu a přede mnou hrál zdvořilého hosta. Jestli Jakub vstoupí na oddělení, David se to dozví dřív, než za ním zavřou dveře. “
„Tam nepůjdu,“ řekl Jakub.
„Když nepůjdeš, vrátí se,“ namítla Alena. „Příště mohou přijet v uniformě a s papírem. “
Bohumil se zamyslel. „Dům po Karlovi za starou lesní cestou.
Osobní auto tam neprojede. Transportér ano, kamna fungují a střecha ještě drží. “
Iveta zvedla hlavu. „Nemůžu do toho zatáhnout celou rodinu.
“
„To už se stalo,“ řekl Bohumil. „Teď šetřete síly a nechte nás dostat všechny živé pryč. “
Alena zbalila léky, obvazy, vodu, termosku, teplé ponožky a starší bundu. Ivetě navlékla dvoje ponožky a svoje starší kotníkové boty.
Byly o něco větší, ale pevně držely a chránily poraněnou nohu lépe než jediná lodička. Jakub odnesl do dodávky oddělené pytle s oblečením, dekou a použitým zdravotnickým materiálem. Telefon s původním záznamem uložil samostatně. Vesnice se probouzela kouřem z komínů a štěkáním psů.
Dodávka se rozjela bez světel. Bohumil je zapnul až za posledními domy. „Co když nás někdo zastaví? “ zeptala se Alena.
„Řeknu, že vezu prkna na chalupu se zraněnou ženou vzadu. Když nebude jiná možnost, řekneme pravdu. Ne však komukoli, kdo nám postaví auto do cesty. “
Opuštěná osada u staré pily se skládala ze tří nakloněných domů, zbytků plotů a rezavé tabule, z níž déšť smyl téměř všechna písmena.
Dům po strýci Karlovi stál nejdál od cesty. Bohumil odemkl visací zámek klíčem, který od bratrova pohřbu vozil v přihrádce auta. Uvnitř bylo chladno, vlhko a ticho. Alena začala rozdávat pokyny ještě ve dveřích.
„Bohouši za top, Jakube voda. Paní Horská, sednete si a tentokrát bez námitek. “
Jakub zkontroloval okna, donesl vodu ze studny a nasekal třísky. Telefon zachycoval signál pouze u kůlny, kde mezi borovicemi zůstával úzký průhled směrem k vysílači.
Když se v kamnech rozhořelo první suché poleno, Alena položila na stůl dva hrnky a poslala Jakuba zpátky do města. Bohumil na ni pohlédl, jako by se přeslechl. „Právě jsme ho odtamtud dostali. “
„A právě proto potřebujeme vědět, co už o něm vědí oni.
Schovávat se bez informací je stejné jako sedět po tmě na kolejích. “ Pak se obrátila k synovi. „Nebudeš nic dokazovat. Zjistíš, co se říká o požáru a vrátíš se.
Jakmile ucítíš past, otočíš se. “
V malém supermarketu zaparkoval mezi dodávkou pekařství a starou Fabií. Koupil chleba a vodu, aby měl v ruce něco, co z něj udělá člověka na ranním nákupu. U pokladny stály dvě ženy a šeptaly tak hlasitě, že jejich rozhovor slyšela celá fronta.
„Bylo to Horského auto. Prý ho poznali podle dokladů a hodinek. Po takovém požáru se to povídá. “
Hodinky.
Slovo si zapamatoval a odešel dřív, než by se ho někdo zeptal, proč tak náhle zbled. Před obvodním oddělením policie stála dvě služební auta a šedý terénní vůz. Stejná barva, podobná výška a tmavá skla jako vůz, který v noci projížděl lesní lhotou. Zaparkoval u lékárny a vešel dovnitř.
Policista u služby vzhlédl od monitoru. „Co potřebujete? “
„Mám informace k noční události na silnici. Jméno Jakub Mareš.
“
Muž neprojevil překvapení, jen ho přeměřil pohledem a zvedl telefon. „Počkejte. “
Pootočil se, ale ne dost daleko, aby Jakub neslyšel dvě slova. „Mareš přišel.
“
Z boční chodby vyšel podsaditý muž v uniformě, krátký krk, upravené vlasy a pohled člověka, který si předem zjišťuje, kam druhý může ustoupit. „Pane Mareši, sháníme vás. Pojďte se mnou. “
„Chtěl jsem jen oznámit podezřelé auto.
“
„V kanceláři nám řeknete všechno. “
Za Tomanovým ramenem stál muž v tmavé bundě, bez uniformy, ruce v kapsách. Jakub ho viděl před svítáním u rodičovského domu. „V autě mám pracovní papíry a nechal jsem ho odemčené.
“
„Nic se jim nestane. Za minutu jsem zpátky. “
Toman se usmál. Oči mu zůstaly chladné.
„Teď děláte zbytečnou chybu. “
„To ukáže až ta minuta. “
Jakub vyšel ven. Někdo za ním zavolal, ale on nezrychlil.
Na kamerách před budovou by běh vypadal jako přiznání. Přešel dvůr, zabočil za lékárnu, prošel mezi stánky na tržišti a teprve v průjezdu zrychlil. Do dílny Romana Jelínka vklouzl zadním vchodem. Mechanik měl hlavu pod kapotou a zvedl ji až ve chvíli, kdy Jakub zavřel dveře.
„Ty vypadáš. “
„Půjč mi telefon. “
Roman si otřel prsty do hadru. Otázku nechal nevyslovenou a podal mu přístroj.
„Tati, čekali na mě. Toman i jeden Kramářův člověk. Odjeďte od Karlova domu hned. “
„Čím?
Transportér máš ty. “
„V garáži je terénní auto. Jestli se ještě nerozpadlo, zkus ho. Nejeď zpátky stejnou cestou.
Vezmi to ke strži. “
„Nejsem turista,“ odsekl Bohumil a zavěsil. V Karlově domě hovor skončil, ale Bohumil telefon neodložil. Ještě několik vteřin poslouchal prázdný signál.
Alena stála u kamen. Iveta seděla u stolu s rukama schovanými pod dekou. „Na Jakuba čekali,“ řekl Bohumil. „Toman?
“ zeptala se Alena. „A někdo od Kramáře. “
Iveta zavřela oči. „David už ví, že jsem přežila.
“
Bohumil se postavil. „Tak se přestaneme chovat, jako by ten dům byl úkryt. Balíme. “
Otevřel boční dveře do garáže.
Pach starého oleje, myšiny a vlhkého dřeva se mu opřel do tváře. Strýc za celý život téměř nic nevyhodil. Pod prachem a plachtou se rýsoval starý terénní vůz. Zelený lak byl místy oloupaný až na kov, sklo mléčně zašlé a jedna pneumatika zřetelně měkká.
Bohumil plachtu stáhl. Na pracovním stole našel kanystr, ruční pumpu a svazek klíčů s vybledlým přívěskem. Dolil palivo, zkontroloval olej a nafoukl pneumatiku. Startér jednou cvakl, podruhé motor zakašlal, vyprivil z výfuku oblak modrého kouře a zhasl.
Položil obě ruce na volant. „Dneska ne. “
Třetí pokus proměnil garáž v rachotící plechovou krabici. Motor se nepravidelně rozběhl.
Zadní vrata garáže vedla na zarostlou cestu ke strži. Bohumil zařadil. Vůz se pohnul a prorazil suché kopřivy. Na hlavní cestu nevyjel, poslal auto rovnou po jílovitém svahu.
Kola klouzala, podvozek narážel do kamenů a větve tloukly do střechy. Alena nadržela Ivetu, aby hlavou neudeřila do bočního okna. Asi o dvacet minut později zastavila před prázdnou stavbou dvě auta. Kramářovi lidé našli teplá kamna, nedopitý čaj a stopu vedoucí z garáže do lesa.
V Romanově dílně Jakub sledoval ulici škvírou mezi reklamní fólií a rámem okna. Transportér stále stál u lékárny. Vedle něj se pohybovali dva muži. Jeden svítil do kabiny, druhý telefonoval.
Návrat k autu by nebyl odvahou, ale dobrovolným vstupem do pasti. „Přední branou se motá šedý terénní vůz,“ řekl Roman. „Jestli tě hledají, tudy nechoď. Když se někdo zeptá, nebyl jsem tu.
“
Jakub opustil dílnu zadní brankou. U stánku koupil za hotové levný tlačítkový telefon a předplacenou kartu. Za autobusovou zastávkou přístroj zapnul a znovu zavolal otci. „To jsem já.
Nové číslo. Jste venku? “
„Jedeme. V tom terénním vraku.
“
„Karel se rozhodl, že poslední slovo bude mít ze záhrobí. “
„Jak je Ivetě? “
„Horečka. Alena jí hlídá.
K domu se nevracejte. “
„Tak hloupý ještě nejsem. Kam míříte? “
„Ke staré včelnici.
Pak se uvidí. Dojdu tam lesem. A dej si pozor, kdo jde za tebou. “
Jakub seděl v autobuse do sousední obce a díval se z okna.
Ještě minulý večer byla Iveta cizí ženou, jejíž jméno neznal. Teď se kvůli ní vyhýbal policistovi, opouštěl vlastní auto a kupoval telefon, který nikdo neměl v kontaktech. Nepřipadal si statečný. Vybavoval si jen krev u Ivetina spánku a prsty sevřené kolem jeho rukávu.
To mu zatím stačilo. Včelnice ležela v mělké kotlině. U vstupu stál Bohumil. Sekeru nesl podél nohy, jako by se vracel od dřeva.
„Trvalo ti to. “
„Transportér je u lékárny. Hlídali ho. “
„Nechal jsi ho tam?
“
„Ano. Alespoň jednou si poslechlo rozum dřív, než jsem ti to musel říct. “
Ve sklepě hořela svíčka. Iveta seděla na bedně zabalená v dece.
Horečka jí zbarvila tváře, ale v očích nebyla zmatenost. „Co udělal Toman? “
„Čekal na mě s Kramářovým člověkem. “
Iveta sevřela víčka.
„David tedy ví jistě. “
Jakub si před ní dřepl. „Kdo pro Viktora vlastně je? “
„Oficiálně vedl ochranku.
Jenže ochranka hlídá, David odstraňoval. Lidi taky. Jeden řidič se hádal o peníze, vyhrožoval, že půjde na státní zastupitelství. Pak zmizel.
Jeho žena stála před vrátnicí, plakala a chtěla vědět, kde je. Vyvedli ji ven. Viktor řekl jen, že David problém uzavřel, jako by šlo o porouchaný zámek. “
„Proč jste to neoznámila?
“
„Komu? Toman u nás sedával v kuchyni a k Viktorovi se choval jako ke starému příteli. “
„Bez důkazů je jedno, kde budeme,“ řekla Iveta. „Ze mě udělají zmatenou vdovu po úrazu a z Jakuba člověka, který mě unesl.
“
„Co ještě máte? “ zeptala se Alena. „Telefon nejspíš vzali, ale existuje starý notebook. Viktor si myslí, že jsem ho vyhodila.
Schovala jsem ho v šatně do krabice se zimními šálami. Složka s kopiemi. Možná flashdisk a diktafon v domě Horských. “
„Tedy přesně tam, kde budou čekat,“ řekl Jakub.
Bez toho nemáme nic, co by jejich příběh rozbilo. Na staré pasece stála myslivecká maringotka. Přesun naplánovali na soumrak, kdy se v lese přestanou pohybovat pracovníci lesní správy. Do té doby zůstali ve sklepě.
Jakub popsal požár, Tomanovo chování i řeči v obchodě. Když zmínil hodinky, Ivetin výraz se změnil. „Na těle našli jeho hodinky. Viktor je před cizími nikdy nesundával.
Usínal v nich i opilý. “
Bohumil se opřel o vlhkou stěnu. „Pak jsou dvě možnosti. Buď v autě skutečně byl, nebo mu je někdo sundal ještě před požárem.
“
„Čemu věříte? “ zeptal se Jakub. Iveta dlouho mlčela. „Viděla jsem krev.
Viděla jsem ho padnout. Jenže všechno se stalo příliš rychle. Vzpomínky se mi skládají špatně. “
„Kdyby si vlastní smrt připravil sám,“ řekl Bohumil, „živá manželka je pro něj horší než nepřítel.
Má nepřítele, kterého by mohl obvinit,“ odpověděla Iveta. „Radka Vlacha, jeho obchodního partnera. Poslední týdny se hádali kvůli podílu. Viktor o něm mluvil skoro příliš často.
“
„Proč příliš? “
„Možná chtěl, aby po požáru všichni hleděli jen na něj. “
Za soumraku dojeli co nejblíž k pasece. Dál se cesta zužovala mezi kořeny a kamením.
Bohumil nesl kanystr, Alena léky a Jakub podpíral Ivetu. Každých několik desítek kroků se zastavovala. Nikdy si neřekla o odpočinek. Prostě se najednou přestala hýbat a čekala, až se svět přestane naklánět.
Maringotka seděla nakřivo na okraji zarostlé paseky. Uvnitř však bylo sucho. Železná kamna, úzká pryčna, několik rezavých hrnků. Iveta si lehla, ale oči nezavřela.
Jakub u dveří zapnul nový telefon. Signál byl slabý a neustále mizel. Iveta mu nadiktovala adresu emailu. Heslo si možná pamatuju.
První pokus selhal. Druhý otevřel schránku. V rozepsaných zprávách našel email bez adresáta. Text byl krátký: „Jestli se mi něco stane, hledej přílohu.
“ Příloha chyběla. Pod větou však zůstala poznámka: „Šály, prosinec, bílá složka, sklad pět. “
Iveta se posadila. „To je moje.
Krabice v šatně. Prosinec označuje složku s dokumenty z minulého roku. Bílá složka je kopie a sklad pět je přes něj Viktor převáděl hotovost přes fiktivní dodávky. “
„Co jste schovala?
“
„Smlouvy, dodací listy, registrační značky nákladních aut, flashdisk se zvukovými záznamy. Telefonu jsem přestala věřit. “
V koši našel zprávu smazanou před několika dny. Fotografie dodacího listu se načítala po úzkých průřezech.
Dokument popisoval přepravu stavebního materiálu do skladu číslo pět. Částka byla neobvykle vysoká. Vedle Viktorova podpisu stálo razítko firmy Radka Vlacha. „Připravoval ho,“ zašeptala.
„Musíme se dostat do domu,“ řekl Bohumil. „Ne dnes,“ namítla Alena. „Iveta sotva došla sem. “
„Když budeme čekat, dům vyčistí,“ řekla Iveta.
Jakub telefon položil. „Nestačí najít papíry. Musíme také zabránit tomu, aby tvrdili, že jsem vás do domu odvedl proti vůli nebo že jste po úrazu nevěděla, co děláte. “
V lese praskla větev.
Světlo zhaslo. Bohumil zavřel dvířka kamen, aby z nich neunikal jas. Mezi stromy se pohnul paprsek svítilny. Po chvíli se objevil druhý.
Na dveře někdo jednou zaklepal, ne hlasitě, spíš zdvořile. „Paní Horská,“ ozval se muž. „Vím, že jste uvnitř. Jmenuji se Radek Vlach.
Můžete mě nechat odejít, ale potom sem dorazí lidé, kteří se nebudou ptát. “
„Ustupte. “
„Venku jsem. Zbraň jsem nechal v autě.
Hluk nepotřebuji. Já potřebuji, aby paní Horská mluvila. On potřebuje opak. “
Iveta se napřímila na lokti.
„Jak jste nás našel? “
„Podle těch, kteří vás hledají hůř než já. Kramářovi muži obcházeli lesní lhotu a pak Jelínkovu dílnu. Můj člověk byl u tržiště.
Viděl, kam se Mareš vydal. “
Bohumil pootevřel dveře. Radek stál s rukama před tělem. Za ním byla tma a nikdo další.
„Dovnitř. Pomalu. “
Radek vstoupil a zůstal u prahu. V regionálních novinách vypadal uhlazeněji.
Teď měl šedé kruhy pod očima a výraz člověka zvyklého jednat tvrdě. „Iveto, Viktora jsem nezabil. “
„Měl jste důvod. “
„Podle příběhu, který připravil, jich budu mít několik.
Hádka o podíl, dluhy, výhrůžky. Viktor shořel v autě. “
„V autě shořel člověk,“ řekla Alena. „Totožnost určovali podle dokladů, oblečení a hodinek.
Obličej nezůstal. Místní policisté mluvili o Horském dřív, než dorazil krajský kriminalista. “
„Odkud to víte? “ zeptal se Bohumil.
„Od hasiče, kterému jsem kdysi pomohl dostat se z dluhů. Nechlubím se tím, jen vysvětluji, proč mi zavolal. “
Iveta si přitiskla dlaň k ústům. „Viktor žije.
Připravoval zmizení. “
Jakub ukázal na stoličku. „Sedněte si, ruce na stole a začněte od věcí, které lze ověřit. “
Radek vytáhl z vnitřní kapsy úzkou obálku a položil ji na desku.
„Dva týdny před požárem převedl Viktor peníze přes tři firmy. Část převodů vedla přes můj sklad. Kdyby se později něco vyšetřovalo, měla stopa vést ke mně. “
„Věděl jste o tom?
“ zeptala se Iveta. „Věděl jsem o penězích, ne o zmizení. Myslel jsem, že jde o daňové úniky a falešné dodávky. Váš manžel nás všechny držel ve špíně, ale každému ukázal jen jeho vlastní skvrnu.
“
„Proč nejdete rovnou na policii? “ zeptala se Alena. „Protože Toman posílá informace Kramářovi dřív, než stačí dopsat služební záznam. Ke krajským kriminalistům půjdu s něčím, co nebude stát jen na mém slově.
“
Radek chtěl kopie dokumentů. Iveta odmítla. Nakonec souhlasil, že bude požadovat jen fotografie toho, co se týká jeho firmy. Nikdo mu nevěřil.
Přesto se jejich zájmy na několik hodin opravdu překrývaly. Plán sestavili před úsvitem. Alena oznámila, že Ivetin zdravotní stav má přednost před každou složkou. Radek nejprve prověří okolí domu.
Pokud bude Iveta schopná cesty, dovede Jakuba k zimní zahradě. Jakub začne vstup natáčet už od plotu. Iveta do kamery potvrdí, že se vrací do vlastního bydliště pro osobní věci a materiály důležité pro možné trestní řízení. Klíče neměla.
Kabelka zmizela po útoku. Věděla však, že dveře zimní zahrady mají zkroucený rám a někdy se nedovírají. „Jestli se kamera dnes rozsvítí, nebudeme zkoušet, kdo ji sleduje,“ řekl Jakub. „Otočíme se, nic páčit nebudeme.
Jestli jsou dveře zajištěné, odcházíme. “
Den prožili v čekání. Alena zapisovala Ivetinu teplotu a odpovědi na orientační otázky. Kdyby začala zvracet, ztratila vědomí nebo přestala poznávat místo, plán s domem končil bez hlasování.
Po deváté vyjeli. Bohumil řídil terénní vůz lesními cestami. Radek jel napřed. Dům Horských stál na okraji města za vysokým plotem a řadou smrků.
U hlavní brány stálo jedno auto, druhé bylo níž v ulici. Zastavili u nedokončené garáže v horní ulici. „Alena zůstane ve voze,“ rozhodl Bohumil. „S námi nepůjdete,“ řekl Jakub Radkovi.
„Proč? “
„Protože vám Iveta nevěří. Já také ne. Zůstanete s otcem.
Jestli se do dvaceti minut nevrátíme, odveďte pozornost od zadní strany. “
Radek přikývl, ale podle jeho výrazu bylo poznat, že se mu rozkaz nelíbí. Přes opuštěnou zahradu vedla trhlina v pletivu. K hospodářské brance došli ve stínu živého plotu.
Iveta zavrtěla hlavou. „Ne, tudy. Zimní zahrada. “
Jakub zapnul záznam, uvedl místo, datum i důvod přítomnosti.
Iveta se podívala do kamery a potvrdila, že dům je jejím bydlištěm a vrací se pro vlastní věci a dokumenty. Dveře nepovolily hned. Jakub za ně netahal, přidržoval zkroucený rám, zatímco Iveta prsty hledala mezeru u horního rohu. Zástrčka se po chvíli pohnula.
Dveře se otevřely s jemným skřípěním. U zadního vstupu byla kamera. Iveta ukázala na plastový kryt pod okapem. Jakub kryt opatrně odklopil.
Kabel už byl naříznutý. Někdo tuto cestu použil před nimi. V zádveří byla cítit Viktorova kolínská. Na stěně visela svatební fotografie.
Viktor se na ní neusmíval. Vypadal jako by právě uzavřel obchod, v němž si je jistý výsledkem. Iveta odvrátila oči. „Šatna je nahoře.
“
Šatnu našli převrácenou naruby. Zásuvky vytažené, krabice rozřezané, oblečení poházené po podlaze. „Už tu hledali,“ řekla Iveta. Klesla ke krabici u zadní stěny a začala z ní vytahovat zimní šály.
Na nich ležela bílá složka, pod ní tenký notebook v šedém obalu a krabička od náušnic s malým diktafonem. Chvíli se věcí ani nedotkla. Ze spodního patra se ozvalo cvaknutí dveří. Oba znehybněli.
Následoval těžký krok. Iveta ukázala na posuvnou skříň. „Za kufry je výklenek. “
Stačili se vtlačit mezi obaly na šaty a stará zavazadla.
Štěrbinou mezi dveřmi viděl část místnosti. Do šatny vstoupil David Kramář. Byl mohutnější, než čekal. V pravé ruce držel svítilnu.
Doprovázel ho muž z lesní lhoty. „Nikdo tu není, Davide. Zadní vchod jsem kontroloval. “
Kramář se k němu pomalu otočil.
„Kdybys ten vchod opravdu kontroloval, všiml by sis přeříznutého kabelu. Podívej se znovu a tentokrát mi neříkej, co si přeješ vidět. “
David vytočil číslo. „Je živá.
Mareš ji odvezl. Do domu se vrátili a složka je pryč. “ Poslouchal. „Toman to nezvládl.
Měli na Mareše zatlačit už v noci. “ Další pauza. „Ano, nejdřív ona. Mareš potom.
“ Hovor ukončil dřív, než hlas na druhé straně domluvil. „Sežeň lidi. Cesty uzavřete tak, aby to nevypadalo jako uzávěra. Na oddělení nevolej.
Tomana si vyřídím sám. “
Paprsek svítilny přejel po skříni. Zastavil se několik centimetrů od Ivetina obličeje. Jakub sevřel železnou tyč.
Kdyby David otevřel dveře, musel by udeřit první. V přízemí se rozezněl alarm. Krátce, pronikavě. David se otočil a vyrazil ze šatny.
Jakub věděl, že mají jen několik vteřin. „Zpátky stejnou cestou. “
Seběhli po zadním schodišti. Jakub chtěl zamířit k hospodářské brance.
Iveta ho však stáhla ke skleněným dveřím. „Tam už budou čekat. Zimní zahrada. “
Proběhli ven.
Za nimi bouchly dveře. „Stůjte! “ zařval David. Výstřel rozřízl tmu a osvětlil keře.
Kulka narazila do kovového sloupku. Druhá proletěla výš. Iveta vykřikla, ale pokračovala. Na opuštěném pozemku čekal Bohumil u příkopu.
U nedokončené garáže se objevil Radek s kamenem v ruce. Rozbil lampu nad vjezdem a celý dvůr se ponořil do tmy. K autu doběhli téměř po slepu. Bohumil nastartoval dřív, než byli všichni uvnitř.
Terénní vůz projel ulicí bez světel. Bohumil je zapnul až u odbočky ke starému hřbitovu. Za nimi vyrazil černý terénní vůz. Bohumil zahnul na rozbahněnou cestu mezi zahradami.
Pronásledovatelé přejeli první křižovatku, ale za necelou minutu se jejich světla objevila znovu. Vůz sjel ke strži. Pneumatiky klouzaly a podvozek se otíral o kameny. „Zasáhli vás?
“ zeptal se Jakub. „Ne, uhodila jsem se. “ Iveta vydechla bolestí. „Notebook.
Složka. Máme je. “
K maringotce se nevrátili. Bohumil zamířil ke staré včelnici.
Auto ukryli pod stromy a všechny věci odnesli do sklepa na jeden zátah. Jakub rozložil nálezy na čisté prkno. Bílou složku, notebook, diktafon a telefon s nahrávkou z domu. „Kopie musí být na několika místech,“ řekla Alena.
„Nejdřív zjistíme, co přesně držíme,“ odpověděl Jakub. Notebook se probouzel dlouho. Ventilátor chraptěl a u ikony baterie zůstal jen úzký červený proužek. Heslo zadala Iveta sama.
Ve složce označené prosincem byly naskenované smlouvy, fotografie dodacích listů a tabulky se jmény řidičů, registračními značkami a částkami. Samostatný soubor řešil sklad číslo pět. Vedle firmy Radka Vlacha stály Viktorovy ručně psané poznámky. „Celé týdny to skládal proti mně,“ řekl Radek.
Hlas mu poprvé selhal. „V ten den jsem byl pracovně v Německu. Můžete to prokázat. “ „Letenka, hotel, platby kartou, kamery.
“
Jakub nejdřív fotografoval stránky, které spojovaly sklad s převody. Teprve potom otevřel zvukový soubor. Davidův hlas byl tlumený, ale srozumitelný. Mluvil o živé Ivetě, připraveném požáru, Viktorovi, který v autě neshořel, a Tomanově selhání.
Na druhém konci hovoru někdo dál vydával pokyny. „Mluvil s Viktorem,“ řekla Iveta. „Jméno nepadlo,“ upozornil Radek. „Znám jeho tón.
S nikým jiným takhle nemluvil. “
Jakub její jistotu chápal. Zároveň věděl, že intonace sama před soudem nestačí. Uložil kopii nahrávky a až potom dovolil notebooku zhasnout.
Dokumenty a hlas se navzájem podpíraly. Bez jednoho by druhé šlo zpochybnit. Radek se opřel zády o zeď. „Když se to dostane ke správným lidem, Toman už nás neudrží v okrese.
“
„Když to ukážeme špatným,“ řekl Bohumil, „dáme jim seznam toho, co musí zničit. “
Iveta potřebuje nemocnici a důkazy musí převzít krajská kriminálka. Iveta se podívala na Jakuba. „Jakmile tam pojedeme, nebude návrat.
“
„Návrat skončil ve chvíli, kdy po nás David začal střílet. “
Jakub našel signál až na úzkém průseku nad včelnicí. Stál mezi smrky a každou chvíli kontroloval les za sebou. Radek mu před několika minutami nadiktoval číslo na krajské ředitelství.
Podle Radka měl vrchní komisař Ondřej Vávra dvě vlastnosti, které teď potřebovali. Nebyl spojený s místním oddělením a nevěřil lidem jen proto, že mají drahý oblek nebo služební hodnost. „Volat bych měl já,“ navrhl Radek. Jakub zavrtěl hlavou.
„Viktor už proti vám připravil dokumenty. Když zavoláte jako první, mohou si myslet, že si zachraňujete firmu. Iveta je po útoku a já ji našel. Mám původní záznam z místa.
Začnu já. “
Na krajském ředitelství se ozval pracovník stálé služby. Jakub uvedl celé jméno. Stručně popsal nález zraněné Ivety Horské, požár, střelbu u domu a podezření, že Viktor Horský fingoval smrt.
Jméno nadporučíka Tomana vyslovil až potom. „Máme zvukovou nahrávku, firemní dokumenty a notebook. Předáme je pouze krajským kriminalistům. Místní oddělení nesmí znát naše místo.
“
Muž na druhém konci se začal k trestu. Z lesa přišel motor. Nejdřív jeden, o chvíli později druhý. Jakub hovor přerušil a seběhl ke sklepu.
„Našli nás. “
Motory postupovaly pomalu po staré cestě. Zastavily téměř současně. Po lese se rozneslo několik bouchnutí dveří.
Bohumil ukázal na regál u zadní stěny. „Za ním je průlez. “
„A to říkáte teď? “
„Kdybych ti nabízel prohlídku, dostal bys mapku.
“
Bohumil odsunul regál a za ním shnilý dřevěný štít. Z otvoru táhl chlad a pach hlíny. Jakub prolezl první a tlačil před sebou tašku s dokumenty. Za ním se sunula Iveta s notebookem.
Do dveří sklepa někdo kopl. „Otevřete. “
Jakub se vyhrabal do maliníku za rozpadající se kůlnou. Pomohl Ivetě, potom Aleně a otci.
Radek se protáhl poslední a přitáhl štít zpět právě ve chvíli, kdy paprsek světla přejel po regálu. „Byli tady! Najděte, kudy šli! “
Bohumil je vedl z kopce k potoku.
Nevydali se po břehu. Vstoupili přímo do vody. Voda studila přes boty a kameny klouzaly. Proud byl mělký, ale dost silný, aby rozmazal stopu.
Iveta nepromluvila. Jen jednou jí bota uvízla mezi kameny a z hrdla jí unikl krátký zvuk bolesti. Jakub ji zachytil, než spadla. „Ještě několik minut.
“
„Neříkejte mi kolik. Jen jděte. “
Potok se po chvíli přiblížil k úzké lesní koleji. Za nimi se ozvaly hlasy.
Voda a kmeny odrážely zvuky do různých směrů, takže nebylo jasné, jak blízko pronásledovatelé jsou. „Stará svážnice je nad námi,“ řekl Bohumil. „Jestli budeme mít štěstí, projede tam někdo z těžby. “
Nahoře někdo vykřikl.
Výstřel zasáhl větev vysoko nad nimi. Suché jehličí se sesypalo na cestu. Nikdo už nešetřil dechem. Rozběhli se, jak jim terén a Ivetin stav dovoloval.
Jakub ji držel za loket, Alena kolem pasu. Po dlouhých minutách les prořídl. Před nimi se objevila široká svážnice s hlubokými kolejemi od nákladních vozů. Bohumil zvedl ruku.
„Za vývrat. Nejdřív zjistíme, kdo jede. “
Z dálky přišel hluboký nepravidelný motor. Mezi stromy se objevil starší nákladní vůz s prázdnou korbou.
Bohumil vstoupil doprostřed cesty a zvedl ruce. Řidič zabrzdil několik metrů před ním. Vyklonil se z okna: „Chcete se nechat přejet? “
„Potřebujeme do Borové vsi.
Zraněná žena. “
Řidič si prohlédl Ivetu, potom Jakuba a Radka. „Problémy nevozím. “
„My je také nechceme.
“ Bohumil vytáhl několik bankovek. „Zaplatíme. “
Řidič věnoval penězům jen krátký pohled. Déle se díval na les za nimi.
„Na korbu. A když se někdo bude ptát, nepotkali jsme se. “
Radek vylezl první a převzal tašky. Jakub s Alenou dostali Ivetu nahoru a posadili ji zády ke kabině.
Nákladní vůz se rozjel. Prkna korby vrzala a při každém výmolu udeřila do zad. Jakub držel Ivetu kolem ramen, aby se neuhodila. Po necelé hodině je řidič vysadil u opuštěného zemědělského areálu za Borovou Vsí.
„Dál nejedu. A nevezl jsem vás. “
Bohumil mu podal peníze. Muž je přijal bez počítání, otočil vůz a zmizel.
Několik vteřin všichni jen poslouchali. Žádný další motor, jen vrány a kapání vody ze střechy. „Jsme živí,“ řekl Bohumil. Radek se opřel o zeď stáje.
„To není totéž jako v bezpečí. “
Na okraji Borové vsi našli zrušenou čerpací stanici. Výlohy byly vyražené, staré cenovky vybledlé a z betonové plochy vyrůstal vysoký plevel. Budova poskytovala alespoň výhled na silnici z obou stran.
Jakub znovu zavolal na krajské ředitelství. Tentokrát zopakoval jméno Vávry. Po několika otázkách se ozval klidný mužský hlas. „Vrchní komisař Ondřej Vávra.
S kým mluvím? “
„Jakub Mareš. Našel jsem Ivetu Horskou u silnice. Je živá.
Pronásledují nás lidé Davida Kramáře. Máme dokumenty, nahrávky a důvod se domnívat, že v ohořelém autě nebyl Viktor Horský. “
Na druhé straně se rozhostilo ticho. V němž nebylo slyšet překvapení, jen soustředění.
„Kde se nacházíte? “
Jakub popsal starou čerpací stanici. „Místní oddělení nesmí dostat adresu. Nadporučík Toman je ve spojení s Kramářem.
“
„Na čem to zakládáte? “
„Máme nahrávku. Kramář říká, že Toman selhal. Ve stejném hovoru potvrzuje připravený požár a to, že Viktor v autě neshořel.
“
Vávra na okamžik zmlkl. „Přijedu. Důkazy nikomu nepředávejte. Zůstaňte na místě, pokud vás neohrozí bezprostřední nebezpečí.
“
Za necelou hodinu zastavila na protější straně silnice nenápadná šedá škoda. O kus výš zůstalo stát druhé neoznačené auto. Z první škody vystoupil muž v tmavém kabátu s deskami pod paží. Nezamířil rovnou ke stanici.
Zůstal v příkopu a čekal, až k němu Jakub vyjde. „Vávra. Ondřej Vávra. “ Otevřel služební průkaz tak, aby viděl jméno, fotografii i útvar.
Pak desky zavřel. „Nic mi zatím nepodávejte. Nejdřív zajistíme vaši bezpečnost, lékařskou péči pro paní Horskou a prostor, kde lze věci protokolárně převzít. Jestli máte pravdu o Tomanovi, jediná špatně zapsaná minuta může zničit případ.
Jestli pravdu nemáte, budu vysvětlovat, proč jsem obešel místní kolegy. V obou případech se teď bude postupovat tak, aby po nás zůstala přesná stopa. “
Jakubovi se poprvé od noci trochu uvolnila ramena. Vávra nechtěl nahrávku slyšet na parkovišti, nestrkal důkazy do kapsy a otevřeně pojmenoval vlastní riziko.
Iveta vyšla ze stanice. Komisař se při pohledu na modřiny, obvaz a její nejistou chůzi změnil výraz. „Musíte do nemocnice. “
„Nejdřív výpověď a kopie.
“
„Nejdřív lékař. Při poranění hlavy nebudu riskovat, že se vám během výslechu přitíží nebo že někdo později napadne vaši schopnost vnímat. “
Vávra přivolal další služební vůz. Kolegyně, která ho jistila z druhého auta, převzala dohled nad taškami ještě před převozem.
Ivetu odvezli na urgentní příjem nemocnice v Jihlavě a Alena jela s ní. Důkazy zůstaly po celou dobu pod přímým dohledem policistky. V zabezpečené místnosti pak převzala každý předmět zvlášť. U každého zapsala stav obalu, čas a osobu, která ho předala.
Když se Radek pokusil sáhnout po jedné kopii, policistka desky zavřela. „Od této chvíle už nic neberete zpátky bez záznamu. “
Jakub pak podal první vysvětlení. Vávra ho nechal mluvit a zasahoval jen tehdy, když potřeboval čas, místo nebo přesnou posloupnost.
Vracel se k okamžiku nálezu, k převozu bez sanitky, k návštěvě místního oddělení i k vstupu do domu Horských. Po více než hodině položil propisku. „Budeme prověřovat i vaše kroky. Převoz zraněné ženy, vstup do domu, manipulaci s dokumenty a důvody, proč jste nevyužili nejbližší policii.
“
„Rozumím. “
„Neříkám, že jste obviněný. Říkám, že ve spise nesmí chybět nepříjemná otázka jen proto, že odpověď vypadá na první pohled sympaticky. “
Do místnosti vešla Iveta v nemocničním oblečení.
Alena ji držela pod paží. „V tom autě nebyl Viktor,“ řekla. „Někdo tam dal jeho hodinky. David na záznamu potvrzuje, že požár připravili a Viktor žije.
“
„Totožnost oběti byla zatím určena jen předběžně podle věcí. Konečné znalecké závěry nejsou hotové. Místní kolegové však začali mluvit o uzavřeném případu neobvykle brzy. “
„Hodinky měly přesvědčit hlavně mě,“ odpověděla Iveta.
„Viktor věděl, že je poznám. “
Radka vyslechli odděleně. Předal údaje z firemního sledování vozidel. Jedno vozidlo po požáru třikrát zajelo k bývalému rekreačnímu areálu u Tiché vody.
Když chtěl otevřít podrobnější historii, systém ho odhlásil. „Někdo ve firmě už uklízí,“ řekl Radek. Vávra nechal technika okamžitě uložit to, co bylo na obrazovce. Areál ležel za borovým lesem u starého říčního ramene.
Hosty nepřijímal několik let. Přesto se za elektřinu dál platilo. Odběratelem byla firma vedená na člověka s adresou, kterou se nepodařilo ověřit. „Může se tam skrývat, nebo tam držet peníze.
“
„Může také chtít, abyste našel právě tohle,“ namítl Vávra. „Změněné heslo dokazuje spěch, ne to, kdo za ním stojí. “
Večer Vávra rozložil na stole mapu areálu. Červenou tužkou označil hlavní bránu, modrou technickou cestu k řece.
„Tady končí vaše rozhodování. Areál bude pod dohledem a samotný zásah provede policie. Jakub ani paní Horská se k objektu nepřiblíží bez pokynů. “
Iveta ukázala na zadní cestu.
„Když vyjde tudy v jiné bundě, s vousy a doklady na cizí jméno, může vám projít jako správce. “
„Vaše rozpoznání může nasměrovat pozornost. Důkaz nenahradí. “
„Nechci nahrazovat důkaz.
Chci být v autě a říct policistovi, koho sleduje. “
„Ne. “
Iveta ruku z mapy nestáhla. „Deset let jsem poznávala jeho náladu podle způsobu, jak zavřel dveře.
Vy máte fotografii. Já znám pohyb, kterým si přidržuje pravý rukáv. “
Vávra odložil tužku. „Když vás vezmu blíž, nesu odpovědnost za člověka po poranění hlavy, kterého může podezřelý znovu napadnout.
Když vás nechám tady a on unikne v převleku, budu vysvětlovat jiný druh chyby. “ Ticho přerušovalo jen bzučení nemocničního světla. „Budete v chráněném vozidle s policistou,“ rozhodl nakonec. „Nevystoupíte.
Nebudete mít vlastní telefon. Jakýkoli pokus jednat bez pokynu operaci ukončí. “
„Souhlasím. “
Následující ráno byl její stav stabilnější.
Do nového telefonu vložili náhradní SIM kartu k původnímu číslu. S Ivetiným výslovným souhlasem a po konzultaci se státním zástupcem připravili záznam případného příchozího hovoru. Telefon se ozval asi za hodinu. Skryté číslo.
Iveta zapnula hlasitý odposlech. Ruce se jí rozklepaly. Jakub se podíval na Vávru. Komisař mu pokynul, aby převzal rozhovor.
„Kdo jste a co chcete? “ zeptal se Jakub. „Dones složku a přivedi ji. Zaplatíme ti a můžeš zmizet.
Když poslechneš, tvoji rodiče se dožijí stáří bez návštěv. “
„Kdo je nechá? “
„Na jména se neptej. Ta nepotřebuješ.
Viktor je mrtvý. Rozhodujeme teď vy? “
„Příkazy nechal předem. A vy je jen plníte?
“
„Dělej, co se ti říká. On si tě stejně najde. “
„Kdosi mě najde? Viktor shořel.
Za hodinu bude pozdě. Rozmysli si, jestli chceš být svědek nebo podezřelý. Protokol už vzniká. Davide, jste to vy?
“
Hovor skončil. Vávra zastavil záznam a vrátil se o několik vteřin zpět. „Poslechněte si to zájmeno. On, ne oni.
“
„Jedno slovo není důkaz. “
„Je to chyba člověka, který na okamžik přestal hlídat připravenou verzi. Vedle ostatních záznamů má význam. “
K areálu u Tiché vody vyjeli k večeru.
Za borovým porostem se otevřelo slepé rameno řeky. Chatky černaly vlhkostí a vrátnice vypadala opuštěně. Prázdnota však byla příliš uspořádaná. Čerstvé koleje u boční cesty, odhrnuté jehličí u jedné chaty, kabel natažený pod prahem.
Jakub seděl s Ivetou v pozorovacím voze. Pod vlasy měla stále obvaz a v límci mikrofon. Policista za volantem sledoval vysílačku. Z dálky se ozval hluboký nepravidelný motor.
Mezi stromy se objevil starší nákladní vůz s prázdnou korbou. Kabina byla postříkaná blátem a v každé koleji se prudce naklonila. Bohumil vstoupil doprostřed cesty a zvedl ruce. Řidič zabrzdil několik metrů před ním.
Vyklonil se z okna, zarostlá tvář, unavené oči a výraz člověka, který se naučil nebrat cizí potíže do kabiny. „Chcete se nechat přejet? “
„Potřebujeme do Borové vsi, zraněná žena. “
Řidič si prohlédl Ivetu, potom Jakuba a Radka.
„Problémy nevozím. “
„My je také nechceme. “ Bohumil vytáhl několik bankovek. „Zaplatíme.
“
Řidič věnoval penězům jen krátký pohled. Déle se díval na les za nimi. „Na korbu. A když se někdo bude ptát, nepotkali jsme se.
“
Radek vylezl první a převzal tašky. Jakub s Alenou dostali Ivetu nahoru a posadili ji zády ke kabině. Bohumil si sedl k bočnici se sekerou stále zabalenou v plachtě. Jakub nastoupil poslední.
Nákladní vůz se rozjel. Prkna korby vrzala a při každém výmolu udeřila do zad. Jakub držel Ivetu kolem ramen, aby se neuhodila, ale neustále kontroloval dech a barvu obličeje. Radek objímal tašku s dokumenty, jako by v ní nesl poslední věc, kterou mu Viktor ještě nevzal.
Po necelé hodině je řidič vysadil u opuštěného zemědělského areálu za Borovou Vsí. U cesty stála polorozpadlá stáj, za ní rezavé silo a betonová plocha zarostlá plevelem. „Dál nejedu,“ řekl. „A nevezl jsem vás.
“
Bohumil mu podal peníze. Muž je přijal bez počítání, otočil vůz a zmizel směrem k lesu. Několik vteřin všichni jen poslouchali. Žádný další motor, jen vrány a kapání vody ze střechy.
„Jsme živí,“ řekl Bohumil. Radek se opřel o zeď stáje. „To není totéž jako v bezpečí. “
Iveta stála jen díky Aleně.
„Teď zavoláme Vávrovi,“ řekl Jakub. „Žádná vaše dílna, Radku, žádná garáž známého. Viktor potom řekne, že jste s Ivetou připravovali podvod, že jste mě najali a že jste důkazy vyrobili. “
Radek sevřel čelist.
Iveta se opřela hlavou o studenou zeď. „Jakub má pravdu. Když se schováme u vás, dostane Viktor přesně tu verzi, kterou stavěl. “
Na okraji Borové vsi našli zrušenou čerpací stanici.
Výlohy byly vyražené, staré cenovky vybledlé a z betonové plochy vyrůstal vysoký plevel. Budova poskytovala alespoň výhled na silnici z obou stran. Jakub znovu zavolal na krajské ředitelství. Tentokrát zopakoval jméno Vávry.
Po několika otázkách se ozval klidný mužský hlas. „Vrchní komisař Ondřej Vávra. S kým mluvím? “
„Jakub Mareš.
Našel jsem Ivetu Horskou u silnice. Je živá. Pronásledují nás lidé Davida Kramáře. Máme dokumenty, nahrávky a důvod se domnívat, že v ohořelém autě nebyl Viktor Horský.
“
Na druhé straně se rozhostilo ticho. V němž nebylo slyšet překvapení, jen soustředění. „Kde se nacházíte? “
Jakub popsal starou čerpací stanici.
„Místní oddělení nesmí dostat adresu. Nadporučík Toman je ve spojení s Kramářem. “
„Na čem to zakládáte? “
„Máme nahrávku.
Kramář říká, že Toman selhal. Ve stejném hovoru potvrzuje připravený požár a to, že Viktor v autě neshořel. “
Vávra na okamžik zmlkl. „Přijedu.
Důkazy nikomu nepředávejte. Zůstaňte na místě, pokud vás neohrozí bezprostřední nebezpečí. “
Hovor skončil. Radek stál u rozbitého okna a sledoval silnici.
„Buď přijede Vávra, nebo člověk, který poslouchá jeho telefon. “
„Proto si nejdřív prohlédneme průkaz a necháme ho určit další postup,“ řekl Jakub. Za necelou hodinu zastavila na protější straně silnice nenápadná šedá škoda. O kus výš zůstalo stát druhé neoznačené auto.
Člověk za volantem nevystoupil a sledoval oba směry silnice. Z první škody vystoupil muž v tmavém kabátu s deskami pod paží. Nezamířil rovnou ke stanici. Zůstal v příkopu a čekal, až k němu Jakub vyjde.
„Vávra. Ondřej Vávra. “ Otevřel služební průkaz tak, aby viděl jméno, fotografii i útvar. Pak desky zavřel.
„Nic mi zatím nepodávejte. Nejdřív zajistíme vaši bezpečnost, lékařskou péči pro paní Horskou a prostor, kde lze věci protokolárně převzít. Jestli máte pravdu o Tomanovi, jediná špatně zapsaná minuta může zničit případ. Jestli pravdu nemáte, budu vysvětlovat, proč jsem obešel místní kolegy.
V obou případech se teď bude postupovat tak, aby po nás zůstala přesná stopa. “
Jakubovi se poprvé od noci trochu uvolnila ramena. Ne kvůli průkazu. Kvůli tomu, že Vávra nechtěl nahrávku slyšet na parkovišti, nestrkal důkazy do kapsy a otevřeně pojmenoval vlastní riziko.
Iveta vyšla ze stanice. Komisař se při pohledu na modřiny, obvaz a její nejistou chůzi změnil výraz. „Musíte do nemocnice. “
„Nejdřív výpověď a kopie.
“
„Nejdřív lékař. Při poranění hlavy nebudu riskovat, že se vám během výslechu přitíží nebo že někdo později napadne vaši schopnost vnímat. “
Iveta se obrátila k Jakubovi. „Má pravdu,“ řekl.
Vávra vysílačkou přivolal další služební vůz. Kolegyně, která ho jistila z druhého auta, převzala dohled nad taškami ještě před převozem. Ivetu odvezli na urgentní příjem nemocnice v Jihlavě a Alena jela s ní. Důkazy zůstaly po celou dobu pod přímým dohledem policistky.
V zabezpečené místnosti pak převzala každý předmět, který přivezli z včelnice, zvlášť. Bílou složku, notebook, diktafon a telefon s nahrávkou z domu. U každého zapsala stav obalu, čas a osobu, která ho předala. Když se Radek pokusil sáhnout po jedné kopii, policistka desky zavřela.
„Od této chvíle už nic neberete zpátky bez záznamu. “
Radek stáhl ruku. Právě ta drobná překážka Jakuba přesvědčila, že se pravidla konečně netvoří podle toho, kdo má větší strach. Jakub pak podal první vysvětlení.
Vávra ho nechal mluvit a zasahoval jen tehdy, když potřeboval čas, místo nebo přesnou posloupnost. Vracel se k okamžiku nálezu, k převozu bez sanitky, k návštěvě místního oddělení i k vstupu do domu Horských. Po více než hodině položil propisku. „Budeme prověřovat i vaše kroky.
Převoz zraněné ženy, vstup do domu, manipulaci s dokumenty a důvody, proč jste nevyužili nejbližší policii. “
„Rozumím. “
„Neříkám, že jste obviněný. Říkám, že ve spise nesmí chybět nepříjemná otázka jen proto, že odpověď vypadá na první pohled sympaticky.
“
Dveře se otevřely. Iveta stála na chodbě v nemocničním oblečení. Alena ji držela pod paží. Lékař dovolil krátký rozhovor v sedě a s přestávkami.
„V tom autě nebyl Viktor,“ řekla Iveta. „Někdo tam dal jeho hodinky. David na záznamu potvrzuje, že požár připravili a Viktor žije. “
Na konci věty se jí zatmělo před očima a sevřela opěradlo.
Vávra jí přisunul židli dřív, než pokračoval v otázkách. „Totožnost oběti byla zatím určena jen předběžně podle věcí. Konečné znalecké závěry nejsou hotové. Místní kolegové však začali mluvit o uzavřeném případu neobvykle brzy.
“
„Hodinky měly přesvědčit hlavně mě,“ odpověděla Iveta. „Viktor věděl, že je poznám. “
Radka vyslechli odděleně. Předal údaje z firemního sledování vozidel.
Některé dodávky měly palubní jednotky a poloha se ukládala na server. Jedno vozidlo po požáru třikrát zajelo k bývalému rekreačnímu areálu u Tiché vody. Když chtěl otevřít podrobnější historii, systém ho odhlásil. Zkusil heslo znovu a obrazovka oznámila, že přístup byl změněn.
„Někdo ve firmě už uklízí,“ řekl Radek. Vávra nechal technika okamžitě uložit to, co bylo na obrazovce, a to, co Radek přinesl vytištěné. Areál ležel za borovým lesem u starého říčního ramene. Hosty nepřijímal několik let.
Přesto se za elektřinu dál platilo. Odběratelem byla firma vedená na člověka s adresou, kterou se nepodařilo ověřit. „Může se tam skrývat,“ řekl Radek, „nebo tam držet peníze. “
„Může také chtít, abyste našel právě tohle,“ namítl Vávra.
„Změněné heslo dokazuje spěch, ne to, kdo za ním stojí. “
Iveta seděla na lůžku a prohlížela mapu položenou na pojízdném stolku. Lékař zakázal chodit po oddělení, ne však přemýšlet. „Viktor vždycky vybíral místo se zadním výjezdem,“ řekla.
„Vede od areálu technická cesta k řece. “
Radek přikývl. „Je zarostlá, ale terénní auto projede. “
Vávra se na Ivetu zadíval.
„Znáte jeho návyky podrobně? “
„Deset let jsem se učila poznat, kudy odejde, ještě než vstoupí do místnosti. “
Večer Vávra rozložil na stole mapu areálu a zatížil její rohy hrnkem, sešívačkou a dvěma telefony v průhledných obalech. Červenou tužkou označil hlavní bránu, modrou technickou cestu k řece.
„Tady končí vaše rozhodování,“ řekl. „Areál bude pod dohledem a samotný zásah provede policie. Jakub ani paní Horská se k objektu nepřiblíží bez pokynů. “
Iveta ukázala na zadní cestu.
„Když vyjde tudy v jiné bundě, s vousy a doklady na cizí jméno, může vám projít jako správce. “
„Vaše rozpoznání může nasměrovat pozornost. Důkaz nenahradí. “
„Nechci nahrazovat důkaz.
Chci být v autě a říct policistovi, koho sleduje. “
„Ne,“ odpověděl Vávra. Iveta ruku z mapy nestáhla. „Deset let jsem poznávala jeho náladu podle způsobu, jak zavřel dveře.
Vy máte fotografii. Já znám pohyb, kterým si přidržuje pravý rukáv. “
Vávra odložil tužku. „Když vás vezmu blíž, nesu odpovědnost za člověka po poranění hlavy, kterého může podezřelý znovu napadnout.
Když vás nechám tady a on unikne v převleku, budu vysvětlovat jiný druh chyby. “
Ticho přerušovalo jen bzučení nemocničního světla. „Budete v chráněném vozidle s policistou,“ rozhodl nakonec. „Nevystoupíte.
Nebudete mít vlastní telefon. Jakýkoli pokus jednat bez pokynu operaci ukončí. “
„Souhlasím. “
Jakub se nadechl k protestu.
Iveta ho předběhla. „Potřebuju vidět, že už se nemusím řídit tím, co udělá, když zůstane schovaný. “
„Může vás to stát život. “
„Ten už jednou ocenil.
Teď aspoň vím, kdo vystavil účet. “
Následující ráno byl její stav stabilnější. Po ověření totožnosti u operátora dostala náhradní SIM kartu k původnímu číslu. Kriminalisté ji vložili do nového telefonu.
S Ivetiným výslovným souhlasem a po konzultaci se státním zástupcem připravili záznam případného příchozího hovoru. Nešlo o neomezené sledování její soukromé komunikace. „Když někdo zavolá, neukončujte hovor hned. Nic neslibujte, nikoho neprovokujte a nepokoušejte se být chytřejší než oni.
Potřebujeme, aby mluvil volající. “
Telefon se ozval asi za hodinu. Skryté číslo. Iveta zapnula hlasitý odposlech.
V místnosti bylo slyšet vzdálené vozíky na chodbě a dech v telefonu. Ruce se jí rozklepaly. Slzy přišly dřív než hlas. Jakub se podíval na Vávru.
Komisař mu pokynul, aby převzal rozhovor. „Kdo jste a co chcete? “ zeptal se Jakub. „Dones složku a přivedi ji.
Zaplatíme ti a můžeš zmizet. Když poslechneš, tvoji rodiče se dožijí stáří bez návštěv. “
„Kdo je nechá? “
„Na jména se neptej.
Ta nepotřebuješ. Viktor je mrtvý. Rozhoduješ teď ty? “
„Příkazy nechal předem.
A vy je jen plníte? “
„Dělej, co se ti říká. On si tě stejně najde. “
„Kdosi mě najde?
Viktor shořel. Za hodinu bude pozdě. Rozmysli si, jestli chceš být svědek nebo podezřelý. Protokol už vzniká.
Davide, jste to vy? “
Hovor skončil. Vávra zastavil záznam a vrátil se o několik vteřin zpět. „Poslechněte si to zájmeno.
On, ne oni. “
„Jedno slovo není důkaz,“ řekl Jakub. „Je to chyba člověka, který na okamžik přestal hlídat připravenou verzi. Vedle ostatních záznamů má význam.
“
K areálu u Tiché vody vyjeli k večeru. Za borovým porostem se otevřelo slepé rameno řeky. Kdysi sem jezdily rodiny na dovolenou. Teď nápis visel nakřivo, chatky černaly vlhkostí a vrátnice vypadala opuštěně.
Prázdnota však byla příliš uspořádaná. Čerstvé koleje u boční cesty, odhrnuté jehličí u jedné chaty, kabel natažený pod prahem. Jakub seděl s Ivetou v pozorovacím voze. Pod vlasy měla stále obvaz a v límci mikrofon.
Policista za volantem sledoval vysílačku a zpětná zrcátka. Vávra byl s další skupinou blíž k hlavní bráně. Iveta hleděla na cestu. „Když se na něj budete dívat takhle, nevytáhnete ho z lesa,“ řekl Jakub.
„Jak se dívám? “
„Jako byste ho chtěla přinutit, aby se ukázal. “
„Deset let jsem podle zvuku kroků poznávala, v jaké náladě přijde. Tělo se toho nevzdá jen proto, že jsem v policejním autě.
Možná po soudu. “
„Jste si jistý, že nějaký bude? “
Jakub chvíli sledoval zamožený okraj okna. „Nejsem si jistý skoro ničím.
Jen nechci, abyste kvůli němu přestala počítat s tím, co bude potom. “
Ve vysílačce zapraskalo. „Do objektu vjela dodávka. Řidič sám.
Registrační značka souhlasí s daty od Vlacha. “
O několik minut později přijel černý terénní vůz. Vystoupil David Kramář. Otevřel zadní dveře a vytáhl sportovní tašku.
Z chaty vyšel muž v brýlích. Vousy a knír měnily spodní polovinu obličeje. Čepice mu stínila čelo a obyčejná tmavá bunda z něj dělala správce nebo člověka, který přijel zkontrolovat topení. Iveta znehybněla.
„To je on. “
„Jistě? “
„Ano. Obličej změnil.
Držení těla ne. Když je naštvaný, stáčí ramena dopředu a pravý manžet si přidržuje palcem. “
Muž udělal přesně ten pohyb. Pak otevřenou dlaní udeřil Davida do hrudi.
Nešlo o sílu, šlo o připomenutí postavení. David úder přijal bez odporu. Vítr přinášel útržky slov. Peníze, hranice, Iveta, složka.
Viktor náhle zvedl hlavu a podíval se směrem k lesní cestě. Něco zachytil v Davidově postoji nebo v tichu kolem areálu. „Odchází,“ řekla Iveta. Viktor zamířil k terénnímu autu.
David popadl tašku. Ve vysílačce zazněl Vávra. „Připravit zadržení na výjezdu. “
U hlavní brány se v tu chvíli rozsvítila světla starého nákladního vozu.
Vyjel zpoza vrátnice, narazil do služebního auta a zablokoval vjezd. Policisté vyrazili. Viktor nezaváhal. Obešel chatu a běžel k technickému výjezdu u řeky.
David se nehnul z otevřeného prostranství. Tím, že zůstal na očích, záměrně držel pozornost policistů na sobě. Vávrova skupina se dostala dovnitř přes uvolněný bok brány. Davida dostihli u schodů.
„Kde je Horský? “ zeptal se Vávra. David ležel tváří v mokré zemi a mlčel. Díval se směrem k řece.
Mezi stromy se pohyboval tmavý vůz. Sjížděl po staré koleji k zadnímu výjezdu. Motor několik vteřin burácel, potom zmizel za zatáčkou. V chatách našli doklady na jméno Martin Kolařík.
Balíky hotovosti, nové SIM karty, několik druhů brýlí, pomůcky k úpravě vzhledu, falešná razítka a padělaná lékařská potvrzení. Na stole ležela kopie cestovního pasu s fotografií vousatého muže. „Připravoval si lepší život, než ten předchozí. “
„Teď ho čeká život na útěku,“ řekl Vávra.
„Doufejme, že krátký. “
David začal mluvit až v noci. Nejdřív požadoval obhájce, potom seděl s rukama na stole a odpovídal jen jménem a datem narození. Po poradě s klientem advokát vyšel na chodbu a Vávrovi oznámil, že David chce doplnit výpověď.
Podmínkou bylo, aby v místnosti nebyl nikdo z místního oddělení. „Podmínky výslechu neurčuje váš klient,“ řekl Vávra. „Ale v tomhle bodě se naše zájmy shodují. “
Jakub s Ivetou čekali v jiné části budovy.
Do výslechové místnosti neměli přístup. Když Vávra později přišel za Ivetou, shrnul jí pouze informace, které se týkaly totožnosti oběti a bezprostředního rizika. „Tělo v autě nepatřilo Horskému. Podle Kramáře to byl muž bez domova.
Tvrdí, že jeho jméno nezná, že ho našli u nádraží a nějakou dobu drželi ve skladu. Okolnosti smrti musíme teprve ověřit. A hodinky? Viktor mu je dal předem.
Měly přesvědčit hlavně vás. “
Iveta zavřela oči. Jakub se jí nedotkl, dokud sama nenahmatala jeho ruku. „Kramář popsal lidi, auta i přípravu požáru a uvedl něco, co musíme brát jako bezprostřední hrozbu.
Viktor podle něj neujel daleko. Když se všechno pokazí, chce si vás vzít sám a mluvit s vámi bez svědků. “
K ránu už Viktor Horský nebyl domněnkou. Jeho fotografie z falešného dokladu ležela na Vávrově stole vedle protokolu o Davidově zadržení, finančních výpisů, Ivetiných materiálů a prvních znaleckých poznatků.
V autě zemřel jiný člověk. Hodinky byly přidány před požárem a Ivetu odložili u silnice s předpokladem, že pomoc nepřijde. Zaklepání přerušilo další větu. Policista přinesl telefon v průhledném obalu.
Patřil Kramářovi. Přišla zpráva. Na displeji stálo: „Přiveď Ivetu na místo, kde ji Mareš našel. Sama.
Jinak bude Alena Marešová další. “
Pod zprávou nebylo jméno ani vysvětlení. Viktor ani nepotřeboval napsat adresu. Spoléhal na to, že Jakub i Iveta poznají místo podle jediné věty.
Jakub prudce vstal. „Kde jsou rodiče? “
„Pod ochranou,“ odpověděl Vávra. „Na bezpečném místě.
“
„Takže blafuje. “
„Ano, ale určil místo. “
Iveta zbledla. „Silnice, kde mě našel.
“
„Viktor chce schůzku. “
„Nepřijede, když uvidí léčku,“ řekla Iveta. „Umí číst prostor. Pozná prázdné auto, změnu světel i člověka, který se dívá příliš dlouho.
“
„Nepojedete. “
Iveta se postavila. Slabost byla stále znát v jejich pohybech. Hlas však měla pevný.
„Bez mé přítomnosti Jakubovi neuvěří. Viktor nepotřebuje jen složku. Potřebuje vidět, že se před ním pořád bojím. “
„Nedávejte mu tu možnost.
“
„Právě mu ji nevezmu tím, že se schovám. Vezmu mu ji tím, že
