1. Už je to domluvené
Bylo mi jednasedmdesát a poprvé po mnoha letech jsem měl pocit, že nikomu nic nedlužím.
Dva roky předtím jsem odešel do důchodu. Celý život jsem pracoval jako účetní v menší výrobní firmě v Brně a posledních pár let jsem odpočítával měsíce do chvíle, kdy už nebudu vstávat na budík.
Moje žena Eva zemřela čtyři roky předtím.
Po její smrti jsem ještě nějaký čas zůstával v našem brněnském bytě. Jenže tam bylo všechno příliš hlasité, i když v místnostech panovalo ticho. Její hrnek. Kabát ve skříni. Prázdná polovina postele.
Nakonec jsem byt prodal a odstěhoval se natrvalo do staršího domu na Vysočině, který jsme s Evou používali jako chalupu.
Nebyl luxusní.
Měl tři pokoje, malou kuchyň, kamna na dřevo a zahradu, která pro mě znamenala víc než celý dům.
Eva tam skoro třicet let pěstovala růže.
Každé jaro přidala jednu nebo dvě nové. Červené pod oknem, bílé u plotu, starorůžové u kamenné cesty.
„Až tu jednou nebudu,“ říkávala, „aspoň budou kvést dál.“
Tehdy jsem jí vždycky řekl, aby nemluvila hlouposti.
Teď jsem je každé ráno zaléval.
Jednoho dubnového odpoledne mi zavolal můj jediný syn Martin.
„Tati, rodiče Lucie se k tobě na nějakou dobu nastěhují.“
Nejdřív jsem myslel, že špatně slyším.
„Prosím?“
„Věra s Karlem. Musí teď z bytu. Majitel ho prodává.“
„A proč ke mně?“
Martin si povzdechl.
„Lucie je těhotná. Nemáme je kam dát.“
„Martine, já jsem se neptal, proč nemůžou být u vás. Ptám se, proč mají být u mě.“
Chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Tati, vždyť máš tři pokoje a bydlíš tam sám.“
Ta věta mě zabolela víc, než jsem čekal.
„To ale neznamená, že jsou volné.“
„Je to jen na pár měsíců.“
„Mluvili jste o tom s nimi?“
„Ano.“
„A se mnou?“
Znovu ticho.
„Teď o tom mluvíme.“
„Ne. Ty mi to oznamuješ.“
Martinův hlas ztvrdl.
„Tati, prosím tě, nedělej z toho problém. Přijedou příští sobotu.“
„Příští sobotu?“
„Už mají domluvené stěhování.“
Pak dodal:
„Je to rodina.“
A zavěsil.
Zůstal jsem stát u kuchyňského okna s telefonem v ruce.
Díval jsem se na růže.
A poprvé mě napadlo, že můj syn možná nepovažuje můj dům za můj domov.
Jen za místo, které se zrovna nevyužívá dostatečně.
2. „Budeme vám skoro neviditelní“
Věra s Karlem přijeli o týden později.
Přivezli čtyři velké kufry, dvě krabice, malou televizi a několik tašek s jídlem.
Věra vystoupila první.
„Jaroslave, ani nevíte, jak jste nás zachránil.“
Objala mě.
Karel mi podal ruku.
„Opravdu jen pár měsíců. Nechceme vás omezovat.“
„Dobře,“ řekl jsem.
Myslel jsem to.
Nechtěl jsem válku.
Nechtěl jsem nikomu dokazovat, že jsem starý muž, který si hlídá každý metr domu.
Připravil jsem jim pokoj v patře. Čisté povlečení, skříň, dva ručníky.
Věra se rozhlédla.
„Je to útulné.“
Pak sáhla na radiátor.
„Tady se topí jak?“
„Když je chladno, zatopím dole v kamnech. Nahoře máme elektrický přímotop.“
„Nemáte ústřední topení?“
„Nemám.“
Karel otevřel okno a podíval se ven.
„A internet?“
„Mobilní data většinou fungují. Když není mlha.“
Zasmál jsem se.
Oni ne.
První dva dny byli velmi slušní.
Věra uvařila oběd.
Karel mi pomohl přinést dřevo.
Večer jsme seděli u stolu a povídali si o Martinovi a Lucii.
„Bude to holčička,“ řekla Věra.
O těhotenství jsem věděl, ale ne pohlaví.
Píchlo mě u srdce.
„Martin mi to neřekl.“
Věra si rychle zakryla ústa.
„Já myslela, že to víte.“
Karel změnil téma.
Třetí den se Věra zeptala:
„Jaroslave, mohla bych si dát svoje věci do té skříně na chodbě?“
„Jistě.“
Čtvrtý den:
„Nevadilo by vám, kdybychom přesunuli ten stolek? Tady překáží.“
„Dobře.“
O týden později už byl stolek jinde, dvě moje police zaplnily jejich věci a v kuchyni zmizely hrnce z míst, kde byly dvacet let.
Říkal jsem si, že jsem příliš citlivý.
Jsou hosté.
Musí mít nějaký prostor.
Jenže pak přišel první okamžik, kdy jsem pochopil, že oni to možná nevidí stejně.
Vrátil jsem se z procházky a našel Věru v bývalé Evině pracovně.
Otevřela skříň.
V rukou držela krabici s jejími látkami a šicími potřebami.
„Co děláte?“
Lekla se.
„Jen se dívám, jestli by se tenhle pokoj nedal využít.“
„Využít na co?“
„Karel špatně spí. Možná by se sem přestěhoval.“
Vzala jsem jí krabici z rukou.
„Tenhle pokoj ne.“
„Ale je prázdný.“
„Není.“
Rozhlédla se.
„Jaroslave, nikdo ho nepoužívá.“
„Já ho používám tak, že ho nechávám tak, jak je.“
Zamračila se.
„Eva už čtyři roky nežije.“
Podíval jsem se na ni.
Neřekla to zle.
A právě proto to tolik bolelo.
„Já to vím.“
Vzal jsem krabici a položil ji zpátky.
„Ten pokoj zůstane takhle.“
Věra odešla.
Večer jsem slyšel, jak v kuchyni říká Karlovi:
„Je na některé věci až nezdravě fixovaný.“
Nešel jsem za nimi.
Poprvé jsem měl ve vlastním domě pocit, že poslouchám cizí lidi, jak hodnotí způsob, kterým smím truchlit.
3. Dům začal vypadat jinak
Po třech týdnech už byly jejich věci skoro všude.
Nové prostírání.
Jiné záclony.
Malý koberec v předsíni.
Karel přestěhoval moji starou židli od okna, protože prý „tam zabírá nejlepší světlo“.
„Já tam ráno sedávám,“ řekl jsem.
„Tak si ji můžete dát zpátky.“
„Proč jste ji vůbec stěhoval?“
Pokrčil rameny.
„Jen jsem to chtěl udělat praktičtější.“
To slovo jsem začal nenávidět.
Praktičtější.
Modernější.
Pohodlnější.
Všechno, co jsem měl rád, bylo podle nich možné nějak vylepšit.
Jednou odpoledne přišel Karel s katalogem.
„Díval jsem se na satelitní internet.“
„Proč?“
„Tady skoro není signál.“
„Mně stačí.“
„Vám možná.“
Položil katalog na stůl.
„Já potřebuju být online.“
„Kvůli čemu?“
„Vždyť člověk dneska potřebuje internet ke všemu.“
„Tak si dejte router do svého pokoje.“
„Anténa musí být venku.“
„Kde?“
Ukázal z okna.
„Tam u zahrady by to bylo ideální.“
Okamžitě jsem zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Proč?“
„Protože tam jsou Eviny růže.“
Karel se pousmál.
„Vždyť se nemusí nic zničit.“
„Nechci tam nic vrtat ani kopat.“
Tentokrát se zatvářil uraženě.
„Dobře. Jak chcete.“
Myslel jsem, že jsme se dohodli.
O několik dní později zavolal Martin.
„Tati, proč děláš problém kvůli internetu?“
Zvedl jsem oči ke stropu.
„Kdo ti volal?“
„Lucie mluvila s mámou.“
„Karel chce kopat u záhonu.“
„Tak ať tu anténu dá někam vedle.“
„Řekl jsem ne.“
Martin si povzdechl.
„Ty jsi poslední dobou opravdu těžký.“
„Je to můj dům.“
„To nikdo nezpochybňuje.“
Jenže způsob, jakým to řekl, mi připadal přesně opačný.
Pak jsem se zeptal:
„Jak dlouho tu vlastně mají být?“
„Říkal jsem pár měsíců.“
„Kolik je pár?“
Ticho.
„Nevím.“
„Tři?“
„Možná víc.“
„Šest?“
„Tati, proč musíš všechno počítat?“
„Protože jsou v mém domě.“
Martin zhluboka vydechl.
„Lucie bude po porodu doma. Její rodiče teď nemají kam jít. Možná rok.“
Odložil jsem telefon od ucha.
„Rok?“
„Možná.“
„Řekl jsi pár měsíců.“
„Tati, nebuď tak přesný. Vždyť máš místo.“
A znovu ta věta.
Máš místo.
Jako bych nebyl člověk.
Jako bych byl půdorys.
4. „Mami, ony jsou pryč“
V polovině května jsem jel ráno do Žďáru na kontrolu k lékaři.
Potom jsem nakoupil a zastavil se na hřbitově.
U Evy jsem vždycky zůstal chvíli déle.
„Doma je teď plno,“ řekl jsem jí tiše.
Připadalo mi hloupé mluvit s kamenem.
Dělal jsem to stejně.
„Asi bys mi řekla, že jsem si měl hned nastavit pravidla.“
Vítr pohnul malou kytičkou v plastové váze.
„Já vím.“
Pak jsem jel domů.
U domu stála dodávka.
Neznal jsem ji.
Na boku měla logo firmy, která montovala internetové připojení.
Zastavil jsem u branky.
A pak jsem uviděl zahradu.
Nejdřív jsem tomu nerozuměl.
Viděl jsem hlínu.
Kabel.
Dva muže v pracovních kalhotách.
A vedle nich hromadu větví.
Vystoupil jsem z auta.
Pomalu.
Tři nejstarší růžové keře byly venku ze země.
Kořeny ležely odkryté.
Jedna červená růže byla zlomená skoro u země.
Uprostřed záhonu byl připravený kovový sloupek.
Stál jsem a nedokázal udělat další krok.
Věra vyšla z domu.
„Jaroslave! To jste brzo doma.“
Ukázala k anténě.
„Tak jsme to nakonec vyřešili.“
Podíval jsem se na ni.
„Kdo vám dovolil vykopat ty růže?“
Její úsměv zmizel.
„Museli udělat základ.“
„Ptal jsem se, kdo vám to dovolil.“
Karel přišel zezadu.
„Jaroslave, klid. Přesadili bychom je.“
„Kam?“
„Nevím. Někam vedle.“
Klekl jsem si.
Dotkl jsem se jednoho kořene.
Eva tu růži zasadila po Martinově maturitě.
Pamatoval jsem si to, protože jsme se tehdy pohádali, jestli ji dát blíž k plotu.
Nakonec vyhrála ona.
Jako skoro vždycky u zahrady.
„Tyhle růže tu byly skoro třicet let.“
Věra se podívala na Karla.
Pak řekla:
„Jaroslave, byly už staré. Stejně skoro nekvetly.“
Nemyslela to jako urážku.
Jen jako vysvětlení.
To bylo horší.
Řekl jsem montérům, aby skončili.
Karel protestoval.
„Je to objednané a zaplacené.“
„Mně je jedno, kdo to zaplatil.“
Ukázal jsem k brance.
„Prosím, odjeďte.“
Jeden z mužů se podíval na Karla.
„Vy nejste majitel?“
Karel nic neřekl.
„Majitel jsem já,“ řekl jsem.
Montéři si sbalili věci.
Ten večer jsem zavolal Martinovi.
Myslel jsem, že tentokrát to pochopí.
„Vytrhali růže po mámě.“
„Kdo?“
„Věra s Karlem. Kvůli internetu.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Martin vydechl.
„Tati…“
„Co?“
„Jsou to jen kytky.“
Nevím, proč právě tahle tři slova bolela nejvíc.
Možná proto, že je vyslovil člověk, který jako malý nosil Evě konvičku.
Člověk, kterého ona učila odstřihovat odkvetlé květy.
„Jen kytky?“ zopakoval jsem.
„Myslím tím, že chápu, že tě to mrzí. Ale máma je čtyři roky mrtvá. Nemůžeš všechno zakonzervovat.“
Díval jsem se z okna na rozkopaný záhon.
Vzpomněl jsem si na Evin hlas:
Až tu jednou nebudu, aspoň budou kvést dál.
„Dobrou noc, Martine.“
„Tati—“
Zavěsil jsem.
5. Co potřebuju já
Martin přijel následující sobotu.
Lucie zůstala doma. Byla už v šestém měsíci a cesta jí nedělala dobře.
Věra s Karlem najednou působili jako dokonalí hosté.
Věra upekla bábovku.
Karel naštípal dřevo.
Při obědě vyprávěli, jak jsou vděční.
Ani jednou nezmínili růže.
Po jídle mě Martin požádal, jestli se můžeme projít.
Šli jsme na zahradu.
Zastavil se u zničeného záhonu.
„Je mi líto, že to udělali bez dovolení.“
„Dobře.“
„Ale taky musíš pochopit jejich situaci.“
„Chápu ji.“
„Tak proč jim to tolik ztěžuješ?“
Podíval jsem se na něj.
„Já?“
„Tati, je tam zima. Internet skoro nefunguje. Všechno je staré. Karel mi říkal, že ani okna pořádně netěsní.“
„A já tu žiju.“
„Ale ty sis to vybral.“
„Přesně.“
Martin rozhodil ruce.
„Tak co po mně chceš?“
„Nic.“
„Tak proč mě pořád stavíš mezi sebe a Lucčiny rodiče?“
„Já tě nikam nestavím. Ty jsi je sem poslal.“
„Potřebovali pomoc.“
„A já jsem jim ji dal.“
„Tak je nech chvíli žít normálně.“
Znovu jsem se podíval na rozkopanou zem.
„Kolik je chvíli?“
Martin neodpovídal.
„Řekni mi to.“
„Možná rok. Možná dva.“
Zasmál jsem se.
Ne proto, že by to bylo legrační.
„Dva roky.“
„Dokud se jejich situace nezlepší.“
„A co moje situace?“
Martin se zamračil.
„Jaká tvoje situace?“
Ta otázka byla téměř horší než odpověď.
„Moje potřeba mít doma klid. Moje potřeba rozhodovat, kdo tu žije. Moje potřeba mít svůj vlastní život.“
Martin vypadal, jako bych mluvil cizím jazykem.
„Tati, máš obrovský dům.“
„Nemám obrovský dům.“
„Máš tři pokoje a jsi tu sám.“
Zase.
Pořád totéž.
Pak řekl:
„Možná by pro tebe stejně bylo lepší ten dům prodat.“
Podíval jsem se na něj.
„Cože?“
„Vrať se do Brna. Kup si menší byt někde poblíž nás. Tady jsi sám, jsi daleko od doktora, v zimě tu můžeš spadnout a nikdo tě nenajde.“
„A Věra s Karlem?“
„Ti by zatím mohli zůstat tady, než něco najdou.“
Najednou jsem tomu rozuměl.
Nešlo o to, co potřebuju já.
Všichni už plánovali život kolem mě.
Jen mě zapomněli zahrnout do rozhodování.
„Ty se chceš starat o mě?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě.“
„Tak proč jsi mi bez zeptání poslal domů dva lidi, o které se teď starám já?“
Martin zrudl.
„Nedělej ze sebe oběť.“
„Nedělám.“
„Jsi poslední roky hrozně tvrdohlavý.“
„Možná.“
„Mamka ti vždycky ustupovala.“
V tu chvíli jsem ztuhl.
„Nech mámu být.“
„Já jen říkám, co jsem viděl.“
„Nevíš, co bylo mezi mnou a tvojí matkou.“
„Vím dost.“
Chvíli jsme stáli proti sobě.
Pak jsem řekl:
„Jeď domů, Martine.“
„Tati—“
„Prosím.“
Odjel bez obejmutí.
Já zůstal v zahradě.
A poprvé od jeho narození jsem měl pocit, že už nevím, kdo můj syn je.
6. Papíry
V pondělí jsem jel za advokátem.
Ne proto, abych někoho zničil.
Potřeboval jsem vědět, co můžu udělat, aniž bych udělal hloupost.
Doktor Pavel Beneš měl kancelář ve Žďáru nad lékárnou.
Znal jsem ho z dřívějška.
Poslechl si mě.
Nechal mě domluvit.
Pak řekl:
„První věc: nic neřešte silou. Je to váš dům, ale všechno uděláme písemně.“
„Můžu jim říct, aby odešli?“
„Ano. Ale dejte jim rozumnou lhůtu a mějte důkaz, že jste je vyzval.“
„A syn?“
„Váš syn o vašem majetku nerozhoduje.“
Ta věta byla obyčejná.
Přesto se mi ulevilo.
Advokát se podíval do katastru.
Dům byl vedený jen na mě.
Žádné spoluvlastnictví.
Žádné zástavy.
Žádné zvláštní dohody.
Pak jsem mu ukázal starou plnou moc, kterou jsem kdysi Martinovi podepsal kvůli některým věcem po Evě.
Nebyla tak široká, jak jsem se bál.
Přesto jsme se dohodli, že ji zruším.
„Ne proto, že by ji teď zneužíval,“ řekl doktor Beneš. „Ale když už si nastavujete hranice, udělejte to pořádně.“
Souhlasil jsem.
Také jsem změnil závěť.
Ne proto, abych Martina potrestal.
Nechal jsem mu část úspor.
Ale dům už neměl automaticky připadnout jemu.
Část jsem odkázal vnučce, která se teprve měla narodit, a část jsem chtěl použít podle toho, jak budu v dalších letech skutečně žít.
Když jsem podepisoval dokumenty, cítil jsem smutek.
Ne vítězství.
Bylo zvláštní upravovat vlastní závěť kvůli člověku, kterého jste kdysi učili jezdit na kole.
Domů jsem přijel před večeří.
Věra smažila řízky.
Karel sledoval televizi.
Posadil jsem se.
„Potřebuju vám něco říct.“
Oba se na mě podívali.
Položil jsem na stůl obálku.
„Do konce příštího měsíce si prosím najděte jiné bydlení.“
Věra přestala obracet řízek.
„Prosím?“
„Máte šest týdnů.“
Karel se narovnal.
„To myslíte vážně?“
„Ano.“
„A kam máme jít?“
Podíval jsem se na něj.
„To je otázka, kterou jste měli vyřešit předtím, než jste se ke mně nastěhovali.“
Věra se rozplakala.
„Takže nás vyhodíte na ulici?“
„Ne. Dávám vám šest týdnů.“
„Nemáme peníze na nájem.“
„Promluvte si s Martinem a Lucií.“
„Oni nemají místo.“
„Já vím.“
„Tak kdo nám pomůže?“
Chvíli jsem mlčel.
Pak jsem řekl:
„Nevím.“
Poprvé v životě jsem dokázal vyslovit nevím bez pocitu, že musím problém okamžitě vyřešit.
7. „Já už jsem doma“
Martin zavolal ještě ten večer.
„Co to děláš?“
„Dal jsem jim čas na odstěhování.“
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Myslím.“
„Kam mají jít?“
„Martine, to není moje rozhodnutí.“
„Jsou to rodiče mojí ženy.“
„Ano.“
„Takže vlastně rodina.“
„Ano.“
„A rodinu vyhodíš?“
Zavřel jsem oči.
„Rodina se nejdřív zeptá, jestli může přijít.“
Martin chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Tak ten dům prodej.“
Tentokrát jsem se téměř usmál.
„Ne.“
„Co tam budeš sám dělat?“
„Žít.“
„Tati, buď rozumný. Kup si byt v Brně.“
„Ne.“
„Až budeš nemocný, kdo ti pomůže?“
„To budu řešit, až to přijde.“
„Takže tu budeš tvrdohlavě sedět sám?“
Podíval jsem se z okna.
Na místě tří zničených růží byla zatím jen prázdná zem.
„Martine.“
„Co?“
„Já se do Brna vracet nemusím. Já už jsem doma.“
Zavěsil jsem.
Šest týdnů uběhlo pomaleji, než bych čekal.
Věra s Karlem se mnou skoro nemluvili.
Nechal jsem je.
Nakonec našli malý nájemní byt v nedalekém městě.
Nebyl velký.
Ale byl jejich.
Martin jim pomohl s kaucí.
To jsem se dozvěděl až později.
A upřímně mě potěšilo, že tentokrát problém vyřešil on.
V den stěhování stála před domem dodávka.
Karel nosil krabice.
Věra se zastavila u dveří.
„Jaroslave.“
„Ano?“
„Možná jsme některé věci opravdu neměli dělat.“
Čekal jsem.
„Hlavně ten záhon.“
Přikývl jsem.
„Neměli.“
„Myslela jsem, že to časem přejde.“
„Co?“
„Že vám přestane tolik chybět.“
Podíval jsem se směrem k zahradě.
„Tohle není věc, která přejde.“
Věra sklopila oči.
„Promiňte.“
Neřekl jsem to nic.
Protože něco to bylo.
Ale řekl jsem:
„Děkuju.“
A stačilo to.
8. První růže
S Martinem jsme spolu skoro tři měsíce nemluvili.
Ze začátku mě to bolelo každý den.
Pak už jen některé dny.
Člověk se naučí žít i s tichem, které si nevybral.
Dům se pomalu vrátil do původního rytmu.
Hrnek na stejném místě.
Židle u okna.
Evina pracovna zavřená, ale ne zamčená.
A hlavně zahrada.
Ze zničených keřů jsem zachránil několik mladších výhonů.
Nevěděl jsem, jestli přežijí.
Zasadil jsem je blíž k verandě.
Každé ráno jsem je zaléval.
„Tak děvčata,“ říkal jsem jim někdy. „Ukažte, co umíte.“
Eva by se mi smála.
Možná se smála.
V srpnu mi přišla zpráva od Martina.
Jen jedna věta.
Táto, můžu někdy přijet? Sám.
Seděl jsem na schodech před domem.
Přečetl jsem si ji dvakrát.
Neodpověděl jsem hned.
Před několika lety bych mu zavolal během deseti vteřin.
Teď jsem telefon položil vedle sebe.
Vzal jsem konev.
U prvního zachráněného keře se objevil malý červený pupen.
Druhý den byl větší.
Třetí den se začal otevírat.
Nebyl tak mohutný jako staré růže, které Eva kdysi pěstovala.
Ale byl živý.
Stál jsem nad ním a dlouho se díval.
Pak jsem se vrátil na verandu, vzal telefon a Martinovi napsal:
V neděli po obědě budu doma.
Nic víc.
V neděli jsem připravil dvě kávy.
Nevěděl jsem, co mi řekne.
Nevěděl jsem ani, co řeknu já.
Možná se omluví.
Možná ne.
Možná některé věci opravíme a některé už ne.
Ale tentokrát jsem věděl jednu věc jistě.
Nebudu platit za vztah tím, že se vzdám vlastního života.
Za oknem se ve větru lehce pohnula první červená růže.
Ta, o které jsem si před několika měsíci myslel, že je mrtvá.
Nebyla tak velká jako dřív. Ale byla živá. A dům byl pořád můj.
