Když Radek Vacek otevřel oči, nejdřív ucítil cizí parfém, teprve potom uviděl čas. Bylo pět ráno. Historku o noční poradě by doma ještě dokázal obhájit. V pět ráno by musel vysvětlovat, proč se vrací za svítání a proč má košili zapnutou o knoflík vedle.
Vedle něj spala Natálie Šedivá, administrativní pracovnice z jeho stavební firmy. Radek se posadil tak prudce, až matrace zavrzala. V Kuřimi měl být nejméně před třemi hodinami. Za třiadvacet let manželství se nikdy nenaučil rozeznat, kdy jeho žena Ivana mlčí, aby se nehádala, a kdy už od něj nečeká vůbec nic.
Natálie na něj čekala v bytě v Modřicích, v novostavbě, kterou shodou okolností realizovala jeho firma. „Zůstaň do rána,“ řekla v noci, když hledal košili. „Nemůžu. “
„Kvůli Ivaně?
Tak jí miluješ, nebo ne? “
Radek si zapínal manžetu a díval se na podlahu. Ráno se telefon rozsvítil podruhé. „Kolik je?
“
„Brzo. “
„Tak zůstaň ještě chvíli. “
„Musím jet. “
„A doma zase bude porada?
“
„Natálie, teď ne. “
„Už rok poslouchám, že příště budeš mít odvahu říct pravdu. Jednou už žádné příště nebude. “
Radek vzal klíče a odešel.
Cesta z Modřic do Kuřimi zabrala něco přes půl hodiny. Během jízdy si připravil několik verzí stejné lži. Za roky nevěr se naučil, že nejspolehlivější lež je krátká, klidná a pronesená s výrazem člověka, kterého uráží samotná otázka. Když otevřel branku, dům byl zhasnutý.
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené. Ivana je vždy zavírala. Postel nebyla ustlaná. Jen Ivana nikde.
Zkontroloval koupelnu, kuchyň, obývák i Kristýnin pokoj. Na nočním stolku stála nedotčená sklenice vody, rozečtená kniha. Až tehdy uviděl obálku. Ležela přesně uprostřed Ivanina polštáře.
Bílá, zalepená, bez jména. Uvnitř byl jediný list popsaný Ivaniným drobným písmem. Radku, o Natálii vím. Věděla jsem i o Simoně Doležalové a o ženě z účtárny.
Nebyla jsem slepá, jen jsem se třiadvacet let rozhodovala nedívat. Dnes jsem si konečně přiznala, že jsme nic společného nepostavili. Nehledej mě. Ozvu se, až budu chtít mluvit.
Radek dočetl a začal znovu. Po třetím přečtení už slova znal nazpaměť, ale jejich význam se neměnil. Věděla. Ne jednu noc, ne poslední měsíc, celou dobu.
Ivanu považoval za předvídatelnou. Dopis mu ukázal, že si pravidelnost celé roky pletl s otevřeností. Telefon mu zavibroval. Kristýna.
„Tati, máma je u mě. Budeme si muset promluvit všichni tři, ale ne teď. “
Na koleji v Brně seděla Ivana a držela hrnek, který jí Kristýna postavila do dlaní. „Spala jsi vůbec?
“
„Ne. “
„Jak dlouho o tátovi víš? “
Ivana chvíli otáčela hrnek mezi dlaněmi. „První lístek jsem našla tři roky po svatbě.
Tobě bylo půl roku. Měl ho v kapse saka. “
„A tys neodešla? “
„Ne.
Kam bych šla? K Libuši? Ta by mi řekla, že chlapi občas udělají hloupost. A hlavně jsem si tvrdila, že to byla jediná chyba.
Nebyla. “
„Proč jsi odešla až dnes? “
„Včera mi zavolala Natálie. Řekla, že čeká s tvým otcem dítě a že jí slíbil rozvod.
“
„To si vymyslela. “
„Když mluvila, neposlouchala jsem ani tak ji jako sebe. Čekala jsem, že mě to zlomí. Místo toho jsem necítila skoro nic.
V tu chvíli mi došlo, že jsem vedle něj zmizela dávno předtím, než jsem sbalila tašku. “
Radek poslal zprávu: Musíme si promluvit. Všechno vysvětlím. Ivana odpověděla: „Vysvětli to Natálii.
Mně už nic vysvětlovat nemusíš. “
V Blansku seděla Libuše Králová u kuchyňského stolu. Sedm let se s dcerou nebavili. Sedm let od hádky po Jaroslavově pohřbu, kdy jí Ivana řekla, že svého muže celý život dusila láskou.
Když na displeji uviděla Ivanino jméno, přijala hovor při posledním zazvonění. „Prosím, mami. “
„Ivanko, co je? “
„Měla jsi pravdu o Radkovi.
O všem. “
„Co udělal? “
„Nic nového. Jen už nechci dělat, že to nevidím.
“
„Kde jsi teď? “
„U Kristýny na koleji. “
„Tak přijeď. Jaroslavův pokoj je prázdný.
Povlečení je čisté. Na sporáku mám vývar. Přijeď. “
V Kuřimi mezitím Radek seděl s koňakem.
Ivaně se nedovolal. Kristýna hovor přijala jen jednou: „Ona s tebou mluvit nechce. “ Pak zavěsila. Zazvonila Natálie.
„Volala jsi mojí ženě a řekla jsi jí, že čekáš dítě. “
„Protože jsi mi rok říkal, že se rozvedeš. “
„Tak sis myslela, že to vyřešíš za mě? “
„Někdo to vyřešit musel.
“
Radek položil telefon na pohovku. Vzal z police fotografii z dovolené. Dokázal říct, v jakém hotelu bydleli. Nedokázal si vybavit, o čem s Ivanou ten večer mluvil.
Zazvonil další hovor. Neznámé číslo. „Pan Radek Vacek? Jste syn paní Aleny Vackové?
Vaši matku před necelou hodinou přivezla záchranná služba. Prodělala cévní mozkovou příhodu. Její stav je vážný. Přijeďte co nejdřív.
“
Radek se postavil tak prudce, až se koňak vylil na koberec. Nastartoval, ale s rukou na řadicí páce si uvědomil, kolik vypil. Motor vypnul a objednal taxi. Napsal Ivaně: Máma je v nemocnici, mrtvice.
Zpráva zůstala bez odpovědi. Na jednotce ležela Alena Vacková pod bílou přikrývkou. Pravá ruka nehybná, polovina obličeje bez reakce. Lékařka mluvila klidně a přesně.
Rozsáhlá ischemická příhoda, zasažená levá hemisféra. Nejblížších 48 hodin bude rozhodujících. Radek sevřel opěradlo židle. V té větě nebylo slovo smrt.
Přesto ho slyšel. Sedl si k matce a vzal ji za ruku. „Mami, jsem tady. Musíš vydržet.
“ S matkou si celý život předávali hlavně pokyny. Chtěla z něj mít lékaře, on studoval stavárnu. Vybrala mu vhodnou dívku, on se oženil s Ivanou. Přesto u jeho postele seděla, když měl plané neštovice.
Radek se naklonil blíž. „Všechno jsem pokazil. Ivana odešla. Věděla o všech.
“ Alenina víčka se nepatrně zachvěla. „Měla jsi pravdu. Zůstanu sám. “
Kristýna napsala: Jedeme s mámou za babičkou Libuší.
Zavolal jí. „Jak je mámě? “
„Brečí. “
„Řekni jí, že stav Aleny je vážný.
Pokud se s ní chce rozloučit, měla by přijet. “
Venku před nemocnicí zesílil déšť. Natálie mu napsala: „Promiň, volat Ivaně byla chyba. “ Zavolala.
„Jsem v nemocnici. “
„Co se stalo? “
„Máma dostala mrtvici. “
„Mám přijet?
Budu s tebou. “
„Nejezdi. “
„Musíme mluvit o dítěti. “
„Tak teď.
Jsi těhotná? Skutečně? “
Natálie neodpověděla dost rychle. To ticho bylo kratší než vteřina a delší než všechny její předchozí sliby.
„Takže nejsi. “
„Chtěla jsem ti vysvětlit, proč jsem…“
„Nechci poslouchat další verzi. Sbohem, Natálie. “
Hovor ukončil a telefon vypnul.
Koupil si cigarety, přestože patnáct let nekouřil. První šluk ho rozkašlal tak, že se musel opřít o zeď. Dvě matky. Dvě ženy, které jeho život formovaly.
A on teď nedokázal pomoci ani jedné. Ve vlaku do Blanska seděla Ivana u okna. Kristýna ji držela za ruku. „Neměli bychom nejdřív zajet za Alenou?
“
Ivana zavrtěla hlavou. „Nikdy mě nepřijala. Nechci jít k její posteli předstírat něco, co necítím. “
„Pověz mi o babičce Libuši.
Co se stalo na dědově pohřbu? “
„Pamatuješ si Jaroslava? Pil víc než měl. Měl jiné ženy.
Jednou jí ublížil. Ona zůstala a tvrdila, že rodina se nesmí rozbít. “
„Stejně jako ty. “
„Přesně.
Řekla jsem jí, že z něj po smrti dělá svědka a že ho dusila svou láskou. Na pohřbu to bylo kruté. Mluvila jsem o dědovi, ale ve skutečnosti jsem zuřila na sebe. Máma byla jen bezpečnější terč.
“
„Milovala jsi tátu? “
„Na začátku ano. Čekal na mě před školou, nosil květiny. Ale společný život nestojí na květinách.
Stojí na pravdě a na tom, že si toho druhého volíš i ve dnech, kdy se nikdo nedívá. Táta si tě nevybral. Možná si celý život vybíral hlavně sebe. “
Před dveřmi s číslem 37 Ivana zastavila.
Zvonek měl stejně nakřáplý zvuk. Libuše stála na prahu. Za sedm let se zmenšila. Jen pohled zůstal stejně přesný.
Žádná z nich se nepohnula. Pak Libuše udělala krok a objala ji. Ivana nejdřív zůstala strnulá. Potom jí vypadla taška z ruky a přitiskla se k matce.
Pláč přišel bez varování. „Tak tak,“ šeptala Libuše a hladila ji po vlasech. „Už jsi tady. “
Seděli u kulatého stolu a jedli hovězí vývar.
Libuše se neptala na Radka. Jen doplňovala talíře. „Mami, omlouvám se za pohřeb. Ne za to, že jsem viděla pravdu, ale za to, že jsem ti ji hodila do tváře ve chvíli, kdy ses loučila s manželem.
“
„Řekla jsi něco, co jsem věděla. Proto mě to tak rozzuřilo. Když Jaroslav zemřel, plakala jsem žalem a také úlevou. První noc jsem čekala, že uslyším klíč v zámku.
Pak mi došlo, že už nepřijde nikdy. Zlobila jsem se na tebe, protože jsi pojmenovala můj život a já jsem se za něj styděla. Ne za Jaroslava. Za sebe.
“
„Já jsem pak žila stejně. Třiadvacet let. “
„Ale dnes jsi odešla. Pozdě by bylo, kdybys nepřišla vůbec.
“
Na stole se rozsvítil telefon. Radek. „Máma před hodinou zemřela. Už se neprobrala.
“ Ivana si sedla. „Je mi to líto. Přijdeš na pohřeb? “
„Nevím.
Rozhodnu se zítra. “
„Byla její babička. “
„Vím. “
„Teď s tebou nedokážu mluvit.
Zavolám. “
Kristýna se sbalila. „Musím jet za tátou. Je tam sám.
“
„Dobře. Až dorazíš, napiš mi. “
„Mami, já si nevybírám jeho místo tebe. “
„Já vím.
Můžeš mít ráda oba. Žádný z nás po tobě nesmí chtít, aby ses za to omlouvala. “
V Kuřimi našla Kristýna otce v pracovně. Polovina koňaku chyběla.
„Umřela,“ řekl jí do vlasu. „Máma umřela. “ Pak si sedli a Kristýna začala vyhledávat kontakty na pohřební službu. Radek seděl vedle ní a poprvé ten večer čekal, až mu jeho dvacetiletá dcera řekne, co má udělat.
Celý život měl pocit, že rozumí všemu líp než ostatní. A teď seděl v prázdném domě. Žena odešla, dcera s ním sotva mluví a poslední rozhovor s matkou promarnil hádkou. „Nechci spát.
Když zavřu oči, vidím ji na té posteli. “
„Tak nespěme. “
Na pohřeb napadl první mokrý sníh. Ivana dorazila také.
Stála stranou v černém kabátě. Jejich pohledy se setkaly, krátce přikývla. Nebylo v tom nabídnutí smíření ani nepřátelství, jen vědomí, že stojí u stejného hrobu. Po obřadu k ní Radek přišel.
„Děkuju, že jsi přišla. “
„Kvůli Kristýně. “
„Potřebujeme si promluvit. “
„Dnes ne.
“
„Tak kdy? “
„Až budu chtít. Možná za týden a možná nikdy. “
„Tvoje věci jsou doma.
Nic jsem nepřesouval. “
„Přijedu si pro ně. “
„Mohl bych ti je přivést? “
„Ne.
“
O týden později se Ivana vrátila do školy. Zadala studentům úvahu o rozhodnutí, které člověk nemůže vzít zpět. Zástupkyně Dagmar jí nabídla pomoc: „Nechci, aby sis z práce udělala místo, kde se smíš sesypat až po zvonění. “ Ivana chodila do školy každý den.
Večer pila čaj u Libuše. Matka se neptala, jestli už je lépe. Jen postavila před ni talíř. Osm dní po pohřbu zavolal Radek.
„Musíme začít řešit rozvod. Mluvil jsem s advokátem. “ Ivana stála u dřezu. „Dům si nech.
Auto používáš ty. Peníze na účtech nechci. “
„To nemůžeš myslet vážně. “
„Nechci další měsíce sedět proti tobě a rozhodovat, komu připadne skříň.
Sepiš dohodu. Nechám si ji vysvětlit a podepíšu ji, pokud bude odpovídat tomu, co jsme si řekli. “
Libuše seděla v křesle a slyšela všechno. „Měla bys vzít aspoň to, co ti patří.
“
„Nechci, aby se z rozvodu stal nový způsob, jak mě držet v jeho životě. “
„To je tvoje rozhodnutí. Ne trest pro sebe. “
Zazvonil telefon.
Kristýna. „Mami, můžu přijet? Musíme si promluvit. “ Dorazila asi za hodinu.
„Tátovi přišel dopis od notářky ohledně pozůstalostního řízení po babičce. Dal mi klíče od jejího bytu, ať projdu papíry. Ve skříni za pojistnými smlouvami jsem našla složku. Byla odřená, na hřbetu zažloutlá.
Aleniným rukopisem stálo jediné slovo: osobní. Uvnitř byly dopisy, potvrzení o převodech peněz a fotografie. Táta mi dovolil si ji vzít. Nejdřív jsem mu ale neřekla, co je uvnitř.
“
Kristýna položila na stůl fotografii. Radek na ní vypadal sotva na devatenáct. Vedle něj stála mladá žena s miminkem. Na druhé držel dítě sám.
Poslední snímek zachycoval malou dívku před školou. Na rubu bylo napsáno: „Klárka, první školní den. “
„Kdo to je? “
„Nevím jistě, ale myslím, že táta měl před námi jinou rodinu.
“
Libuše, která dosud stála u sporáku, přišla ke stolu. „To je Lenka. Alena mi o ní vyprávěla ještě před vaší svatbou. Radek s ní měl dítě.
“
Ivana otočila hlavu. „Ty jsi věděla, že má dceru? “
„Věděla jsem, že Alena něco takového tvrdila. Bála jsem se, že rozbiju tvoji rodinu.
“
„Tu rodinu postavili všichni kolem mě na lži. “
Ivana sevřela složku. „Pojedu za Radkem. “
„Je skoro deset.
“
„Aspoň nebude mít čas připravit si další příběh. “
Radek vyšel na schody. „Ivano. “ Pak uviděl složku.
Zastavil se o dva schody výš. Když Ivana vešla do pracovny, nic se nezměnilo. Těžký stůl, kožené křeslo, otevřená láhev koňaku. „Kdo je Klára?
“
„Řeknu ti všechno. “
„To jsi měl udělat před třiadvaceti lety. “
Radek se posadil naproti. „Jmenovala se Lenka Horská.
Bylo mi osmnáct, když jsme se poznali. Pracovala v kavárně nedaleko fakulty. Klára se narodila o rok později. “
„Vypadáš, jako bys ji chtěl.
“
„Chtěl jsem, nebo jsem si myslel, že chci. Chtít dítě a být ochotný kvůli němu změnit život není totéž. “
„Takže jsi odešel. “
„Máma začala vyhrožovat, že mě vyhodí z domu, přestane mi platit školu.
Tvrdila, že Lenka dítě použila, aby mě k sobě připoutala. Bylo pro mě pohodlné tomu věřit. Dal jsem Lence peníze na potrat. Ona je nepoužila.
Kláru porodila sama. První roky jsem za nimi chodil. Když Klára začala chodit, koupil jsem jí malé červené boty. Pak jsem potkal tebe.
“
„A potom sis přestal chodit. “
„Alena koupila v Brně malý byt, nechala ho napsat na mě a Lence dovolila bydlet bez nájmu. Byla to platba za ticho. “
„A tys souhlasil.
“
„Ano. “
„Do kolika let jsi Kláru vídal? “
„Pravidelně asi do tří. Pak méně a méně.
Chtěl jsem dokončit školu, rozjet firmu, mít dům. Máma tě přijala. Když jsem tě přivedl, poprvé po dlouhé době se ke mně chovala, jako bych zase splnil její očekávání. “
„Tak jsi za ten pocit vyměnil vlastní dceru.
“
„Ano. “
„Víš, kde je dnes? “
„Přibližně. Zjišťoval jsem si věci přes známé.
Vím, že pracuje v nemocnici. Lenka zemřela před osmi lety. Na rakovinu. “
„A ani tehdy jsi nepřišel.
“
„Viděl jsem pohřeb. Seděl jsem v autě dvě ulice od hřbitova. Protože bych jí musel vysvětlit, kde jsem byl, když její matka umírala. “
„Tak jsi radši nechal osmnáctiletou dívku pohřbít jediného rodiče samotnou?
“
„Ano. “
„Proč jsi mi to neřekl před svatbou? “
„Bál jsem se, že odejdeš. “
„Možná bych odešla.
A možná bych trvala na tom, že Klára bude součástí našeho života. Vzal jsi mi možnost vědět, s kým žiju. Kristýně jsi vzal sestru, Kláře otce. A pokaždé sis to vysvětlil strachem.
“
„Byl jsem zbabělec. “
„Pořád jsi. “
„Odpusť mi. “
„Ne dnes.
Možná nikdy. A pokud jednou ano, nebude to znamenat, že to bylo přijatelné. “
Ivana vstala a přistoupila k oknu. „Najdi Kláru.
Přestaň ji sledovat přes známé. Najdi ji. Řekni pravdu. Bez dárků, bez řečí o tom, jak tě matka ovládala.
Pak jí nech rozhodnout, jestli tě chce vidět. “
„Nevím, jestli mi otevře. “
„To není důvod znovu nepřijít. “
„Bojím se.
“
„To už víme. “
Venku déšť zeslábl. Ivana šla podél zahrady, přestože jí voda stékala za límec. Radek měl dceru.
Klára byla o šest let starší než Kristýna. Někde v Brně žila žena, která vyrůstala bez otce, zatímco Kristýna dostávala jeho čas, výlety i dárky. Kristýna za to nemohla. Přesto se nedalo předstírat, že mezi oběma životy nebyla nespravedlnost.
Libuše čekala v kuchyni. Když Ivana vešla promoklá, matka vstala, přinesla ručník a začala jí otírat vlasy. „Chudák holka. V osmnácti přijít o matku a vědět, že otec někde je, ale nepřijde.
“
„Řekla jsem mu, aby ji našel. “
„Najde. Protože už nemá matku, manželku ani dům plný lidí, za které by schoval vlastní strach. “
Kristýna přijela před desátou.
Nesundala si ani bundu. „Řekni mi to celé. “ Posadili se v kuchyni. Libuše odnesla čaj do pokoje a zavřela dveře.
Když Ivana domluvila, Kristýna se opřela o stůl. „Mám starší sestru. “
„Ano. Je jí šestadvacet.
“
„Jak může člověk odejít od vlastního dítěte a pak předstírat, že je normální otec? “
„Chci Kláru najít. Nechci čekat, až tam půjde táta první. Přinese peníze a omluvy.
Bude chtít napravit šestadvacet let během jednoho odpoledne. Najdeme ji my dvě. Řekneme, kdo jsme, nic po ní nebudeme chtít. Když nás odmítne, necháme jí být.
“
Hledání trvalo tři dny. Našli ženu, která s Lenkou pracovala. „To vám nedám,“ řekla. „Po Lenčině smrti se kolem Kláry objevilo dost lidí.
Pošlete mi text. Přepošlu ho. Nic víc neslíbím. “
Odpověď přišla večer přímo od Kláry.
„Vím, kdo jste. Vím také, kdo je váš otec. Pokud se chcete omlouvat za něj, není to potřeba. Jestli mě chcete poznat sama za sebe, můžeme se sejít.
Zítra ve tři v malé kavárně na Lidické. “
Klára přišla přesně ve tři. Vysoká, štíhlá, v jednoduchém šedém kabátě. „Vy jste Kristýna?
Nebyla to otázka. Kristýna vstala. Ano. A tohle je moje máma Ivana.
“ Klára se na ni podívala. „Radkova manželka. “
„Zatím právně ano. Rozvádíme se.
“
„Takže ani u vás nevydržel být tím, za koho se vydával. “
„Nevydržel. “
„Přišla jste se omluvit? “
„Ne za něj.
Jen vám chci říct, že jsem o vás nevěděla. “
„Tomu věřím. “
„Chtěla bych vás poznat. Ne jako součást otcovy omluvy.
Jste moje sestra a já nechci dělat, že neexistujete. “
Klára se dlouho dívala na Ivanu. „Neodešel ode mě kvůli vám. Odešel ještě předtím, než vás poznal.
Vy jste mu jen umožnila vyprávět si, že začíná znovu. “
„Jaká byla vaše máma? “
„Jmenovala se Lenka. Pracovala v jídelně a večer uklízela kanceláře.
Byla unavená skoro pořád, ale nikdy mi neřekla, že jsem důvod, proč má těžký život. Jednou mi řekla, že mám otce, který si vybral jinou cestu, že to není moje vina ani její. Že někteří lidé nejsou zlí, jen jsou slabší než následky vlastních rozhodnutí. “
„Zkusila jsi ho někdy vyhledat?
“
„Když máma zemřela, bylo mi osmnáct. Našla jsem adresu a přijela do Kuřimy. Stála jsem naproti přes ulici. Čekala jsem, až se někdo objeví.
Vy všichni jste vyšli. Mohlo vám být dvanáct. Držel vás za ruku. Smála jste se.
Vypadali jste jako rodina, do které se nemá zasahovat. Nechtěla jsem přijít a vzít vám ho. “
Kristýně začaly stékat slzy. „Je mi to líto.
“
„Nemáte za co. “
„Vím, ale je mi to líto. “
„To je jiná věta. Zlobíte se na mě?
“
„Ne. Na mámu? Také ne. A na něj?
“
„Dlouho jsem se zlobila. Pak mi došlo, kolik mě ten vztek stojí. Platila jsem za něj spánkem i vztahy. Už mu nechci dávat další část života.
“
„Co byste od něj chtěla slyšet? “
„Že měl možnost volby a vybral si sebe. Ne dlouhé vysvětlení, ne omluvu, po které bych ho měla uklidnit. Jen přesnou pravdu.
“
„Chtěla bych, abychom se neviděli jen dnes. Chci vědět, co máte ráda, co nesnášíte a jaká byla Lenka. Ale nebudu vás nutit. “
„Nevím, jak se dělá sestra.
“
„Já také ne. Nikdy jsem žádnou neměla. “
„Tak v tom máme stejné zkušenosti. “
O několik dní později přišel návrh dohody o vypořádání majetku.
Ivana ho vytiskla ve škole. Jedna věta byla napsaná tak, že ji musela číst třikrát. Vzdávala se nároků, o jejichž rozsahu neměla přehled. Dagmar jí doporučila advokátku.
„Nechci vyváženou dohodu. Chci konec. “
„To jsou dvě různé věci. Nemůžete vědomě něco odmítnout, dokud nevíte, co to je.
A nechci, abyste při odmítání majetku přehlédla dluh nebo ručení, které by na vás mohlo zůstat. Když Radek odmítne dodat podklady, nic nepodepisujte. “
Podklady nepřišly najednou. Advokátka odškrtávala jednu položku za druhou a u každé psala nový dotaz.
Banka potvrdila, že Ivana není vedená jako spoludlužnice ani ručitelka. Z dokladů vyplynulo, že peníze z jejího zděděného bytu skutečně prošly do firmy. „Tohle je stopa k možnému nároku. “
„Nechci další spor.
“
„Pak do dohody výslovně napíšeme, že jste byla poučena a vzdáváte se ho po doložení podkladů. Žádná neurčitá věta. “
Dohodu si Ivana vzala domů, přečetla ji večer u Libušina stolu a podepsala až ráno. U soudu seděli na stejné lavici, mezi nimi zůstalo prázdné místo.
Soudkyně ověřila totožnost a zeptala se, zda oba trvají na společném návrhu. „Ano,“ řekla Ivana. Radek odpověděl stejně. Na chodbě mu Ivana podala obálku.
Uvnitř byly oba klíče od domu v Kuřimi. „Tady jsou. “
Kristýna začala jezdit do Blanska skoro každý víkend. Jednou napsala, že vezme někoho s sebou, a ve dveřích se objevila Klára s papírovou taškou z pekárny.
Libuše jí vzala tašku z ruky. „Boty sem, kabát na věšák. Čaj je hotový. “
Sestry si k sobě našly cestu rychleji, než Ivana čekala.
Klára přinesla pletací jehlice. „Máma mě to naučila. “ Ukázala Kristýně, jak nahodit oka. Při každém nepovedeném oku přidala drobnou vzpomínku.
Jak Lenka pletla u televize, jak schovávala klubíčka před kočkou, jak po nočním úklidu usínala v sedě. Jednou Kristýna přinesla krabici fotografií. U snímku, kde Radek nesl malou Kristýnu na ramenou, Klára zpomalila. „Tak nějak jsem si ho představovala.
“
„Je mi to líto. “
„Ty jsi byla dítě. “
„Vím. Jen nechci předstírat, že to nevidím.
“
Na začátku prosince zavolal Radek. „Kristýna mi potvrdila, že jste našli Kláru. Zjistil jsem její adresu. Nešel jsem ke dveřím.
“
„Proč mi to říkáš? “
„Nechci ji přepadnout doma. Můžeš se jí zeptat, jestli mě chce vidět? Jen jednou.
Když odmítne, přijmu to. “
„Co jí chceš říct? “
„Pravdu. “
„To slovo používáš často.
Tentokrát bez dodatků. “
„Promluvím s Kristýnou. Klára rozhodne. “
Klára odpověděla až druhý den.
„Souhlasila. Chce, abys tam byla taky. Nechce s ním zůstat sama. “
Radek dorazil první.
Seděl u stolku a oběma rukama držel šálek. Když uviděl starší dceru, otevřel ústa, ale žádné slovo nepřišlo. „Dobrý den, Kláro. “
„Dobrý den.
“ Žádné tati, žádné objetí. Objednali čaj, protože něco bylo třeba objednat. Radek začal. „Připravoval jsem si, co vám řeknu.
Teď mi všechno připadá jako řeč, kterou bych měl odříkat, abych se cítil lépe. “
„Tak ji neříkejte. Řekněte, proč jste přišel. “
„Protože jsem vás opustil.
A protože jsem měl na výběr. Matka na mě tlačila, ale nebyl jsem dítě. Rozhodl jsem se pro pohodlnější život. “
„Proč jste se nevrátil?
“
„Nejdřív jsem se bál, že přijdu o školu a peníze, později o manželství a firmu. A nakonec jsem se bál vás. Vaší otázky, kde jsem byl. Čím déle jsem nepřicházel, tím horší bylo přiznat, že jsem mohl přijít kdykoli.
“
„Myslel jste na mě? “
„Ne každý den. Kdybych to řekl, lhal bych. Dokázal jsem týdny žít, jako byste nebyla.
Pak měla Kristýna narozeniny a já věděl, že jste stejnou věc prožila jinde. “
„A co jste udělal? “
„Nic. Dlouho jsem si namlouval, že už je pozdě.
Ve skutečnosti jsem jen nechtěl zažít následky. “
Radek položil na stůl obálku. „Dokumenty k bytu, ve kterém žijete. Připravil jsem návrh darovací smlouvy.
A výpis z účtu. Peníze jsem odkládal. Ne pravidelně a ne tolik, kolik jsem měl dávat Lence. “
„Přišel jste si koupit odpuštění?
“
„Ne. Byt měl od začátku patřit vaší matce a vám. Ty peníze nejsou náhrada za otce. “
„Pamatujete si vůbec její celé jméno?
“
„Lenka Horská. “ Hlas se mu zlomil. „Miloval jsem ji. Ne způsobem, který by jí byl k něčemu.
Když jsem se dozvěděl o její smrti, seděl jsem v autě a nedokázal vystoupit. “
„To, že jste ji miloval, jí nezaplatilo nájem. A mně to nedalo otce. “
„Vím.
“
„Nevím, jestli vám někdy odpustím. “
„Nemusíte. Teď ne. “
„Nechci, abyste se po dnešku choval, jako bychom napravili rodinu.
Můžeme zkusit zjistit, kdo jste dnes. Nechci vám říkat tati. To slovo není biologický údaj. Zatím jste pro mě muž, který znal moji mámu a potom utekl.
“
Radek sklonil hlavu. Kristýna vstala, obešla stůl a objala ho. Radek stuhla, potom jí sevřela a opřel bradu o její vlasy. „Promiň.
Za mámu, za Kláru, za všechny lži. “
Kristýna ho držela. „Slyším tě. “ Neřekla, že odpouští.
Nepustila ho však hned. Byt přešel na Klářino jméno. Peníze přijala na samostatný účet a nepoužila z nich ani korunu. Radkovi neodpustila, ale dovolila mu, aby se občas ozval.
Párkrát se sešli na veřejném místě bez rodinných oslovení. O tom, zda z nich někdy budou otec a dcera, nemluvil ani jeden. Na Silvestra se v Libušině bytě sešly čtyři ženy. Televize hrála silvestrovský program, ale nikdo ho nesledoval.
Krátce před půlnocí Libuše nalila sekt do čtyř různých skleniček. Kristýna zvedla svou. „Na rok, který bude klidnější. “ Klára se podívala na svíčku, kterou chránila dlaní.
„Na mámu. Doufám, že by byla ráda. “
Ivana držela sklenku a dívala se na tři tváře před sebou. Před rokem seděla v domě v Kuřimi vedle muže, o němž věděla, že lže.
Měla vlastní koupelnu a budoucnost, která zvenčí působila zajištěně. Byla nešťastná a uměla to dobře skrývat. Teď neměla vlastní byt ani manžela. Měla úzký pokoj, matku se špatnými koleny a dvě mladé ženy, které se teprve učily být sestrami.
„Na pravdu,“ řekla. „Tu pravdu, vedle které se dá žít. “
Zima stáhla. V březnu Ivana jednou potkala před vchodem Aleše Bartoše, souseda z protějšího bytu.
Učil dějepis a před pár lety ovdověl. „Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nezašla na kávu. Nic slavnostního, jen káva a rozhovor. “
„Proč ne.
“
„Opravdu? “
„Opravdu. Zítra po práci. “
Vešli do domu.
Výtah byl mimo provoz, vystoupali do pátého patra pěšky. V předsíni Ivana zhasla, ale dveře do kuchyně nechala otevřené. Zítra si vezme kabát, sejde těch pět pater a půjde. Nic víc si slibovat nemusela.
Půjde tam prostě jako Ivana.
