## 1. Hodinky po mém otci
Když jsem v sobotu večer stál před brankou domu v Žebětíně, chvíli jsem se nedokázal pohnout.
Ten dům jsem znal lépe než vlastní ruce.
Sám jsem tam měnil okna. Sám jsem pokládal dlažbu v chodbě. Sám jsem kdysi v zimě opravoval prasklé topení, zatímco moje žena Eva vařila čaj a náš malý Petr seděl na schodech v pyžamu a ptal se, jestli ten dům jednou spadne.
„Nespadne,“ řekl jsem mu tehdy. „Když se člověk stará o základy, dům vydrží.“
Byla to věta, které jsem věřil skoro celý život.
Dnes v tom domě slavil Petr devětatřicáté narozeniny.
Bydlel tam se svou ženou Sabinou a naší sedmiletou vnučkou Anetkou. Já už tři roky žil v menším bytě v Králově Poli. Po Evině smrti byl dům pro jednoho člověka příliš tichý a Petr tehdy tvrdil, že potřebují víc místa pro dítě.
„Tati, jen na pár let,“ řekl mi. „Než se postavíme na nohy.“
Pár let se změnilo v samozřejmost.
Neplatili nájem. Hradili jen energie a drobné opravy, aspoň podle dohody. Dům ale zůstal napsaný na mě.
To byla věc, na kterou Petr zřejmě začal zapomínat.
—
V ruce jsem držel malou krabičku zabalenou do hnědého papíru.
Uvnitř byly hodinky po mém otci.
Staré Primky, žádná drahá značka. Ale můj táta je nosil třicet let. Dostal je, když dokončil učňák, pak s nimi chodil do práce, na svatby i na pohřby. Když zemřel, nechal mi je v šuplíku se vzkazem:
**Až bude Petr dost starý na to, aby rozuměl času, dej mu je.**
Myslel jsem si, že ten čas nastal.
Dveře otevřela Sabina.
Měla na sobě světle béžové šaty a na rtech úsměv, který se nikdy nedostal až k očím.
„Dobrý večer, Milane.“
Nikdy mi neříkala tati.
Ani pane Dvořáku.
Jen Milane.
„Ahoj, Sabino. Všechno nejlepší Petrovi.“
Podívala se na můj kabát.
Byl starší, ale čistý. Pořád dobrý.
„Petr je v obýváku. Má tu pár lidí z práce, tak prosím… dneska bez dlouhých historek ze stavby, ano?“
Řekla to lehce, skoro žertem.
Ale bodlo to.
„Nebojte,“ odpověděl jsem. „Dnes jsem přišel jen popřát.“
V obýváku hrála hudba a na stole stály lahve vína, které bych si sám nikdy nekoupil. Několik lidí se smálo kolem krbu. Všude drahé svíčky, nové obrazy, lesklý nábytek.
Většinu těch věcí jsem neznal.
Dům vypadal, jako by se snažil zapomenout, kdo ho postavil.
—
Petr stál u knihovny se sklenicí v ruce.
Byl dobře oblečený, oholený, sebejistý. Na první pohled úspěšný muž.
Na druhý pohled jsem viděl únavu.
Třes v prstech.
Moc rychlý smích.
Pohledy ke dveřím.
„Tati,“ řekl, když mě uviděl. „Dorazil jsi.“
„Slíbil jsem to.“
Podal jsem mu krabičku.
„Všechno nejlepší.“
Rozbalil ji před ostatními.
Otevřel pouzdro.
Na vteřinu se mu v obličeji něco pohnulo. Možná vzpomínka. Možná stud.
Pak se Sabina naklonila přes jeho rameno.
„To jsou… staré hodinky?“
Někdo se zasmál.
Petr zavřel pouzdro.
„Díky, tati.“
Položil krabičku na stolek vedle prázdných sklenic.
Sabina se usmála.
„Aspoň bude mít Petr něco retro do pracovny.“
Řekla to tak, že i slovo retro znělo jako odpad.
Neozval jsem se.
Jen jsem krabičku po chvíli znovu vzal a strčil si ji do kapsy.
Petr si toho všiml.
Jeho výraz ztvrdl.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.
„Samozřejmě.“
Odvedl mě do pracovny.
Do místnosti, kde kdysi stála Evinina knihovna.
Dveře za námi zavřel.
A tam začal konec něčeho, co jsem si celý život pletl s otcovskou trpělivostí.
—
## 2. Osm set tisíc
„Potřebuju peníze,“ řekl Petr bez úvodu.
Ani se neposadil.
„Kolik?“
„Osm set tisíc.“
Myslel jsem, že jsem špatně slyšel.
„Na co?“
„Na překlenutí.“
„Čeho?“
„Tati, prosím tě, nezačínej s výslechem.“
Opřel jsem se o stůl.
„Když po mně chceš osm set tisíc, mám právo na dvě otázky.“
Petr přešel k oknu.
„Mám nějaké závazky.“
„Jaké závazky?“
„Pracovní.“
„Nebo sázky?“
Otočil se tak rychle, že jsem věděl.
Trefil jsem se.
—
Petr vždycky chtěl být někdo.
Ne špatně. Ambice sama o sobě není zločin.
Jenže on neuměl snést obyčejný život. Obyčejné auto mu po roce připadalo trapné. Dovolená u moře nestačila, musela být „něco, co se dá ukázat“. Když se mu dařilo, utrácel dopředu. Když se mu nedařilo, tvářil se, že se nic nemění.
Sabina v tom byla podobná.
Možná proto si tak rozuměli.
„Kolik dlužíš?“ zeptal jsem se.
„Ne tolik.“
„Osm set tisíc není málo.“
„Vrátím ti to.“
„Z čeho?“
„Z prodejů.“
„Z jakých prodejů?“
Znovu neodpověděl.
—
Dveře se otevřely.
Sabina vešla dovnitř se sklenicí vína.
„Promiňte, jen chci vědět, jestli se domluvíme, nebo tu budeme celý večer řešit principy.“
„Sabino,“ řekl Petr varovně.
„Ne. Už mě to nebaví.“
Podívala se na mě.
„Milan má peníze. Má byt. Má tenhle dům. A my máme dítě, hypotéku, výdaje a stres. Rodina si přece pomáhá.“
„Rodina si pomáhá,“ řekl jsem. „Ale nepodepisuje šeky bez pravdy.“
Sabina se zasmála.
„Vy si vždycky musíte hrát na zásadového.“
Petr sevřel čelist.
„Tati, potřebuju to do pondělí.“
„Ne.“
Jedno krátké slovo.
V pracovně najednou nebylo slyšet hudbu z obýváku.
„Cože?“ zeptal se.
„Ne. Peníze ti nedám. Zaplatím ti konzultaci s dluhovým poradcem. Půjdu tam s tebou. Pomůžu ti sestavit splátkový plán. Ale osm set tisíc ti na ruku nedám.“
Sabina položila sklenici na stůl tak prudce, až víno vystříklo na desku.
„Takže nás necháte padnout?“
„Nechám vás nést následky.“
Petr ke mně udělal krok.
„Ty to nechápeš.“
„Možná chápu víc, než chceš.“
„Ten dům je stejně jednou můj.“
Řekl to rychle.
A jakmile to vyslovil, oba jsme věděli, že už to nejde vzít zpátky.
—
„Možná jednou,“ řekl jsem tiše. „Ale já ještě žiju.“
Petr se zasmál.
Krátce, tvrdě.
„Ty pořád musíš mít poslední slovo.“
„V mém domě ano.“
To byla další věta, která změnila vzduch v místnosti.
Sabina zvedla obočí.
„Váš dům?“
„Ano.“
Petr zrudl.
„Ty nám to pořád připomínáš.“
„Ne. Nepřipomínal jsem vám to skoro nikdy.“
„Bydlíme tady pět let. Dali jsme tomu domu život.“
„Dům jste dostali k užívání.“
„Nech toho právnického tónu.“
„To není tón. To je skutečnost.“
Petr se přiblížil tak blízko, že jsem cítil alkohol z jeho dechu.
„Ty jsi jen peněženka, tati. Víš to? Celý život si hraješ na stavitele rodiny, ale ve skutečnosti jen sedíš na penězích a čekáš, až za tebou přijdeme prosit.“
Ta věta mě bolela víc než to, co přišlo po ní.
Přesto jsem řekl:
„Jdu domů.“
Chtěl jsem projít kolem něj.
Nedovolil mi to.
Chytil mě za rameno a strčil zpátky k židli.
Neupadl jsem, ale narazil jsem bokem do stolu.
„Petře,“ řekl jsem.
„Sedni si.“
„Ne.“
Pak mě udeřil.
Jednou.
Otevřenou dlaní.
Nebyla to rána, která by mě zlomila fyzicky.
Byla to rána, která mi během jediné vteřiny ukázala, co všechno jsem omlouval příliš dlouho.
Sabina stála u dveří.
Neřekla: „Dost.“
Neodtáhla ho.
Jen se dívala.
A v koutku úst měla zvláštní výraz.
Ne úsměv úplně.
Spíš uspokojení.
Petr dýchal těžce.
„Bez peněz sem nechoď,“ řekl.
Zvedl jsem krabičku s hodinkami, která mi vypadla z kapsy.
Narovnal jsem se.
„Nejvíc mě nebolí ta facka,“ řekl jsem. „Bolí mě, že ses po ní podíval na svou ženu, jestli je na tebe pyšná.“
Pak jsem odešel.
—
## 3. List vlastnictví
Tu noc jsem nespal.
Seděl jsem ve svém malém bytě v Králově Poli a držel otcovy hodinky v ruce.
Tikaly.
Vytrvale.
Jako by se nic nestalo.
Ráno jsem zavolal advokátce.
Jmenovala se Lenka Konečná. Pomáhala mi po Evině smrti s dědictvím a později se smlouvou, díky které Petr se Sabinou v domě bydleli.
„Potřebuju si projít dokumenty k domu,“ řekl jsem.
„Stalo se něco?“
Dotkl jsem se tváře.
„Ano.“
V deset jsem seděl v její kanceláři.
Na stole ležela smlouva o výpůjčce domu.
Nešlo o běžný nájem.
Dům jsem jim předal k bezplatnému užívání s jasnými podmínkami: neprodávat, nezatěžovat, neupravovat bez souhlasu, chovat se k nemovitosti i vlastníkovi řádně. Tehdy se mi to zdálo zbytečně tvrdé. Lenka tehdy řekla:
„Pane Dvořáku, rodina je krásná věc, dokud se něco nepokazí.“
Měla pravdu.
„Fyzické napadení vlastníka je hrubé porušení,“ řekla teď.
„Můžu je vyhodit hned?“
„Ne tak, jak byste si možná přál. Nejsme ve filmu. Musí to být právně čisté. Ale můžete smlouvu vypovědět, požadovat vyklizení a zároveň začít řešit prodej.“
„Prodej?“
Sám jsem to slovo ještě nevyslovil.
Lenka se na mě podívala.
„Chcete ten dům dál držet pro člověka, který vás v něm udeřil?“
Neodpověděl jsem.
A tím jsem odpověděl.
—
V dalších dnech se začaly skládat i další věci.
Petr měl dluhy.
Ne osm set tisíc.
Podle toho, co se dalo zjistit, spíš kolem milionu a půl.
Část ze sázek.
Část z krátkodobých půjček.
Část z pokusů tvářit se, že jeho životní úroveň je normální.
Sabina o tom věděla víc, než přiznávala.
Našla se e-mailová komunikace s realitním odhadcem.
Dotaz na hodnotu domu.
Dotaz na možnosti zástavy.
A jedna zpráva, kterou mi Lenka ukázala opatrně, jako by držela ostrý nůž.
Sabina psala Petrovi:
**Kdyby Milan konečně převedl aspoň polovinu, vyřešilo by se všechno. Stejně tam už nebydlí a jednou to bude tvoje.**
Petr odpověděl:
**Musím ho zatlačit. Dobrovolně nepovolí.**
Četl jsem tu větu několikrát.
Musím ho zatlačit.
Vlastní syn.
—
## 4. Cedule na plotě
Neudělal jsem nic v návalu vzteku.
To by byla chyba.
Čekal jsem, až bude všechno připravené.
Lenka poslala doporučený dopis: výpověď smlouvy o výpůjčce, výzva k vyklizení domu v zákonné a smluvní lhůtě, upozornění na další právní postup.
Zrušil jsem platby, které jsem za ně stále hradil.
Pojištění druhého auta.
Některé služby k domu.
Členství ve sportovním klubu, které kdysi Petr označil za „pracovní nutnost“.
Dlouho jsem si říkal, že tím pomáhám rodině.
Ve skutečnosti jsem dotoval život, který mě měl jednou vytlačit z vlastního majetku.
—
O dva týdny později přišel realitní makléř.
Ne Petrův známý.
Můj člověk.
Dům nafotil.
Změřil.
Připravil podklady.
A jedno pondělí dopoledne, když byl Petr v práci a Sabina s Anetkou mimo dům, se na plotě objevila cedule:
**DŮM NA PRODEJ**
Byla jednoduchá.
Bílá.
Černé písmo.
Žádné drama.
Jen informace.
Přesto měla větší sílu než křik.
—
Petr mi volal ve 14:07.
Nezvedl jsem to.
Volal znovu.
Pak přišla zpráva:
**Co jsi udělal s naším domem?**
Odpověděl jsem až večer.
**S vaším ničím. Ten dům byl vždycky můj.**
Za minutu zvonil telefon znovu.
Tentokrát jsem ho přijal.
„Okamžitě tu ceduli sundej,“ řekl.
„Ne.“
„Lidi se ptají.“
„Ať se ptají.“
„Děláš nám ostudu.“
„Tu sis začal dělat sám.“
„Tati, ty nechápeš, co tím způsobíš.“
„Naopak. Myslím, že poprvé po dlouhé době chápu velmi přesně.“
Petr ztichl.
Pak řekl tišeji:
„Kde máme bydlet?“
„To nevím.“
„Máme dítě.“
„Ano. A právě proto mě mrzí, že ses začal dívat na můj dům jako na řešení svých dluhů.“
„Já jsem tě nechtěl udeřit.“
„Ale udeřil jsi mě.“
„Byl jsem pod tlakem.“
„Tlak neudělal z mé tváře terč.“
Dýchal do telefonu.
„Sabina říká, že tohle nemůžeš.“
„Sabina se mýlí.“
„Ona říká, že když tam žijeme pět let, máme práva.“
„Máte. A já je budu respektovat. Přesně podle smlouvy. Ale už v tom domě nebudete bydlet zadarmo a nebudete rozhodovat, co s ním bude dál.“
„Ty nás vyhazuješ.“
„Ne. Já si beru zpátky to, co jsem vám jen půjčil.“
—
## 5. Sabina pochopila první
Sabina přišla za mnou sama.
Stála před mými dveřmi s dokonalým účesem, ale bez úsměvu.
„Musíme si promluvit.“
„O čem?“
„O Anetce.“
To jméno použila jako klíč.
Vždycky věděla, které dveře bolí nejvíc.
Pustil jsem ji do kuchyně.
Neposadil jsem ji do obýváku.
Nepřinesl jsem kávu.
To ji zaskočilo.
„Milan,“ začala, „chápu, že vás Petr naštval.“
„Ne naštval.“
„Dobře. Ublížil vám.“
„Ano.“
„Ale zničit mu domov kvůli jedné hádce?“
Podíval jsem se na ni.
„Kvůli jedné hádce ne.“
Položil jsem před ni kopie zpráv o odhadu domu a zástavě.
Sabina zbledla.
„To jste neměl číst.“
„To jste neměla plánovat.“
„My jsme hledali možnosti.“
„Pro sebe.“
„Pro rodinu.“
„Rodina se člověka zeptá, než začne počítat hodnotu jeho domu.“
Mlčela.
Pak změnila taktiku.
„Petr je nemocný. Sázky jsou nemoc.“
„Možná.“
„Potřebuje pomoc.“
„Tu jsem mu nabídl.“
„On potřebuje peníze.“
„To není totéž.“
Sabina se poprvé přestala tvářit vlídně.
„Jestli ten dům prodáte, Petr se zhroutí.“
„Petr se zhroutil dávno předtím. Jen jste to oba zakrývali novým nábytkem.“
Zvedla se.
„Vy ho ztratíte.“
„Možná.“
Dveře se za ní zavřely bez rozloučení.
A já jsem věděl, že ona už pochopila.
Ne že udělala chybu.
Ale že v tom domě opravdu není žádný její podíl.
—
## 6. Kupní smlouva
Prodej netrval jeden den.
Ani týden.
Takové věci se v Česku nedějí přes noc, pokud nechcete problémy.
Ale měl jsem čas.
Peníze jsem nepotřeboval okamžitě.
Potřeboval jsem čistý konec.
Dům koupili manželé z Vysočiny, kteří se chtěli přestěhovat blíž k dceři do Brna. Nebyli investoři. Nebyli spekulanti. Chtěli zahradu, ticho a místo pro vnoučata.
Když jsem jim dům ukazoval, paní se zastavila v chodbě.
„Tady je krásné světlo.“
Eva říkávala totéž.
Musel jsem se otočit k oknu.
—
Petr se o kupní smlouvě dozvěděl od Sabiny.
Přijel večer ke mně.
Sám.
Vypadal horší než kdykoli předtím.
„Tati, prosím.“
To slovo u něj znělo cize.
„Pojď dál.“
Seděli jsme v kuchyni.
Tentokrát jsem mu kávu udělal.
Ne kvůli němu.
Kvůli sobě.
Nechtěl jsem, aby se ze mě stal člověk, který umí už jen zavírat dveře.
„Sabina odešla k mámě,“ řekl.
„Mrzí mě to kvůli Anetce.“
„Ne kvůli mně?“
Podíval jsem se na něj.
„Kvůli tobě mě mrzí hodně věcí.“
Sklopil oči.
„Já vím.“
„Nevíš. Ale možná se to začínáš učit.“
Petr položil na stůl papír.
Seznam dluhů.
Poprvé ne odhad.
Ne výmluva.
Čísla.
Jména.
Splátky.
Bylo to horší, než jsem čekal.
„Nechci, abys to zaplatil,“ řekl.
„Tak proč mi to ukazuješ?“
„Protože už nevím, jak dlouho ještě dokážu lhát.“
Ta věta byla první pravdivá věc, kterou jsem od něj slyšel za mnoho měsíců.
—
„Půjdu do poradny,“ pokračoval. „A na terapii kvůli sázení. Domluvil jsem si termín.“
„Dobře.“
„Nevím, jestli to zvládnu.“
„To taky zní pravdivě.“
Pousmál se, ale smutně.
„Dům už nevrátíš.“
„Ne.“
Zavřel oči.
„Já ho bral jako svůj.“
„Vím.“
„Asi jsem bral jako svoje víc věcí.“
„Ano.“
„Tebe taky.“
To mě zasáhlo.
Ne proto, že to všechno napravovalo.
Ale protože konečně pojmenoval skutečný problém.
—
Chvíli jsme seděli tiše.
Pak se zeptal:
„Odpustíš mi někdy?“
Dřív bych řekl ano hned.
A možná bych tím lhal nám oběma.
„Nevím.“
Petr přikývl.
„To je fér.“
Před odchodem se zastavil u dveří.
„Můžu někdy přivézt Anetku?“
„Ano.“
„I když já…“
„Anetka mě neudeřila.“
Petr zavřel oči.
„Tati…“
„Ne. Nepotřebuju, abys to teď znovu říkal. Potřebuju, abys příště přišel jinak.“
„Jak?“
„Bez žádosti.“
—
## 7. Dům jsem mu nevzal
Noví majitelé převzali dům na konci léta.
Petr se Sabinou už tam nebydleli.
Petr si pronajal malý byt v Řečkovicích.
Sabina se s Anetkou na čas přestěhovala ke své matce. Později se dohodli na péči a řešili rozvod. Nebylo to hezké, ale nebylo to už moje manželství.
Moje role byla jiná.
Neplatit dluhy.
Nekrýt lži.
Nedělat z Anetky rukojmí.
Když ke mně přijela poprvé po prodeji domu, nesla plyšového králíka a byla tichá.
„Dědo, budeš se s tátou pořád zlobit?“
Seděl jsem vedle ní na gauči.
„Ne pořád.“
„A teď?“
„Teď ještě trochu ano.“
Přemýšlela.
„Ale máš ho rád?“
„Ano.“
„I když udělal něco špatného?“
„Ano.“
Přikývla, jako by si ukládala důležitou věc.
„Tak dobře.“
Děti nepotřebují dokonalé odpovědi.
Potřebují odpovědi, které nejsou falešné.
—
Na podzim jsem jednou jel kolem bývalého domu.
Noví majitelé už měli na zahradě lavičku.
V okně visely jiné záclony.
Na brance bylo nové jméno.
Čekal jsem, že mě to zlomí.
Nezlomilo.
Bylo mi smutno.
Ale ne prázdno.
Ten dům nebyl ztracený.
Jen přestal nést břemeno, které jsem na něj položil já sám.
Myslel jsem si, že když Petr bude bydlet v domě, kde vyrůstal, udrží ho to blízko rodiny.
Ve skutečnosti ho to naučilo myslet si, že rodina je něco, co může používat.
—
## 8. Hodinky znovu tikaly
O Vánocích Petr přišel.
Neohlášeně ne.
Napsal předem.
**Tati, můžu se stavit? Nic nepotřebuju.**
Díval jsem se na tu zprávu dlouho.
Pak jsem odpověděl:
**Ve tři.**
Přišel přesně.
To bylo nové.
V ruce nesl malou krabičku.
Tu samou, kterou jsem mu kdysi dal k narozeninám.
„Našel jsem ji mezi věcmi,“ řekl.
„Já myslel, že zůstala u mě.“
„Ne. Sabina ji tehdy dala do šuplíku s účtenkami.“
Položil ji na stůl.
„Nezasloužím si je.“
Otevřel jsem krabičku.
Hodinky po mém otci tikaly.
Petr je musel natáhnout.
„Proč jsi je natahoval?“
Zrudl.
„Nevím. Asi jsem chtěl vědět, jestli ještě jdou.“
Podíval jsem se na něj.
„Jdou.“
Seděli jsme u kuchyňského stolu.
Venku se stmívalo.
„Už tři měsíce nesázím,“ řekl.
„To je dobře.“
„Chodím do skupiny.“
„To je ještě lepší.“
„Neříkám to proto, abys mě pochválil.“
„To je nejlepší.“
Poprvé se trochu zasmál.
Pak zvážněl.
„Já vím, že jsi mi ten dům nevzal.“
Čekal jsem.
„Já jsem ho nikdy neměl.“
Ta věta byla jednoduchá.
Ale možná právě proto důležitá.
—
„Tati?“
„Ano?“
„Můžu se někdy zeptat na mámu?“
Zaskočilo mě to.
„Na Evu?“
„Jo. Poslední roky jsem o ní skoro nemluvil. Myslím, že jsem se bál, že když si ji připomenu, připomenu si i to, jaký jsem byl dřív.“
Položil jsem hodinky mezi nás.
„Můžeš se ptát.“
A tak jsme mluvili.
Ne o dluzích.
Ne o domě.
Ne o Sabině.
Mluvili jsme o Evě.
O tom, jak Petr jako dítě spal s baterkou pod polštářem.
O tom, jak jednou nalil do akvária malinovku, protože si myslel, že rybičky mají taky rády sladké.
O tom, jak se Eva smála, když mu vypadl první zub a on ho chtěl prodat za pětistovku.
Petr brečel.
Já taky.
Ale tentokrát to nebyl pláč po ráně.
Byl to pláč po něčem, co jsme málem úplně pohřbili.
—
Když odcházel, nezeptal se na peníze.
Nezeptal se na dům.
Nezeptal se, jestli mu můžu pomoct „ještě jednou“.
Jen řekl:
„Děkuju, že jsi mě pustil dál.“
„To nebyl problém.“
„Co byl problém?“
Podíval jsem se na něj.
„Pustit tě dál a nenechat tě znovu řídit můj život.“
Přikývl.
„Chápu.“
Ještě pořád to slovo neuměl dokonale naplnit.
Ale už ho nevyslovoval jako obranu.
Spíš jako začátek.
—
Po jeho odchodu jsem seděl v kuchyni a poslouchal hodinky.
Tik.
Tik.
Tik.
Dům jsem mu nevzal.
Jen jsem mu přestal půjčovat život, který nikdy nepostavil.
A sobě jsem přestal namlouvat, že rodičovská láska znamená nechat vlastní dítě sahat po všem, co máte, dokud vám nezůstane ani důstojnost.
Petr byl pořád můj syn.
Možná jednou znovu najdeme cestu, která nebude vést přes peníze, dům ani výčitky.
Ale tentokrát už jsem věděl, že základy se neopravují tím, že přes praskliny položíte nový koberec.
Musí se odkrýt.
Zkontrolovat.
A někdy se musí kus stavby strhnout, aby se dalo začít znovu.
Hodinky po mém otci tikaly dál.
A já jsem si poprvé po dlouhé době nepřál vrátit čas.
Stačilo mi, že ten, který mi zůstal, už nebude patřit člověku, který si mě spletl s peněženkou.
