Stála jsem před domem svých rodičů s náručí plnou dárkových tašek. Všude kolem stála auta – tety Věry, strýce Pavla, bratranců. Celá širší rodina byla uvnitř, ale nikdo mi neřekl, že se něco chystá. Zaklepala jsem.
Máma otevřela dveře a její tvář byla jako kámen. Neustoupila stranou, aby mě pustila dovnitř. Jen tam stála a blokovala vchod. „Kláro, musíš odejít,“ řekla chladně.
Myslela jsem, že se přeslechla. „Cože, mami? Jsou Vánoce. O čem to mluvíš?
“
„Nejsi tu vítaná. Jsi pijavice a my na rodinné oslavě pijavice nechceme. Tak odsud. “
Za ní jsem zahlédla Emu, jak se chechtá.
Táta stál vedle ní a usmíval se. Všichni ostatní se dívali, jako by to bylo představení. Neudělala jsem scénu. Neplakala jsem.
Jen jsem se otočila, naložila dárky zpátky do auta a odjela domů. Celou cestu jsem byla úplně otupělá. Když jsem dorazila domů, otevřela jsem si láhev vína a začala přemýšlet. A tehdy mi to došlo.
Asi měsíc předtím mi volala Ema. Byla celá nadšená z nějakého Marka, kterého potkala na párty. Prý pochází z dobré rodiny a má peníze. A chtěl, aby mu zaplatila týdenní výlet do Paříže a Říma.
„Potřebuju, abys mi dala sto šedesát tisíc,“ řekla. Smála jsem se, myslela jsem si, že si dělá legraci. Ale ona to myslela vážně. Marek ji prý testoval, aby viděl, že nejde po jeho penězích.
„Emo, on tě nutí platit za jeho dovolenou. To je šílené. “
„Ty to nechápeš. Tohle je moje šance ukázat mu, že to myslím vážně.
“
Odmítla jsem. Nedala jsem jí ani korunu. Za hodinu volala máma a tlačila na mě, ať peníze dám. „Rodina si pomáhá,“ říkala.
Když jsem odmítla, zavěsila. Pak bylo měsíc ticho. Nikdo mi nezavolal. Já jim taky ne.
A teď jsem seděla ve svém domě na Štědrý večer poté, co mě vlastní matka nazvala pijavicí přede všemi. Začala jsem počítat. Tři roky jsem jim platila hypotéku – dvacet pět tisíc měsíčně. Přidala jsem je do svého zdravotního pojištění – dalších šest tisíc měsíčně.
Náhodné půjčky pro Emu – čtyři tisíce měsíčně průměrně. Rodinné dovolené, všechny ty letenky, hotely, jídla. Vzala jsem je na Havaj, do Mexika, do Španělska. Všichni to brali jako samozřejmost.
A teď mě nazvali pijavicí. Já, která je všechny živila. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila ten chladný, vypočítavý vztek. Věděla jsem přesně, co musím udělat.
Ale nehodlala jsem to dělat o svátcích. To by vypadalo malicherně. Počkám do nového roku. Strávila jsem klidný týden mezi svátky.
Sešla jsem se s kamarádkami, četla jsem si rukopisy. Poprvé po letech jsem měla Vánoce, kdy ode mě nikdo nic nechtěl. Druhého ledna jsem vstala brzy a sedla si s notebookem kuchyňský stůl. Nejdřív banka.
Klikla jsem na nastavení automatického převodu na hypotéku rodičů a stiskla zrušit. Hotovo. Pak jsem si změnila heslo a pin, protože jsem jim kdysi dala přístup ke svému účtu. Pak zdravotní pojištění.
Zavolala jsem na zákaznickou linku a požádala o odebrání všech tří závislých osob z mého plánu. Za pět dní dostanou poštou oznámení. Prošla jsem všechny platby. Zrušila jsem tátův Netflix.
Zrušila jsem Emine pojištění auta. Když jsem skončila, odřízla jsem jim přes třicet pět tisíc měsíčně. Nemusela jsem čekat dlouho. Pátého ledna začal zvonit telefon.
Máma volala čtyřikrát, pak táta, pak Ema. Nezvedala jsem to. Začaly chodit zprávy. „Stala se chyba s platbou hypotéky.
“ „Banka říká, že automatická platba byla zrušena. “ „Co jsi to sakra udělala? “
Přečetla jsem si je všechny, ale neodpověděla. Ať si to vyřeší sami.
Desátého ledna jsem přijela z práce a našla je na verandě. Mámu, tátu a Emu. Všichni vypadali naštvaně. „Proč bys to dělala?
“ dožadoval se táta. Vzala jsem je dovnitř. „Vím přesně, co jsem udělala. Přestala jsem platit vaše účty.
“
„To není jen účet,“ křičela máma. „To je náš dům. Mohli bychom o něj přijít. “
„Pak si zjistěte, jak si ho zaplatit sami.
“
Táta se snažil vyhrožovat. Máma plakala. Ema křičela, že jsem pomstychtivá. „Nazvala jsi mě pijavicí před celou rodinou,“ řekla jsem klidně.
„A pijavice berou peníze, nedávají je. Tak jsem si řekla, že se začnu chovat jako ta pijavice, za kterou mě považujete. “
Máma najednou couvala. „Zlatičko, byla jsem rozrušená.
Nechtěla jsem to říct. “
„Nikdo z vás mi za měsíc nezavolal. Ani jednou. Dokud nepřestaly chodit peníze.
“
Ema se začala smát. „Tohle je směšné. Nazvali tě jedním slovem a ty kvůli tomu zničíš celou rodinu? “
„Nezničila jsem rodinu.
Vy jste to udělali, když jste se ke mně chovali jako k bankomatu. “
Nakonec Ema práskla dveřmi a odešla. Máma s tátou se na mě ještě chvíli dívali, pak odešli taky. „Tenhle rozhovor neskončil,“ řekla máma.
Pro mě skončil. To bylo před čtyřmi měsíci. Od své sestřenice Jany vím, že se rodičům nedaří dobře. Táta si musel najít brigádu v železářství, aby pomohl zaplatit hypotéku.
Má s šedesát dva let a pracuje v maloobchodě. Ema utrácela dál, jako bych pořád kryla její nouzové situace. Teď je zadlužená až po uši. Máma s tátou žádají příbuzné o půjčky, ale všichni je odmítají.
Cítím se kvůli tomu špatně? Ne. Ani trochu. Mám teď navíc třicet pět tisíc měsíčně.
Většinu dávám na úspory. Koupila jsem si dovolenou ve Skotsku, na kterou jsem se chtěla podívat léta. Jen já. Nikdo, kdo by ode mě očekával, že mu zaplatím výlet.
Občas se mě lidi ptají, jestli mi chybí. Odpověď je ne. Chybí mi rodina, kterou jsem si myslela, že mám. Ta, která mě milovala pro mě samotnou, ne pro moje peníze.
Ale ta rodina nikdy neexistovala. Skončila jsem s tím být pijavice. A rozhodně jsem skončila s tím být bankomat.
