Už od rána jsem měla zvláštní pocit, že se na mě lidé dívají jinak.
Ne nepřátelsky.
Spíš jako kdyby věděli něco, co já nevím.
Bylo to na svatbě mého mladšího bratra Leoše, v menším zámeckém hotelu kousek od Mikulova. Venku svítilo květnové slunce, na nádvoří stály stoly s bílými ubrusy a Klára vypadala nádherně.
Měla jsem být šťastná.
Místo toho ke mně během odpoledne přišli tři různí příbuzní a každý se nějakým způsobem zmínil o mém bytě.
„Tak co, Mio, už jste se s Leošem domluvili?“
„Na čem?“
„No… na tom bydlení.“
Jiná teta mi řekla:
„Ty jsi sama. Tobě by přece stačilo něco menšího.“
A můj strýc se usmál:
„Mladí potřebují pořádný začátek.“
Nechápala jsem to.
Až do chvíle, kdy mě po večeři rodiče odvedli do prázdného salonku.
Táta zavřel dveře.
Máma se na mě podívala způsobem, který jsem znala od dětství.
„Amélie, musíš tentokrát udělat něco pro rodinu.“
„Co?“
Táta odpověděl za ni.
„Přepíšeš svůj byt na Leoše a Kláru.“
Chvíli jsem jen stála.
Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„Můj byt?“
„Ano.“
„Ten, na který pořád splácím hypotéku?“
„Ty jsi sama,“ řekla máma. „Oni chtějí děti.“
A tehdy jsem pochopila, proč se mě celý den všichni tak divně ptali.
Moji rodiče už lidem řekli něco, k čemu jsem nikdy nedala souhlas.
## 1. Když něco potřeboval Leoš, byl to rodinný problém
Jmenuji se Amélie Vacková, ale od školy mi všichni říkají Mia.
Je mi sedmatřicet.
S Leošem jsme vyrůstali v Brně. Je o čtyři roky mladší.
Kdyby se někdo našich rodičů zeptal, jestli mezi námi dělali rozdíly, nejspíš by se urazili.
Podle nich nás měli rádi stejně.
Jen každý z nás prý „potřeboval něco jiného“.
Leoše bylo potřeba podporovat.
Mě bylo potřeba učit samostatnosti.
To byl rozdíl.
—
Když chtěl Leoš jako kluk dražší hokejovou výstroj, táta řekl:
„Když má dítě talent, musí se rozvíjet.“
Když jsem já potřebovala nové běžecké boty na závody, máma mi připomněla:
„Už si přece přivyděláváš hlídáním.“
Když Leoš dostal špatnou známku, učitel ho podle rodičů špatně pochopil.
Když jsem dostala dvojku místo jedničky, slyšela jsem:
„Od tebe jsme čekali víc.“
Nešlo ani tak o peníze.
Šlo o princip.
Když něco potřeboval Leoš, byl to problém celé rodiny.
Když jsem něco potřebovala já, byla jsem přece ta schopná, která si poradí.
—
Dlouho jsem byla na svou samostatnost pyšná.
Dnes už vím, že část z ní nebyla volba.
Byla to nutnost.
Po maturitě jsem vystudovala práva v Brně. Během školy jsem pracovala, část nákladů jsem pokryla stipendiem a něco jsem si půjčila.
Rodiče mi nepřispívali pravidelně.
Ne proto, že by neměli vůbec nic.
Jen opakovali:
„Musíme myslet i na Leoše.“
Leoš později vysokou školu nedokončil.
Nakonec si našel práci v logistice. Nebyla špatná. Měl normální příjem, normální pracovní dobu a párkrát změnil zaměstnavatele, než se usadil v jedné větší distribuční firmě.
Nebyl neschopný.
Jen byl celý život zvyklý na to, že když mu něco nevychází, někdo mu pomůže.
A většinou pomohli rodiče.
## 2. Můj byt
Po škole jsem nastoupila jako právnička do větší firmy v Brně.
Nepracovala jsem sto hodin týdně.
Ani jsem se ve třiceti nestala milionářkou.
Pracovala jsem prostě hodně.
Některé týdny deset hodin denně.
Někdy víkendy.
Několik let jsem skoro necestovala.
Ne proto, že bych byla posedlá kariérou.
Chtěla jsem vlastní jistotu.
—
Na první vklad na byt jsem šetřila skoro deset let.
Když mi bylo čtyřiatřicet, koupila jsem 3+kk v Žabovřeskách.
Byt stál něco přes devět milionů korun.
Velkou část stále splácím.
Má dvě ložnice, obývák s kuchyní a balkon.
Žádný penthouse.
Žádná soukromá terasa s výhledem na Pražský hrad.
Pro mě je ale krásný.
Protože je můj.
—
Když tam rodiče přišli poprvé, máma prošla pokoje a řekla:
„Na jednoho člověka je to docela velké.“
Táta se zeptal jen:
„Kolik splácíš měsíčně?“
Odpovědět jsem nechtěla.
„Dost.“
Pak začal počítat, jak bych mohla ušetřit, kdybych měla menší byt.
Už tehdy jsem měla říct:
„To není vaše starost.“
Místo toho jsem se usmála.
V naší rodině jsem byla odborník na to, jak zbytečně nevyvolávat konflikt.
## 3. Klára
Kláru jsem měla ráda od začátku.
Pracovala jako učitelka v mateřské škole a byla úplně jiná než Leošovy předchozí partnerky.
Klidná.
Praktická.
Nepředváděla se.
Když přišli poprvé ke mně na večeři, nabídla se, že mi pomůže uklidit kuchyň.
Leoš jí řekl:
„Nech to, Mia má myčku.“
Klára mu odpověděla:
„Myčka neumí odnést talíře ze stolu.“
Tehdy jsem si řekla, že mu možná prospěje.
—
Když se zasnoubili, rodiče byli nadšení.
Svatbu chtěli zaplatit téměř celou.
Říkala jsem jim:
„Nemusíte utratit všechny úspory.“
Máma se urazila.
„Syn se žení jen jednou.“
Nevyslovila jsem otázku, která mě napadla.
Co byste dělali, kdybych se vdávala já?
Po letech už jsem odpověď stejně znala.
—
Asi dva měsíce před svatbou začaly narážky na můj byt.
Nejdřív nenápadné.
„Leoš s Klárou mají ten nájem hrozně malý.“
„Až budou mít dítě, nevejdou se tam.“
„Ceny bytů jsou dnes šílené.“
To všechno byla pravda.
Pak máma jednou při kávě řekla:
„Ty máš vlastně jeden pokoj pořád prázdný.“
„Pracovnu.“
„Ale pořád je to pokoj.“
Podívala jsem se na ni.
„Kam tím míříš?“
„Nikam.“
Tehdy jsem jí uvěřila.
## 4. „Leoš si zaslouží pořádný začátek“
Svatba měla asi osmdesát hostů.
Obřad byl venku.
Klára plakala.
Leoš také.
Dokonce i já.
Když jsem je viděla stát vedle sebe, přála jsem jim to.
Navzdory všemu.
—
Potom ale začaly ty zvláštní otázky.
Teta Karla mě objala a řekla:
„Ty jsi hodná, že mladým tak pomůžeš.“
„S čím?“
Zarazila se.
„No… však víš.“
„Nevím.“
Rychle změnila téma.
O něco později mě oslovila sestřenice Iveta.
„Je pravda, že se budeš stěhovat?“
„Ne.“
„Aha.“
„Proč?“
„Nic.“
—
Bylo mi jasné, že něco není v pořádku.
Než jsem stačila zjistit co, začala večeře.
Po hlavním jídle přišly proslovy.
Leošův svědek byl vtipný.
Klářina sestra krátká a milá.
Potom se zvedl táta.
—
Nejdřív mluvil o Leošově dětství.
Jak byl citlivý.
Jak vždycky potřeboval rodinu kolem sebe.
Pak změnil tón.
„Dnes mladí nemají jednoduché podmínky,“ řekl. „Bydlení je drahé a začínat od nuly není snadné.“
Několik lidí přikývlo.
„Proto jsem vždycky říkal, že rodina se pozná podle toho, jak si dokáže pomoci.“
Podíval se přímo na mě.
„Někteří z nás měli v životě víc štěstí a jsou dnes ve velmi dobré situaci.“
Cítila jsem, jak mi začíná hořet obličej.
„A myslím, že skutečný úspěch člověka se ukáže tehdy, když se umí rozdělit.“
Zvedl sklenici.
„Na Leoše a Kláru. A na jejich nový začátek.“
Lidé si připili.
Někteří se dívali na mě.
Teď už jsem věděla, že něco připravili.
Jen jsem ještě netušila rozsah.
## 5. Salon
Po večeři mě našla máma.
„Pojď s námi.“
„Kam?“
„Jen vedle.“
Táta už čekal u dveří menšího salonku.
Když jsme byli uvnitř, zavřel.
—
„Tak o co jde?“ zeptala jsem se.
Máma začala opatrně.
„Leoš a Klára potřebují stabilitu.“
„Dobře.“
„Chtějí dítě.“
„To vím.“
„A ten jejich byt je malý.“
„Taky vím.“
Táta už neměl trpělivost.
„Tvůj byt by pro ně byl ideální.“
Podívala jsem se na něj.
„Cože?“
„Tři pokoje. Dobrá čtvrť. Školka blízko.“
„A co s tím mám společného já?“
—
Máma si povzdechla.
„Mio, ty jsi sama.“
„Ano.“
„Tak velký byt nepotřebuješ.“
„To rozhodnu já.“
Táta se zamračil.
„Nemusíš všechno brát jako útok.“
„Tak mi vysvětli, co navrhujete.“
Řekl to naprosto klidně.
„Přepíšeš byt na Leoše a Kláru jako svatební dar.“
Několik vteřin jsem skutečně nedokázala odpovědět.
—
„To myslíte vážně?“
„Samozřejmě.“
„Byt stojí přes devět milionů. Mám na něm hypotéku.“
„S hypotékou se dá něco udělat.“
„Co?“
„Leoš by ji mohl postupně převzít.“
Málem jsem se zasmála.
Ne protože to bylo vtipné.
Protože jsem nevěděla, jak jinak reagovat.
—
„Ne.“
Máma sevřela rty.
„Ani o tom nebudeš přemýšlet?“
„Ne.“
„To je sobecké.“
„Nabídla bych jim pomoc se zálohou. Rozumnou částku. Ale svůj byt nikomu dávat nebudu.“
Táta zavrtěl hlavou.
„To nestačí.“
„Komu?“
„Rodině.“
„Mně to stačí.“
## 6. Co už všem řekli
Máma se na mě dívala, jako bych jí právě udělala něco osobního.
„Víš, co je nejhorší?“
„Co?“
„Že jsme všem řekli, jak krásně ses zachovala.“
Zamrazilo mě.
„Co jste řekli?“
Táta mávl rukou.
„Že pomůžeš mladým s bydlením.“
„Jak přesně?“
Neodpověděl.
„Tati. Co jste jim řekli?“
—
Máma sklopila oči.
A v tu chvíli mi to došlo.
„Vy jste jim řekli, že jim dám byt.“
„Ne úplně takhle.“
„Tak jak?“
„Že byt pravděpodobně připadne jim.“
Začala jsem se smát.
Tentokrát už opravdu.
Krátce.
Nevěřícně.
—
„Já jsem nikdy nic takového neřekla.“
„Mysleli jsme, že pochopíš, co je správné.“
„Tak jste mi tu možnost vzali a oznámili to za mě.“
Táta zvýšil hlas.
„Přestaň dělat drama.“
„Já?“
„Ano. My se jen snažíme pomoct tvému bratrovi.“
„Mým majetkem.“
„Rodinným majetkem.“
„Můj byt není rodinný majetek.“
## 7. „Po všem, co jsme pro tebe udělali“
Chtěla jsem odejít.
Máma mi zatarasila cestu.
„Teď nikam nepůjdeš.“
„Uhni.“
„Nejdřív to vyřešíme.“
„Je to vyřešené. Odpověď je ne.“
Táta přistoupil blíž.
„Po všem, co jsme pro tebe udělali.“
To byla věta, kterou jsem slyšela celý život.
Tentokrát jsem se nezastavila.
—
„Co přesně jste pro mě udělali, co jste pro Leoše neudělali třikrát tolik?“
Máma zbledla.
„Jak se opovažuješ.“
„Ptám se.“
„Dali jsme ti domov.“
„Byla jsem vaše dítě.“
„Zaplatili jsme ti všechno.“
„Ne. Vysokou jsem si řešila sama.“
Táta sevřel čelist.
„Ty musíš pořád počítat, kdo dostal kolik?“
„Ne. Jen vy dnes chcete počítat s mým bytem.“
—
Něco v místnosti se změnilo.
Už jsme nemluvili jen o bydlení.
Mluvili jsme o třiceti letech.
O každém:
**Ty to zvládneš.**
O každém:
**Leoš to potřebuje víc.**
O každém:
**Buď rozumná.**
—
„Leoš je dospělý,“ řekla jsem. „Má práci. Klára také. Mohou si vybudovat vlastní život.“
Táta se zasmál.
„Ty tomu nerozumíš. Ty nikoho nemáš.“
Ta věta mě zasáhla.
„Takže protože nemám manžela a děti, můj domov má menší hodnotu?“
„To jsem neřekl.“
„Právě jsi to řekl.“
## 8. Leoš
Dveře se otevřely.
Za nimi stál Leoš.
Klára vedle něj.
A několik příbuzných, které přilákaly zvýšené hlasy.
„Co se děje?“ zeptal se Leoš.
Táta změnil výraz téměř okamžitě.
„Nic. Jen řešíme svatební dar.“
Klára se usmála nejistě.
„Dar?“
Máma se na ni podívala.
„Mia vám přenechá svůj byt.“
Klára úplně ztuhla.
Leoše to překvapilo méně.
A právě toho jsem si všimla.
—
„Ne,“ řekla jsem.
Všichni se na mě podívali.
„To není pravda. Nikdy jsem s tím nesouhlasila.“
Klára zbledla.
„Ale…“
Podívala se na Leoše.
„Říkal jsi, že je to domluvené.“
To bylo horší, než jsem čekala.
—
Otočila jsem se na bratra.
„Ty jsi to věděl?“
„Rodiče říkali, že jste to řešili.“
„A ty ses mě nikdy nezeptal?“
„Myslel jsem…“
„Co jsi myslel?“
Zavrtěl hlavou.
„Že když máš tak velký byt a jsi sama…“
Nedokončil to.
Nemusel.
—
Klára se od něj trochu odtáhla.
„Leoši, ty jsi mi řekl, že to nabídla sama.“
„Protože tak mi to vysvětlili.“
„Ale věděl jsi, že s ní osobně jsi o tom nemluvil.“
Leoše zrudly tváře.
„Kláro, ne teď.“
Poprvé jsem měla pocit, že ani nevěsta netušila, do čeho byla zatažena.
## 9. Facka
Táta chtěl situaci dostat znovu pod kontrolu.
„Dost.“
Jeho hlas se rozlehl chodbou.
„Tohle je svatba tvého bratra, Amélie. Přestaň ho ponižovat.“
„Já ho neponižuju.“
„Děláš scénu před všemi.“
Rozhlédla jsem se.
„Vy jste slíbili můj byt bez mého souhlasu.“
—
Táta ke mně přistoupil.
„Poslední šance.“
„Na co?“
„Řekneš, že to bylo nedorozumění. Souhlasíš s převodem a vyřešíme to později.“
„Ne.“
„Amélie.“
„Ne.“
—
Pak řekl:
„Jestli teď odejdeš, nejsi moje dcera.“
V místnosti bylo úplné ticho.
Máma se dívala do země.
Leoš stál vedle Kláry.
Nikdo nic neřekl.
—
Dívala jsem se na svého otce.
Bylo mu přes šedesát.
Najednou jsem před sebou neviděla muže, kterého jsem se snažila celý život potěšit.
Viděla jsem člověka, který byl přesvědčený, že moje láska k rodině se dá změřit hodnotou majetku, kterého jsem ochotná se vzdát.
„Jestli tvoje podmínka pro to, abych byla tvoje dcera, je můj byt,“ řekla jsem, „tak jsme možná měli tenhle rozhovor už dávno.“
A otočila jsem se.
—
Facka přišla zleva.
Neviděla jsem jeho ruku.
Jen jsem uslyšela krátké plesknutí a ucítila ostré pálení přes tvář.
Hlava mi cukla stranou.
Někdo zalapal po dechu.
Klára řekla:
„Proboha.“
Několik lidí se pohnulo směrem k nám.
—
Já jsem ale jen stála.
Držela jsem si tvář.
Táta vypadal na zlomek vteřiny stejně překvapeně jako všichni ostatní.
Možná ani on nevěřil, že to opravdu udělal.
Pak řekl:
„Tak vidíš, kam jsi to dotáhla.“
To byla chvíle, kdy ve mně něco definitivně skončilo.
—
Podívala jsem se na něj.
„Ne. To ty.“
Vzala jsem kabelku.
Prošla kolem Leoše.
Nezastavil mě.
Klára ano.
„Mio…“
„Dnes ne.“
Vyšla jsem ven.
## 10. Druhý den
Tvář mě ráno bolela víc než večer.
Měla jsem lehkou modřinu pod lícní kostí.
Kamarádka Sára mě přemluvila, abych si ji vyfotila a nechala zkontrolovat u lékaře.
„Nemusíš nic hlásit,“ řekla. „Ale měla bys mít dokumentaci.“
Poslechla jsem ji.
Ne proto, že bych chtěla tátu trestat.
Protože jsem poprvé nechtěla udělat to, co naše rodina dělala vždycky.
Předstírat, že nic nebylo tak vážné.
—
Telefon byl plný zpráv.
Od mámy:
> Táta byl rozrušený. Neměla jsi ho provokovat.
Od strýce:
> Bylo to hrozné, ale mohla sis to nechat na jiný den.
Od tety Karly:
> To, co udělal, bylo neomluvitelné.
A od Leoše:
> Klára celou noc brečela. Měla jsi to řešit jinak.
Tu zprávu jsem četla nejdéle.
Napsala jsem:
> Táta mě udeřil. Ty jsi tam stál. A první věc, kterou mi píšeš, je, že jsem to měla řešit jinak.
Odpověděl:
> Víš, jaký táta je.
Telefon jsem položila.
Zase ta věta.
Jako by povaha člověka byla omluvenkou pro všechno.
## 11. Klára přišla sama
Kolem poledne zazvonila.
Klára.
Bez Leoše.
Bez rodičů.
Když uviděla modřinu na mé tváři, zbledla.
„Mio, já jsem to včera neviděla pořádně.“
„Já ano.“
„Můžu dál?“
Chvíli jsem váhala.
Pak jsem otevřela.
—
Seděly jsme v kuchyni.
Klára nervózně držela hrnek.
„Musím ti něco říct.“
„Dobře.“
„Tvoji rodiče nám o tom bytě začali mluvit asi před dvěma měsíci.“
Ztuhla jsem.
„Dvěma měsíci?“
„Říkali, že chceš pomoct.“
„Pomoc a devítimilionový byt jsou dvě různé věci.“
„Já vím.“
—
Pak dodala:
„Před třemi týdny Leoš řekl, že je to skoro domluvené.“
„A ty jsi tomu věřila?“
„Ano.“
„Proč jste se mě nezeptali?“
Klára sklopila hlavu.
„To byla chyba.“
—
Nejvíc mě zajímalo něco jiného.
„Leoš věděl, že jsem nic nepotvrdila?“
Dlouho neodpovídala.
„Mio…“
„Věděl?“
„Věděl, že s tebou osobně o převodu nemluvil.“
To stačilo.
—
„Takže si myslel, že mě rodiče přesvědčí.“
Klára zavřela oči.
„Asi ano.“
Najednou jsem už nemohla tvrdit, že Leoš byl jen obětí rodičovské manipulace.
Věděl, že moje ano neexistuje.
Jen počítal s tím, že ho rodiče zařídí.
## 12. „Táta tě vyškrtl“
Tři týdny jsem s rodiči nemluvila.
Zablokovala jsem jejich čísla.
Ne dramaticky.
Jen jsem potřebovala ticho.
S Leošem jsem také nekomunikovala.
—
Pak mi přišla zpráva z jiného čísla.
Byla od mámy.
> Táta tě vyškrtl ze závěti. Doufám, že ti ten byt stojí za to.
Dřív bych se rozklepala.
Tentokrát jsem seděla na balkoně s kávou.
Četla zprávu.
A zjistila, že necítím skoro nic.
Odpověděla jsem:
> Je to jeho rozhodnutí.
Potom jsem číslo zablokovala.
—
Nešlo o to, že bych nepotřebovala rodiče.
Potřebovala.
Jen jsem postupně začínala chápat rozdíl mezi:
**potřebovat rodiče**
a
**potřebovat jejich souhlas.**
To druhé mě stálo mnohem víc energie než první.
## 13. Leoš
Uplynulo skoro půl roku.
Byl listopad, když jsem Leoše náhodou potkala v kavárně poblíž mé kanceláře.
Nejdřív jsem ho chtěla jen pozdravit a odejít.
On mě zastavil.
„Mio, máš chvíli?“
„Deset minut.“
Sedli jsme si.
—
Vypadal unaveně.
„Klára je těhotná.“
Ta věta mě překvapila.
„Gratuluju.“
„Díky.“
Usmál se.
Pak zase zvážněl.
„Rodiče chtějí, abychom se nastěhovali k nim.“
„A?“
„Řekl jsem ne.“
Poprvé za dlouhou dobu jsem se na něj podívala opravdu pozorně.
—
„Proč?“
„Protože Klára říká, že potřebujeme vlastní život.“
„Má pravdu.“
„Já vím.“
Dlouho míchal kávu.
Pak řekl:
„Měl jsem na té svatbě něco udělat.“
Neodpověděla jsem.
—
„Když tě táta udeřil.“
„Ano.“
„Stál jsem tam.“
„Ano.“
„A byl jsem naštvaný na tebe.“
To mě překvapilo svou upřímností.
„Protože jsi zkazila naši svatbu.“
Polkla jsem.
„A teď?“
„Teď mi to připadá úplně převrácené.“
—
Poprvé se mi podíval do očí.
„Já jsem věděl, že jsi ten byt neslíbila.“
Nic jsem neřekla.
„Rodiče pořád tvrdili, že tě přesvědčí.“
„A to ti stačilo.“
„Ano.“
„Proč?“
Leoš chvíli mlčel.
„Protože jsem chtěl věřit, že ho dostaneme.“
Tohle byla konečně odpověď, kterou jsem potřebovala.
Ne pěkná.
Ale pravdivá.
—
„Měl jsem se tě zeptat.“
„Ano.“
„A měl jsem říct, že ho nechci, pokud ho sama nenabídneš.“
„Ano.“
„A když tě táta udeřil, měl jsem stát vedle tebe.“
Tentokrát jsem nic nedodala.
—
„Promiň.“
Nebyla to velká řeč.
Ani mě neobjal.
Jen seděl proti mně a vypadal poprvé jako dospělý muž, který pochopil, že rodiče za něj nemohou vyřešit všechny následky.
„Nevím, jestli ti teď dokážu úplně věřit,“ řekla jsem.
Přikývl.
„Chápu.“
To bylo možná poprvé, kdy nesnažil dostat ode mě víc, než jsem chtěla dát.
## 14. Ve čtvrtek večer
Před Vánoci mi přišla fotografie z ultrazvuku.
Od Leoše.
> Tvoje budoucí neteř. Klára říká, že má nos po mně, což mě trochu děsí.
Usmála jsem se.
Pak přišla další zpráva.
> Nechci po tobě nic. Jen jsem chtěl, abys to věděla ode mě.
Dívala jsem se na ta slova dlouho.
Právě věta **nechci po tobě nic** byla možná důležitější než obrázek.
—
Odpověděla jsem:
> Gratuluju vám oběma.
Za chvíli telefon zavibroval.
> Můžu ti někdy zavolat?
Automaticky jsem chtěla napsat:
> Samozřejmě.
Pak jsem se zastavila.
Podívala jsem se do kalendáře.
Ve středu jsem měla večeři s kamarádkou.
V pátek divadlo.
Ve čtvrtek nic.
Napsala jsem:
> Ve čtvrtek večer.
Leoš odpověděl:
> Dobře.
—
Položila jsem telefon na stůl.
Venku se mezi domy pomalu rozsvěcela světla.
Můj byt vypadal pořád stejně.
Stejná kuchyň.
Stejný balkon.
Stejná hypotéka, kterou budu splácet ještě několik let.
Půl roku předtím o něm celá rodina mluvila, jako by byl důkazem mé sobeckosti.
Dnes to byl zase jen můj domov.
A právě to jsem si na něm cenila nejvíc.
Ne jeho cenu.
Ne počet pokojů.
Ale skutečnost, že když za sebou zavřu dveře, nikdo uvnitř nerozhoduje, co potřebuji víc nebo míň než někdo jiný.
—
S rodiči jsem stále nemluvila.
Nevěděla jsem, jestli se to někdy změní.
S Leošem jsme také nebyli zpátky tam, kde jsme bývali.
Možná už nikdy nebudeme.
Ale ve čtvrtek mi měl zavolat.
Tentokrát ne proto, že něco potřeboval.
Ne proto, že ho poslali rodiče.
Ne proto, že chtěl můj byt.
Jen proto, že chtěl mluvit.
A prozatím mi to stačilo.
