Babička si odložila háčkování a podívala se na Jakuba přes stůl. „Jakube, pracuješ od svítání do soumraku. Měl bys taky myslet na budoucnost,“ řekla klidně. Jakub sklopil oči k talíři.
Bylo mu teprve dvacet, ale na farmě dřel od rána do večera jako nikdo jiný. Když jsem se po studiích vrátila domů, všimla jsem si, jak se mi vyhýbá pohledem. A já se červenala pokaždé, když se naše oči náhodou setkaly. Jednoho večera mi babička ukázala malou dřevěnou sošku, hladkou a jemně vyřezávanou, s boky zdobenými drobnými vzory.
„To je pro tebe,“ řekla a podala mi ji. Držela jsem ji v ruce a cítila jsem, jak je těžká. „Kdo to udělal? “ zeptala jsem se.
„Jakub,“ odpověděla babička a zadívala se do dálky. „Vyřezal ji pro tebe, když jsi byla malá. Pamatuješ, jak jsi spadla do vody a on tě vytáhl? “
Vrátil se mi ten obraz – Jakub běžící k řece, slunce mu svítilo do vlasů, pot mu stékal po čele.
Seděla jsem tehdy na verandě v malých šatičkách s puntíky a vlasy v copáncích. A on mě zachránil. „Proč mi to nikdy neřekl? “ zeptala jsem se.
„Protože je tvrdohlavý,“ usmála se babička. „A ty taky. “
Druhý den večer Jakub konečně zvedl oči a podíval se přímo na mě. „Víš, že jsem tě tehdy vytáhl z vody?
“ řekl tiše. „Vím,“ odpověděla jsem. „Babička mi to řekla. “
„A víš, že jsem si vždycky myslel, že jsi jako princezna z pohádky?
“ usmál se. „Seděla jsi tam na verandě, malá, s copánky, a já jsem si říkal, že takové štěstí jako ty nikdy nebudu mít. “
Cítila jsem, jak mi teplo stoupá do tváří. Vzal mě za ruku.
„Luno, nejsem žádný princ. Jsem jen kluk z farmy, který celý den dře. “
„A já jsem jen holka, která si myslela, že se vrátila do dětské pohádky,“ odpověděla jsem. Najednou vešel táta s mámou do obývacího pokoje.
Tvářil se přísně. „Luno, pojď sem,“ řekl. „Musíme si promluvit. “
Sedli jsme si do obýváku.
Táta si odkašlal. „Podívej, chápu, že se ti tady líbí. Ale ty a Jakub? To nedává smysl.
On je prostý chlapec z vesnice, ty máš před sebou kariéru. “
„Tati, ty ho neznáš,“ řekla jsem a snažila se, aby mi hlas nezlomil. „On je hodný, pracovitý, miluje mě. “
„To není otázka lásky,“ řekl táta.
„Je to otázka budoucnosti. Vy dva nemáte nic společného. Ve věku, ve zkušenostech, v plánech. “
„Naše plány jsou stejné,“ řekla jsem pevně.
„Chceme spolu zestárnout tady, na téhle farmě. “
Táta se zhluboka nadechl. „Pamatuješ, co se stalo s tvojí mámou, když jsme se vzali? Můj otec byl proti.
Nikdo z nás neposlouchal. A pak se stala ta nehoda. “
Věděla jsem, o čem mluví. Jeho otec dostal smyk na ledu a narazil do stromu.
Zemřel na místě. Táta si to celý život vyčítal. „Tati, to není tvoje vina,“ řekla jsem. „Já vím,“ řekl tiše.
„Ale já nechci, aby ses ty rozhodovala srdcem, když bys měla používat hlavu. “
Najednou Jakub stál ve dveřích. Slyšel všechno. „Pane,“ řekl, „já vím, že nejsem to, co jste si pro ni představoval.
Ale já ji miluju. A já pro ni udělám všechno. Dám jí všechno. “
Táta se na něj dlouze podíval.
Pak vstal a beze slova odešel z místnosti. Máma se na mě podívala a pokrčila rameny. Jakub si ke mně sedl a vzal mě za ruku. „Ještě jsem ti něco neřekl,“ začal.
„O tom dni, kdy jsem tě vytáhl z vody. “
„Co? “ zeptala jsem se. „Tehdy jsem ti slíbil, že pokud mě jednou budeš chtít, počkám na tebe.
I kdyby to mělo být dvacet let. “ Vytáhl z kapsy starý kožený náramek. Na vnitřní straně bylo vyryté číslo: 20. „Co to znamená?
“ zeptala jsem se. „Rok, ve kterém jsem ti chtěl říct pravdu,“ řekl. „A taky počet let, na které jsem slíbil čekat. “
Najednou jsem pochopila.
Všechno to čekání, všechny ty roky, kdy jsem si myslela, že je jen kamarád. On mě celou dobu miloval. Jen čekal, až budu připravená. O dva dny později jsme jeli do města nakupovat.
Jakub řídil starou dodávku, na zadním sedadle leželo seno. „Víš, že jsem ti vždycky psal dopisy, které jsem nikdy neposlal? “ řekl nečekaně. „Proč jsi je neposlal?
“ zeptala jsem se. „Protože dopisy se dají schovat do krabice a číst znovu, když je člověk smutný,“ odpověděl. „A já jsem byl smutný pokaždé, když jsi odjížděla do města. “
Zastavili jsme před klenotnictvím.
Vzal mě za ruku. „Luno, nechci už čekat. Chci ti položit otázku, kterou jsem si odkládal dvacet let. “
Klekl si na chodníku.
Lidé kolem nás se otáčeli. Z kapsy vytáhl malou krabičku a otevřel ji. Uvnitř ležel stříbrný prsten s drobným modrým kamenem. „Vezmeš si mě?
“ zeptal se. Přede mnou se objevila celá naše budoucnost. Farmy, děti, stáří. Slzy mi vstoupily do očí.
„Ano,“ vydechla jsem. „Ano, vezmu si tě. “
V ten okamžik se zastavilo auto. Máma a táta vystoupili.
Táta se na nás chvíli díval, pak přistoupil a podal mi ruku. „Dobře,“ řekl. „Tak to beru. “
Svatba se konala na konci léta.
Babička celou noc nespala, aby dodělala svatební dort. Já jsem se podívala do zrcadla a skoro jsem se nepoznala. Bílé šaty, závoj, květiny ve vlasech. Jakub stál u oltáře a když jsem se k němu blížila, viděla jsem, jak se mu třese ruka.
„Ty se bojíš? “ zeptala jsem se šeptem. „Celý život jsem se nebál ničeho,“ řekl. „Ale teď, když jsi tady, jsem najednou tak šťastný, že se bojím, abych se nevzbudil.
“
Pak mě vzal do náruče a políbil mě před všemi našimi přáteli a rodinou. Babička plakala. Máma taky. Táta se usmál a pokývl hlavou.
O rok později jsme seděli na verandě a drželi se za ruce. „Řekni mi něco,“ řekla jsem. „Co? “
„Že mě miluješ až do hvězd a zpátky.
“
„Miluji tě až do hvězd a zpátky,“ řekl a políbil mě na čelo. A já věděla, že všechny ty roky čekání stály za to. Protože láska, na kterou se čeká, je ta nejsladší.
A my jsme si ji vybojovali.
