Skřípot pneumatik na mokrém asfaltu mi dodnes běhá mrazem po zádech. Byl pátek večer a táta zastavil auto na benzínce u Pardubic. Řekl jen: „Je ti třináct. Buď žena a najdi si cestu domů sama.
“ Máma se ani neotočila, jen zamumlala k oknu: „Možná si konečně uvědomíš, kolik nás stojíš. “
Vystoupila jsem z toho starého červeného Felicia s taškou špinavého prádla z tábora. Čekala jsem, že se za chvíli vrátí a budou se smát tomu, jak jsem vypadala vyděšeně. Ale motor naskočil, světla zmizela v dálce a já zůstala sama pod žlutým světlem benzínky, 80 kilometrů od domova v Hradci Králové.
V kapse jsem měla dvacet korun z táborového kapesného. Prodavačka, starší paní, se na mě dívala se soucitem, když jsem si kupovala rohlík. „Kde máš rodiče, holka? “ zeptala se.
Řekla jsem, že přijdou. Obě jsme věděly, že lžu. Mí rodiče, František a Božena Novákovi, nebyli chudí. Táta dělal technika ve Škodě Auto a bral 32 000 měsíčně, máma byla účetní s platem 28 000.
Dohromady měli 60 000, třípokojový byt koupený za 1,8 milionu. Jenže pro mě z toho nikdy nic nebylo. Spolužačky nosily nové Nokie za 4 000, já měla starý mobil po tátovi z bazaru za 200 korun. Kamarádky jezdily s rodinami do Itálie a Chorvatska, já zůstávala u babičky, protože jsem prý byla moc drahá na to, abych jela s nimi.
Táta si vedl sešit, kam si zapisoval každou korunu, kterou do mě dal. Školní obědy 800 měsíčně. Oblečení maximálně 1 500 ročně z secondhandu. Školní potřeby 300 na začátku roku.
„Už tě máme za 150 000,“ říkával, když jsem si dovolila něco chtít. Můj mladší bratr Tomáš byl jejich zlatíčko. Dostal PlayStation za 8 000, Nike boty za 2 500, hokej za 15 000 ročně. Pro něj nebylo nic dost drahé.
Pro mě byla obyčejná čokoláda za dvacet korun luxus. „Tomáš je náš syn a dědic,“ říkávala máma. „Ty jsi jen holka, která se jednou vdá a odejde. Proč bychom do tebe investovali?
“ Tu větu jsem slýchala pořád. Na benzínce jsem přemýšlela o všech těch momentech. Vánoce, kdy Tomáš dostal Lego za 3 000 a já ponožky za 50 korun. Narozeniny, kdy on dostal kolo za 8 000 a máma mi upekla dort z mixu za 29 korun.
Postup do krajského kola v matematice, kdy řekli, že nemají na cestu — a týden na to Tomášovi koupili novou hru za 1 200. Benzínka se zavírala v jedenáct. Prodavač, postarší pán s brýlemi, se nade mnou slitoval: „Holka, nemůžu tě tu nechat. Kde budeš spát?
“ Ukázala jsem za budovu, kde stály popelnice. Dal mi ještě rohlík a láhev vody zadarmo. „Kdyby bylo něco, zavolej policii,“ řekl a zamkl dveře. Ta noc byla nejhorší v mém životě.
Léto bylo chladné a deštivé. Oblékla jsem na sebe všechno, co jsem měla v tašce, dvě trička, tepláky, mikinu, a pořád jsem se třásla zimou i strachem. Co když se nevrátí nikdy? Co když jsem pro ně jen přítěž, které se zbavili jako nemocného psa?
Kolem druhé ráno začalo pršet. Schovala jsem se za kontejner, ale voda prosakovala všude. Celou noc jsem nespala a pořád dokola jsem si přehrávala všechny ty chvíle, kdy mě ponižovali. Když mi bylo deset a chtěla jsem jít s kamarádkami do kina za 120 korun, máma řekla: „My nejsme banka, Aneško.
Až si budeš vydělávat, budeš chodit, kam chceš. “ Týden na to vzala Tomáše do akvaparku za 400 na osobu. Když mi v jedenácti praskla podrážka u jediných zimních bot z secondhandu, táta poradil: „Slep to lepidlem, nové nebudou. “ Celou zimu jsem chodila v botách slepených mamutem, zatímco Tomáš dostal nové Nike.
Ráno v šest přijel na benzínku náklaďák a řidič si všiml, že za kontejnerem sedí mokrá holka. Jmenoval se Pavel, bylo mu kolem padesáti. Vyslechl si mě a zavrtěl hlavou: „To není možný. Nikdo nemůže nechat dítě takhle.
“ Odvezl mě na policii do Pardubic. Tam jsem svůj příběh opakovala úředníkovi jménem František Dvořák. Nejdřív se tvářil nedůvěřivě, ale když zavolal mým rodičům a ti řekli: „Ať si najde cestu sama, my za ní nepřijedeme,“ změnil výraz. „Víte, co jste udělali?
“ křičel do telefonu. „To je opuštění nezletilého. Trestný čin. “ Tátova odpověď byla ledová: „Ona už je dost stará na to, aby se o sebe postarala.
Investovali jsme do ní dost. “ Pan Dvořák se na mě podíval s lítostí: „Aneško, budeš muset do dětského domova, dokud se situace nevyřeší. “ V tu chvíli jsem pochopila, že se mě opravdu zbavili jako nepotřebné věci. Dětský domov v Pardubicích byl domovem pro sedmadvacet dětí.
Ředitelka Marie Svobodová byla přísná, ale spravedlivá. „Aneško,“ řekla mi první den, „tady nejsi žádná královna, ale nejsi ani popelka. Všichni mají stejná práva a povinnosti. “
Po měsíci se rodiče ozvali.
Ne kvůli mně, ale kvůli penězům. Stát po nich chtěl alimenty 3 200 měsíčně na moje ubytování. „To je nemožné,“ křičela máma do telefonu. „Už jsme do ní investovali 150 000, to stačí.
“ Zákon byl ale jasný. Rodiče, jejichž dítě skončí v ústavní péči kvůli jejich selhání, musí platit. Odvolávali se, ale neuspěli. Každý měsíc posílali peníze, které nenáviděli.
V dětském domově jsem poprvé pocítila, jaké to je být normální dítě. Dostala jsem kapesné 500 korun měsíčně. Poprvé jsem si mohla koupit čokoládu, aniž by mi někdo řekl, že jsem drahá. Dostala jsem nové oblečení.
Boty, které mi pasovaly a nebyly děravé. Studovala jsem pilně, měla jsem výborné známky. V šestnácti jsem se dostala na gymnázium s ekonomickým zaměřením. Sociální pracovnice mi našla náhradní rodinu.
Manželé Václav a Jana Dvořákovi — nebyli příbuzní toho policisty — měli dva vlastní syny a dlouhodobě se starali o děti v těžkých situacích. U nich jsem strávila zbytek dětství. Poprvé jsem zažila, jaké to je mít rodiče, kteří se o tebe zajímají. Václav bral 40 000, Jana jako učitelka 28 000.
Nebyly to velké peníze, ale nikdy jsem necítila, že jsem přítěž. Když jsem chtěla studovat jazyky, zaplatili mi kurzy za 8 000 ročně. Když jsem se dostala na univerzitu, Jana řekla: „Aneško, vzdělání je nejlepší investice. Budeme ti pomáhat, jak jen můžeme.
“ Uspořádali mi oslavu maturity. Koupili mi laptop za 25 000. Mí biologičtí rodiče se za pět let neozvali ani jednou. Ani k narozeninám, ani k maturitě.
Jako bych pro ně přestala existovat ve chvíli, kdy jsem vystoupila z auta. Vystudovala jsem ekonomii v Brně s výborným prospěchem. Našla jsem si práci v mezinárodní poradenské společnosti s nástupním platem 40 000. Do tří let jsem vedla tým a brala 80 000 měsíčně.
Koupila jsem si vlastní byt za 2,8 milionu. Našla jsem si přítele Martina, IT specialistu. Jezdili jsme na dovolené, užívali si života. Pan a paní Dvořákovi se stali mou skutečnou rodinou.
Nikdy mě oficiálně neadoptovali, ale v srdci jsem byla jejich dcera. Nikdy mi nepřipomínali, kolik mě stojí. Naopak mi říkali, jak jsou na mě hrdí. Řekla jsem si, že na biologické rodiče zapomenu úplně.
Změnila jsem číslo, odstěhovala se, neměla jsem s nimi žádný kontakt. Až do minulého týdne. V úterý mi přišla bílá obálka s krásným písmem. Svatební pozvánka.
„Tomáš Novák a Klára Svobodová vás srdečně zvou na svou svatbu, která se bude konat 20. května 2023 v kostele Svatého Ducha v Hradci Králové. “ Můj bratr se žení. Ten desetiletý kluk, kterému koupili všechno, zatímco já jsem spala za kontejnerem.
V obálce byl ještě lístek máminým rukopisem: „Aneško, vím, že už je to hodně let, ale Tomáš by si přál, abys přišla. Je to tvůj bratr. Minulost je minulost. Všichni jsme udělali chyby.
Věříme, že najdeš v srdci odpuštění. Tomáš se velmi těší, až tě zase uvidí. “
Seděla jsem na gauči a začala se smát. Tak divoce, že se Martin lekl a ptal se, jestli jsem v pořádku.
„Minulost je minulost,“ četla jsem nahlas. „Všichni jsme udělali chyby. “ Oni nechali třináctiletou holku spát venku v dešti 80 kilometrů od domova, a teď chtějí, abych přišla na svatbu. Nebyli u mých osmnáctin, u maturity, u promoce.
Ale teď mě najednou potřebují. Zavolala jsem Janě Dvořákové. Pověděla jsem jí o pozvánce. Chvíli mlčela a pak řekla: „Aneško, dávej si pozor.
Lidé, kteří tě patnáct let ignorovali, se neozvou jen tak. Něco chtějí. “
Měla pravdu. Svatba stojí peníze.
Místo pro sto padesát hostů v kvalitním hotelu je minimálně 300 000. Kapela, květiny, fotograf, šaty — klidně půl milionu. Najala jsem soukromého detektiva Karla Svobodu. Za 5 000 mi během týdne přinesl zprávu.
Táta přišel o práci ve Škodě Auto v roce 2015 při restrukturalizaci. Bylo mu tehdy 48 a novou práci s podobným platem už nenašel. Skončil jako hlídač za 16 000. Máma byla propuštěná o dva roky později, když firma zbankrotovala.
V 52 si nenašla nic a přivydělávala si úklidy za 10 000. Jejich příjem klesl z 60 000 na 26 000, ale hypotéka zůstala 18 000 měsíčně. Zbývalo jim 8 000 na život. Tomáš se do osmnácti dočkal všeho, co chtěl.
Rodiče si kvůli němu vzali další půjčky. Auto k osmnáctinám? Půjčili si 300 000 a koupili mu ojeté BMW. Soukromá vysoká škola?
Platili školné 120 000 ročně. Celkem do něj nacpali přes milion. A Tomáš se ukázal být stejně nevděčný jako oni ke mně. Po škole se přestěhoval do Prahy, našel si práci v IT za 40 000 a rodiče pro něj přestali existovat.
Neposílal jim korunu, nenavštěvoval je, nevolal. Dokonce si změnil příjmení z Novák na Novotný. Rodiče zůstali sami s dluhy. Hrozila jim exekuce na byt, banka měla 800 000 na nezaplacené hypotéce, dalších 300 000 na spotřebitelských úvěrech.
A ten nevděčný syn se žení s dívkou, jejíž rodiče vlastní řetězec supermarketů. Klářini rodiče jsou ochotni zaplatit svatbu, ale chtějí, aby Tomáš přivedl celou rodinu. I tu sestru, o které povyprávěl jako o hodné holce, co studovala ekonomii a má dobrou práci. Všechno dávalo smysl.
Potřebovali mě ne proto, že by mě chtěli v životě. Potřebovali před Klářinou rodinou vypadat jako normální úspěšná rodina. Nemohli přece říct, že dceru vyhodili z domu ve třinácti a od té doby s nimi nekomunikuje. Zasmála jsem se znovu.
Po patnácti letech jsem jim najednou potřebná. A rozhodla jsem se, že jim pomohu. Jen ne tak, jak očekávali. Našla jsem Tomáše přes sociální sítě.
Napsala jsem mu: „Ahoj, jsem Aneška, tvoje sestra. Dostala jsem pozvánku na svatbu. Ráda bych si před ní s tebou promluvila. “ Odpověděl do hodiny.
Strašně se prý těší. Domluvili jsme se na sobotu v kavárně v centru Prahy. Když jsem ho uviděla po patnácti letech, nepoznala bych ho. Z desetiletého kluka byl třicetiletý muž v drahém obleku s hodinkami Rolex za 150 000.
Objal mě jako dlouho ztracenou sestru. Dvě hodiny mi vykládal, jak se mu v Praze daří, jak je Klárka úžasná, jak se těší, že budeme zas všichni pohromadě. Při druhé kávě řekl: „Rodiče se hodně změnili. Často na tebe vzpomínají a litují, co se stalo.
“
„Aha,“ řekla jsem neutrálně. „A co se stalo? Připomeň mi to. “
Tomáš se zarazil.
„No, víš, ta situace, když jsi odešla z domu. “
„Odešla z domu? “ zeptala jsem se klidně. „Tomáši, oni mě nechali v noci na benzínce.
Spala jsem za kontejnerem. Bylo mi třináct. “
Tomáš zbledl. „Co?
To není možný. Oni mi říkali, že jsi se pohádala a odešla sama. “
Vyprávěla jsem mu celý příběh. Jak mě léta finančně i psychicky týrali, jak mě srovnávali s ním, jak mi připomínali, kolik mě stojí.
Tu noc na benzínce, dětský domov, náhradní rodiče. Tomáš seděl s otevřenou pusou. „To není možný. Vždyť jsi byla malé dítě.
“
„Ale udělali to,“ řekla jsem klidně. „A víš, co je nejhorší? Patnáct let se se mnou nechtěli bavit. Ani k osmnáctinám, ani k maturitě, ani k promoci.
Ale teď mě najednou potřebují na tvojí svatbě. “
Tomáš sklopil hlavu. „Já to nevěděl. Oni mi říkali úplně jiný příběh a já jim uvěřil.
“
„Patnáct let jsi mi nenapsal, nezavolal,“ řekla jsem. „Nezajímal ses, co se mnou je. Ale bylo ti deset. Teď ti je třicet.
Kdy ses začal zajímat? “ Tomáš mlčel. „Ale víš co, Tomáši,“ pokračovala jsem se sladkým úsměvem. „Přijdu na tu svatbu.
Opravdu přijdu. Ale za určitých podmínek. “
„Jakých? “ zeptal se dychtivě.
„Zaprvé chci, aby se rodiče oficiálně omluvili za to, co mi udělali, před všemi hosty. A řekli pravdu o tom, proč jsme se patnáct let neviděli. Zadruhé chci, aby mi vrátili všechny peníze, které stát po nich vymáhal za můj pobyt v dětském domově. Pět let krát 3 200, to je 192 000, plus úroky, řekněme 250 000.
Zatřetí chci, aby se oficiálně omluvili rodině Dvořákových, která mě vychovala místo nich, a poděkovali jim před všemi hosty. “
Tomáš polkl. „Aneško, to je hodně. Oni teď nemají… a na svatbě bude Klářina rodina.
Nechceš to vyřešit nějak tišeji? “
„Tomáši, patnáct let bylo dost ticha. Teď chci, aby všichni věděli pravdu. Buď přijmeš podmínky, nebo na svatbu nepřijdu.
“
Tomáš slíbil, že to s rodiči proběhne. Věděla jsem, že nemají na výběr. Potřebovali mě víc, než já potřebovala je. O tři dny později mi volala máma.
První slova po patnácti letech: „Aneško, to je tak krásné slyšet tvůj hlas. “
„Dobrý den, paní Nováková,“ řekla jsem chladně. „Prosím, jsem tvoje máma. “
„Ne.
Moje máma je paní Dvořáková. Vy jste žena, která mě ve třinácti nechala spát venku. “
Ticho. Pak máma řekla: „Tomáš mi řekl o tvých podmínkách.
Aneško, to nemůžeme udělat. Všichni si budou myslet…“
„Co si budou myslet? Pravdu? To je přesně to, co chci.
“
„Ale vždyť je to Tomášova svatba. Nechceš mu zničit nejkrásnější den? “
Zasmála jsem se. „Paní Nováková, vy jste mi zničila dětství.
Já mu jen možná trochu pokazím jednu svatbu. A ty peníze — kde je vezmete? “
Máma začala plakat. „Vždyť nemáme nic.
“
„To není můj problém. Měli jste na to myslet před patnácti lety. “
„Aneško, prosím tě, buď rozumná. Jsme rodina.
“
„Ne. Vy nejste moje rodina. Moje rodina jsou Dvořákovi. Vy jste jen lidé, kteří mě kdysi zplodili a pak se mě zbavili.
“
Hovor jsem ukončila. Týden před svatbou volal táta. Hlas měl starý a unavený. „Aneško, jsme ochotni udělat, co chceš.
Všechno. Omluvíme se veřejně, vrátíme peníze, poděkujeme Dvořákovým. “
„Kde vezmete peníze? “
„Prodáme byt.
Je to náš jediný majetek, ale prodáme ho. “
To mě překvapilo. „Proč to děláte? “
„Tomáš řekl, že když nepřijdeš, svatba se nekoná.
Klárka nechce manžela, který má rozbitou rodinu a nestará se o svou sestru. “
Takže to nebyl Tomášův nápad. Bylo to ultimátum od Klárky. Chápu, ta dívka.
„Dobře,“ řekla jsem. „Chci peníze předem. Do čtyř dnů na účtu. “
Byt se tak rychle neprodá, tak si vzali rychlou půjčku.
Nebo poprosili Tomáše. Za dva dny byly peníze na účtu. Půjčka od Tomáše. Den před svatbou jsem si koupila nádherné černé šaty za 20 000.
Nechala jsem si udělat účes u nejdražšího kadeřníka v Brně za 3 000. Na svatbu jsem si vzala paní a pana Dvořákovi. Řekla jsem jim: „Budete moji oficiální rodiče. Chci, aby všichni věděli, kdo jsou moji skuteční rodiče.
“
Jana měla slzy v očích. „Aneško, jsi si jistá? Tohle bude těžké pro všechny. “
„Pro mě bylo těžkých patnáct let.
Teď je řada na nich. “
Svatba se konala v krásném hotelu na okraji Hradce Králové. Bylo tam opravdu sto padesát hostů. Všechno vyzdobené, kapela, fotograf.
Svatba za půl milionu. Když jsem vstoupila do sálu s Dvořákovými po boku, všichni se otočili. Vypadala jsem skvěle. Elegantní, sebevědomá, úspěšná žena.
Moji biologičtí rodiče seděli v první řadě a vypadali hrozně. Táta zhubl, měl šedivé vlasy, vypadal starší než na svých pětapadesát. Máma měla laciné šaty z hypermarketu. Tomáš se nervózně usmíval.
Klárka byla krásná nevěsta, ale cítila jsem napětí. Po obřadu následovala hostina. Přišly proslovy, gratulace. Všechno probíhalo normálně, až se postavil můj biologický táta.
„Vážení hosté,“ řekl třesoucím se hlasem. „Chtěl bych si vzít slovo. Máme dnes radostný den, ale také den, kdy si musím něco důležitého vyřídit. “ Podíval se na mě.
„Před patnácti lety jsme se svou ženou udělali něco neodpustitelného. Opustili jsme naši třináctiletou dceru Anešku na benzínce osmdesát kilometrů od domu a řekli jí, aby si našla cestu sama. “
V sále bylo ticho jako v hrobě. Tátův hlas se lámal.
„Aneška tu noc spala za kontejnerem v dešti. Pak strávila zbytek dětství v dětském domově a u náhradních rodičů. Patnáct let jsme se s ní nebavili. Neblahopřáli jsme jí k narozeninám, k maturitě, k promoci.
Nezajímalo nás, jestli je zdravá, jestli je šťastná. Dnes se chci oficiálně omluvit své dceři Anešce za to neodpustitelné, co jsme jí udělali. A chci poděkovat manželům Dvořákovým, kteří ji místo nás vychovali a dali jí lásku, kterou si zasloužila. “
Posadil se.
Máma plakala. Já jsem seděla klidně a sledovala reakce hostů. Pak se postavila Klárka. „Chtěla bych něco říct.
Tomáš mi o své sestře vždycky vyprávěl jako o úžasné holce, která studovala a má skvělou práci. Nikdy mi neřekl pravdu o tom, co se jí stalo. Dozvěděla jsem se to až před týdnem. “ Obrátila se na Tomáše.
„Lásko, vím, že jsi byl malý a že to nebyla tvoje chyba. Ale způsob, jak jsi o tom mluvil, jako by to nebyl žádný problém, mě zklamal. “ Pak se podívala na mě. „Aneško, obdivuji tě za to, jakou ženu ses stala navzdory všemu, co jsi prožila.
A jsem ráda, že jsi dnes přišla. “ Zatleskala mi. Pak začali tleskat i ostatní. Postavila jsem se.
„Děkuji vám všem. Chci říct, že mi rodina Dvořákových ukázala, jaká může být opravdová rodičovská láska. Jsou to lidé, kteří mě nikdy nezradili, nikdy mě nezklamali a vždycky byli na mé straně. To jsou moji skuteční rodiče.
“ Obrátila jsem se k nim. „Děkuji vám za všechno. Za lásku, za podporu, za to, že jste mi dali domov, když jsem ho potřebovala. “
Jana a Václav měli slzy v očích.
Sál tleskal znovu. Po hostině za mnou přišla spousta lidí a gratulovala mi. Klářina matka, elegantní žena kolem padesáti, řekla: „Aneško, jste úžasná žena. Způsob, jakým jste se s tím vším vypořádala, je obdivuhodný.
Jsem ráda, že má Tomáš takovou sestru, která není plná nenávisti navzdory všemu, co prožila. “
Bylo to ode ní milé. Ale trochu se mýlila. Nenávist jsem skutečně nechovávala.
Ale ani jsem úplně neodpustila. Jen jsem se naučila žít bez nich. Večer, když svatba končila, přišel za mnou Tomáš. „Aneško, děkuju, že jsi přišla.
Vím, že to pro tebe bylo těžké. “
„Nebylo. Už mě to nebolí. Jen jsem si chtěla ujasnit věci.
“
„A ujasnila sis je? “
„Ano. Ujasnila jsem si, že jste pro mě navždy jen cizí lidé. Lidé, kteří mi kdysi ublížili a už pro mě nemají žádný význam.
“
Tomáš vypadal smutně. „Neexistuje způsob, jak to napravit? “
„Ne. Některé věci se napravit nedají.
Můžete se omluvit, můžete zaplatit peníze, můžete dělat cokoli, ale důvěru a lásku, kterou jste zničili, obnovit nemůžete. “
„Ale pořád jsme rodina, ne? “
„Rodina je tam, kde je láska, věrnost a podpora. To jste mi nikdy nedali.
Rodina jsou Dvořákovi. “
Tomáš přikývl smutně. „Chápu tě. A jsem rád, že máš dobré lidi kolem sebe.
“
„Já taky,“ řekla jsem a podala mu ruku. „Přeji ti šťastné manželství. Doufám, že budeš lepší otec, než byl náš táta. “
To byla naše poslední slova.
S Dvořákovými jsme se vraceli v autě, které jsem si pronajala. Jana se zeptala, jak se cítím. „Dobře. Konečně je to uzavřené.
Už vím, kdo jsou a vím, že je nepotřebuji. “
„A ty peníze? “ zeptal se Václav. „Co s nimi budeš dělat?
“
Usmála jsem se. „Polovinu dám vám. Je to malá kompenzace za všechno, co jste pro mě udělali. “
„Aneško, to nemůžeme přijmout,“ řekla Jana.
„Můžete a přijmete. Zasloužíte si to. A druhou polovinu dám do nadace pro děti z rozbitých rodin, aby jim pomohla najít lepší život. “
Tak jsem to udělala.
125 000 dostali Dvořákovi. 125 000 šlo do nadace Naše dítě. Sedím teď doma ve svém bytě, piju kávu a píšu tenhle příběh. Cítím se osvobozená.
Konečně jsem si vyjasnila vztahy s lidmi, kteří mi zničili dětství, ale už nade mnou nemají žádnou moc. Někdy si lidé myslí, že odpuštění znamená zapomenout a chovat se, jako by se nic nestalo. Ale opravdové odpuštění znamená zbavit se nenávisti. Neznamená to, že musíte ty lidi znovu vpustit do života.
Já jsem svým rodičům odpustila, ale nechci s nimi mít vztah. Jsou to lidé z mé minulosti, kteří si zvolili svou cestu, a já jsem si zvolila svou. A víte co? Je mi dobře.
Mám úžasnou práci, krásný byt, milujícího přítele. A hlavně mám rodinu, která mě opravdu miluje. Rodinu, kterou jsem si vybrala, ne do které se narodila.
