1. První otázka nebyla o mně
První věta, kterou jsem po porodu jasně slyšela, patřila mému manželovi.
„A děti jsou v pořádku?“
Nikdo mu hned neodpověděl. Kolem mě pípaly přístroje, někdo rychle otevíral zásuvky a ženský hlas opakoval čísla, kterým jsem nerozuměla.
Čekala jsem, že se Martin zeptá také na mě.
Nezeptal se.
Chtěla jsem otevřít oči a říct mu, že jsem pořád tady. Chtěla jsem se pohnout, sevřít něčí ruku nebo alespoň vydat zvuk. Moje tělo ale nereagovalo.
Bylo mi šestatřicet a právě jsem v porodnici v Brně přivedla na svět dvě dcery. Elišku a Annu.
Jména jsme vybrali už ve čtvrtém měsíci. Eliška se měla jmenovat po mé babičce a Anna po Martinově matce. Tehdy mi to připadalo jako hezký způsob, jak spojit obě rodiny.
Po porodu se však všechno změnilo během několika minut.
Začala jsem silně krvácet. Lékaři se nejdřív snažili krvácení zastavit přímo na sále, potom mě odvezli na další zákrok. Ztrácela jsem vědomí a zase se na krátké okamžiky vracela.
Pamatuji si světlo nad sebou.
Pamatuji si, že mi byla zima.
A pamatuji si Martinův hlas, vzdálený a podrážděný.
„Musím vědět, co bude s dětmi.“
Někdo mu vysvětloval, že jedna z holčiček potřebuje několik dní sledování na novorozeneckém oddělení. Druhá byla stabilní.
O mně lékař řekl jen:
„Uděláme všechno, co můžeme. Teď vám nedokážeme říct víc.“
Potom přišla tma.
Když jsem začala znovu vnímat zvuky, nevěděla jsem, zda uběhlo několik hodin, nebo několik dní.
Nemohla jsem otevřít oči.
Nemohla jsem pohnout rukou.
Přesto jsem slyšela.
Ne pořád. Některé chvíle byly rozmazané jako rozhovor za zavřenými dveřmi. Jindy jsem rozuměla téměř každému slovu.
Ležela jsem v pokoji na jednotce intenzivní péče a moje tělo bylo jako zamčená místnost.
Já zůstala uvnitř.
2. Tělo, které neposlouchalo
Lékaři později rodičům vysvětlili, že jsem po velké ztrátě krve a komplikacích při zákroku zůstala v hlubokém stavu poruchy vědomí.
Moje základní funkce byly stabilní, ale nebylo jasné, jak rychle a do jaké míry se budu zotavovat.
Martin byl jako manžel vedený jako hlavní kontaktní osoba.
To znamenalo, že většina informací šla nejdřív k němu.
První dny ke mně chodil pravidelně. Poznala jsem jeho kroky i způsob, jakým odkládal telefon na stolek vedle postele.
Seděl u mě jen krátce.
Obvykle někomu volal.
Jednou jsem ho slyšela mluvit s mojí matkou.
„Ne, Jano, návštěva teď není dobrý nápad. Lékaři říkali, že potřebuje klid.“
Nevěděla jsem, jestli to lékaři skutečně řekli.
Moje matka mu zřejmě odporovala, protože Martin začal mluvit tvrdším hlasem.
„Až bude nějaká změna, zavolám vám. Nemá smysl, abyste sem každý den jezdili z Vysočiny a seděli na chodbě.“
Chtěla jsem křičet, že je chci vidět.
Maminku. Tátu. Kohokoliv, kdo by si všiml, že nejsem jen tělo napojené na přístroje.
Místo toho jsem ležela bez pohybu.
Martin mi někdy vyprávěl o dětech.
Eliška už prý dobře pila. Anna zůstávala v inkubátoru, ale její stav se zlepšoval. Přinesl mi fotografie, které položil vedle postele.
Nemohla jsem je vidět.
Jednou mě vzal za ruku.
„Nevím, co mám dělat,“ řekl.
V jeho hlase byla únava. Možná i strach.
Chtěla jsem věřit, že mě pořád miluje.
Jenže ještě před porodem mezi námi nebylo všechno v pořádku.
Martin poslední rok často zůstával v práci. Telefon nosil všude s sebou a zprávy četl otočený zády. Když jsem se ho ptala, tvrdil, že firma prochází složitým obdobím.
Pracoval jako vedoucí obchodního oddělení ve společnosti, která dodávala zdravotnické vybavení. Jednou z jeho kolegyň byla Klára.
Znala jsem ji z firemního večírku.
Byla o několik let mladší než já, upravená a příjemná. Když mi tehdy podávala ruku, měla jsem zvláštní pocit, že o mně ví víc než já o ní.
Nikdy jsem neměla důkaz, že mezi nimi něco je.
V nemocnici jsem ho získala.
3. Cizí parfém
Bylo to asi týden po porodu.
Poznala jsem Klářin parfém dřív než její hlas. Byl sladký a výrazný. Stejnou vůni jsem cítila na Martinově košili několik týdnů předtím, než jsem nastoupila do porodnice.
„Neměla bych sem chodit,“ řekla tiše.
„Nikdo tě neviděl,“ odpověděl Martin.
„Sestry mě viděly.“
„Řekl jsem, že jsi kolegyně a přivezla jsi věci pro děti.“
Následovalo dlouhé ticho.
„Jak dlouho to může trvat?“ zeptala se Klára.
„Nevím.“
„A co říkají lékaři?“
„Že se může probudit. Nebo taky nemusí. Nikdo mi nic jasného neřekne.“
Klára si sedla blízko postele. Cítila jsem pohyb matrace, když se o ni opřela.
„Martine, já chápu, že se bojíš. Ale nemůžeš mě jeden den prosit, abych ti pomohla s holkami, a druhý den dělat, že neexistuju.“
„Teď není vhodná chvíle.“
„Kdy bude vhodná?“
Chtěla jsem otevřít oči.
Chtěla jsem vidět jeho obličej, když jí odpovídá.
Martin však několik vteřin mlčel.
Potom řekl:
„Až budeme vědět, jestli se Tereza vrátí.“
Ta věta byla horší než přiznání nevěry.
Nemluvil o mně jako o manželce, která bojuje o život.
Mluvil o mně jako o člověku, jehož návrat by mohl zkomplikovat plán.
Klára nepřišla jen jednou.
Začala chodit častěji. Někdy s Martinem, jindy sama. Přinášela mu kávu, čisté oblečení a seznam věcí, které je potřeba koupit dětem.
Z jejich rozhovorů jsem pochopila, že po propuštění holčiček pomáhá v našem domě.
V mém domě.
Jednou řekla:
„Přestěhovala jsem věci z pracovny, aby se tam vešla druhá postýlka.“
Pracovna byla moje místnost. Měla jsem tam knihy, šicí stroj a fotografie rodičů.
„Kam jsi dala moje krabice?“ zeptal se Martin.
„Do sklepa. A Tereziny věci jsem nechala ve skříni.“
„Máma říkala, že by bylo lepší je uklidit.“
„Ještě ne.“
Klára zněla opatrněji než on.
Neřekla, že chce moje oblečení vyhodit. Neplánovala mou smrt ani se nesmála nad postelí.
Přesto už žila v prostoru, který byl ještě před několika týdny můj.
Pomáhala mému muži ukládat moje dcery ke spánku.
A já nemohla udělat nic.
4. Ivana rozhoduje
Martinova matka Ivana mě nikdy neměla příliš ráda.
Navenek byla zdvořilá. Přinášela koláč, pamatovala si narozeniny a před ostatními říkala, že jsem dobrá matka.
Když jsme však zůstaly samy, často mi připomínala, že Martin potřebuje klid, čistý dům a ženu, která „nedělá z každé věci problém“.
Po mém porodu převzala organizaci všeho.
Volala lékařům, mluvila se sestrami a rozhodovala, kdo smí vidět děti. Protože Martin pracoval a trávil čas mezi nemocnicí a domovem, Ivana mu pomáhala s oběma holčičkami.
Moji rodiče mezitím dostávali jen stručné zprávy.
„Stav je beze změny.“
„Lékaři čekají.“
„Děti jsou v pořádku.“
Jednou přišli bez předchozího ohlášení.
Slyšela jsem matčin hlas na chodbě.
„Jsem její matka. Chci ji alespoň vidět.“
Ivana jí odpověděla:
„Tereza potřebuje klid. Nemůžete sem chodit a rozrušovat ji.“
„Jak ji můžeme rozrušit, když podle vás nic nevnímá?“
Následovalo ticho.
Moje matka uměla položit otázku, které se lidé snažili vyhnout.
„Martin je její manžel a přeje si, aby byly návštěvy omezené,“ řekla nakonec Ivana.
„Martin nám skoro nebere telefon.“
„Má dvě novorozené děti a ženu ve vážném stavu.“
„Právě proto jsme tady.“
Hádka pokračovala několik minut. Potom se ozval hlas sestry a kroky se vzdálily.
Rodiče mě toho dne neviděli.
Později jsem slyšela Ivanu, jak Martinovi říká:
„Musíš si v tom udělat pořádek. Nemůžeš dovolit, aby její rodiče začali rozhodovat o dětech.“
„Jsou to jejich vnučky.“
„A ty jsi jejich otec.“
„Já vím.“
„Tak se podle toho chovej. Potřebuješ stabilní domácnost. Klára ti pomáhá. Tvoje tchyně bude jen všechno kontrolovat.“
„Tereza se může probudit.“
Ivana si povzdechla.
„A může zůstat takhle dlouhé měsíce. Musíš myslet na děti, ne na to, co by si přála, kdyby mohla mluvit.“
Kdybych mohla mluvit.
Ta slova se ve mně opakovala celé hodiny.
Nikdo se mě nezeptal, co si přeji.
Martin s Ivanou začali řešit dočasnou péči o děti a plnou moc pro situace, kdy bude potřeba rozhodovat u lékaře. Samotný fakt, že se o praktické věci starali, nebyl špatný. Děti péči potřebovaly.
Špatné bylo, že při tom postupně odřezávali moji rodinu.
A Klára se stávala součástí jejich domácnosti, jako by moje nepřítomnost už byla trvalá.
5. Sestra Lenka
Lenku jsem poznala podle hlasu.
Mluvila pomalu a vždycky mi říkala, co právě dělá.
„Teď vám upravím polštář, paní Novotná.“
„Otevřu okno jen na chvilku.“
„Jdu vám změřit tlak.“
Ostatní sestry byly také laskavé, ale Lenka se mnou mluvila jako s člověkem, který ji může slyšet.
Jednoho rána se sklonila blízko k mému obličeji.
„Terezo, jestli mě slyšíte, nemusíte dělat nic. Jen poslouchejte.“
Nevěděla jsem, proč to říká.
Potom dodala:
„Včera se vám změnil tep, když vaše rodina mluvila o dětech. Může to být náhoda. Ale chtěla bych něco zkusit.“
Soustředila jsem všechnu sílu do očí.
„Jestli mě slyšíte, zkuste jednou mrknout.“
Snažila jsem se.
Nevěděla jsem, jestli se víčka skutečně pohnula. Uvnitř mého těla působil i nepatrný pohyb jako zvedání obrovského kamene.
„Ještě jednou,“ zašeptala Lenka. „Jedno mrknutí.“
Znovu jsem se pokusila.
Lenka se prudce nadechla.
„Dobře. Teď nic nedělejte.“
Odešla z pokoje. Za chvíli se vrátila s lékařem a další sestrou.
Zkoušeli jednoduché pokyny.
Jednou mrknout.
Dvakrát mrknout.
Podívat se směrem ke dveřím.
Pohnout pravým ukazováčkem.
Ne všechno se mi podařilo. Byla jsem vyčerpaná a několikrát jsem ztratila vědomí. Přesto bylo poprvé jasné, že některé moje reakce nejsou náhodné.
Během dalších dnů následovala další vyšetření.
Lékaři byli opatrní. Nikdo nesliboval, že se brzy posadím nebo začnu mluvit. Řekli však, že pravděpodobně vnímám víc, než se původně zdálo.
Martinovi vysvětlili, že citlivé rozhovory už nemají probíhat v mém pokoji.
Slyšela jsem, jak se proti tomu ohradil.
„Takže tvrdíte, že celou dobu poslouchala?“
„To nevíme,“ odpověděl lékař. „Ale musíme počítat s tím, že některé informace vnímala.“
Martin se postavil blíž k posteli.
„Terezo? Slyšíš mě?“
Nepokusila jsem se mrknout.
Nechtěla jsem mu dát první odpověď.
Chtěla jsem rodiče.
Lenka položila vedle mé ruky tabulku s velkými písmeny. Bylo příliš brzy, abych ukazovala na jednotlivá slova, ale mohla mi klást otázky, na které jsem odpovídala jedním nebo dvěma mrknutími.
„Chcete vidět děti?“
Jedno mrknutí.
Ano.
„Chcete, abychom zavolali vašim rodičům?“
Jedno mrknutí.
Ano.
„Přejete si, aby byl u toho váš manžel?“
Dvě mrknutí.
Ne.
6. Když přišli rodiče
Maminka vešla do pokoje první.
Nevypadala jako žena, kterou jsem znala. Během několika týdnů zestárla. Vlasy měla stažené do nedbalého uzlu a pod očima tmavé kruhy.
Když mě uviděla, přitiskla si obě ruce k ústům.
„Terezko.“
Táta stál za ní a plakal.
Nikdy předtím jsem svého otce neviděla plakat.
Maminka přišla až k posteli.
„Slyšíš mě?“
Jednou jsem mrkla.
Podlomila se jí kolena a táta ji zachytil za ramena.
„Ona nás slyší,“ zašeptala.
Lenka jim vysvětlila systém odpovědí. Jedno mrknutí znamenalo ano, dvě ne. Neměli se ptát na příliš složité věci a měli mi dopřát čas.
Maminka mě držela za ruku.
„Holčičky jsou v pořádku. Viděli jsme je jen jednou, ale jsou zdravé. Budeme bojovat, abys je mohla vídat.“
Jedno mrknutí.
„Martin nám říkal, že návštěvy nejsou vhodné.“
Dvě mrknutí.
Ne.
„Ty jsi nechtěla, abychom sem chodili?“
Dvě mrknutí.
Ne.
Maminka zavřela oči.
„Já jsem to věděla.“
V následujících dnech se do situace zapojila nemocniční sociální pracovnice. Ne proto, že by bylo automaticky špatné, že se Martin staral o děti, ale protože se ukázalo, že jsem schopná vyjadřovat vlastní přání a že informace mezi rodinami nebyly předávány poctivě.
Požádala jsem, aby hlavní kontaktní osobou pro moje zdravotní informace byla matka.
Martin proti tomu protestoval.
Nakonec však nemocnice respektovala moje opakované odpovědi.
Děti mi přivezli o tři dny později.
Elišku držela maminka. Annu přivezla sestra z novorozeneckého oddělení v malé postýlce.
Nemohla jsem je vzít do náruče.
Nemohla jsem jim říct, že jsem jejich matka.
Jen jsem ležela a poslouchala jejich dech.
Eliška začala plakat. Maminka ji položila opatrně vedle mého ramene. S obrovskou námahou jsem pohnula prsty a dotkla se okraje její deky.
Přestala plakat jen na několik vteřin.
Pro mě to bylo dost.
Poprvé od porodu jsem neměla pocit, že mi život utíká za zavřenými dveřmi.
7. Věci, které se nedají vzít zpět
Když jsem začala komunikovat pomocí tabulky s písmeny, šlo to pomalu.
Lenka nebo terapeutka ukazovaly na jednotlivé řady. Mrknutím jsem vybírala písmena.
První delší věta, kterou jsem sestavila, zněla:
KLÁRA BYDLÍ U NÁS?
Maminka zbledla.
Sociální pracovnice se mě zeptala, jak to vím.
Odpověď trvala skoro dvacet minut.
SLYŠELA JSEM JE.
Martin byl pozván k rozhovoru bez Ivany a Kláry.
Nevím, co přesně řekl sociální pracovnici. Mně později tvrdil, že Klára jen pomáhala s dětmi a několik nocí přespala v pracovně, protože byla situace náročná.
Když už jsem dokázala šeptat krátká slova, přišel za mnou.
Seděl na židli vedle postele a vypadal menší než dřív.
„Terezo, udělal jsem chyby.“
Dívala jsem se na něj.
Mluvení mě bolelo, ale chtěla jsem, aby tentokrát slyšel on mě.
„Jak dlouho?“
Věděl, na co se ptám.
„S Klárou?“
Přikývla jsem.
„Asi osm měsíců.“
Byla jsem tedy těhotná, když to začalo.
„Proč… u nás?“
„Nezvládal jsem dvě děti. Máma pomáhala, ale nemohla tam být pořád. Klára nabídla pomoc.“
„A moje máma?“
Martin sklopil oči.
„Máma říkala, že by tvoji rodiče všechno komplikovali.“
„Tvoje máma.“
„Ano.“
„A ty?“
Dlouho mlčel.
„Nechal jsem ji rozhodovat.“
To byla možná nejpravdivější věta, kterou mi kdy řekl.
Martin neplánoval mou smrt. Nechtěl prodat naše děti ani mě odpojit od přístrojů. Nebyl filmový zločinec.
Byl to muž, který se ve chvíli, kdy jsem nemohla mluvit, rozhodl poslouchat hlavně sebe, svou matku a ženu, s níž mě podváděl.
Postupně si zvykal žít, jako bych se už neměla vrátit.
„Myslel jsem, že možná zůstaneš v nemocnici měsíce,“ řekl.
„Tak jsi nečekal.“
„Nevěděl jsem, co bude.“
„Nečekal jsi.“
Tentokrát neodpověděl.
Nemusela jsem ho zničit.
Stačilo, že už jsem přesně viděla, kdo je.
8. Návrat nebyl jeden den
V nemocnici a následné rehabilitaci jsem strávila téměř čtyři měsíce.
Neprobudila jsem se jednoho rána úplně zdravá. Každý pohyb se vracel pomalu.
Nejdřív jsem dokázala držet hlavu.
Potom sevřít ruku.
Následovalo sezení, první pokusy postavit se a několik kroků mezi dvěma terapeutkami.
Mluvení bylo zpočátku tiché a nezřetelné. Některá slova jsem musela opakovat několikrát.
Děti mezitím potřebovaly stabilní péči.
Po dohodě se sociální pracovnicí a právníky bydlely většinu času u mých rodičů, kam jsem měla po rehabilitaci odejít také. Martin je mohl pravidelně vídat a staral se o ně několik dní v týdnu.
Nebylo to vítězství jedné strany.
Bylo to dočasné řešení pro dvě malé děti, jejichž matka se učila znovu chodit a jejichž otec ztratil důvěru, ale ne automaticky právo být otcem.
Ivana několikrát protestovala. Tvrdila, že moji rodiče jsou příliš staří a že děti potřebují svůj dům.
Maminka jí jednou odpověděla:
„Děti především potřebují, aby o jejich matce nikdo nemluvil, jako by už neexistovala.“
Klára se z našeho domu odstěhovala ještě před mým propuštěním z rehabilitace.
Nevím, jestli odešla sama, nebo ji o to Martin požádal. Nikdy jsem se jí neptala.
Podala jsem žádost o rozvod.
Martin mi během jednoho z rozhovorů řekl:
„Nemusíme všechno zahodit.“
Seděla jsem tehdy na vozíku u okna rehabilitačního centra.
„Já jsem nic nezahodila,“ odpověděla jsem. „Já jsem se vrátila a našla to už rozbité.“
Dům jsme později prodali. Ani jeden z nás v něm nechtěl zůstat.
Dlouho jsem si myslela, že návrat znamená otevřít oči.
Potom jsem pochopila, že to byl jen začátek.
Vrátit se znamenalo znovu rozhodovat o svém těle, dětech, penězích a lidech, které pustím do svého života.
9. Dvě jména
Půl roku po porodu jsem bydlela u rodičů v domě nedaleko Jihlavy.
V přízemí mi upravili pokoj, protože schody pro mě stále byly obtížné. Vedle postele stály dvě dětské postýlky.
Eliška se budila častěji. Anna lépe jedla. Obě měly Martinovy tmavé oči a moje prsty.
Rodiče mi pomáhali téměř se vším.
Maminka připravovala lahvičky, táta vozil kočárek a já trénovala pohyby, které jiné matky dělají bez přemýšlení.
Zvednout dítě.
Zapnout malé knoflíky.
Udržet lahvičku dostatečně dlouho.
Když jsem se poprvé pokusila vzít Elišku sama do náruče, ruce se mi třásly. Maminka stála těsně vedle, ale nedotkla se mě.
„Zvládneš to,“ řekla.
Nevěděla jsem, zda to dokážu.
Přesto jsem dceru pomalu zvedla.
Byla lehčí, než jsem čekala, a zároveň těžší než všechno, co jsem kdy držela.
Položila jsem si ji na hruď.
Eliška otevřela oči.
„Ahoj,“ zašeptala jsem.
Moje řeč ještě nebyla úplně čistá, ale ona se nehýbala. Poslouchala.
Z druhé postýlky se ozvala Anna.
Maminka ji přinesla a položila vedle mě.
Seděla jsem mezi oběma dcerami, podepřená polštáři, unavená po několika minutách tak, jako bych pracovala celý den.
Přesto jsem chtěla udělat ještě jednu věc.
Nadechla jsem se.
„Eliško.“
Jedna z holčiček pohnula hlavou.
„Anno.“
Pohnula se i druhá.
Možná reagovaly jen na zvuk.
Možná ještě nevěděly, co jejich jména znamenají.
Mně to nevadilo.
Téměř měsíc jsem nemohla otevřít oči ani říct jedinou větu. Lidé kolem mě mezitím rozhodovali, kdo mě smí vidět, kdo se bude starat o mé děti a jak bude můj život pokračovat.
Teď jsem seděla mezi dvěma postýlkami a vlastními ústy vyslovila jména svých dcer.
Nebyla jsem úplně zdravá.
Rozvod nebyl dokončený a jednání o péči o děti nás teprve čekalo. Nevěděla jsem, zda budu někdy chodit bez hole nebo zda se vrátím ke své původní práci.
Ale byla jsem přítomná.
A tentokrát mě všichni slyšeli.
Když obě holčičky usnuly, maminka je přenesla do postýlek. Já ještě chvíli zůstala sedět a pozorovala dvě malé hrudníky, které se pravidelně zvedaly pod přikrývkami.
Na dřevěné příčce mezi postýlkami visely dvě kartičky.
Eliška.
Anna.
Natáhla jsem ruku a prstem obě jména pomalu přejela.
Už je nemohl nikdo vyslovovat místo mě.
