Když měla Aljona v poledne volno, rozhodla se stavit doma a podívat se na nemocného manžela, ale…
Když Jarmilu odvezli po mrtvici do nemocnice, Martin mi řekl, že za ní nemůže jet.
„Ve středu máme prezentaci pro Němce. Dva roky na tom děláme.“
Ve středu jsem měla prezentaci také.
Pokud by dopadla dobře, měla jsem poprvé po dvanácti letech ve firmě reálnou šanci stát se vedoucí oddělení.
Přesto jsem ten večer zavolala kolegyni Natálii.
„Budeš to muset vzít za mě.“
O měsíc později jsem pořád bydlela u své tchyně ve Žďáru nad Sázavou, pomáhala jí po mrtvici znovu chodit a každý večer poslouchala Martinovo:
„Tenhle víkend už určitě přijedu.“
Nepřijel.
Pak jsem jednou na Facebooku otevřela fotografii bývalé spolužačky z restaurace v Brně.
V pozadí u okna seděl můj manžel.
Žena vedle něj měla ruku položenou na jeho rameni.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že nevěra nebude to jediné, co toho večera pochopím.
1. „Já tam pojedu“
S Martinem jsme byli manželé necelé čtyři roky.
Když jsme se poznali, bylo mi sedmatřicet a jemu čtyřicet.
Oba jsme už měli život, který nějak fungoval.
Já pracovala v marketingovém oddělení firmy vyrábějící zdravotnické vybavení. Martin vedl obchodní tým menší technologické společnosti.
Zpočátku se mi líbilo, jak je cílevědomý.
Když jsem pracovala dlouho do večera, říkal:
„Jednou tě tam budou muset udělat šéfovou.“
Když získal větší zakázku on, otevřeli jsme víno a slavili.
Až později jsem si začala všímat, že jeho práce měla v našem manželství vždycky trochu větší váhu než moje.
Když jsme oba potřebovali auto, první otázka byla, kdy ho potřebuje Martin.
Když měl pracovní večeři a já školení, já hledala náhradní řešení.
Když jsme měli jet na výročí mých rodičů a jemu do toho přišla porada, omlouvala jsem ho já.
Nikdy mi neřekl:
Musíš ustoupit.
Spíš jsem pokaždé řekla:
Tak dobře, zařídím to.
Právě proto jsem si dlouho nevšimla, jak často to říkám.
V pondělí ráno, kdy zavolali kvůli Jarmile, jsme oba stáli v kuchyni připravení do práce.
Martin telefon položil a několik vteřin mlčel.
„Je v nemocnici. Mrtvice.“
„Jak na tom je?“
„Nevím. Sousedka říkala, že je při vědomí.“
Pak se podíval na hodinky.
„Do háje.“
Myslela jsem, že mluví o matce.
„Co?“
„Dnes nemůžu odjet. Ve středu máme ty Němce. Jestli tohle nedotáhnu, můžeme přijít o celý kontrakt.“
Dívala jsem se na něj.
„Tak tam pojedu já.“
„Aleno, ty máš ve středu tu prezentaci.“
„Natálie zná celý projekt.“
„Jsi si jistá?“
Neřekl:
Ne, to je moje máma. Já pojedu.
Jen se zeptal, jestli jsem si jistá.
A já odpověděla:
„Ano.“
Natálie mou jistotu nesdílela.
Když jsem jí v kanceláři vysvětlila, co se stalo, sundala si brýle.
„A Martin?“
„Má důležité jednání.“
„Ty taky.“
„Tohle je jiné.“
„Proč?“
„Jeho máma měla mrtvici.“
„Právě.“
Chvíli jsme na sebe hleděly.
Pak řekla:
„Aleno, já tu prezentaci odvedu. Jen nechci, abys za dva měsíce zjistila, že jsi zase byla jediný člověk, který něco pustil.“
Zamračila jsem se.
„Zase?“
Natálie se opřela o stůl.
„Pamatuješ si Vídeň loni?“
Pamatovala.
Měla jsem jet na třídenní konferenci. Martin ve stejném termínu dostal možnost absolvovat školení s vedením firmy.
Zrušila jsem cestu já.
„To nebylo stejné.“
„Dobře.“
Natálie už nic dalšího neřekla.
Právě proto mi její věta zůstala v hlavě.
2. Čtyři víkendy
Jarmila žila sama v malém bytě ve Žďáru.
Po smrti manžela se odmítla přestěhovat blíž k nám.
„V Brně bych se zbláznila,“ říkala. „Tady znám lidi i cestu do obchodu.“
Mrtvice nebyla tak těžká, jak jsme se první den báli, ale následky byly znatelné.
Pravá ruka ji neposlouchala úplně.
Chůze byla nejistá.
Mluvila pomaleji a při únavě hledala slova.
Lékař mi vysvětlil, že po propuštění bude potřebovat rehabilitaci a několik týdnů dohled.
„Rodina se bude muset nějak vystřídat,“ řekl.
Přikývla jsem.
Tehdy jsem ještě věřila, že přesně to uděláme.
První víkend Martin nepřijel.
Projekt se prý zkomplikoval.
„Příští pátek sednu do auta hned po práci.“
V pátek zavolal v sedm večer.
„Aleno, nezlob se. Klient chce v pondělí změny.“
Druhý víkend měl pracovní oběd.
Třetí přijela delegace.
Čtvrtý už jsem se ani nezeptala, kdy přijede.
Každý večer zavolal Jarmile.
„Mami, jak se máš?“
„Posloucháš Alenu?“
„Musíš cvičit.“
Jarmila po hovoru telefon položila a obvykle řekla:
„Má toho moc.“
Obhajovala ho stejně jako já.
Možná ještě déle.
Jednou odpoledne přišla její sousedka Hana s jablečným závinem.
Bylo jí něco přes šedesát a s Jarmilou se znaly skoro dvacet let.
„Martin pořád nic?“ zeptala se.
„Má hodně práce.“
Hana se na mě podívala.
„On měl hodně práce vždycky.“
Nevěděla jsem, jak tu větu vzít.
„To není výčitka,“ dodala. „Jen fakt.“
Pak už jsme o něm nemluvily.
Po pěti týdnech jsem už fungovala téměř automaticky.
Ráno snídaně.
Léky.
Cvičení.
Nákup.
Rehabilitace.
Vaření.
Večer práce na notebooku, pokud jsem měla sílu.
Ve firmě už dočasně vedl projekt někdo jiný.
Natálie mi nic nevyčítala.
O to horší byly její opatrné zprávy:
Klient prezentaci vzal dobře.
Vedoucí místo zatím neřeší.
Ozvi se, kdybys něco potřebovala.
Jednou jsem se jí zeptala:
Myslíš, že tu pozici ještě mám šanci dostat?
Odpověď přišla až za několik minut.
Nevím. Nechci ti lhát.
Telefon jsem položila displejem dolů.
Jarmila seděla naproti mně a snažila se pravou rukou přenést hrnek ze stolu na podšálek.
Po třetím pokusu to zvládla.
Usmála se.
„Vidíš?“
Usmála jsem se také.
„Vidím.“
A v tu chvíli jsem si říkala, že jsem se rozhodla správně.
3. Fotografie
Fotografii jsem našla v sobotu večer.
Jarmila už spala.
Seděla jsem v kuchyni a bezmyšlenkovitě projížděla Facebook.
Bývalá spolužačka ze střední školy slavila narozeniny v Brně.
Na první fotografii byla ona.
Na druhé skupina přátel.
Na třetí velká část restaurace.
Už jsem chtěla pokračovat dál, když jsem v pozadí poznala profil.
Martin.
Obraz jsem zvětšila.
Seděl u stolu s blondýnkou, kterou jsem nikdy neviděla.
Nebyl na fotografii žádný polibek.
Žádné objetí.
Jen seděli blízko.
Příliš blízko na dva lidi, kteří spolu řeší tabulky.
Její ruka ležela na jeho rameni.
Martin se k ní nakláněl a smál se.
Podívala jsem se na čas.
Fotografie byla z předchozího večera.
Večer, kdy mi Martin ve tři čtvrtě na osm volal:
„Ještě sedím s lidmi z projektu. Dneska to bude dlouhé.“
První myšlenka byla absurdní.
Možná je z projektu.
Druhá už byla horší.
Proč mi tedy neřekl, že jsou v restauraci?
Telefon jsem nevzala.
Nevolala jsem mu.
Zvětšovala jsem fotografii tak dlouho, až se obraz rozpadl na barevné čtverečky.
Hana přišla další den.
Možná na mně něco poznala.
„Děje se něco?“
Ukázala jsem jí fotku.
Dlouho ji prohlížela.
„Znáte ji?“
„Ne.“
„Já také ne.“
Čekala jsem něco dalšího.
Hana jen telefon vrátila.
„Promluv s ním.“
„Co když existuje normální vysvětlení?“
„Pak ti ho řekne.“
To bylo všechno.
Večer jsem Martinovi zavolala.
„Přijedu v sobotu domů.“
Odmlčel se.
„Proč?“
Ta otázka mě překvapila.
„Potřebuju nějaké věci. A chtěla bych tě vidět.“
„Samozřejmě.“
Pak rychle dodal:
„Jen budu asi většinu dne v práci.“
V sobotu ráno mi přišla zpráva.
Něco na mě leze. Budu doma. Kdybys mohla, kup cestou něco na nachlazení.
Stála jsem na perónu s telefonem v ruce a poprvé jsem necítila obavu o něj.
Jen nedůvěru.
4. Dva šálky
Martin otevřel v teplácích.
„Ty už jsi tady?“
„Jela jsem prvním vlakem.“
„Myslel jsem, že přijedeš kolem oběda.“
Políbil mě na tvář.
Voněl jinak.
Ne silně.
Jen lehce po parfému, který nebyl jeho.
V kuchyni byly na odkapávači dva hrnky.
Jeden náš.
Druhý jsem neznala.
Na okraji byla sotva viditelná stopa rtěnky.
„Měl jsi návštěvu?“
Martin otevřel sáček s léky.
„Včera tady byla kolegyně. Dodělávali jsme prezentaci.“
„Jaká kolegyně?“
„Kristýna z marketingu.“
Přikývla jsem.
Nevím, proč jsem byla tak klidná.
Možná protože odpověď už byla téměř přede mnou.
V ložnici jsem otevřela skříň.
Na pravé straně visela světle béžová halenka.
Nebyla moje.
V koupelně vedle Martinova kartáčku stál druhý.
Růžový.
Tři věci.
To stačilo.
Sedla jsem si na kraj postele.
Z koupelny tekla voda.
Pak se z chodby ozvalo zazvonění.
Martin sprchu vypnul.
O několik vteřin později jsem slyšela hlasy.
„Co tady děláš?“
Ženský hlas odpověděl:
„Zapomněla jsem si věci.“
„Říkal jsem ti, že přijede.“
„Říkal jsi odpoledne.“
Přistoupila jsem ke dveřím.
Nechtěla jsem poslouchat.
Přesto jsem zůstala.
„Tak je vezmi a běž.“
„Martine, takhle už to dál nejde.“
Ticho.
Potom:
„Jsem těhotná.“
Nejdřív jsem měla pocit, že jsem slovo špatně slyšela.
„Cože?“
„Dva měsíce.“
Následovala tak dlouhá pauza, až jsem slyšela jen vlastní dech.
Kristýna promluvila znovu.
„Musíme se rozhodnout.“
„Já vím.“
„Kdy jí to řekneš?“
Martin odpověděl tiše.
„Až se trochu vyřeší máma.“
„Co znamená vyřeší?“
„Alena tam nemůže být půl roku. Pro mámu najdeme rehabilitační zařízení, kde se o ni postarají. Pak Aleně řeknu, že je konec.“
„A kdy to bude?“
„Nevím. Pár týdnů.“
Zavřela jsem oči.
V tu chvíli nebylo nejhorší, že má jinou ženu.
Ani to, že čeká dítě.
Nejhorší bylo poznání, že posledních pět týdnů pro něj všechno fungovalo dokonale.
Já jsem se starala o jeho matku.
Přišla jsem kvůli tomu o svou šanci v práci.
A on si mezitím připravoval život, ve kterém už pro mě nebylo místo.
Vyšla jsem na chodbu.
Kristýna zbledla.
Martin neřekl nic.
„Nemusíte přestávat,“ řekla jsem.
„Aleno—“
„Slyšela jsem dost.“
Kristýna se podívala na Martina.
„Říkal jsi, že je v ložnici.“
Ta věta byla tak absurdní, že jsem se málem zasmála.
Martin se ke mně přiblížil.
„Můžeme si sednout?“
„Ne.“
„Není to tak jednoduché.“
„Je těhotná?“
Mlčel.
„Ano, nebo ne?“
„Ano.“
„Jak dlouho spolu jste?“
„Několik měsíců.“
Několik měsíců.
Takže to nezačalo po mém odjezdu.
Jen můj odjezd všechno usnadnil.
„A tvoje máma?“
„Co s ní?“
„Ty už máš vybrané zařízení?“
„Aleno, ona potřebuje odbornou péči.“
„Možná. Ale proč to řešíš až ve chvíli, kdy se ti hodí, abych se vrátila a ty ses se mnou mohl rozvést?“
Martin sevřel čelist.
„Co ode mě čekáš? Že přestanu žít?“
„Ne.“
Vzala jsem kabelku.
„Jen jsem čekala, že se jednou začneš starat o vlastní život sám.“
5. „Vrať se do práce“
Jarmile jsem o nevěře neřekla hned.
Vrátila jsem se večer.
Hana seděla u kuchyňského stolu a Jarmila už byla v posteli.
„Tak?“ zeptala se Hana.
Sundala jsem kabát.
„Je to pravda.“
Nic dalšího nepotřebovala.
Uvařila čaj.
Teprve o dva dny později se mě Jarmila zeptala:
„Vy jste se pohádali?“
Po mrtvici mluvila pomaleji, ale rozuměla všemu.
Seděla jsem vedle ní.
„Ano.“
„Kvůli mně?“
„Ne.“
Chvíli jsem hledala slova.
„Martin má jinou ženu.“
Jarmila se ani nepohnula.
Pak sklopila oči.
„Dlouho?“
„Asi několik měsíců.“
Přikývla.
Nepřekvapilo ji to tolik, jak jsem čekala.
„Čekají dítě.“
Teprve teď zavřela oči.
Seděly jsme několik minut mlčky.
Pak jsem řekla:
„Martin vám chce najít rehabilitační pobyt.“
„On?“
„Ano.“
Podívala se na mě.
„Kolikrát tady byl?“
Nevěděla jsem, co říct.
Odpověď znala.
Ani jednou.
Jarmila si upravila deku.
„Já ho vždycky omlouvala.“
„Nemusíme to teď řešit.“
„Musíme.“
Její hlas byl slabý, ale pevný.
„Po smrti jeho táty jsem všechno dělala za něj.“
Zastavila se, hledala slovo.
„Myslela jsem, že mu pomáhám.“
Pak se na mě podívala.
„A teď to děláš ty.“
Ta věta mě zasáhla.
Ne protože byla krutá.
Protože byla pravdivá.
„Co mám podle vás dělat?“
Jarmila chvíli mlčela.
„Vrať se do práce.“
„A kdo bude s vámi?“
„To je starost mého syna.“
„Ale—“
„Aleno.“
Poprvé od mrtvice vyslovila moje jméno úplně čistě.
„Já nejsem tvoje maminka.“
Polkla.
„A ty nejsi moje dcera, která musí všechno zahodit.“
Vzala mě za ruku.
„Pomohla jsi mi víc než dost.“
Martin přijel o tři dny později.
Poprvé za šest týdnů.
Jarmila s ním chtěla mluvit sama.
Nevím, co všechno si řekli.
Když vyšel z ložnice, byl bledý.
„Máma chce, abych zařídil péči já.“
„Ano.“
„Ty ji tu jen tak necháš?“
Dívala jsem se na něj.
„Slyšíš vůbec sám sebe?“
„Mám práci.“
„Já taky.“
„Ale ty už jsi tady.“
A tím jediným slovem mi vlastně vysvětlil celé naše manželství.
Ty už jsi tady.
Tak proč by měl něco měnit on?
6. Návrat nebyl návrat
Do Brna jsem se vrátila následující týden.
Ne k Martinovi.
První měsíc jsem bydlela u Natálie v malém pokoji, který její syn používal, když přijel z Prahy.
Rozvod jsem nezačala řešit druhý den.
Nejdřív jsem potřebovala spát.
Potom práci.
A potom teprve všechno ostatní.
Ve firmě mezitím vedoucí pozici dostal kolega.
Když mi to šéf oznámil, cítila jsem hořkost.
„Rozumím,“ řekla jsem.
A opravdu jsem rozuměla.
Firma šest týdnů nečekala.
Natálie mě po schůzce našla v kuchyňce.
„Je mi to líto.“
„Mně taky.“
„Chceš odejít?“
Nevěděla jsem.
Nakonec jsem zůstala.
Ne proto, že bych byla vděčná za cokoli.
Ale proto, že jsem nechtěla kvůli Martinovi přijít ještě o něco dalšího.
Dostala jsem jiný projekt.
Menší.
Musela jsem si znovu vybudovat pozici, kterou jsem před odjezdem považovala za samozřejmou.
Bylo to nepříjemné.
A možná právě proto opravdové.
S Jarmilou jsem zůstala v kontaktu.
Ne každý den.
Někdy jsme si volaly jednou týdně.
Martin nakonec zajistil domácí péči a rehabilitaci. Hana pomáhala, když mohla.
Jednou mi Jarmila po telefonu řekla:
„Martin přijel v sobotu.“
„To je dobře.“
„Dvě hodiny.“
Z jejího hlasu jsem slyšela ironii, kterou po mrtvici téměř ztratila.
„Tak začíná.“
Nevěděla jsem, jestli se někdy skutečně změní.
Už to ale nebyla moje práce.
O Kristýně jsem se skoro na nic neptala.
Věděla jsem, že s Martinem zůstala.
Věděla jsem, že dítě skutečně čekají.
Jednou se mě Natálie zeptala:
„Nebolí tě to?“
„Jo.“
„A jsi naštvaná?“
„Někdy.“
To byla pravda.
Neprobudila jsem se jednoho rána jako nová žena.
Některé večery jsem přemýšlela, co jsem měla vidět dřív.
Jindy mi bylo líto těch čtyř let.
A potom přišly dny, kdy jsem na Martina celé hodiny vůbec nepomyslela.
Ty byly nejlepší.
7. Modrá složka
O osm měsíců později mi Natálie položila na stůl modrou složku.
Podívala jsem se na ni.
„Co to je?“
„Prezentace pro nový řetězec klinik.“
Otevřela jsem ji.
Uvnitř byly podklady k projektu, na kterém jsem poslední tři měsíce pracovala.
„Dobře.“
Natálie se neusadila.
„Zítra v deset.“
„Já vím.“
„Prezentuješ.“
Zvedla jsem hlavu.
„Já?“
„Ano.“
„A Petr?“
„Petr bude sedět u stolu.“
Usmála se.
„Tentokrát to odvedeš ty.“
Podívala jsem se na modrou složku.
Přesně takovou jsem hledala ono pondělní ráno, kdy nám zavolali z nemocnice.
Tenkrát na ní možná záviselo moje povýšení.
A já ji nechala na stole.
Telefon zavibroval.
Jarmila.
Otevřela jsem zprávu.
Psala už skoro bez chyb:
Hana říkala, že zítra něco důležitého prezentuješ. Držím palce. A tentokrát nikam nejezdi.
Musela jsem se usmát.
Natálie nakoukla přes stůl.
„Co je?“
„Nic.“
Položila jsem telefon displejem dolů.
Otevřela složku.
Na první straně byla prezentace, kterou jsem poslední týdny upravovala po večerech.
Tentokrát jsem přesně věděla, co chci říct.
A poprvé po dlouhé době jsem také věděla, že pokud někomu v mém životě vznikne problém právě ve chvíli, kdy budu stát před důležitým rozhodnutím, nemusím automaticky vyslovit:
Tak já to zařídím.
Někdy může být správná odpověď úplně jiná.
Zůstala jsem u stolu, udělala poslední poznámku do prezentace a modrou složku si položila vedle kabelky.
Ráno jsem ji poprvé nikde nehledala.
Čekala přesně tam, kde jsem ji nechala.
