Volala mi sestra ve dvě ráno. To samo o sobě znamenalo průšvih, ale když jsem uslyšela vítr a její přerývaný dech, zastavilo se mi srdce. Carla byla v sedmém měsíci těhotenství. Řekla, že je v opuštěné čerpací stanici u silnice v údolí Aosty, že krvácí, že cítí křeče a že už necítí ruce ani nohy.
Teplota venku byla mínus dvanáct. Tchyně a švagrová mé sestry – Ivana a Tiziana Fassi, stará milánská aristokracie – ji pozvaly na večeři do hor. Cestou zpět zastavily, řekly jí, ať zkontroluje pneumatiku, a když vystoupila, zamkly dveře a nechaly ji tam. Carla musela jít pět kilometrů tmou a mrazem.
Uklouzla, spadla na kolena a modlila se, aby dítě přežilo. Ivana to později nazvala neškodným rodinným žertem. Já tomu říkám pokus o vraždu. Jela jsem přes zasněžené silnice tři hodiny.
Našla jsem ji schoulenou u zdi, promrzlou na kost, s kalhotami nasáklými krví. Když jsem ji naložila do auta, zavolala jsem bratrovi Davidovi a řekla mu, ať udělá to, co umí nejlíp. Ty ženy netušily, kdo jsme. Netušily, že náš strýc je velitel karabiniérů.
V nemocnici mi doktor řekl, že kdybych ji našla o dvacet minut později, podepsal by dvě úmrtní oznámení. Carla měla těžkou podchlazení a předčasné porodní kontrakce. Dítě drželo jen zázrakem. Pak dorazil Cesare.
Manžel mé sestry. Ivana ho vylákala do Říma pod falešnou záminkou pracovní cesty a donutila ho nechat si osobní telefon. Když se dozvěděl, co jeho matka a sestra udělaly, zhroutil se. A pak přišly ony.
V kožiších a diamantech, jako by mířily na galavečer. Ivana hodila na Carlinu postel šek na deset tisíc eur s tím, ať si koupí slušné oblečení a drží hubu. Tiziana se chechtala, že kdyby se Carla oblékala líp, neumrzla by tak rychle. Klidně jsem ten šek zvedla a usmála se.
Řekla jsem Iváně, že mi právě dala písemné přiznání viny. Že když policie zjistí, co udělala, tenhle papír ji pošle do vězení. Poprvé jsem viděla, jak zbledla. Ale to byl jen začátek.
Druhý den ráno začala odveta. Cesaremu najednou zablokovali všechny účty. Přišel dopis, že ho dávají na neplacenou dovolenou a že má podepsat rozluku s manželkou, jinak přijde o všechno. Tiziana mi poslala zprávu: „Hodně štěstí s placením nemocnice, socko.
Vrátíte se do paneláku, odkud jste. “
Tiziana nevěděla, koho uráží. Náš otec sice začínal s jedním ojetým popelářským vozem, ale byl geniální vynálezce. Vytvořil software na optimalizaci svozu odpadu, prodal patent za dvaačtyřicet milionů eur a nechal nám všem fondy, které by Ivany Fassi koupily i s jejím „impériem“ i bez něj.
Jen jsme se nikdy nechlubili. Zavolala jsem Davidovi. Řekla jsem mu, ať se podívá do účtů Ivany. Trvalo mu pár hodin.
Když mi zavolal zpět, smál se. Jejich firma byla ve finančním krachu. Tři ze šesti komerčních budov stály prázdné a ony vydávaly dluhopisy s falešnými údaji o obsazenosti – uváděly 95 %, realita byla 40 %. Klasický podvod.
A měly za sedm dní splatit pět milionů eur bance. Neměly ani korunu. Carla a Cesare mezitím dostali další ránu. Tiziana přivedla do nemocnice falešného právníka s padělanou předmanželskou smlouvou.
Žádala, aby Carla podepsala, že se vzdá dítěte, teprve narozeného, výměnou za zaplacení nemocničních účtů. Dělala z nich žebráky. Předstírala jsem porážku. Souhlasila jsem, že se podíváme na revidovanou smlouvu, a nechala Tizianu, ať si najme další právníky.
Každou hodinou jejich práce se jejich krev ztrácela. Pak jsem najala nejlepšího rodinného právníka v Lombardii. Pod anonymní firmou, aby nemohly nic vystopovat. Začal je zasypávat žalobami.
Ivana v panice vyklidila poslední rezervy, aby zaplatila právníky. A pak udělala osudovou chybu. Aby získala peníze, požádala o nouzovou půjčku deset milionů eur od společnosti Apex Capital. Jako zástavu dala svou rodinnou vilu.
Apex Capital. Firma, kde pracuji jako seniorní ředitelka pro hodnocení rizik. Já osobně jsem schvalovala její žádost. Přidala jsem do smlouvy klauzuli o okamžitém splacení.
Když dlužník zfalšuje finanční údaje, musí celou částku vrátit do dvaceti čtyř hodin. Jinak přijde o zástavu. Ivana podepsala. Nepřečetla si to.
Byla příliš arogantní. A ve chvíli, kdy podepsala, se jí smyčka utáhla. O tři dny později pořádala velkolepý galavečer k výročí firmy. V hotelu, který jsem mezitím také ovládala.
Stála na pódiu a chlubila se, jak vyřezala ze svého života slabé a nevděčné členy rodiny. Publikum tleskalo. Pak jsem vešla dovnitř. Já a moje ochranka.
Vypnula jsem jí mikrofon. Před všemi investory, politiky a smetánkou jsem oznámila, že podvodně získala peníze, že její údaje byly falešné a že Apex Capital okamžitě zabavuje vilu, firmu, auta i tenhle sál. Že je v bankrotu. Ivana se na pódiu zhroutila.
Tiziana na ni začala křičet, že za všechno může matka. Dvě dračice se navzájem roztrhaly před celou smetánkou. A pak se otevřely dveře a dovnitř vešel strýc Rinaldo v uniformě. Zatkl je za pokus o vraždu.
Měl důkazy – GPS z jejich auta ukazoval, jak zamkly dveře a ujely. A ten šek. Ten můj šek. V pytlíku na důkazy.
Dostaly patnáct a dvanáct let. Ivana a Tiziana. Bezpodmínečně. Šest měsíců poté jsme stály na chodbě soudu.
Carla byla zdravá, s děťátkem v náručí. A já jim předala poslední dárek. Když jsem nechala zabavit Ivaninu vilu, koupila jsem ji v tichosti na aukci. Za své peníze, bez dluhů.
A do notářského zápisu jsem dala jejich jména. Cesare a Carla. Ivana věřila, že jí ta vila dá moc a kontrolu. Teď v ní budou vyrůstat děti, které vychová sestra, kterou chtěla zabít.
A já jsem se dívala, jak si Cesare prohlíží dokument s jejím podpisem. Plakal, ale ne slzami smutku. Už nikdy v životě se nemusí bát. Nejlepší pomsta nebyla zničit jejich impérium.
Bylo to dát jejich impérium lidem, které chtěly zničit.
