Mikuláš zahlédl ženu příliš pozdě. Sněhová stěna ji skryla až do poslední chvíle, a i když mezi nimi zbývalo sotva třicet metrů, šla dál po kraji vozovky, jako by světla auta neviděla. Strhl volant doprava, pneumatiky ztratily přilnavost a Porsche za tři miliony korun se několik dlouhých vteřin smýkalo bokem po zledovatělém asfaltu. Když se konečně chytilo, vydechl.
Teprve potom si uvědomil, co ho vyděsilo víc než samotný smyk. Neuskočila. Ani se nepokusila zachránit. Vzpřímeně pokračovala dál.
Vzpomněl si na ni až za chvíli, když ji hledal v zpětném zrcátku. Šla dál, pomalu, bez čepice, bez pořádné bundy, jen v promočeném oblečení. Chtěl jet domů. Měl za sebou dva dny v Brně, jednu ztracenou smlouvu a druhou na spadnutí.
Krk měl ztuhlý, od oběda nic nejedl a jediné, na co myslel, byla sprcha, whisky a postel. Přesto zpomalil. Neuměl říct, kdy se rozhodl. Otevřel okno a křikl do vánice: „Kam jdete?
“
Zastavila se. Otočila se. Byla bledá, pod očima měla kruhy, vlasy přilepené na čele. Svetr měla promočený, džíny roztržené.
„Nikam,“ odpověděla tiše. „Nastupte. “
„Nemusíte. “
„Nastupte.
Je skoro osmnáct pod nulou. Pěšky to nedáte. “
Několik vteřin se nepohnula. Pak obešla auto a sedla si vedle něj.
Přinesla s sebou pach mokré látky a dezinfekce. Rádio nechal vypnuté. Zeptal se, kam potřebuje jet. Nevěděla.
Doklady neměla. Dívala se před sebe a v obličeji neměla ani strach, ani úlevu. Jen prázdno. Po chvíli se zeptala, jak daleko je Hradec Králové.
„Já tam nejedu. Za chvíli sjíždím, bydlím u Nymburka. “
„Tak mě nechte u odbočky. “
„Nenechám.
U té odbočky jsou jen pole. Lehnete si tam a už se nezvednete. “
Nic neřekla. Jen se otočila k oknu.
Jel dál. Jeho dům stál na okraji rezidenční čtvrti. Tři podlaží, dvojgaráž, plot z tmavých lamel. Koupil ho před třemi lety a žil v něm sám.
Zajel do garáže a žena šla za ním bez otázek. V předsíni jí řekl, ať se zuje, ukázal jí koupelnu a slíbil, že jí sežene suché oblečení. V pokoji pro hosty našel teplákovou soupravu po sestře a ponožky. Zaklepal a nechal je přede dveřmi.
Chvíli bylo ticho, pak se ozvala sprcha. V kuchyni ohřál vývar, který mu nechala hospodyně, ukrojil chleba a nalil si whisky. Stál u okna a díval se, jak sníh bičuje lampu u brány. Za dvacet minut přišla do kuchyně.
V cizím oblečení vypadala menší. Měla mokré vlasy stažené dozadu a na lícní kosti žloutnoucí modřinu. Posadila se a začala jíst. Jedla rychle, přesně, bez zbytečných pohybů, jako člověk, který neví, kdy se k jídlu dostane znovu.
Dojedla vývar do poslední lžíce, dopila čaj. Pak položila ruce na stůl a řekla děkuji. Zeptal se, jak jí říkají. „Na tom nezáleží.
“
Řekl jí, ať se vyspí v obýváku, že tam najde deku. A dodal, že ráno vstává brzy. Znělo to chladně, skoro odmítavě. Kývla, zvedla se.
Ještě se zeptal, jestli nepotřebuje doktora nebo policii. „Ne. Policii ne,“ odpověděla okamžitě. Šel spát.
Dlouho ležel a poslouchal ticho domu. Pak usnul. Ráno byla pryč. Bylo kolem sedmé.
Kávovar se rozehřál a on si otevřel zprávy. Na obrazovce byla ona. Fotografie ukazovala upravenou ženu v pracovním saku, ale oči byly stejné. Text oznamoval pátrání po Drahomíře Jarošové, čtyřiatřicetileté podnikatelce, která před dvěma měsíci nastoupila do soukromého psychiatrického zařízení Tichý břeh a před třemi dny svévolně odešla.
Článek ji označoval za možnou hrozbu a vyzýval lidi, aby ji nekontaktovali. Dole bylo soukromé telefonní číslo a jméno: zástupce rodiny Stanislav Zigmund. Za informace nabízeli půl milionu korun. Na konferenčním stolku ležel vytržený list papíru.
Drobným písmem na něm stálo: „Děkuju za teplo. Nejsem blázen. Promiňte, že jsem vám vpadla do života. “
Policii nezavolal.
Vyhledal si jméno Stanislav Zigmund. Byl to jednačtyřicetiletý podnikatel, spolumajitel servisní společnosti s miliardovým obratem. Na fotografiích měl široký úsměv člověka zvyklého, že ho ostatní zdraví první. Mikuláš si všiml jedné věty z vzkazu znovu: Nejsem blázen.
Nenapsala „nejsem nemocná“, nenapsala „došlo k omylu“. Napsala přesně tohle. Zamířil k nonstop motorestu asi dvacet kilometrů od domova. Bylo to jediné místo, kde mohl někdo bez peněz sedět v teple.
Motorest vedl Václav, muž, který se lidí na cestě nevyptával. Drahomíra tam byla. Stála v zázemí a myla nádobí. Václav řekl, že se sama nabídla za jídlo.
Mikuláš si sedl a čekal. Když vyšla, na okamžik se zarazila. V jejím pohledu se mihlo něco tvrdého, rychlý přepočet možností. Sedl si naproti ní a řekl, že přijel sám a nikam nevolal.
Vyslechla ho a pak začala mluvit. Její firma se jmenovala Wart Logistics, devět let jí budovala. Stanislava potkala před sedmi lety, za půl roku byli manželé. Poslední dva roky si připravoval dokumenty.
Podepisovala provozní papíry a věřila mu. Pak právník narazil na plnou moc, tak širokou, že mohl Stanislav jejím jménem jednat téměř ve všem. Řekla, že ji vědomě nepodepsala. Buď podpis napodobil, nebo jí list vložili mezi běžné dokumenty.
Když začala věci ověřovat, přijela zdravotnická posádka. Měli podklady, že je rizikem pro sebe i okolí. Stanislav stál vedle nich klidně. Její šestileté dceři Věře řekl, že maminka onemocněla a brzy se vrátí.
V Tichém břehu jí dávali injekce. Po některých nemohla udržet myšlenku, motala se jí řeč. Kdyby ji někdo hodnotil v takovém stavu, dostal by přesně obraz, který potřeboval. Zůstala tam dva měsíce.
Pak zaměstnanec nezamkl dveře. Šla dva dny, schovávala se a ohřívala v čekárnách. Poslední hodiny šla v kuse, až ji zastihla vánice. Zeptal se, proč nešla rovnou na policii.
„Protože Stanislav zná lidi, kteří mu zvednou telefon. Já nemám doklady, telefon ani peníze. On má advokáty, lékařské zprávy a veřejné oznámení, že jsem nebezpečná pacientka. Kdybych přišla sama a nepřipravená, stačilo by pár telefonátů a skončila bych tam, odkud jsem utekla.
“
Řekl jí, že jí zatím nevěří. „To je fér,“ odpověděla. Navrhla nezávislé psychiatrické vyšetření a advokáta. Mikuláš měl jednoho.
JMENOVAL SE Vít Kabelka a spolupracovali čtyři roky. Vytočil ho z parkoviště. Vít vyslechl kostru příběhu a řekl, že jméno Stanislav Zigmund zná. „Bohužel ne z věcí, které by mi zlepšovaly náladu.
“ Domluvili schůzku. V kanceláři Drahomíra vyprávěla téměř čtyřicet minut. Vít ji přerušoval, vracel se k datům, doptával se na jména a dokumenty. Když došla k pobytu v Tichém břehu, zeptal se, co jí podávali.
Nevěděla. Vít řekl, že toxikologie může ukázat stopy, a hlavně potřebují kompletní zdravotnickou dokumentaci. „A ještě něco. Je tu zveřejněná konkrétní zdravotní informace.
Budu chtít vědět, kdo ji poskytl a na jakém základě. “ Vysvětlil plán: tři nezávislá posouzení, plná moc a svědci. A detenční spis. „Pokud vás převzali bez souhlasu, měl poskytovatel převzetí oznámit soudu.
Dva měsíce nemohou právně viset ve vzduchu. “ Drahomíra řekla, že o žádném soudu neví. „To ještě nic nedokazuje. Mohla jste být utlumená.
Nejdřív spis získáme. “
Vít se zeptal, kde Drahomíra bydlí. Mikuláš odpověděl, že u něj. Drahomíra se otočila, poprvé za celý den vypadala zaskočeně.
„O tom jsme se nedomluvili. “ Vít jí vysvětlil, že dokud nebudou první podání, neměla by chodit po místech, kde ji někdo pozná. Donutila ho slíbit, že jí každou korunu vrátí. „Potřebuju, abyste to věděl.
“
Cestou domů se zeptala, proč jí pomáhá. Neodpověděl hned. Pak řekl: „Kvůli tomu lístku. Kvůli větě ‚nejsem blázen‘.
Když někdo po tom všem napíše právě tohle, měl by ho někdo aspoň vyslechnout, než nad ním všichni zavřou dveře. “
Další tři dny měly každý vlastní seznam úkolů. Vít odeslal první návrhy. První vyšetření proběhlo v Hradci Králové, druhé v Liberci, třetí Mikuláš domluvil v Ostravě.
Drahomíra bydlela u něj. Vstávala brzy, psala si časovou osu. „Dokud mám vzpomínky čerstvé, musím je dostat na papír. “ Koupil jí jednoduchý telefon s předplacenou kartou.
Zkontrolovala si v něm všechna nastavení a teprve pak ho přijala. Třetí večer mu ukázala výpis z veřejného rejstříku. Přes nastrčenou společnost Techno Resource Plus získal Stanislav třicet procent firmy. „Snažil se dostat firmu fakticky pod kontrolu.
“ Datum změny spadalo do doby, kdy byla v Tichém břehu. Mikuláš se zeptal, kdy naposledy viděla Věru. „V den, kdy mě odvezli. Stála na chodbě s plyšovým zajícem.
Dívala se, jak mě odvádějí. Musí si myslet, že jsem ji opustila. “ Řekl jí, že ji dostane zpátky. Odpověděla bez zvýšeného hlasu: „Dostanu.
Proto tady sedím a skládám důkazy. “
Druhý den ráno proběhlo první vyšetření. Po něm Drahomíra řekla, že psychiatrička doporučila toxikologické vyšetření vlasů. „U některých látek se dá expozice zpětně posoudit.
“ Cestou zpátky se ho zeptala na jeho život. Řekl jí o rozvodu, o práci. „Já pořád pracoval. Ona pořád čekala, že to jednou přestane být můj hlavní způsob života.
Ani jeden z nás nebyl padouch. Jen jsme si představovali budoucnost jinak. “
Večer přišla zpráva, že Stanislav už ví o právních krocích. Jeho advokáti zjišťují, kde se pohybuje.
Mikuláš posunul liberecké vyšetření na zítřek. Drahomíra se ho zeptala, jestli pro ni nechce začít mít problémy. „Jestli ano, odejdu. “ Nebyla to zdvořilost.
Byla připravená odejít. Řekl jí, že nikdy neřekl, že má odejít. Zavolal do Liberce. Ráno v půlce cesty zavolal Vít.
Legalizaci podpisu provedl notář David Langer. Měl v minulosti jeden kárný postih kvůli nedostatečnému ověření totožnosti. Na plné moci bylo jako místo podpisu uvedeno Žižkov. Drahomíra řekla, že toho dne byla v Brně-Bystrci.
„Jestli plná moc tvrdí, že jsem ji podepsala na Žižkově, zatímco dokážu, že jsem Brno neopustila, jedno z toho nemůže být pravda. “ Vít řekl, že tohle potřebují. Liberecké pracoviště vedl Miloš Skála, muž kolem pětapadesáti, který mluvil pomalu a pečlivě. Vyšetření mělo zabrat většinu dne.
Mikuláš rezervoval dva hotelové pokoje. Drahomíra byla v ordinaci téměř celý den. Večer u večeře řekla, že se jí doktor ptal na sebevražedné myšlenky. „V Tichém břehu se mě na to nikdo nezeptal.
Vlastně se mě skoro nikdo nezeptal na nic. “ Vzpomněla si na mladého sanitáře jménem Miloslav, který jí jednou řekl: „Vy nevypadáte jako lidé, kteří tu obvykle bývají. “ Neznala příjmení. V noci přišla zpráva od Víta.
Ověřená kopie plné moci dorazila. Místo podpisu a datum legalizace se neshodovaly s pohybem Drahomíry. Druhý den vyšetření skončilo. Miloš Skála řekl: „Při vyšetření nevidím známky psychotické poruchy.
Myšlení je souvislé, orientace zachovaná. Jsou patrné následky dlouhodobého stresu. “ Písemný závěr slíbil do tří dnů. Drahomíra hned zavolala Vítovi a popsala sanitáře.
Vít řekl, že to zatím nestačí. A pak dodal: „A mám ještě jednu věc. Prošel jsem podklady k tomu třicetiprocentnímu podílu. Společnost Techno Resource Plus vznikla před osmi měsíci.
Jednatelem je Oldřich Čermák, člověk, který předtím neřídil nic podobného. Kontaktní adresa vede na jednopokojový byt ve Vysočanech. “ Řekl, že Mikulášovi večer zavolá zvlášť. Drahomíra řekla, že ji Vít chce varovat.
„Chce vám říct, že Stanislav není provinční podvodník. Má kontakty, možná na státním zastupitelství, možná u soudu. A že byste si měl rozmyslet, kam až jste ochotný se mnou dojít. “ Mikuláš odpověděl, že občas staví i tam, kde ostatní řeknou, že je pozemek příliš komplikovaný.
Večer Vít řekl, že Stanislav má skutečnou vazbu na jednoho soudce z Prahy. „To samo o sobě nic neznamená. A nebudu tvrdit nic, co nemáme podložené. “ Pak řekl, že Drahomíra potřebuje oficiální doručovací adresu a nové doklady.
„Chceš uvést můj dům? “ zeptal se Mikuláš. „Ano, jako doručovací adresu. Nic víc.
“ A pak Vít řekl, že mu odpoledne zavolal muž z neznámého čísla. „Pletete se do rodinné záležitosti, která se vás netýká. Doporučujeme vám ustoupit, dokud je to ještě vaše vlastní rozhodnutí. “ Vít hovor ukončil.
„Od téhle chvíle si budu každý neobvyklý kontakt evidovat. Drahomíře to zatím neříkej. Ne proto, že by to nezvládla, ale protože s tím dnes nemůže nic udělat a v noci by jí to vzalo spánek. “
Druhý den na úřadě vyřizovali doručovací adresu a nový občanský průkaz.
Mikuláš si všiml auta, které stálo na protější straně. Když odjeli, odlepilo se od obrubníku. Odbočil do bočních ulic, objel blok, auto zmizelo. Večer napsal Vítovi: „Myslím, že nás někdo sleduje.
“ Odpověď přišla okamžitě: „Mám stejné podezření. Musíme přidat. “
Třetí vyšetření přesunuli do Prahy. Menší riziko, méně nápadné.
Jeli vlakem, obyčejnými jízdenkami. Drahomíra celou cestu prospala. Druhý den vyšetřoval Zbyněk Souček, starší profesor s mezinárodní zkušeností. Večer prvního dne zavolal Vít.
„Našel jsem ho. Miloslav Kolář. Je mu čtyřiadvacet. Z Tichého břehu odešel před třemi týdny, teď je u matky v Karlových Varech.
Mluvil jsem s ním. Má strach, ale začal mluvit. Potvrzuje pravidelné podávání haloperidolu a další tlumivé medikace. V některých dnech dávky přibližně dvojnásobné oproti režimu.
A našel jsem dokument, interní pokyn. Stálo v něm, že pacientka nemá být schopná vést před cizími lidmi souvislý rozhovor. “
Drahomíra stála u okna. Tu větu slyšela.
„Stanislav to buď napsal, nebo někomu řekl, aby to napsal. “ Sedm let spolu žili a pracovali. „Pořád nevím, ve kterém okamžiku přestal být člověkem. Nebo jestli jím vůbec někdy byl.
“ Neplakala. Jen v jejím hlase bylo poprvé slyšet něco, co tam předtím nebylo. Vít vysvětlil, co Miloslav potřebuje: vlastního advokáta, bezpečné ubytování, pocit, že nezůstane sám. Počítal až dvě stě tisíc korun.
„Neplatíme mu za výpověď. To by bylo nepřípustné. Hradíme podmínky, aby mohl vypovídat bez existenčního nátlaku. “ Mikuláš se nerozmýšlel.
Přišel závěr z Liberce. Miloš Skála napsal, že vyšetření neprokázalo známky psychotického onemocnění ani stav, který by odůvodňoval nedobrovolnou hospitalizaci. Hradecký závěr byl hotový. Zbýval jen Souček.
Drahomíra vyslovila jméno své dcery. „Věra. “ Nic víc neřekla. Odpoledne zavolala na OSPOD.
Pracovnice se neptala na hodnotu firmy ani na viníka. Ptala se, kde by Věra spala, kdo by ji vodil do školy, jestli umí oddělit spor od vztahu dítěte k otci. Drahomíra odpověděla: „Nechci z Věry dělat posla mezi námi. Potřebuju ale, aby věděla, že jsem nezmizela dobrovolně.
“ Po hovoru řekla: „Poprvé se mě někdo zeptal, jak bude vypadat její ráno. “
Třetí posudek přišel přesně za tři dny. Tři nezávislá pracoviště, tři různí odborníci. Žádný z nich nepotvrdil psychotickou poruchu.
Ve čtvrtek se v kanceláři objevil Miloslav Kolář. Hubený mladý muž, pomačkaný svetr, kruhy pod očima. Drahomíra si sedla naproti němu. Řekl, že ho mrzí, že jí nesplnil prosbu a neřekl dceři, že je naživu.
Odpověděla: „Teď jste tady. To je pro mě v tuhle chvíli důležitější. “
Miloslav potvrdil haloperidol v dvojnásobných dávkách, interní pokyn o udržení v útlumu a telefonát, při kterém vedoucí zařízení Rostislav Gregor řekl: „Nesmí vypadat normálně, dokud nebude dokončené vyřízení. “ A proč z kliniky odešel?
Zeptal se, proč za pacientkou nepřichází jediný příbuzný. „Gregor řekl, že se mě to netýká. Asi za týden si mě zavolali a doporučili mi podat výpověď sám. “ Po odchodu mu volal mužský hlas bez jména.
„Řekl, že zatím nemám problém s policií. “ Číslo si uložil. Vít vysvětlil plán. Návrhy se rozdělí tam, kde to proces vyžaduje.
Napadnou závěry, na jejichž základě byla Drahomíra držena. Budou řešit plnou moc a převod podílu. A rodinný návrh kvůli Věře. „Musíte ale počítat s reakcí.
Stanislav má schopné advokáty. Pokusí se rozebrat Miloslavovu důvěryhodnost. Budou tvrdit, že vás někdo ovlivnil. “ Drahomíra se zeptala, jak dlouho to může trvat.
„Tři, čtyři měsíce. U hlavního sporu klidně. U dítěte budu tlačit na rychlejší řešení. Soud může poměry prozatímně upravit dřív, než skončí celý spor.
“ Drahomíra řekla: „Věra čeká. Dva měsíce jsou pro šestileté dítě strašně dlouhé. “
Po odchodu Miloslava řekl Vít, že sledování domu nepřestalo. Dvě registrační značky, u jedné firemní karta soukromé bezpečnostní agentury z Prahy.
„Nemáme důkaz, kdo si pohyb objednal. Ale Stanislav ví, kde je. “ Cestou domů Drahomíra řekla: „Takže vám přidělávám problém už tím, že tu spím. “ Odpověděl: „Problémy mi přiděláváte už týden a půl.
“ Před domem se zastavila. „Až tohle jednou skončí, chci, abyste poznal Věru. “ Odpověděl bez váhání: „Jestli si to budete přát, budu. “
V pátek v deset dopoledne podal Vít první návrhy.
V jedenáct zavolali Stanislavovi advokáti. Nabídli mimosoudní dohodu, finanční vyrovnání. Drahomíra odmítla dřív, než Vít stačil říct částku. Když se jí Mikuláš zeptal, jestli toho nebude litovat, odpověděla: „Stanislav nabízí peníze.
Já chci Věru. “
Tři dny před jednáním Stanislav podal žalobu přímo proti Mikulášovi. Tvrdil, že Drahomíru vědomě ukrýval, ovlivňoval a bránil doporučené psychiatrické péči. Vít řekl: „Věcně je to absurdní.
Procesně je to podání, na které se musí reagovat. Potřebuje vedle hlavní věci vytvořit druhý problém. A doufá, že tě to přiměje couvnout. “ A pak Vít řekl, že Miloslav začíná couvat.
Někdo zavolal jeho matce. „Jen jí sdělili, že se syn zapletl do vážné věci. “ Miloslav napsal, že si není jistý, jestli to zvládne. Mikuláš řekl Drahomíře všechno.
Chvíli mlčela. Pak řekla: „Dejte mi jeho číslo. Chci mu volat. Sama.
Je to moje věc. Moje dítě, můj život. Vy jste pro mě udělal víc, než bych od cizího člověka čekala. Ale ten telefonát nemůžete vést místo mě.
“ Zavřela se v pokoji. Za dvacet minut se vrátila. „Přijde. “ Řekla mu, co Miloslavovi řekla: že telefonát jeho matce nebyl náhoda, že se musí rozhodnout sám, a že jeho výpověď není jen její soukromá bitva.
Je i o tom, jestli může někdo udělat člověku něco podobného a spoléhat, že všichni budou mlčet. Nejdřív řekl, že si to promyslí. Za deset minut zavolal zpátky. Řekl, že přijde.
Miloslav dorazil do Hradce Králové a doplnil výpověď o konkrétní dny, časy a dávky. Večer před jednáním seděli všichni tři v kuchyni. Vít procházel průběh dne jako operaci. Stanislav přijde se dvěma advokáty a psychiatrem.
První útok půjde proti metodice. „Budou tvrdit, že dnešní nález nemůže rekonstruovat tehdejší akutní stav. “ Odpověď: „Nestavíme věc na jednom posudku. Předkládáme řetězec, jehož články do sebe zapadají.
“ A když přijdou na Miloslava? „Až začnou tvrdit, že mluví pod tlakem nebo kvůli penězům, ukážeme, kde se skutečný tlak objevil. Máme telefon, číslo, ze kterého kontaktovali jeho matku. A výpis z historie volání.
A oznámení na policii. “ Vít se zeptal Drahomíry, jak odpoví, proč nešla rovnou na policii. Odpověděla přesně, co si ujasnili. „Netvrdím, že policie jako instituce stojí na jeho straně.
Tvrdím, že jsem měla rozumný důvod bát se, že se informace dostane ke Stanislavovi dřív, než budu mít vlastní právní ochranu. “ Vít přikývl: „Přesně tak. Klidně a bez obvinění konkrétních lidí. “
Když Vít odešel, Drahomíra stála u dřezu.
Zeptala se, jestli má strach. Odpověděl: „Spíš jsem naštvaný. “ „To není špatné. Já taky.
Mě ten vztek aspoň připomíná, že tohle pořád považuju za nepřijatelné. Horší by bylo, kdybych si na to začala zvykat. “
Ráno v soudní budově čekal Vít u vchodu. „Stanislav už je uvnitř.
Přišel se dvěma advokáty a psychiatrem. Miloslav čeká na druhé straně chodby. Požádal jsem ho, aby vstoupil, až ho zavolají. “ Drahomíra měla tmavé kalhoty a bílou košili.
Chtěla vypadat jen jako člověk, který umí přijít včas a odpovědět na otázku bez cizí pomoci. Vešli do síně. Stanislav seděl u protějšího stolu. Díval se na ni, jako by sledoval nepříjemnou administrativní položku.
Drahomíra mu pohled neopětovala. Petra Janoušková přišla přesně v deset. Drobná žena s brýlemi. Vymezila, co se projednává: použitelnost plné moci, návrh na ochranu podílu a související skutkové otázky.
Vít mluvil čtyřicet minut. Začal třemi posudky, pak plnou mocí a rozporem mezi místem podpisu a pohybem Drahomíry. Pak informacemi o Techno Resource Plus. Nakonec shrnul Miloslavovu výpověď.
Protistrana napadla metodiku posudků a nezávislost svědka, jehož právní zastoupení hradí „osoba stojící na straně žalobkyně“. Soudkyně se zeptala, kdo financuje právní ochranu. Vít odpověděl: „Mikuláš Cihlář. Ve spise jsou smlouvy i doklady o platbách.
Nejde o odměnu za svědectví. Hrazené je právní zastoupení a ochrana svědka. “
Psychiatr Dominik Holeček přednesl opatrný závěr, že původní symptomy mohly odůvodňovat rychlé posouzení. Vít se zeptal: „Kdo ty symptomy do podkladů zapsal?
“ Psychiatr odpověděl, že jsou zaznamenané v původním doporučení. „Na to jsem se neptal, kdo je popsal. Navrhuji pracovat s originálem a přesně určit, kdo do něj symptomy zapsal. Právě původ těchto tvrzení je zásadní.
“
Zavolali Miloslava. Výslech trval dlouho. Advokát se ho snažil dostat do rozporu, dvakrát se ptal na stejné dávky jinými slovy. Miloslav odpověděl: „Dva roky jsem studoval zdravotnického záchranáře.
Studium jsem nedokončil. Netvrdím soudu, jakou léčbu měl předepsat lékař. Popisuju, co bylo v medikačních záznamech a v jakém stavu pacientka byla. “ Když přišla otázka na financování, řekl: „Platí moji právní ochranu, ne moje odpovědi.
A jestli chcete mluvit o nátlaku, ten přicházel odjinud. “ Vytáhl telefon. „V historii hovorů mojí matky je ten telefonát. Volali jí čtyři dny před dnešním jednáním.
“ Vít předložil výpis z historie volání, oznámení na policii a záznam vozidla s firemní kartou agentury. Soudkyně řekla, že podklady budou provedeny jako důkaz. Miloslav se nepatrně narovnal. Po přestávce vypovídala Drahomíra.
Advokát vedl otázky ostře. Odpovídala stručně, přesně, nepřidávala nic navíc. Na otázku, proč nešla na policii, zopakovala přesně to, co si ujasnila s Vítem. Ve dvě třicet soudkyně přerušila jednání.
Čekali čtyřicet minut. Po návratu soudkyně řekla, že plná moc nemůže v projednávaném rozsahu obstát jako spolehlivý právní základ. Rozpor mezi místem podpisu, datem legalizace a pohybem Drahomíry nebyl věrohodně vysvětlen. A předběžně zakázala nakládat s napadeným podílem.
Když odešla, Vítovi zavibroval telefon. Dvě nové písemnosti. Z detenčního řízení: soud vyslovil, že pro další držení Drahomíry bez souhlasu nebyly doložené zákonné podmínky. A z Prahy: opatrovnický soud prozatímně upravil péči tak, že Věra měla být u Drahomíry.
Předání bylo naplánované na zítřek. Vít připomněl, že Mikulášova vlastní žaloba běží dál. Mikuláš kývl. Drahomíra seděla bez hnutí.
Pak řekla: „Zítra. “
Cestou ven Vít řekl: „Po předání počítejte s tím, že Věra nemusí reagovat, jak si představujete. Může se vás držet, může se zlobit, může se ptát na otce. Nic z toho nebude znamenat, že jste něco pokazila.
“ Drahomíra přikývla: „Nebudu po ní chtít, aby mi usnadnila návrat. “ Na schodech k autu natáhla ruku a na několik okamžiků se dotkla jeho dlaně. Pak ji stáhla. „Děkuju.
“ Kývl. Víc by znělo jako připravená řeč. Sedl si za volant. Myslel na zítřek, na šestiletou holčičku, která přijede z Prahy a možná pořád svírá šedého plyšového zajíce, jako v den, kdy před jejíma očima odvedli matku.
A uvědomil si, že Věru opravdu chce poznat. Vrátila se mu první noc. Bílá silnice, tmavá postava ve světlech a jeden detail, který mu tehdy nedal pokoj. Drahomíra neuhýbala, jako by už neměla sílu zachraňovat samu sebe.
Nezastavil proto, aby si o sobě mohl myslet něco lepšího. Ani neměl plán. Jen sešlápl brzdu, otevřel okno a zeptal se, kam jde. Na té první noci nebylo nic hrdinského.
Byl tam jen další kilometr zasněžené silnice a okamžik, kdy místo toho, aby pokračoval, zastavil.
