Přesně před třemi lety Tadeáš Krejčí zmizel. A právě dnes na ni u hodinové věže čekal jiný muž. Romana Konečná šla přes prostranství před nádražím a připadalo jí nechutné, že výročí zmizení a schůzka s Karlem Dostálem padly na stejné ráno. Tadeáš byl jednoho dne doma a druhý už ne.
Bez varování, bez rozhovoru, téměř bez vysvětlení. Papírek, který po něm zůstal na kuchyňském stole, nic neobjasnil. Naopak z obyčejného listu udělal předmět, k němuž se v duchu vracela celé roky, protože v něm pořád hledala větu, která tam nebyla. Měla se na něj zlobit a zlobila se.
Jenže vedle zlosti přežil i stesk, mnohem méně rozumný a mnohem vytrvalejší. Pořád v sobě nechávala místo člověku, který si podle všeho právo na čekání sám zrušil. Teď měla za sebou služební cestu a téměř deset dní v cizím velkém městě. K hodinové věži zbývalo jen pár minut chůze.
Tam čekal Karel Dostál. Pozorný, vytrvalý a přesvědčený, že tentokrát už mezi nimi nestojí nic podstatného. Romana při každém kroku cítila, že Karlovu jistotu nesdílí. Telefon měla v kapse a ani jednou nezavibroval.
Přesto ho na okamžik nahmatala přes látku kabátu, jako by se starý zvyk čekat na jedinou zprávu uměl ozvat i po třech letech. Karlův zájem začal dávno předtím, ještě v době, kdy byla Tadeášovou ženou a jejich manželství zvenčí nevypadalo jako něco, co by se mohlo rozpadnout. Tehdy jí Karlova pozornost lichotila a současně ji zneklidňovala. Po třech letech samoty se ten rozpor vrátil v jiné podobě.
Část z ní chtěla konečně přestat čekat. Druhá se při každém kroku k věži bránila. Stačilo pomyslet na Tadeáše a vracely se dny, kdy dokázala celé hodiny sedět a plakat, dokud jí nebolelo celé tělo. Tři roky tu bolest otupily, ne však vyřešily.
A právě proto se její mysl vrátila k jednomu dávnému květnovému večeru. Ten večer před lety šla z práce pěšky. Květen byl v plném proudu. Podél ulic kvetly šeříky i střemchy a jejich vůně se mísila s teplým vzduchem.
Právě takové dny Romana milovala. Město se zbavovalo posledního zimního šera a ona měla pocit, že spolu s ním odkládá i vlastní únavu. Navíc si toho večera připadala hezká. Nové šaty jí seděly lépe, než čekala.
Následující den jí čekalo volno. Kamarádka měla narozeniny a chystal se veselý víkend. Práce Romaně nedávala mnoho důvodů ke stížnostem. Univerzitu měla za sebou necelý rok a pracovala jako ekonomka ve firmě zaměřené na montáž plastových oken.
Výplata nebyla nijak oslnivá, ale získávala praxi. Na další zaměstnání bude času dost. Jedinou kaňkou na té náladě byl Karel Dostál. Byl přibližně o pět či šest let starší a do jejich firmy přijížděl za partnerskou společnost.
Jeho návštěvy měly téměř vždy stejný průběh. Prošel kolem jejího stolu, zamířil za ředitelem a spolu dlouho probírali pracovní věci. Zpočátku Karel nic neřekl. Díval se jen o několik vteřin déle, než bývá běžné.
Romana nemusela mít mnoho zkušeností, aby poznala zájem muže, kterého zaujala nová zaměstnankyně. Nikdy nepřekročil hranici slušnosti. Žádnou poznámku si nedovolil, ale jeho pohled byl výmluvnější než slova. Karel byl úspěšný, působil jistě a vzhledem rozhodně nezaostával.
Romaně však připadal až příliš dokonale upravený. Péče o vzhled sama o sobě nevadila, ale u Karla působila skoro jako každodenní úkol, který nesmí dopadnout jinak než bezchybně. Občas jí připomínal figurínu, na níž se nic nikdy neposune z místa. Vadilo jí také, jak zachází s lidmi, které nepovažoval za sobě rovné.
Uklízečka ho zdravívala pokaždé, když se potkali. On kolem ní často prošel, jako by nic neslyšel. Vedle ředitele se uměl usmívat, ale opatro níž dokázal působit jako někdo, komu ostatní jen překážejí. Přesto Romana jednoho dne zastavil právě na chodbě kancelářské budovy.
Byli tam sami. V tu chvíli pocítila známé sevření v hrudi. „Romano, počkej. Potřeboval bych s tebou něco probrat.
Můžu? “
„Můžeš. “
„Dobře. Na chodbě se mi to říká dost hloupě.
Mohl bych tě po práci někam vzít. “
Romana bez dlouhého přemýšlení zavrtěla hlavou. Sednout si rovnou do jeho auta a odjet někam o samotě jí připadalo příliš. „Jasně, to jsem uspěchal.
Tak bez okolků. Líbíš se mi, Románo, už nějakou dobu. Asi sis toho všimla, protože v tomhle nejsem zrovna mistr. “
Přikývla.
Přímé přiznání ji i tak zaskočilo. „Nejde jen o to, že jsi hezká. Hezkých žen potká člověk spoustu. Ty máš něco, kvůli čemu se za tebou podívám znovu.
Jestli bys chtěla, mohli bychom se poznat i jinak než tady mezi kancelářemi. Můžu ti večer napsat. Nemusíš mi odpovídat teď. “
Z druhého konce chodby se ozvaly kroky.
Karel se na Romanu ještě jednou podíval, tentokrát bez své obvyklé jistoty. Pak ustoupil stranou. Při loučení jí konečky prstů lehce přejel po rameni. Zpráva přišla skoro hned.
Pár obyčejných vět, nic nátlakového. Romana mu odepsala. Z několika zpráv se stal delší rozhovor a brzy si psali pravidelně. Rozhodla se, že mu dá šanci.
Stačil však jeden společný večer, aby přestala pochybovat. S Karlem by žít nechtěla. Od začátku seděla napjatá, jako by čekala, kdy bude moci konečně vstát. Karel její nepohodu nepostřehl.
Vyprávěl dlouze, s chutí a především o věcech, které zajímaly jeho samotného. Nepěkně se vyjadřoval o lidech, které označoval za své známé. Nevynechal ani ředitele Romaniny firmy, přestože právě s ním se v kanceláři tvářil skoro přátelsky. Pak to byl jeho zvyk rozhodnout dřív, než se druhého vůbec zeptá.
V restauraci objednal, jako by přesně věděl, co jí bude chutnat. Směr procházky určil bez jediné otázky. Když došli k jejímu domu, Karel se k ní naklonil. Romana okamžitě uhnula stranou.
„Promiň. “
Dívala se na něj přímo a doufala, že tentokrát nebude třeba nic vysvětlovat. Jenže v Karlově tváři nezahlédla pochopení, spíš překvapení nad tím, že se věci nevyvíjejí podle očekávání. „To je v pořádku.
Je brzy. Počkám. Není důvod něco hnát. “
Na povrchu zněla jeho věta ohleduplně, ale Romaně se po ní spíš stáhl žaludek.
Její úhybný pohyb Karel nevzal jako odpověď. Uložil si ho jen jako překážku, kterou lze časem obejít. Doma mu napsala jasně, že z její strany pokračování nebude. Odpověď dorazila až za hodinu.
„Dobře. “
Jediné slovo. Romana nevěděla, co si z něj má odnést. Celý následující týden Karel nepřijel.
Pak se jeho auto znovu objevilo na parkovišti. Romana se před ním schovala do archivu ve třetím patře, dokud z okna neviděla, že odjel. Ještě než opustila patro, otevřela si pracovní nabídky. Pokud ji každá jeho návštěva donutí hledat úkryt, dlouho to nevydrží.
Večer ale zjistila, že Karel neodjel tak daleko, jak si myslela. Auto nechal stranou za vjezdem do areálu a čekal venku. „Romano, ahoj. Snažil jsem se to pustit z hlavy.
Říkal jsem si, že na tebe přestanu myslet. Nejde mi to. Udělal jsem něco. Řekni mi aspoň, co ti na tom večeru vadilo.
“
Romana zavrtěla hlavou. Jak mu měla vysvětlit, že jí vadil celý způsob, jak jí zabíral prostor, rozhodoval a očekával, že ostatní půjdou za ním? Hledala větu, která by ho zastavila bez dalšího vysvětlování, a pak jí z úst vyšlo něco úplně jiného. „Někoho mám.
Nejsem volná. Promiň. “
Karel se zarazil. „Cože?
Tak proč jsi se mnou šla ven? Proč jsi to neřekla hned? “
Romana cítila, jak se do jedné lži musí okamžitě opřít další. „Byli jsme rozhádaní.
Teď jsme se dali znovu dohromady a mně došlo, že právě s ním chci být. Není to tvoje vina. Mrzí mě, že jsem to nevyřešila dřív. “
Nečekala na odpověď.
Otočila se a odešla tak rychle, že se musela hlídat, aby se nerozběhla. Věděla, že lhát nebylo správné. Přesto se jí s každým krokem ulevovalo. Karel neměl důvod přesvědčovat.
Byla zadaná. Tečka. Když telefon o několik minut později zazvonil, volala kamarádka, aby si potvrdila zítřejší oslavu. Romana se těšila, že na chvíli vypadne z města a přestane přemýšlet o Karlovi.
Z vlastních úvah ji vytrhl vysoký dětský hlas. „Pomůžete mi, prosím? “
Romana se otočila. Kousek od ní stála holčička.
Mohlo jí být kolem osmi. Jeden cop měla napůl rozpletený, na nose i tvářích šmouhy od prachu. Mluvila tak rychle, že se jí slova pletla. „Co se stalo?
“
„Je tam můj bratr. “
Ukázala přes rameno k opuštěným dvorům nedaleko historického centra. Romana se dál nevyptávala. Následovala ji, protáhla se dírou v plotě a po několika desítkách kroků se zastavila u vysokého topolu.
Tam dívka zaklonila hlavu. Romana chvíli neviděla nic než větve. Teprve pak rozeznala chlapce, snad devítiletého nebo desetiletého, přitisknutého ke kmeni vysoko nad zemí. Rukama i nohama svíral, čeho se dalo, a ani se nepohnul.
„Radomír Knotek tam vylezl kvůli sázce. Kluci tvrdili, že to nezvládne, a on říkal, že je obratný jako opice a ničeho se nebojí. Chtěl se dostat až nahoru, aby viděl náš dům. Jenže dolů už nemůže.
Ostatní kluci odešli, protože museli domů. On tam zůstal. “
Romana zvedla ruce k ústům. „Radomíre, slyšíš mě?
Jak ti je? “
„Dobrý. Jen si odpočinu a pak slezu. “
Výška jí došla až teď.
Chlapec seděl přibližně tam, kde by u domu bylo páté nebo šesté patro. Jediný špatný pohyb by mohl mít strašné následky. „Nikam nelez. Drž se a nehýbej se.
My něco vymyslíme. “
Rozhlédla se kolem sebe. Nejrozumnější bylo zavolat hasiče, jenže i rychlý příjezd znamenal další minuty. Z výšky ten ruch Radomír nejspíš viděl úplně jinak.
Romanin pohled se v jednu chvíli zachytil o mladého muže na chodníku. Štíhlý, šedé pomačkané tričko, modré džíny. Tenisky už něco pamatovaly. On zpomalil.
Nejdřív se podíval na Romanu, potom na holčičku a nakonec k plotu. „Je něco špatně? “ zavolal. Romana místo odpovědi zavrtěla hlavou a ukázala směrem ke stromu.
Mladík neváhal. Protáhl se plotem a za okamžik stál vedle nich. „Ten kluk. “
Muž zaklonil hlavu a tiše hvízdl.
„No teda, kamaráde, slyšíš mě? Držíš se? “
„Jo, jen mě bolí ruce. “
Na posledních slovech Radomírův hlas přeskočil.
„Vydrž ještě chvíli. Dostaneme tě dolů. “
Pak se chytil nejnižší větve. Romana na něj nechápavě pohlédla.
„Neměli bychom radši zavolat hasiče? Je strašně vysoko. “
„Je to strom. Jako kluk jsem lezl po horších.
“
A vyrazil vzhůru. Romana čekala, že se jí strach ještě zhorší. Stalo se něco opačného. Mladík se pohyboval bez zbytečných gest.
Pokaždé si nejdřív našel oporu a teprve potom přenesl váhu. Byl lehký, jistý a překvapivě obratný. Tomu neznámému muži věřila. Dostal se téměř k Radomírovi.
Romana zespodu nezaslechla jednotlivá slova, jen viděla, že mu něco trpělivě vysvětluje. Chlapec několikrát přikývl. Pak se muž otočil směrem dolů a začala část, která Romaně připadala mnohem horší než výstup. Lezl první.
Pokaždé ukázal Radomírovi, kam položit chodidlo a které větve se chytit. Když chlapec zaváhal, zůstal na místě a čekal. Když oba konečně seskočili z poslední nízké větve na zem, Romana vydechla tak prudce, až se jí zatočila hlava. „Tak co, Horolezče?
Zem je docela dobrá věc, viď? A na tenhle topol už příště zapomeň. Je starý, část větví je suchá. Nemuselo by to dopadnout takhle.
“
„Už tam nevylezu,“ řekl Radomír. Holčička radostí vykřikla, vrhla se na bratra a objala ho kolem krku. Sourozenci se chytili za ruce a rozběhli se k díře v plotě. Ani jeden se neohlédl.
Po chvíli zůstali u topolu sami. Mladík se představil jako první:
„Tadeáš Krejčí. A vy? “
„Romana Konečná.
“
„Pěkné jméno. “
„Úplně normální. “
„Mně zní nenormálně. “
Romana se pousmála.
„A vy jste tedy nenormální? “
„Možná trochu. “
Tadeáš kývl směrem k ulici. „Nechcete se projít?
“
Romana se rozhlédla po opuštěném dvoře, potom zpět k němu. „Proč vlastně ne? “
Už během první společné procházky zjistila, že vedle Tadeáše nepotřebuje nic předstírat. Mluvili, pak na chvíli oba zmlkli a ani ticho nebylo nepříjemné.
Když se večer chýlil ke konci, přistihla se, že by ho nejraději ještě o kus prodloužila. Telefonní čísla si samozřejmě vyměnili ještě před rozloučením. Tadeáš se postupně stal člověkem, bez něhož si neuměla představit běžný den. Byl pozorný v drobnostech, nejen ve velkých gestech.
Poznal, kdy chce mluvit a kdy potřebuje klid. Vedle něj se Romana cítila v bezpečí. Tadeáš pocházel z vesnice. Do města se přestěhoval kvůli studiu informatiky, která měla v oboru dobrou pověst.
Po škole nastoupil do místní technologické firmy, ale po čase zjistil, že mu pevně daný způsob práce nevyhovuje. Začal pracovat na volné noze. Postupně si mohl vybírat, co přijme. Netrvalo dlouho a Romaniny věci se v jeho bytě začaly objevovat.
Nakonec se k němu přestěhovala. Kamarádky jí varovaly, že rande je jedna věc a společný život druhá. Romana jejich poznámky brala s úsměvem. S Tadeášem jí vyhovovaly právě ty obyčejné věci.
Usínat vedle něj, ráno se potkat v kuchyni, strávit večer doma bez programu. S Tadeášem se vzali asi půl roku po seznámení. Okolí jim říkalo, že se skoro neznají, ale jim rychlost nepřipadala jako problém. Mluvili i o dětech.
Oba chtěli nejdřív dokončit několik důležitých pracovních věcí. Romana měla vlastní cíl: než odejde na mateřskou, chtěla se posunout na vedoucí pozici. Proto si zpočátku ani nevšimla, že se doma mění atmosféra. Byli manželé tři roky a Romana dobře znala Tadeášův pracovní režim, když dostal obtížnou zakázku.
Dokázal se na několik dní uzavřít do úkolu tak dokonale, že okolní svět téměř přestal existovat. Obvykle se to zlomilo ve chvíli, kdy projekt dostal jasný tvar. Jenže tentokrát se nic nevracelo do normálu. Tadeášova vážnost se s každým dnem prohlubovala.
Seděl s Romanou u jednoho stolu, spal vedle ní, ale stále častěji měla pocit, že skutečně přítomná je jen jeho postava. K tomu přibyly služební cesty. Během krátkého období několikrát odjel na pár dnů, někdy skoro na týden. Nejdřív se zeptala jednou, potom počkala na večer, kdy vypadal méně vyčerpaně.
Výsledek byl pokaždé stejný. „Všechno je v pořádku,“ uzavíral to. Čím častěji tu větu slyšela, tím méně zněla jako uklidnění. Jedné noci Romanu probudilo světlo pronikající škvírou dveří.
Sáhla na Tadeášovu polovinu postele. Byla prázdná. V kuchyni ho našla u okna. Telefon držel u ucha a mluvil tak potichu, že většině slov nerozuměla.
Zaslechla několik krátkých odpovědí a nakonec větu, která ji okamžitě probrala: „Ne, doma o tom nikdo neví. “
„S kým jsi mluvil? “
„S někým kvůli projektu. “
„Uprostřed noci.
“
Tadeáš si přejel dlaní přes oči. „Některé věci se bohužel neřídí hodinami. “
Romana došla ke kuchyňské lince. „Tadeáši, nepotřebuju vědět, co máš ve smlouvě.
Chci vědět, jestli se děje něco, co ti ubližuje. “
„Jsem v pořádku. “
„Nejsi. “
Tadeáš obrátil oči k oknu.
Po chvíli řekl: „Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat. “
„Do čeho mě nechceš zatahovat? “
Tadeáš sevřel rty. „Řekl jsem to blbě.
“
„Ne, řekl jsi to tak, jak ti to napadlo. “
Přiblížil se o krok. „Ještě chvíli mi prostě věř. “
V ruce svíral telefon tak pevně, až mu na kloubech zbělela kůže.
Nezapřel, neřekl, že přehání. Jen požádal, aby se dál neptala. A právě v té chvíli zjistila, že důvěra, kterou považovala za samozřejmost, se může změnit v něco namáhavého. „Kolik času je podle tebe chvíle?
“
Tadeáš neodpověděl. Telefon mu v ruce zavibroval, podíval se na displej a tvář mu stuhla. „Musím to vzít. “
Vrátila se do ložnice, ale spánek už nepřišel.
Ráno našla v kuchyni hrnek s trochou studeného čaje. Všechno kolem ní bylo na svém místě. Jen Tadeáš jakoby pomalu přestával být součástí stejného života. Poprvé od chvíle, kdy se poznali, cítila, že ji k sobě nepouští.
Jednou večer seděli u večeře. Tadeáš jídlo téměř nejedl. „Dopadne to dobře. Už ses dostal z horších pracovních problémů?
“
Na rtech se mu objevil krátký unavený úsměv. „Dopadne. Jestli tohle zvládnu, tak to bude skoro zázrak. “
Romana přestala jíst.
„Tak mi řekni, co vlastně zvládáš. “
Tadeáš se okamžitě stáhl. „Nic zvláštního. “
O několik minut později změnil téma.
„Za dva dny zase odjíždím. “
„Kam tentokrát? “
„Do Harrachova a potom nejspíš do Prahy. Záleží na tom, jak se to posune.
“
Romana se chvíli dívala na jeho talíř. „Vzala bych si pár dnů volna. Mohla bych jet s tebou. Aspoň bychom byli chvíli spolu, ne?
“
Odpověď přišla příliš rychle a ostře. „Nebudu mít čas. Fakt ne. Budu jen pracovat.
“
Ráno jeho odjezdu působilo paradoxně normálně. Když Romana za sebou zavírala dveře, pořád ještě počítala s jeho návratem. Večer jí ta jistota připadala jako něco z cizího života. Když večer odemkla byt, nevítal ji Tadeášův hlas.
Na stole ležel papír. Později by nedokázala říct, kolikrát ho přečetla. Po prvním přečtení začala znovu od začátku. Pak ještě jednou.
Pokaždé hledala stejnou věc. Jedno konkrétní vysvětlení, jeden řádek, který by z těch ostatních udělal něco pochopitelného. Na papíře stálo: „Romano, odpusť mi, jinak to nejde. Nehledej mě.
Nehledej důvod u sebe a neobviňuj se. Ty za to nemůžeš. Patříš k nejdůležitějším lidem, které jsem v životě měl. Věř mi, že nedělám nic z toho lehce.
Přesto to udělat musím. Podal jsem návrh na rozvod k příslušnému okresnímu soudu. Věci, které bylo možné připravit dopředu, jsem připravil. Jsem vděčný za každý rok, který jsme spolu měli.
Žij dál. Zvládneš to. Všechno, co jsem udělal, jsem udělal kvůli tobě. Žij naplno a buď šťastná.
“
Pod poslední větou nic nebylo. Žádné místo, žádný termín, žádná odpověď na jedinou otázku, která Romaně zůstala. Nejhorší nakonec nebylo nic z toho, co Tadeáš napsal. Nejhorší bylo všechno, co mezi větami nechal prázdné.
Telefon se nehlásil. Zkusila to znovu. Potom napsala zprávu: „Napiš jen, že jsi v pořádku. “ Displej zůstal bez odpovědi.
Vyhledala kontakt na člověka, s nímž Tadeáš v poslední době pracovně mluvil. Odpovědi byly opatrné. Ano, o projektu věděl. Ne, netušil, kde Tadeáš právě je.
„Neříkal, že chce skončit? “
Na druhém konci linky se na okamžik rozhostilo ticho. „Ne, ani že odjede. Ne, nic takového mi neřekl.
“
V pracovně notebook zmizel. U zásuvky zůstalo několik kabelů. Místnost nevypadala vyklizeně. Vypadala, jako by člověk uprostřed práce na chvíli odešel.
To bylo na místnosti nejhorší. Kdyby Tadeáš plánoval nový život, proč to nechal věci takhle? Jako by se měl po víkendu vrátit. Zavolala jeho rodičům.
Jakmile uslyšela hlas Tadeášovy matky, zachvěl se jí vlastní. „Je u vás? Tadeáš? “
„Není.
Proč by měl být? “
„Protože odešel. “
Ticho na druhé straně bylo okamžité. „Jak odešel?
“
„Nevím. Právě proto volám. “
Ještě před spaním mu poslala poslední zprávu: „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Jestli máš problém nebo se bojíš vrátit, pošli mi jen tečku.
Budu vědět, že žiješ. “
Teprve tehdy si uvědomila, jak rychle se její požadavky zmenšily. Ještě ráno chtěla od manžela normální rozhovor. Večer byla připravená přijmout jediný znak jako důkaz, že je naživu.
Ani ten nepřišel. Místo jeho zprávy přišlo oznámení, že se má Romana dostavit do notářské kanceláře. Notářka v kostkovaném kostýmku rozložila před ní několik připravených listin. Vysvětlila, že Tadeáš ještě před zmizením začal připravovat kroky, aby na Romanu mohl přejít majetek, který patřil jemu.
Na jedné z listin jí padlo do očí datum z doby, kdy ještě spolu ráno normálně snídali. „Kdy tohle podepsal? “
„Začal to řešit ještě před odjezdem. “
Romana přejela prstem po podpisu.
Poznala každý tah. Písmena se mírně klonila. Konec příjmení měl Tadeáš vždycky stejně rázný. Právě ta známá podoba jí vyděsila víc než úřední formulace.
„Takže to plánoval. “
Notářka chvíli mlčela. „Jak dlouho? To vám z těchto dokumentů říct nedokážu.
“
Romana položila listinu zpět. „A když to nechci, myslíte ten převod? “
Krátce se zasmála, ale v tom zvuku nebylo nic veselého. „Myslím, že nechci, aby někdo rozebral můj život na úřední kroky a nechal mi k tomu jen hromadu papírů.
“
Notářka odložila pero. „Paní Konečná, osobní důvody vašeho manžela vám vysvětlit neumím. Ale můžu vám přesně oddělit, co už právně nastalo, co je teprve připravené a kde je potřeba váš další krok. “
Sáhla po peru, ale notářka položila dlaň vedle dokumentu.
„Jestli teď máte pocit, že nerozumíte tomu, co podepisujete, nepodepisujte nic jen proto, abyste to měla za sebou. “
„Takže můžu odejít bez podpisu? “
„Samozřejmě. Odnesete si kopie, projdete si je v klidu a případně se vrátíte s otázkami.
Moje práce není dostat z vás podpis za každou cenu. “
Romana teprve tehdy spustila ramena, která měla od příchodu do kanceláře stuhlá. Na okraji jedné kopie si napsala dvě slova: „Dnes nepodepisovat. “ Bylo to malé rozhodnutí, ale první od Tadeášova zmizení, které nebylo jen reakcí na další ránu.
Když vyšla ven, svírala desky s kopiemi tak pevně, až ji začala bolet zápěstí. Tadeáš neodešel v náhlém pohnutí. Předem se alespoň pokusil uspořádat majetkové věci. Mohla to být chladná příprava člověka, který se rozhodl začít někde jinde, ale stejně dobře to mohla být příprava člověka, který počítal s tím, že se nebude moci vrátit.
Romana nedokázala rozhodnout, která možnost je horší. V jedné ji Tadeáš opustil z vlastní vůle, v druhé se připravoval na chvíli, kdy se vrátit nebude smět nebo nebude moct. Další dny se jí slévaly. Chodila do práce, nakupovala, vařila, odpovídala na otázky.
Všechno dělala správně a přitom měla pocit, že se na sebe dívá z druhé strany skla. Zlom přišel až jednoho večera. Položila talíř na stůl a pak se bez zjevného spouštěče rozplakala. Nejdřív seděla a slzy jen tekly.
Za několik minut už byla na podlaze, křičela do polštáře, shazovala věci, které měla po ruce. Bylo to chaotické, vyčerpávající a úplně mimo její běžné chování. Začala hledat vysvětlení. Jedna možnost střídala druhou a skoro všechny se nakonec svedly k jediné: jiná žena.
Jakmile se v její hlavě usadila představa jiné ženy, začala zpětně přepisovat všechno, co poslední týdny viděla. Služební cesty, noční telefonáty, uhýbající pohledy. Tadeáš někam odjížděl s milenkou. Rozhodl se, nechal po sobě nesmyslné rozloučení a někde daleko začal znovu po boku jiné ženy.
Nakonec znovu jela za jeho rodiči. Tadeášova matka dostala vlastní vzkaz. Stejně stručný a stejně nepoužitelný jako ten Romanin. Syn jí navíc poslal větší částku peněz.
Napsal, že začíná nový život a že v něm pro lidi z toho dosavadního nezůstane místo. „Nevím, co se mezi vámi stalo, ale tohle mi nepřipadá normální. Spíš mě to děsí. “
„Mně taky.
“
Později seděli všichni tři v kuchyni. Na stole chladl čaj. Tadeášova matka si osušila tvář ubrouskem. „Tohle není on.
“
Romana zvedla oči. „Přesně to si opakuju. Kdyby chtěl pryč, nějak by nám to řekl. Kdyby se s tebou rozešel, možná by se styděl, ale mně by se ozval aspoň jednou.
“
Tadeášův otec do té chvíle skoro nepromluvil. Pak se otočil od okna. „Neměl v práci nějaký problém? “
„Nevím.
Poslední týdny byl úplně jiný. Telefonoval v noci, několikrát odjel, a jednou řekl, že z projektu už nemůže odejít. “
„Nemůže,“ zopakoval otec. Ta slova Romana zasáhla přesně do místa, které si sama pořád rozebírala.
„Ne. A právě kvůli tomu se na sebe zlobím. Přemýšlím, jestli jsem měla naléhat víc, jestli jsem neměla poznat, že je to vážnější. “
Tadeášova matka natáhla ruku přes stůl a zakryla Romaniny prsty vlastní dlaní.
„Jestli před tebou něco schovával, tak chtěl, abys to nevěděla. Žila jsi s ním. Kdyby to bylo vidět, kdo jiný by si toho všiml? “
Poprvé Romana připustila, že odpovědnost za Tadeášovo tajemství nemusí ležet na ní.
Čím déle o tom mluvili, tím divnější jim přišel zákaz ho hledat. Člověk, který se chce zbavit manželky, jí obvykle nepíše, že jí miluje. Člověk, který odchází za lepším životem, nemusí prosit všechny kolem, aby se po něm nepídili. Tadeáš psal, jako by ho odchod bolel, jako by nedělal něco, po čem touží, ale něco, co považuje za nutné.
Jenže pak přišel večer, kdy se Romaně vybavil jeho telefon, služební cesta a unavený pohled. A neznámá žena byla zpátky. S ní i žárlivost, vztek a bezmoc. Představa milenky jí postupně bolela méně a někdy si dokonce přála, aby byla pravdivá, protože alternativa se jí zdála horší.
Co když mu hrozí něco skutečného? Pak se neznámá žena stávala téměř milosrdnou možností. Jen ať je naživu, hlavně ať je v bezpečí. Kalendář se mezitím posouval dál.
Romana nakonec dostala pozici vedoucí oddělení. Kdysi si ten okamžik představovala jako velkou osobní výhru. Když skutečně přišel, radost byla mnohem tišší. Přesto ji nechtěla sama zakázat.
Povýšení však nečekalo v poklidné době. Krátce po převzetí oddělení se začala komplikovat zakázka s velmi těsným termínem. Jeden důležitý podklad dorazil pozdě. V rozpočtu se objevila nesrovnalost.
Na stole měla několik vytištěných podkladů. Na monitoru tři téměř stejné verze souboru. Dva soubory měly téměř stejný název a lišily se jedinou příponou. Stačilo otevřít špatný a další hodina práce by mohla stát na chybných vstupech.
Romana proto zakázala cokoli odeslat, dokud nebude jasné, která verze je skutečně poslední. „Stop. Nejdřív zjistíme, která verze obsahuje správné vstupy. Dokud to nevíme, nikdo nic neposílá.
“
Jeden z kolegů se ošíval. „Jenže klient už čeká. “
„Právě proto mu nepošleme první soubor, který nám přijde pod ruku. “
Rozdělila kontrolu.
Každý vzal cizí část. Chybu našli právě při té výměně. Opravy zabraly celé odpoledne. Když soubor konečně odeslala, většina kanceláře už byla prázdná.
Za několik minut přišlo potvrzení. Když později zhasínala v kanceláři, uvědomila si něco zvláštního. Několik hodin Tadeášovi nevěnovala jedinou myšlenku. Pocit viny se ozval až o vteřinu později, ale tentokrát ho nepustila dál.
Práce jí nenahradila život, který si představovala, ale připomněla jí, že pořád existuje i něco mimo čekání. Kamarádky mezitím postupně přešly od soucitu k praktičtější radě. Měla by někoho poznat. Romana se dlouho nedokázala přimět ani k představě nového vztahu.
Žádný člověk nemůže obstát ve srovnání s někým, komu druhý připisuje celý ztracený život. A pak se po dlouhé době ozval Karel Dostál. Dozvěděl se, že už je rozvedená. Napsal jí, že na ni nikdy nezapomněl.
Romanu překvapilo, že jeho zprávu tentokrát nesmazala. Po Tadeášově odchodu sama poznala, co znamená chtít odpověď od člověka, který vám ji nedává. Odpověděla mu. Následující měsíc si psali.
Krátké zprávy z běžného dne. Karel byl na dosah, ale nespěchal. Romaně ten rytmus vyhovoval. Chybělo jí, že se někdo zeptá, jestli dojela bezpečně.
Chyběl jí vztah. Věděla, že Karel jim není. Nikdo jím nebude. Přesto si začala říkat, zda právě v té vytrvalosti není něco, na čem se dá stavět.
Krátce před další služební cestou se s ním sešla. Karel přišel s květinami, stejně jako kdysi. Byl stále pohledný, úspěšný a dával jasně najevo, že o ni stojí. Přesto její blízkost nedávala pocit, který hledala.
Chyběla samozřejmost, důvěrnost, teplo, které není potřeba vytvářet úsilím. Vedle Karla pořád čekala, že se dostaví později. Při loučení se Karel naklonil, aby ji políbil. Romana ustoupila.
„Ještě ne, nebo možná vůbec. Sama nevím. “
„Dobře. Nemusíme to hnát.
Zítra tě vyzvednu. V kinech má premiéru jeden thriller. Myslím, že by tě bavil. “
„Zítra nebudu ve městě.
Odjíždím služebně. “
„Tak tě hodím aspoň na nádraží. “
„Jedeme s kolegy. Už jsme domluvení.
“
„Dobře, tak pro tebe přijedu, až se vrátíš. “
Na to Romana nenašla nic, čím by větu uzavřela. Odvezla si tu otázku i na služební cestu. Karel se k ní choval dobře.
Pamatoval si, co mu řekla. Ptal se, jak se má. Musí se přece jednou pohnout dál. A s každým dalším rokem si víc uvědomovala, že čas nepřibývá.
Touha po rodině v ní nezmizela spolu s Tadeášem. Jenže pokaždé, když stál Karel příliš blízko, její tělo odpovídalo dřív než seznam faktů. V jeho blízkosti jí nebylo útulně. Neustále jako by seděla v cizím obývacím pokoji a měla se přesvědčit, že je doma.
Co když se mýlí právě ona? Služební cesta utekla rychle. Pevnou odpověď si z ní nepřivezla. Do svého města dorazila za svítání.
Přešla z nástupiště na prostranství před nádražím a věděla, že u hodinové věže čeká Karel. Čím méně metrů zbývalo k věži, tím méně byla schopná rozhodnout. „Slečno, hezká slečno, počkejte chvíli. “
Ženský hlas za ní byl jasný a naléhavý.
Romana se otočila. Stála tam velmi mladá romská dívka. Tmavší pleť, výrazné černé oči, silné obočí a dlouhý cop přehozený přes rameno. Usmívala se otevřeně, skoro familiárně.
„Mluvíte se mnou? “
„S vámi. Máte toho v hlavě moc. Zastavte se aspoň na chvíli.
“
Romana chtěla odejít. Dívka ale pokračovala: „Někoho jste ztratila. Někoho, kdo vám byl opravdu blízký, a od té chvíle nevíte, kam se sebou. “
„Co jste to řekla?
“
„Ztratila jste člověka, kterého jste milovala. A teď je poblíž jiný muž, jenže ten k vám nepatří. S ním šťastná nebudete. Když za ním teď půjdete, přinese vám to trápení a dalších deset let byste vedle něj štěstí hledala marně.
A potom počkejte. “
„Co potom? Co by bylo po těch deseti letech? “
„To teď nepotřebujete vědět.
“
Romana se zamračila. „To je docela výhodná odpověď. “
Dívka se neurazila, jen nepatrně pokrčila rameny. „Můžete odejít.
“
Právě ta klidná věta Romanu zastavila víc než předpověď. „A co mám podle vás udělat? “
„Od toho člověka odejít, ne k němu. “
Rozum okamžitě nabídl několik vysvětlení.
Dívka mohla zahlédnout, kam se Romana před chvílí dívala. Mohla jen zkoušet obecnou větu a sledovat reakci. Přesto jí jedna věc nešla obejít. Cizí žena během několika vteřin pojmenovala to, co si Romana celé dny odmítala říct sama.
Nešlo ještě o víru v předpověď, šlo o vlastní odpor. A ten už nemusela dál vydávat za nerozhodnost. Ne, za Karlem nepůjde. „Děkuju.
Asi vůbec netušíte, jak moc jste mi teď pomohla. “
Romana otevřela kabelku a sáhla po peněžence. Dívka jí však dlaň zastavila gestem. „Ne, aspoň něco vám dám.
Nechci. “
„Tohle nebylo za peníze. Berte to jako něco, co jsem vám měla říct. Za to si nic nevezmu.
“
Romana už nevěděla, co je podivnější. Samotná předpověď, nebo odmítnutí peněz. Dívka ji chvíli pozorovala, pak jí ztvrdl výraz. „Počkejte, je tu ještě něco.
“
Romaně se sevřel žaludek. „Co? “
„Vím, kde je váš muž. “
Zvuky nádraží nezmizely, ale Romana je najednou přestala vnímat.
„Co jste řekla? “
„Vy víte, kde je? Kde je Tadeáš? “
„Jméno nevidím.
Ale je daleko, na druhém konci země. Žije pod jiným jménem. Skrývá se. Ne proto, že by se tak rozhodl pro pohodlí.
Chrání sebe a lidi, kteří jsou mu blízcí. Vás taky. “
„Před čím? “
„To celé nevidím.
Jen vím, že pro něj to rozhodnutí bylo těžké a že se situace začíná obracet. “
„Je v pořádku? “
„Je živý a zdravý. “
Romana se musela víc opřít do chodidel, protože její kolena na okamžik změkla.
Stačila jí zatím jediná informace. Tadeáš žije. Všechno ostatní mohlo počkat. „Chybíte mu.
Hodně. Teď se s vámi ještě nesmí vidět, a on to ví. Ale nebude to trvat věčně. Setkáte se.
A nebude to za dlouho. “
„Za jak dlouho? “
Dívka zavrtěla hlavou. „To nevím.
Hlavně si teď nezkomplikujte cestu sama. Nechoďte za mužem, který na vás čeká. Jinak byste si do toho přidala něco, co nepotřebujete. “
Pak se ohlédla, krátce Romaně kývla a rychle se vydala pryč.
Za několik vteřin už téměř běžela. Romana zůstala stát a sledovala ji, dokud tmavý cop nezmizel mezi cestujícími. Udělala přesně to, co si před chvílí vymyslela. U kavárny změnila směr.
Prošla k druhému východu a objednala si taxi. Teprve když seděla v autě a nádraží mizelo za oknem, vytočila Karlovo číslo. „Karle, nebudeme spolu. “
Na druhé straně zavládlo ticho.
„Co se stalo? “
„Nic. A právě to je asi ta odpověď. “
„Já tomu nerozumím.
“
„Vím. “
Karel nejdřív zvýšil hlas, pak se zarazil, omluvil se a začal se ptát, co má změnit. Romana mu neuměla dát seznam chyb, který by mohl opravit. Problém nebyl v jedné vlastnosti.
Karel jí zůstával cizí, a ona konečně přijala, že blízkým se nejspíš nestane ani tehdy, když se oba budou snažit. Neznamenalo to, že je špatný. Jen se vedle něj necítila doma. Dny se znovu rozběhly svým obyčejným tempem.
Romana od té chvíle čekala jinak. Někdy se sama sobě posmívala. Vážně postavila naději na několika větách cizí dívky z nádraží? Co když šlo o trik?
Rozum měl připravené vysvětlení pro skoro všechno. Srdce ho nepřijalo. Naděje, kterou v ní to setkání zanechalo, byla silnější než pochyby. Toho večera Romana zůstala v kanceláři déle než obvykle.
Za její podráždění mohl Karel. Ten den za ní přijel osobně. V ruce měl další kytici. Tentokrát si ji Romana nevzala.
„Tak mi aspoň řekni, proč. Co dělám špatně? Co mám dělat jinak? “
„Karle, to není pracovní problém.
“
„Já vím. “
„Ne, právě že nevíš. Když ti řeknu, že s tebou nechci být, slyšíš v tom seznam věcí, které máš opravit? “
Karel ztuhl.
„Takže se nemám snažit? “
„Nemáš mě přesvědčovat, že moje vlastní odpověď není správná. “
Na několik vteřin bylo ticho. „Tlačil jsem na tebe.
Dobře, to beru. Můžu přestat. Nemusíme nic uspěchat. “
Romana zavřela oči.
Stejná věta. Po tolika letech skoro stejná věta. „Slyšíš se? Říkáš, že nic neuspěcháme, jako by už bylo rozhodnuté, že někam společně dojdeme, jen pomaleji.
“
V té nezvykle dlouhé pauze si Romana poprvé dovolila pojmenovat něco, co před lety jen cítila. Možná Karel nemiluje ji takovou, jaká je. Možná miluje hlavně myšlenku, že právě ona mu stále uniká. Každé odmítnutí z ní dělalo obtížnější cíl, a čím obtížnější byla, tím víc potřeboval dokázat, že ji nakonec získá.
„Mrzí mě to, ale moje ne není začátek vyjednávání. “
Karel sevřel stonky květin, pak ruku zase uvolnil. „Dobře. “
Tentokrát to slovo neznělo jako slib, že počká.
Spíš jako něco, co ještě neumí přijmout, ale poprvé se o to musí pokusit. Nakonec odešel. Romana mu přesto nevěřila, že je to jejich poslední rozhovor. Ještě se ozve.
Ještě přijde s dalším důvodem, proč by to měla přehodnotit. Ještě nějakou dobu bude její konečné rozhodnutí chápat jako přestávku. S takovou myšlenkou se vracela domů. Před domem někdo seděl.
Muž. Romana si unaveně pomyslela na Karla. Postava se zvedla. V prvním okamžiku viděla jen tmavší vlasy a známý způsob, jakým muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
Ten nepatrný pohyb znala z vlastního bytu. Tadeáš takhle stával u dveří, když si rozvazoval boty a poslouchal ji zároveň. Kabelka sklouzla z ramene. Nesebrala ji.
Přestala vnímat ulici, auta i vlastní únavu. Před domem stál Tadeáš. Ne muž, kterého si za ty roky několikrát spletla v davu s někým jiným. Tadeáš, její blízký člověk, na kterého čekala tak dlouho, až sama někdy přestávala věřit, že čekání má vůbec předmět.
Tři roky z něj neudělali cizího člověka, ale Romana viděla, že po něm nezmizely beze stopy. Nejvíc si všimla vlasů. Dřív je měl světlejší, teď byly obarvené na tmavě hnědo. Romaně to bylo úplně jedno.
Poznala by ho i s jiným účesem, jiným oblečením a po dalších třech letech. Nepřišla žádná otázka. Nejdřív se objali. Tadeáš ji sevřel a Romana se do něj opřela celou vahou.
Ani jeden z nich nemluvil. Stáli tak dlouho, až se z objetí vytratilo první překvapení a zůstal jen pocit, že si navzájem ověřují něco základního. Je tady, dýchá, je teplý, nezmizí, když zavřu oči. Tadeáš promluvil jako první.
„Musíme si sednout a promluvit. “
Romaně se zachvěl spodní ret. „Mám otázek na několik let. “
„Toho jsem se bál.
“
V bytě zamířili beze slova do kuchyně. Romana dala vařit vodu na čaj. Pohybovala se automaticky, jako by se vrátil z obyčejné cesty a ne po třech letech. Vyndala dva hrnky, zalila čaj a položila je na stůl.
Teprve když si sedla, uvědomila si, jak důvěrně známý ten obraz je. Dva hrnky, Tadeáš naproti ní. Jen mezi jedním takovým večerem a druhým ležely tři roky ticha. Tadeáš se několikrát nadechl.
„Romano, neodešel jsem proto, že jsem chtěl. “
Pomalu přikývla. „Jedna dívka na nádraží mi řekla něco podobného. “
„Jaká dívka?
“
„To ti vysvětlím potom. Nejdřív chci slyšet tebe. “
Tadeáš položil předloktí na stůl a chvíli hledal místo, odkud začít. „Pamatuješ, jak jsem předtím skoro nespal?
“
„Myslela jsem, že je ta zakázka jen těžší než ostatní. “
„Zpočátku byla. Pracoval jsem pro velkou společnost zabývající se těžbou a zpracováním surovin. Honorář byl vyšší, než jaký běžně dostávám i za náročné projekty.
Říkal jsem si, že za takové peníze jim nemůžu odevzdat něco odfláknutého. Tak jsem začal ověřovat věci, které po mně vlastně ani nikdo ověřovat nechtěl. A něco nesedělo. Nejdřív pár čísel.
Pak jsem našel dokumenty, které si odporovaly. Čím víc jsem to porovnával, tím méně to vypadalo jako chyba. Ta společnost dělala věci, které mohly vážně poškodit životní prostředí v celé oblasti. Kdyby to pokračovalo, následky mohly dopadnout na desítky tisíc lidí.
“
„Tak jsi šel na policii? “
„Ano, obrátil jsem se na policii České republiky. Jeden z vyšetřovatelů mi hned na začátku řekl, že nesmím nic napravovat po svém. Chtěl jsem některé lidi konfrontovat, ale varoval mě, že by to mohlo zničit důkaz nebo upozornit člověka, kterého ještě neměli zmapovaného.
“
„A tys poslechl? “
„Musel jsem. Nelíbilo se mi to, ale měl pravdu. “
Romaně se vybavil jeho tehdejší vztek i náhlá opatrnost.
Teď poprvé věděla, odkud se ta změna brala. Část pravidel neurčoval on, a jí o nich nesměl říct. „Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude vydržet vyšetřování. Pak se ukázalo, že někdo na druhé straně ví, odkud informace přišly.
“
Jeho hlas ztichl. „Začaly výhrůžky. Nejdřív takové, které se daly vykládat různě. Pak už ne.
Začali mluvit o rodičích a o tobě. “
Romana se přestala dotýkat hrnku. Najednou se jí nevracely jednotlivé vzpomínky, ale celý obraz. Zavřené dveře pracovny, telefon uprostřed noci, nečekané cesty, Tadeášův pohled přes kuchyňský stůl a věta, že z projektu už nemůže prostě odejít.
Tehdy ji slyšela jako výmluvu. Teď zněla jako varování, které nedokázal vyslovit celé. „Proto ten rozvod. “
Tadeáš přikývl.
„Proto. A proto jsem připravil převod majetku na tebe. Chtěl jsem, abys nemusela řešit byt a peníze, kdyby se mi něco stalo. Potřeboval jsem omezit všechno, co by ukazovalo na náš pokračující společný život.
Rozvedl jsem se s tebou, rozloučil jsem se s rodiči a zmizel jsem. “
Řekl to bez ozdob. Romaně přesto stačily ty tři věty, aby se jí vrátily celé roky čekání. „Potom mi byla poskytnuta zvláštní ochrana a pomoc.
Přestěhovali mě na druhý konec Česka. Vystupoval jsem pod krycí totožností, dostal krycí doklady a musel jsem změnit i některé věci na vzhledu. “
Jméno z krycích dokladů jí neřekl. Romana se ani nezeptala.
„Prostě ti řekli, že se mnou nesmíš mluvit? “
„Řekli mi, že běžný kontakt se starým životem může prozradit místo, kde se pohybuju, nebo znovu otevřít cestu k lidem, které jsem chtěl chránit. Dostal jsem jasnou podmínku. Nesmím si sám vytvářet kontakt, který by jejich opatření znehodnotil.
“
„A kdybys to porušil? “
„Zvláštní ochrana je podmíněna souhlasem a tím, že člověk dodržuje stanovené podmínky. Kdybych je vědomě porušoval, mohl bych ohrozit účinnost ochrany a nakonec o ni i přijít. “
Romana několik vteřin mlčela.
„Tohle celé zní šíleně. “
„Taky mi tak připadalo. Nečekal jsem, že na mě budeš čekat. Spíš jsem počítal s tím, že mě budeš nenávidět.
“
„Několikrát jsem se o to opravdu snažila. “
„Měla jsi na to právo. “
„Myslela jsem, že máš někoho jiného. “
Tadeáš na několik vteřin úplně znehybněl.
„Že mám jinou ženu? “
„Co jiného jsem si měla složit? Přestal jsi se mnou mluvit, jezdil jsi pryč. Pak jsem našla dopis, dozvěděla se o rozvodu a tys se vypařil.
“
„Jo, když to řekneš takhle… “
„Nenapadlo tě, co to se mnou udělá? “
„Napadlo. Tohle bylo možná nejhorší.
Potřeboval jsem vypadat jako chlap, který tě prostě nechal být. Jako nikdo, za kým nepůjdeš a koho nebudeš chtít najít. Čím uvěřitelnější to bude pro tebe a pro okolí, tím menší bude šance, že si někdo řekne, že přes tebe může dostat mě. “
Romana natáhla ruku přes stůl.
Její dlaň spočinula na jeho ruce. „Takže jsi odešel kvůli mně, kvůli rodičům, kvůli každému, koho by mohli použít. “
Tadeáš přikývl. „Nevím, jestli jsem všechna rozhodnutí udělal správně.
“
„To nevím ani já. “
V kuchyni bylo slyšet jen tiché bzučení lednice. Ani jeden nespěchal, aby to ticho zaplnil. Byly v něm ztracené roky, vztek i věci, které si ještě budou muset říct.
Čaj v obou hrncích mezitím vychladl. „Měla jsem za ty roky spoustu teorií. Některé byly opravdu hrozné, ale stejně jsem čekala. “
Tadeáš zavřel oči.
„Celou dobu jsem doufal, že jednou přijde den, kdy ti to budu moct vysvětlit. “
Romaně se v koutcích úst objevil slabý úsměv. „Tak ten den přišel. “
Když Tadeáš znovu otevřel oči, viděla v nich něco, co dlouho neviděla ani ve svých představách.
Úlevu. „Teď už se situace změnila. Podařilo se zajistit potřebné důkazy. Trestní věc se dostala do fáze, kdy hlavní lidé z té skupiny už nebyli na svobodě.
Pak se znovu vyhodnotilo riziko a bylo rozhodnuto, že důvody pro dosavadní zvláštní ochranu pominuly. “
„Kdy ses dozvěděl, že se můžeš vrátit? “
„Před několika dny. Dřív bych sem nepřišel.
Nechtěl jsem udělat poslední chybu právě ve chvíli, kdy už nebyla nutná. “
Odmlčel se. „Můžu se vrátit? “
Romana sevřela jeho prsty o něco pevněji.
„Do stejného života? “
Tadeáš zavrtěl hlavou. „Ne, ten už neexistuje. Přišel jsem o část práce, o klienty a o tři roky s vámi.
Pod krycí totožností jsem si musel spoustu věcí vybudovat znovu. Ale můžu zase žít pod svým jménem a být s vámi. “
Romana tu větu nechala chvíli mezi nimi. Tři roky si představovala velké vysvětlení.
Okamžik, kdy pochopí každou souvislost a všechny otázky zmizí najednou. Teď věděla, že vysvětlení samo nic nevrací. Nevrátí noci, kdy čekala na zvuk klíče, ani vztek, s nímž se učila žít bez odpovědi. Přesto poprvé měla vedle bolesti i něco, co nebylo domněnkou.
Tadeáš seděl naproti ní. „To je dobře. “
Stiskl jí ruku. „Přišli jsme o tolik času.
“
Romana přikývla. Tentokrát nechala slzy stéct bez snahy je setřít. „Ten čas jednou větou nevrátíme. “
„Já vím.
A nechci dělat, že se nic nestalo. “
„Ani já. “
Chvíli se na sebe dívali. Žádný z nich nesliboval, že tři roky ticha zmizí jen proto, že tajemství dostalo vysvětlení.
„Ale můžeme začít tím, že už přede mnou nebudeš mizet beze slova. “
Tadeášovi se v obličeji objevil ten známý trochu unavený úsměv. „To dokážu slíbit. A zbytek?
Ten budeme muset udělat, ne slíbit. “
Romana se přes slzy usmála. „To dobře. “
Tadeáš její ruku nepustil.
„Uvidíš. Slibuju. “
