Pravá dlaň ji nepálila, nesvědila, netáhla. Jen se na ní během posledních týdnů objevil tmavý nepravidelný obrazec pod ukazováčkem, jako by se pod kůží někdo pokusil nakreslit síť tenkých žilek a v polovině přestal. Lenka zvedla ruku k lampě nad kuchyňskou linkou a pootočila ji. Čáry ztmavly a vystoupily ostřeji.
Když dlaň sklopila, rozplývaly se do matných skvrn. Vlastní tělo jí ukazovalo znamení, ale nedovolovalo jí přečíst, co znamená. Prsty se jí třásly jen nepatrně. Přes stůl by si toho možná nikdo nevšiml.
Lenka však cítila chvění hluboko v kostech. Roman se objevil ve dveřích právě ve chvíli, kdy se pokusila ruku schovat do rukávu. Na prahu se zastavil. Za dvanáct let manželství ji znal jako ženu, která se uměla postavit rozlobenému vedoucímu i odejít z práce, která nedává smysl.
Teď stála u linky v domácích ponožkách, bledá, s rukou přitisknutou k boku, a tvářila se provinile. “Zase se na to díváš? ” zeptal se tiše. Lenka ruku spustila za záda.
“Nic to není. Jen suchá kůže, věk. ”
“Je ti devětatřicet, ne devadesát,” řekl Roman a položil hrnek na stůl. “A suchá kůže nevypadá takhle.
Před třemi týdny jsi tam nic neměla. ”
Neodpověděla. Za oknem drobně pršelo a voda stékala po skle, rozpíjela obrysy domů na okraji Jihlavy do šedých skvrn. Lenka pracovala jako účetní v menší stavební firmě, ale už druhý měsíc byla v pracovní neschopnosti.
Praktická lékařka ji posílala na další odběry, neurologii a endokrinologii. Výsledky se vracely bez vysvětlení, které by odpovídalo tomu, jak rychle jí ubývala síla. Lékařka prošla výsledky jeden po druhém. Zánětlivé hodnoty nebyly zvýšené, štítná žláza nevysvětlovala hubnutí a neurologické vyšetření neukázalo nic jednoznačného.
Doporučila další kontrolu a zapisování času, kdy se třes objevuje. Lenka si od té doby vedla v telefonu strohé poznámky, skoro účetní položky vlastního rozpadu. Večer přibližně stejná hodina, půl hodiny zimnice. Čaj před spaním, neklidný sen.
Ráno kovová pachuť v ústech. Chtěla připsat otazník za slovem čaj. Nakonec ho smazala. Účetní v ní nesnášela domněnky bez dokladu.
Když seznam ukázala Romanovi, dlouho se díval na poslední řádek a potom řekl, že to může dělat některý z léků. Od té chvíle jí tablety chystal sám, aby prý měla jistotu, že nic nesplete. Právě od té chvíle si jistotou přestala být jistá. Čím víc zapisovala, tím méně její nemoc připomínala náhodu.
Bez změny jídelníčku zhubla sedm kilo. Spala po útržcích. Budila se zpocená ze snů, jejichž obsah si ráno nebyla schopná vybavit. Každý večer ji přepadla zimnice.
Trvala sotva půl hodiny a pak zmizela tak dokonale, že si Lenka někdy připadala jako simulantka před sebou samou. Roman objel Lenku zezadu kolem ramen. “Našel jsem někoho. ”
“Koho?
”
Milan Kříž mu vyprávěl o bývalém hajném, který žije sám v lesích za Březinami, necelých padesát kilometrů odsud. Je v penzi téměř dvacet let, ale lidé za ním pořád jezdí. “Netvrdím, že je zázračný léčitel. Celý život pracoval v lese, rozumí rostlinám.
”
“Romane, jsem účetní. Věřím číslům, ne starým mužům, kteří čtou nemoci z ruky. ”
“A čemu věříš teď? Třetí měsíc.
Nikdo neví, co s tebou je. Hubneš, v noci se třeseš a na dlani se ti objevilo něco, co vypadá jako… ” Zarazil se. “Jako co?
Dopověz to. ”
Sklopil oči. “Jako stopa po vpichu nebo po něčem, co se dostalo pod kůži. ”
Lenka vytrhla ruku z jeho sevření.
“Myslíš, že mě někdo nakazil? Schválně? ”
“Nevím, co si mám myslet. ” Hlas mu přeskočil.
“Vím jen, že mi žena mizí před očima a nikdo mi nedokáže říct proč. Jestli nám běžná vyšetření nepomohla, pojedu s tebou třeba doprostřed lesa. ”
Lenka si ho dlouze prohlížela. Staral se o ni téměř úzkostlivě.
Připravoval jí jídlo, hlídal léky, vozil ji k lékařům. Přesto mu někdy v očích zahlédla stín, který nebyla schopná pojmenovat. “Pojedeme za tím tvým hajným,” řekla nakonec. “Horší už to snad nebude.
”
V tom se mýlila. Cesta jim zabrala téměř dvě hodiny. Za poslední vesnicí skončil asfalt a stará škodovka začala poskakovat po výmolech. Navigace přestala fungovat několik kilometrů za poslední obcí.
Roman měl trasu napsanou na papírku zastrčeném u řadicí páky. Starý křížek, rozcestí se třemi smrky, mostek, pravá odbočka. Když se na displeji telefonu ztratily poslední čárky signálu, Roman si toho všiml dřív než ona. Krátce se zamračil, telefon odložil a řekl, že spojení se vrátí na mýtině.
Neznělo to jako odhad. Znělo to příliš jistě na člověka, který měl cestu znát jen z vyprávění. “Už jsi tady někdy byl? ” zeptala se.
“Ne, proč? ”
“Měl jsi výraz, že ti to tu něco připomíná. ”
Místo odpovědi se díval na mokré stromy. Cesta je skutečně dovedla ke starému mostku.
Zábradlí bylo místy ztrouchnivělé, ale trámy pod kůží držely. Za mostem odbočili a po několika dalších kilometrech se les rozevřel. Na malé mýtině stála osamělá hájenka z tmavých trámů, střechu na severní straně pokrýval mech. U branky stál zašlý dřevěný sloupek s přibitou podkovou.
Roman zastavil před brankou a vypnul motor. Ticho po rachotu auta bylo téměř ohlušující. Lenka ještě chvíli seděla. Při pohledu na dům se jí stáhl hrudník.
Vnitřní hlas jí bez jediného rozumného důvodu říkal, aby neotvírala dveře. Celý život se spoléhala na rozum. I tentokrát ten pocit označila za následek vyčerpání a vystoupila. Roman zaklepal na branku třikrát.
Nikdo se neozval. “Haló,” zavolal. “Pane Vávro, posílá nás Milan Kříž. ”
Za plotem něco zašustilo.
Ozval se hluboký chraplavý štěkot starého psa a potom vrzání prken na zápraží. Dveře hájenky se otevřely. Muž, který se objevil na prahu, byl i přes svůj věk vysoký a rovný. Téměř bílé vlasy měl zčesané dozadu a tvář rozbrázděnou vráskami.
Jeho světlešedé oči působily klidně. Zároveň byly tak pozorné, že Lenka měla nepříjemný pocit. Beze slova sešel ze zápraží a otevřel branku. Za ním vyšla stará fenka s prošedivělou tlamou.
“Ukažte mi ruku,” řekl. Lenka zaváhala, ale nakonec natáhla dlaň. Vávra ji vzal do velkých, drsných rukou a natočil ke světlu. Dlouho si prohlížel tmavé čáry pod ukazováčkem.
Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. V očích mu však na okamžik problesklo poznání a hned za ním obava. “Jak dlouho to trvá? ” zeptal se.
“Potíže asi tři měsíce. Tohle na dlani necelý měsíc. ”
“A zhoršuje se to? ”
“Ano.
”
Vávra mlčel tak dlouho, až Roman přešlápl. “Pane Vávro, jestli něco poznáváte, řekněte nám to. Nejeli jsme sem jen ze zvědavosti. ”
Starý muž Lenčinu ruku pustil a o krok ustoupil.
Fenka tiše zavrčela. Nedívala se na svého pána ani na Lenku. Dívala se na Romana. “Pojďte dovnitř.
Tohle se u branky neprobírá. ”
Uvnitř působila hájenka střídmě. V hlavní místnosti stála stará kachlová kamna, uprostřed masivní stůl s lavicemi a podél stěn police se svazky sušených bylin, sklenicemi s maceráty a knihami s odřenými hřbety. Vávra je posadil ke stolu a posadil se naproti.
“Než začneme,” řekla Lenka, “potřebuju vědět, co vlastně děláte. Milan o vás mluvil, jako byste dokázal člověka diagnostikovat podle pohledu. ”
Vávra se poprvé nepatrně pousmál. “Milan rád přidává barvy tam, kde stačí obyčejná tužka.
Nejsem lékař, nemám laboratoř. Ptám se na věci, na které v ordinaci někdy nezbývá čas. Co jedli, odkud brali vodu, kdo jim chystal léky, co se v domě změnilo, než se tělo začalo chovat jinak. Já můžu udělat jen jednu věc.
Všimnout si, kde se vyprávění láme. ”
Na spodní okraj papíru si připsal dvě slova: původ a přístup. Zatímco Lenka popisovala všechno od začátku, Vávra se u každého údaje zeptal dvakrát. Jednou jí a jednou Romana.
Když se odpovědi lišily, nedělal z toho závěr. Jen na okraji papíru udělal krátkou čárku. Lenka si těch čárek všimla. Byly tři.
Třetí čárka ležela u slova čaj. “Řekněte mi všechno,” řekl nakonec. “Od prvního dne, když jste cítila, že něco není v pořádku. ”
Lenka začala únavou, která přicházela ve vlnách.
Popsala sny, hubnutí, večerní třes a tmavý obrazec na dlani. Roman ji několikrát doplnil. “Začala se bát tmy. Dřív jí nevadila.
Dvakrát jsem se v noci probudil a našel ji stát u okna. ”
Lenka k němu obrátila hlavu. “Dvakrát? Říkal jsi mi jen o jednom.
”
Roman na okamžik ztuhl. “Nechtěl jsem tě děsit. ”
Když domluvili, zůstalo v místnosti dlouhé ticho. Vávra se podíval na své ruce, pak vstal, přešel k polici a sundal z ní tlustý sešit v popraskané kožené vazbě.
Položil ho na stůl, ale neotevřel. “Dělal jsem hajného přes čtyřicet let. Viděl jsem ztracené lidi, následky klíšťat, špatné vody i hub. Les člověku umí ublížit.
Jenže tohle na vaší ruce podle mě nevzniklo v lese. ”
“Kde? ” zeptala se Lenka. Vávra vzhlédl.
“Myslím, že zatím je pozdě. Někdo, kdo měl po dlouhou dobu přístup k tomu, co jíte a pijete. Někdo, kdo mohl pozorovat, jak slábnete, aniž by se změna stala nápadnou ze dne na den. ”
Lence připadalo, že se lavice pod ní pohnula.
Podívala se na Romana. Seděl bledý s pootevřenými ústy. “To nedává smysl,” vydechl. “Doma jsme jen my dva.
Nemáme nepřátele. ”
Vávra se na něj zadíval tak dlouze, až Roman větu nedokončil. “Neřekl jsem nepřítel. Nejhorší věci někdy udělá člověk, kterého pustíte nejblíž.
Ne vždycky z nenávisti. Někdy kvůli penězům, strachu nebo tomu, čemu sám říká láska. ”
Lenka se zeptala: “Jak to zjistím? Jak to zastavím?
”
Vávra opět vzal její ruku a prohlédl si obrazec. “Existuje způsob. Ale musíte mi říct pravdu o svém životě. Všechno, co se změnilo.
Každý člověk, který k vám chodí, každý lék, jídlo a pití, po kterém vám bylo hůř. Protože nebezpečí může být blíž, než si připouštíte. ”
Vstal a odešel chodbou. Vrátil se s malou dřevěnou schránkou zdobenou jednoduchou řezbou.
Položil ji před Lenku. “Otevřete ji. ”
Natáhla ruku k víku. Uvnitř leželo několik malých svazků sušených rostlin, hladké kameny a kus zašlého zrcadla zasazený do dřevěného rámečku.
Sklo bylo mírně prohnuté a na okrajích zčernalé. “Vezměte ho a dívejte se pozorně. Nehledejte nic konkrétního. Jen chvíli vydržte.
”
Lenčiny ruce se chvěly, když zrcadlo zvedla. Odraz nebyl čistý. Prohnuté sklo měnilo proporce a obraz se vlnil pod hladinou. Nejprve viděla jen svou unavenou tvář, tmavé kruhy pod očima.
Potom se odraz pohnul. Na jediný děsivý okamžik spatřila za svým ramenem tmavou postavu. Neměla rozeznatelný obličej, jen siluetu. A ta jí připadala známá.
Vykřikla. Zrcadlo jí vypadlo na stůl. Vávra ji chytil za ramena. “Co jste viděla?
”
“Někdo stál za mnou. Neviděla jsem obličej, ale tu postavu znám. Aspoň mám ten pocit. ”
Vávra ji pustil a těžce se posadil.
“Takže jsem se nespletl,” řekl téměř pro sebe. Roman k němu vykročil. “V čem jste se nespletl? Přestaňte mluvit v hádankách.
”
Starý muž se zvedl, došel k oknu a pohlédl na dvůr. “Jsou věci, o kterých je lepší mluvit ráno. Ne proto, že by nás poslouchal les. Protože ve tmě začne každý slyšet to, čeho se nejvíc bojí.
Dnes už byste nerozeznali skutečnost od strachu. ”
“Zůstaňte přes noc. Mám pokoj pro hosty. Za svítání vám povím, co vím.
”
Lenka chtěla protestovat. Potřebovala odpověď hned. Vávrova napjatá ramena jí však napověděla, že z ní už nic nedostane. Podívala se na Romana.
K jejímu překvapení kývl. Té noci Lenka v úzké posteli dlouho neusnula. Roman ležel vedle ní zády ke zdi. Dýchal pravidelně, až příliš pravidelně.
Lenka otočila hlavu. Mezerou mezi závěsy pronikal měsíční svit a dopadal mu na tvář. Oči měl otevřené. Díval se do stropu s výrazem, který u něj nikdy předtím neviděla.
Byla v něm starost, ale také výpočet a strach člověka, jehož tajemství se ocitlo příliš blízko světla. Pak Roman pod přikrývkou nahmatal telefon. Displej na okamžik osvítil jeho prsty. Lenka viděla jen pohyb palce a symbol přeškrtnutého signálu.
Roman napsanou zprávu neodeslal. Přesto ji nesmazal. Telefon položil pod polštář. Ráno bylo chladné a mlhavé.
Lenku probudila zima. Roman vedle ní neležel. Jeho polovina postele byla studená. Z hlavní místnosti zaznívaly tlumené hlasy.
Roman mluvil rychle a naléhavě. Vávra odpovídal krátce. Každá jeho věta zněla jako odmítnutí. Lenka vstala, došla ke dveřím a pootevřela je na několik centimetrů.
Oba muži seděli zády k ní u stolu. Mezi nimi ležel kožený sešit. “Nemůžu mlčet, když vidím, co se děje,” říkal Vávra. “Zažil jsem za těch víc než čtyřicet let ledacos, ale tohle jen jednou.
”
“A jak to tehdy dopadlo? ” Romanův hlas byl napjatý. “Špatně. ”
“Co přesně se stalo?
”
Vávra zavřel sešit. “To povím jí. Ne vám o samotě. ”
Lenka vzala kliku do rukou a otevřela dveře dokořán.
“Dobré ráno. O čem se bavíte? ”
Oba se otočili. Romanovi na zlomek vteřiny přeběhl přes obličej výraz člověka přistiženého uprostřed rozhovoru, který neměla slyšet.
Hned se usmál. “Dobré ráno. Řešili jsme, co dál. Pan Vávra říká, že existují další způsoby, jak zjistit, co ti je.
”
Starý muž mlčel. Pak se obrátil ke kamnům a vložil dovnitř několik suchých polen. “Sedněte si. Postavím vodu a promluvíme si za denního světla, jak jsem slíbil.
”
Když se usadili ke stolu, začal Vávra vyprávět. “Před pětadvaceti lety, možná o něco dřív, za mnou přivezli ženu. Měla podobné potíže jako vy. Únava bez příčiny, úbytek váhy, podivné sny, večerní třes.
Přivezl ji manžel. Tvrdil, že pro ni udělá cokoli. Tehdy jsem byl mladší a hlavně příliš sebejistý. Věřil jsem mu.
Soustředil jsem se na její příznaky a nevšímal si člověka, který seděl vedle ní. ”
Lenka sevřela hrnek oběma rukama. “Co se stalo? ”
“Za půl roku zemřela.
” Vávra to vyslovil bez dramatu. Tím hůř ta slova dopadla. “Do lékařské zprávy uvedli vzácné onemocnění krve. Diagnóza byla nejasná, léčba nezabírala.
Až po její smrti se ke mně dostalo, že nechala sestře dopis. Psala v něm, že jí manžel dlouho a po malých dávkách otrávil. Přidával jí něco do jídla, tak aby chřadla pomalu a nikdo neměl důvod myslet na násilnou smrt. ”
V místnosti se rozhostilo těžké ticho.
Lenka se zahleděla na svou dlaň. Tmavý obrazec byl zřetelnější než včera. Nebo se jí to jen zdálo? “Chcete říct, že se mi děje totéž?
” zeptala se pomalu. Vávra odpověď chvíli odkládal. “Nemůžu tvrdit, že vím, co vám je. Nejsem lékař a žádný obrazec na dlani nenahradí toxikologické vyšetření.
Ale vaše příznaky a to, co vidím na kůži, mi připomínají stav, kdy se v těle po delší dobu hromadí cizí látka. ”
Lenka sotva dýchala. “Jaká látka? ”
“To nevím.
Mohla by přicházet v malých dávkách a pravidelně. Tělo se jí snaží zbavit, ale nestačí to. ”
Roman se rychle přidal: “Může to být z prostředí, z jídla, z vody, z nějakého léku. Nemusí to nikdo dělat úmyslně.
”
“Nemusí,” souhlasil Vávra. Jeho klid byl horší než přímý nesouhlas. “Proto nechci nikoho obviňovat. Chci zjistit, jestli vaše tělo reaguje způsobem, který jsem viděl tehdy.
”
Lenka se zeptala: “Jak? ”
“Ještě dnes uděláme jednoduchou zkoušku,” řekl Vávra. “Nejde o léčbu a nic vám nepodám bez vašeho souhlasu. Nejdřív vám přesně vysvětlím, co chci udělat.
Jestli budete mít pochybnosti, odvezete se do nemocnice a budete žádat cílené toxikologické vyšetření. ”
A tak odpoledne Vávra rozbalil před nimi svazek bylin, vysvětlil, že připraví slabý kontrolní nálev, změří jí tep, teplotu a obrazec vyfotí. Žádná jedovatá rostlina, žádné tajné kapky. Vysvětlil, že jí podepíše vlastní stručný záznam o tom, co zamýšlí udělat, že Lenka může kdykoli odmítnout a že při zhoršení stavu zavolá záchranku.
“Souhlas musí dát ona,” řekl směrem k Romanovi. “Ne vy. ”
Lenka si text dvakrát přečetla. Vávra nesliboval diagnózu, uzdravení ani jistotu.
Právě tím na ni působil důvěryhodněji než lidé, kteří nabízeli zázrak. Podepsala se. Večer před západem slunce se Lenka napila hořkého nálevu. Několik minut se nedělo nic.
Pak jí tělem projel známý záchvěv. Začal v ramenou a rozběhl se do paží. “Už to přichází,” řekla. Vávra jí změřil tep.
Kůže na dlani zčervenala a tmavé čáry pod ukazováčkem se zvýraznily. Vávra pořídil další snímek a vedle sebe položil oba záběry. Čára, která ráno končila pod ukazováčkem, večer působila delší, jako by si pod kůží hledala další cestu. “Tohle mi dělá téměř každý večer, i když celý den nic nebylo,” řekla.
Vávra kývl. “Večer pijete co? ”
Lenka zavřela oči a pokoušela se vybavit poslední týdny. “Čaj, většinou bylinkový, někdy vodu na léky.
”
“Kdo vám ho chystá? ”
“Roman. Poslední dobou téměř vždycky Roman. ”
“Kdo vám připravuje jídlo?
”
“Taky většinou on. Jsem na pracovní neschopnosti a často nemám sílu stát u linky. ”
“A léky? ”
“Podává je, ale jsou v původních blistrech.
Alespoň myslím. ”
Při posledních slovech otevřela oči. Roman zbledl. “Co jí to podsouváte?
”
“Nic. Ptám se na přístup. ”
Roman se odtrhl od okna. “To s tím přece nemusí souviset.
”
Vávra ho ignoroval. “Kdo další má klíče od vašeho bytu? ” zeptal se Lenky. Roman se zamračil.
“Proč? ” “Odpověz. ”
“Moje máma. Milada má vlastní klíče.
Zalévá kytky. ”
Lenka si vybavila několikrát posunutou vázu, jinak srovnané hrnky a dveře do ložnice, o nichž byla přesvědčená, že je ráno zavřela. Vždycky předpokládala, že se spletla. “Chodí k nám, i když jsme doma?
” zeptala se. “Občas. ”
“Občas znamená co? ”
Roman si promnul čelo.
“Když něco přinese. Jídlo, léky, poštu. ”
Oldřich se posadil. “Jaký vztah spolu máte?
”
Roman odpověděl dřív než Lenka. “Normální. ”
Lenka se na něj podívala. “Tvoje matka mě od začátku nesnáší.
Myslí si, že jsem tě odvedla od rodiny, že příliš pracuju, málo vařím a nemám právo nechtít děti. Nikdy ti neodpustila, že byt po babičce patří jen mně. ”
Roman nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. Lenku náhle napadla věc, kterou dosud považovala za nepodstatnou.
“Ten čaj. ”
Roman se nehýbal. Čím déle mlčel, tím víc jeho nehybnost přestávala vypadat jako ochromení a začínala připomínat tiché počítání možností. “Jaký čaj?
” zeptal se Vávra. “Dostala jsem ho k narozeninám od Milady. Směs v papírové krabici bez etikety. Říkala, že je od bylinkáře z malé vesnice a že pomáhá na vyčerpání, tlak a spaní.
”
Oldřichovi ztvrdl pohled. “Kdy to bylo? ”
“Na konci června. ”
“A kdy začaly první potíže?
”
Lenka počítala zpětně. Účetní část její hlavy se i v té chvíli chytila dat. “Asi o deset nebo dvanáct dní později. Nejdřív únava a špatné spaní.
Třes až později. ”
“Pila jste ho pravidelně? ”
“Téměř každý večer. Milada tvrdila, že se musí připravovat přesně podle návodu.
První dva týdny mi ho několikrát uvařila sama. Potom ho většinou chystal Roman. ”
Roman sebou trhl. “Protože jsi mě o to prosila.
”
“Ano, prosila. Tak proč to říkáš, jako by to bylo tajné? ”
“Máte tu směs ještě doma? ” zeptal se Vávra.
“Asi ano, v kuchyňské skříňce. Roman mi před odjezdem uklízel. ”
“Nesahejte na ni holýma rukama. Až pojedete do nemocnice, řeknete policii i lékařům, kde je.
Sami ji neotvírejte. ”
Roman vyskočil. “Policii? Na základě čeho?
”
“Na základě podezření, že někdo dlouhodobě ohrožuje zdraví vaší ženy. Policie rozhodne, co zajistí. Laboratoř rozhodne, co v tom je. ”
“My matka není vražedkyně.
”
“To zatím nikdo neřekl. ”
Lenka si vybavila Miladiny návštěvy, otázky, zda Lenka čaj opravdu pije, zda se jí po něm lépe spí, zda nezapomíná na večerní dávku. Tehdy jí ta starost připadala otravná. Teď jí došlo, že na jedné strohé větě ve smlouvě o majetkovém režimu může viset víc než budoucí spor o byt.
“Byt,” řekla. “Zdědila jsem ho po babičce ještě před svatbou. Nikdy nepatřil do společného jmění. Před svatbou jsme u notáře uzavřeli smlouvu o majetkovém režimu.
”
“A vaše matka s tím nesouhlasila,” pronesl Vávra směrem k Romanovi. Roman si dlouze promnul zátylek. “Tvrdila, že v manželství má být všechno společné. ”
Oldřich zvedl ruku, aby rozhovor vrátil k podstatě.
“Kdyby paní Bartošová zemřela bez závěti, kdo by dědil? ”
Roman zbledl. Lenka odpověděla pomalu. “Nemáme děti.
Moji rodiče už nežijí. ”
Vávra se podíval na Romana. “Takže za těch okolností bych byl zákonným dědicem já,” namítl Roman. Hlas mu byl téměř neslyšný.
“Celého bytu,” ozval se Vávra. Roman kývl. Lenka vnímala, jak se v ní současně zvedá nevolnost a zvláštní chlad. Účetní část její mysli začala řadit údaje bez ohledu na to, co znamenají.
Roman přišel o práci. Má skryté dluhy. Byt je její výlučný majetek. Při rozvodu by ho nezískal.
Při její smrti bez závěti by se jeho situace změnila. Čísla nakonec seděla. Jen výsledek byl nesnesitelný. Venku se náhle ozval vzdálený motor.
Pes vyskočil a rozštěkal se směrem k bráně. Vávra přešel k oknu. “Někdo odbočil z lesní cesty. ”
“Kdo ví, že jsme tady?
” zeptala se Lenka. Romanovi zmizela z obličeje barva. “Nikdo. ”
Vávra se k němu otočil.
“Roman. Jen máma. ”
“Jak to ví? ”
“Včera večer jsem jí volal.
Říkal jsem, že zůstaneme přes noc u známého hajného. ”
Motor se přiblížil. Škoda zastavila u brány. Postava za branou se blížila k domu.
Byla menší, štíhlá, v tmavém kabátě a pevných nízkých botách. Šedé vlasy měla stažené do uzlu. Kráčela rychle a bez váhání jako člověk, který se neptá, zda smí vstoupit. “Mami,” vydechl Roman.
Nebyla v tom úleva. Byla v tom hrůza. Milada Bartošová vstoupila do dveří. Bylo jí něco přes šedesát.
Nebyla křehká ani shrbená. Měla pevnou postavu ženy, která celý život nečekala, až věci zařídí někdo jiný. Všimla si Romana, Vávry, hrnku na stole i toho, že Lenka stojí u dveří komory. “Romane,” řekla přísně, “proč mi nezvedáš telefon?
”
Vávra ji přerušil. “Vy jste paní Bartošová. Milan Kříž mi o vás vyprávěl. ”
“A vy jste přijela zkontrolovat, jak se daří vaší snaše.
”
Milada ztuhla. “Přijela jsem, protože můj syn nezvedal telefon. Lenka je nemocná. ”
“Rodina,” zopakoval Vávra.
“To slovo lidé používají často. Někdy jako záchranu, někdy jako zbraň. ”
Roman na něj vrhl pohled. “Nechte mámu být.
”
“Rád. Jakmile mi odpoví na jednu otázku. ”
“Na jakou? ”
“Kdo vám poradil ten bylinkový čaj, který jste dala Lence k narozeninám?
”
V místnosti se náhle zvedlo ticho. Miladin obličej se změnil jen nepatrně. “Jaký čaj? ”
“Ten speciální,” pronesl Roman a podíval se na matku téměř prosebně.
“Ten, co jsi Lence přinesla v červnu. ”
Milada otevřela ústa, ale odpověď se jí zasekla. Ta pauza prozradila víc než slova. “Doporučila mi ho Tamara.
Tamara Vítková. Známe se z kostela. Říkala, že jí podobná směs pomohla. ”
“A bylinkáře jste znala osobně?
”
“Ne. ”
“Kdo zařídil objednávku? ”
Milada se podívala na Romana. V tom pohledu nebylo obvinění.
Ještě ne. Byla v něm jen zmatená prosba, aby se svět nezačal skládat tím nejhorším možným způsobem. “Roman,” řekla, “říkal, že někoho dohledal přes známého z práce. Já mu jen dala peníze, aby se to objednalo a vyzvedlo.
”
Ticho tentokrát nebylo jen těžké. Bylo ledové. Roman se napřímil. “Já bych Lence neublížil.
”
“Možná ne Lence,” pronesl Vávra. “Možná jen překážce. Byt po babičce. Výlučný majetek vaší ženy.
Při rozvodu bys na něj nedosáhl. Při její smrti bez závěti by ses stal dědicem. Přišel jsi o práci před třemi měsíci. Máš dluhy.
A právě v těch měsících začala tvoje žena hubnout, třást se a chodit po lékařích. ”
Roman zklopil oči. A pak, jako by z něj spadla vrstva unaveného manžela, řekl: “Dobře. Zařídil jsem to.
Našel jsem kontakt. Objednávku jsem domluvil já. Máma o ničem nevěděla. Jen jsem potřeboval, aby to Lence předala ona.
Dárek od tchyně nikomu nepřipadá podezřelý. ”
Milada se zachvěla. “Proč? ”
“Protože jsem neměl kudy ven.
Z dluhů. Z ostudy. Ze života, kde jsem najednou zjistil, že mě nikdo nechce. A žena, se kterou žiju, to celé zvládá líp než já.
Nemělo to vypadat jako vražda. Jen jako dlouhá nemoc. Lékaři by hledali něco vzácného. Já bych byl ten, kdo ji vozí na vyšetření, kdo se stará.
”
Lenka vyšla zpoza dveří komory. Musela se přidržet futra a na okamžik se jí zatmělo před očima. Přesto vyšla. “Kolikrát jsi mi ten hrnek podal?
” zeptala se. Romanovi cukla tvář. “Každý večer jsem si říkal, že už nepokračuju. Pak přišel dopis z banky, zpráva od člověka, kterému dlužím.
A já pokračoval. ”
Milada se rozplakala nahlas. Vávra udělal krok blíž. “A proč jsi ji přivezl za mnou?
”
Roman se zasmál, krátce, unaveně, bez radosti. “Protože jsem nevěřil, že něco poznáte. Myslel jsem, že řeknete pár vět o nervech, únavě, špatném spaní. A já bych mohl všem říct, že jsem zkoušel i to poslední, co mi někdo poradil.
”
V tu chvíli se z komory ozvalo tiché zaškrábání. Pak rána do stěny. Dům se zachvěl. Milada vykřikla.
Vávra zvedl ruku. “Všichni od oken. ”
Lenka se přiblížila k oknu komory. Sklo bylo staré, nerovné.
Zvenku se mihl stín. Pak se stín vrátil. Tentokrát uviděla obličej. Byl přitisknutý příliš blízko ke sklu, rozmazaný šerem, ale přesto lidský.
Bledý ovál, šedé vlasy, oči, které se nedívaly dovnitř zvědavě, ale zkoumavě. Lenka vykřikla. Vávra rozrazil dveře komory první. “Co se stalo?
”
“Tam! Někdo tam stál. ”
Vávra přišel k oknu a opatrně ho pootevřel. Vyhlédl do tmy.
Venku už byl jen dvůr, dřevník, temný obrys kůlny a okraj lesa. Zavřel okno, zajistil kliku. Pak se z hlavní místnosti ozval zvuk. Velmi opatrné pootočení kliky vstupních dveří.
Pes venku začal štěkat. Tentokrát to nebylo obvyklé štěkání. Byl to hluboký, chraplavý, bolestně naléhavý štěkot, který během několika vteřin přešel do kňučení a pak náhle ustal. Ticho po něm bylo horší než zvuk.
Vávra se vrátil do hlavní místnosti. “Někdo chodí po štěrku. A pes je pryč. ”
Lenka se podívala na jeho boty u dveří.
Všimla si na nich zaschlého bláta, jehličí a světlé rýhy od kamene. Vávra zastrčil těžkou závoru na dveřích a obešel okna. Pak přešel k polici a vytáhl plátěný sáček, ze kterého nasypal tenkou linku hrubé soli pod práh a k oknům. Pracoval rychle, prakticky.
Z krabice v síni přinesl starou legálně drženou brokovnici a krabičku s náboji. Zkontroloval zbraň s klidem starého zvyku a počítal náboje šeptem. “Čtyři. ”
Rány náhle ustaly.
Ticho, které po nich zůstalo, bylo téměř hmotné. Pak se ozvalo zaklepání. Tři pomalé údery nepřicházely od vstupních dveří. Přicházely zevnitř, z temné komory.
Vávra zvedl brokovnici a namířil do černého průchodu. “Kdo je tam? ”
Tma v průchodu se pohnula. Nejdřív se objevila ruka, hubená, s vystouplými žilami, pevně svírající rám dveří.
Pak rameno, tmavý kabát a tvář ženy, kterou Milada zjevně poznala dřív, než vyšla celá. “Tamaro,” vydechla. Tamara Vítková vstoupila do světla. Byla menší, suchá, s krátce střiženými šedými vlasy a tváří, v níž se strach mísil se vztekem.
Nevypadala jako démon ze starých lesních příběhů. Vypadala jako obyčejná žena, kterou by si člověk v kostele všiml jen proto, že mu podrží dveře. Lenka se na ni dívala jako na položku v dlouho nesrovnaném účtu. “Vy jste mi poslala Romana.
”
Tamara se podívala na Romana. “On si cestu našel sám. ”
“Ale vy jste mu ji osvětlila. Lidé slyší jen to, co už v nich dávno je.
”
Tamara se usmála, ale v koutcích úst měla napětí. “Vy jste chytrá. Škoda, že jste nebyla opatrnější doma. ”
Vávra promluvil klidně, ale v jeho hlase bylo železo.
“Ty rány na dům, stopy, klepání. To jste dělala vy? ”
Tamara mlčela. “Chtěla jsem vás rozdělit.
Přimět někoho otevřít. V panice lidé dělají chyby. ”
“A pes? ” zeptal se Vávra.
Už nešlo o taktiku. Šlo o starého psa, který mu celé roky ležel u zápraží. “Psa jsem se nedotkla. ”
“Kdo tedy?
”
Tamara sklopila pohled. “Kdo je venku? ” zeptala se Lenka. Tamara chvíli mlčela.
“Viktor. Člověk, kterého Roman zná jako lesního poutníka. Čekal v autě. Měl jen hlídat, kdyby se něco zvrtlo.
”
Roman se opřel o stěnu, jako by ho ta věta fyzicky zasáhla. Vávra se zeptal: “Co udělal mému psovi? ”
“Nevím. Možná ho odtáhl od domu.
Viktor nemá rád překážky. ”
Zvenku se ozvaly kroky. Tentokrát nebyly skryté. Nepřibližovaly se ke stěnám.
Přicházely přímo k domu. Těžké, jisté, patřící člověku, který ví, že už ho prozradili. A přesto se nebojí. Klika se pohnula.
Dveře se otevřely prudce. Na prahu stál vysoký širokoramenný muž kolem padesáti. Měl tmavou mysliveckou bundu, pevné boty zablácené až ke tkaničkám a krátkou brokovnici na popruhu přes rameno. Jeho pohled se nezastavil u namířené brokovnice nejdéle.
Nejdéle zůstal na Lence. “No,” dodal pomalu. “Zdá se, že se nám ten večer trochu rozpadl. ”
Oldřich ani nemrkl.
“Položte zbraň na zem. ”
Viktor si popruh stáhl z ramene a brokovnici položil na práh. Nehodil ji. Položil ji opatrně, téměř úhledně.
Lenka se nepohnula. Právě ta opatrnost děsila víc než otevřená výhrůžka. “Co jste udělal Oldřichovu psovi? ” zeptala se.
“Žije, jestli vás to zajímá. Přivázaný v křoví za dřevníkem. Starý pes, pomalý, ale moc hlasitý. ”
Vávra tívl na všechny, aby ustoupili od dveří.
“V síni je satelitní telefon. Druhý šuplík v komodě. Romane, dojděte pro něj. Zavolejte policii.
”
Roman prošel kolem Lenky. Na okamžik se jejich pohledy střetly. V jeho očích nebyla jen vina. Byla tam i tichá prosba, aby se ještě nějak vrátila do role ženy, která vysvětlí, omluví, pochopí.
Lenka uhnula očima. Ne proto, že by se bála. Protože už mu nic nedlužila. Roman se vrátil se starým telefonem.
Prsty se mu třásly. “Tísňová linka,” dodal Vávra. “Hájenka za Březinami, lesní cesta za starým mostkem. Ozbrojený muž, pokus o otravu, dva zadržení pachatelé.
”
Čekání se protáhlo. Oldřich s Miladou svázali Tamaru a Viktora provazem z komory. Viktor se nechal spoutat s nepříjemným klidem. “Tohle u soudu nebude vypadat dobře,” poznamenal.
“Ani brokovnice na cizím prahu,” odpověděla Lenka. Když se mezi stromy nakonec objevila modrá světla, Milada se rozplakala. Roman zavřel oči. Tamara se napřímila.
Viktor se jen podíval k oknu a vydechl nosem. “Tak přece,” řekl. “Ano,” odpověděla Lenka. “Přece.
”
Vyšetřování začalo ještě té noci a táhlo se několik měsíců. Toxikologické vyšetření potvrdilo v Lenčině těle stopy látek odpovídajících dlouhodobé intoxikaci rostlinného původu. Policejní protokol, lékařské zprávy a zajištěná komunikace spojily všechny nitky dohromady. Roman Bartoš byl obviněn z pokusu o vraždu ze zištné pohnutky.
U soudu vypovídal proti Viktorovi i Tamaře. Krajský soud mu uložil dvanáct let. Viktor Havelka se ukázal jako organizátor mnohem širší sítě. Vyšetřovatelé spojili jeho jméno s dalšími rodinami v různých částech republiky.
Dostal osmnáct let. Tamara Vítková tvrdila, že jen pomáhala. Soud ji uznal vinnou z účasti na zvlášť závažném zločinu a uložil jí deset let. Lenka se zotavovala pomaleji, než si představovala.
Tělo se nedá přesvědčit rozumem, že nebezpečí skončilo. Za půl roku byla fyzicky v pořádku. Uvnitř to trvalo déle. Nejhorší nebyly kontroly v nemocnici, ale obyčejné dny, kdy stála v kuchyni a nedokázala se napít z hrnku, který si sama uvařila.
Rozvod s Romanem proběhl bez velkých majetkových sporů. Byt po babičce zůstal jejím výlučným majetkem. Milada Bartošová z jejího života nezmizela úplně. Jejich vztah nebyl náhle krásný, byl opatrný.
Občas si zavolali. Někdy Milada přinesla domácí vývar a nechala ho u dveří. Přesto mezi nimi časem vzniklo něco pravdivějšího než stará zdvořilost. Bylo to vědomí jedné noci, kterou přežili na opačných koncích stejné bolesti.
Oldřich Vávra se pro Lenku stal člověkem, za kterým jezdila, když potřebovala slyšet ticho. Vozila mu nákup a krmení pro psa, který po té noci ještě víc kulhal, ale tvářil se, že zachránil dům sám. Oldřich jí nevyprávěl o bylinách jako o kouzlech. Vyprávěl o pozorování, o trpělivosti a o tom, že někdy je nejdůležitější rozdíl mezi podezřením a důkazem právě v tom, zda vydržíte počkat na správný papír.
Po roce Lenka odešla ze stavební firmy. Udělala si doplňující kurzy a začala pracovat v občanské poradně, která pomáhala obětem domácího násilí, majetkových podvodů a manipulace v rodině. Uměla sedět s člověkem nad složkou papírů a říct mu, co kdysi potřebovala slyšet sama. Že zmatek v hlavě neznamená, že nemáte pravdu.
Že strach není důkazem slabosti. Že dokumenty, svědci, lékařské zprávy a přesně popsané události mohou být někdy jediný provaz, kterého se dá držet. A v lese za Březinami pořád stála stará hájenka. Lidé v okolí si o Vávrovi vyprávěli různé věci.
Že pozná nemoc podle ruky, že slyší v lese kroky dřív než pes. Časem k těm historkám přibyla další. O ženě z města, která přijela do lesa hledat vysvětlení na nemoc, jež jí brala sílu, a našla tam něco mnohem horšího než starou pověst. Zjistila, že zlo nemusí čekat mezi stromy.
Někdy sedí naproti vám u kuchyňského stolu, podává vám hrnek čaje a říká, že se o vás jen bojí. Lenka tu historku jednou zaslechla v obchodě v Jihlavě. Neopravila ani jediné slovo. Zaplatila, vzala tašku a venku se na okamžik zastavila pod šedým podzimním nebem.
Na dlani po tmavém vzoru zůstala jen slabá, skoro neviditelná stopa. Přesto ji občas cítila, když sevřela prsty. Už v ní nevzbuzovala hrůzu. Připomínala jí, že nepřežila proto, že by se nebála.
Přežila proto, že se včas přestala bát pravdy.
