Ladislav sáhl po klíčích a otočil se ke dveřím. „Musím ještě někam zajet,“ řekl a Diana věděla, že mu nesmí stát v cestě. Policie byla na cestě, ale on chtěl odejít dřív, než stihnou dorazit. V hlavě jí zněla instrukce kriminalisty: „Nesnažte se ho zadržovat.
“
„Počkej,“ řekla a překvapilo ji, jak klidně to zní. „Má přijít balík. “
Ladislav se zastavil a otočil se k ní. „Jaký balík?
“
„Objednala jsem pár věcí do bytu. Kurýr má dorazit mezi druhou a třetí. “
Díval se na ni dlouho. Pak položil klíče zpátky na komodu.
„Dobře. “
Diana vědomě nevydechla. Sedla si na kraj pohovky a v kapse svírala telefon. Ještě před hodinou jí psal Viktor.
„Martin už je na cestě. Nic dalšího nezkoušejte. Jestli bude chtít odejít, nechte ho. “
Už teď ale udělala přesně to, před čím ji varovali.
Historka o balíku jí koupila pár minut, ale taky z ní udělala člověka, který na sebe vzal riziko, jež mu nepatřilo. Všechno začalo před týdnem obyčejnou žádostí. Václav jí zavolal ve středu večer, když oplachovala poslední talíře. „Máš už pro Láďu něco k narozeninám?
“
„Nemám. Pořád nevím, co mu dát. “
„Kup mu palubní kameru. Takovou, co má mikrofon a umí nahrávat zvuk.
Pošlu ti odkaz. “
Ten tón u bratra znala. Mluvil lhostejně, ale přesně tak zněl pokaždé, když už měl něco promyšlené. „K čemu?
“
„Prostě se hodí. Dá si ji do auta, bude mít obraz i zvuk. Na silnicích dneska člověk nikdy neví. “
Kameru objednala ještě ten večer.
Ladislav dárek přijal po svém, prohlédl si krabičku a poznamenal, že ji namontuje o víkendu. Pak uběhl týden a on se objevil v kuchyni s kamerou v ruce. „Je po ní. Nezapne se.
“
Vzala si ji a otočila proti světlu. Na plastu žádná prasklina, žádný škrábanec. Ale přístroj byl teplý. Ne horký od slunce nebo nabíjení.
Spíš zahřátý rukama, jako by ho Ladislav ještě před chvílí dlouho držel. V pondělí cestou kolem zastavila v servisu s autoelektronikou. Technik připojil kameru k notebooku, chvíli klikal a pak otočil displej k ní. „Tohle byste asi měla vidět.
“
Na monitoru se rozběhlo video. Kamera zabírala parkoviště přes kapotu auta. Diana místo poznala dřív, než si stihla uvědomit proč. Stál tam Ladislav, vedle něj cizí žena a muž, kterého v životě neviděla.
Ladislav vytáhl obálku a podal mu ji. Vyměnili si pár krátkých vět. Pak všichni tři nastoupili do auta. Z reproduktorů se ozval rozhovor.
Ladislavův hlas poznala po první větě. Klidný, vyrovnaný. Mluvil o jejím otci, o dědictví, o tom, že starý se nechce dělit, o potřebě věcem trochu pomoct a o tom, že když se všechno udělá čistě, nikdo si ničeho nevšimne. „Nejdůležitější je stihnout všechno do jara,“ řekl.
„Potom by už bylo pozdě. “
Technik se odvrátil ke zdi. „Můžu vám ten soubor zkopírovat? “
Zkopíroval jí video do telefonu.
Diana vyšla před servis, zapálila si cigaretu, i když před třemi lety přestala. První myšlenka byla jednoduchá. Zavolat tátovi. Ale pak přišla druhá.
Nejdřív musí myslet. Zavolala bratrovi. „Ty jsi něco věděl? “
Václav se nadechl.
„Měl jsem podezření. Pár týdnů zpátky mi Viktor Toman volal, že se u brány motá cizí auto. Nechtěl jsem tě vystrašit jen kvůli pocitu. “
„Takže ta kamera nebyla normální dárek.
“
„Nebyla. Jeď za tátou a než cokoliv řekneš, promluv si nejdřív s Viktorem. “
Viktor ji zavedl do malé místnosti u garáže. Bylo mu kolem třiceti pěti, vysoký, s krátkými vlasy.
Díval se způsobem člověka, který neskenuje jen tvář před sebou, ale i dveře za ní. Pustil si záznam od začátku do konce. Když obraz zhasl, opřel se o stůl. „Ženu ze záznamu jsme identifikovali z veřejných zdrojů.
Je to Dana Valentová, pracuje v realitní kanceláři. Veřejně dohledatelné stopy kontaktu s vaším manželem sahají půl roku zpátky. A muž, který přijel na schůzku, je Samuel Fojtík. Seděl za trestný čin a venku je třetím rokem.
“
„A táta? “ zeptala se Diana. „Má na spěch? “
„Včera večer Fojtík znovu projel kolem domu.
Pomalu. Nezastavil. Ale chová se to jako obhlídka. “
Viktor ji poslal za otcem, aby na sobě nic nenechala znát.
„Řekněte, že jste přijela na návštěvu. Já mezitím prověřím registrační značku. “
Diana seděla s otcem v kuchyni dvě hodiny. Lubomír jí vyprávěl o sousedech a plotu.
Přikyvovala, usmívala se na správných místech a přitom v duchu pořád slyšela Ladislava mluvit o jejím otci jako o překážce. Před odjezdem ji Viktor zastavil. „Řešíme soubor. Původní soubor beze změny, žádné stříhání.
Uděláme kopii. “ Připojil externí disk a na monitoru se objevil ukazatel přenosu. Telefon zazvonil. Na displeji se objevilo Ladislavovo jméno.
„Zvedněte to. Nechceme změny,“ řekl Viktor. Diana přejela prstem po displeji. „Ahoj, kde jsi?
“
„Pořád u táty. Sedíme a povídáme si. “
„Kdy se vrátíš? “
„Tak za hodinu, možná později.
“
„Dobře, já dnes skončím dřív. “
„Fajn. “
Když hovor skončil, Viktor se zadíval na notebook. „Dobře.
“
„Co bylo dobře? “
„Že jste nezměnila tón. Telefon tak dobrý mikrofon nemá. “ V jeho hlase zaznělo něco skoro suchého.
Kopírování doběhlo. Viktor otevřel kopii, zkontroloval začátek a pak místo se schůzkou. Teprve když viděl, že soubor funguje, disk odpojil. „Důkaz už není jen u vás.
Kdyby se vám něco stalo, nezmizí s vaším telefonem. “
Doma se Ladislav zeptal, jestli byla v servisu. Odpověděla, že ano a že se ozvou. Další otázka nepřišla.
V ložnici napsala Viktorovi: „Jsem doma. Nic netuší. Čekám, co zjistíte o té ženě. “
Odpověď přišla během minuty.
„Rozumím. Ozvu se zítra. Dobrou noc. “
Diana lehla pořád v oblečení.
Z kuchyně zaslechla zaklapnutí notebooku, potom dveře lednice, pak vodu v koupelně. Byly to zvuky, které znala nazpaměť. A najednou patřily někomu, koho neznala vůbec. Kdysi si představovala, že zrada musí mít hlas, že přijde s křikem, prásknutím dveří, rozbitým talířem.
Ve skutečnosti může být téměř neslyšná. Může sedět u kuchyňského stolu. Může se zeptat, jak se má táta, a přitom už počítat s tím, že jednou nebude. V úterý ráno přišla zpráva od Viktora.
„Dana Valentová se objevuje i v okruhu lidí kolem Fojtíka. Včera večer Fojtík znovu projel kolem domu. Potřebujeme, aby záznam viděl někdo, kdo umí posoudit, co s ním lze procesně dělat. Znám bývalého kriminalistu.
Dnes pracuje jako soukromý bezpečnostní konzultant. “
Oliver Klimeš byl menší muž kolem pětapadesáti. Na stole měl přesně srovnané papíry. Pustil si záznam dvakrát.
Podruhé zastavoval obraz a vracel některé věty. Když video skončilo, položil pero. „Je to významné. Ale jestli ode mě čekáte větu, že tímhle máme případ, neuslyšíte ji.
Obliga může později tvrdit, že jde o útržek rozhovoru. Vidíme obálku, ale nevidíme její obsah ani důvod předání. Potřebujeme další opěrné body. Komunikaci, svědectví, opakované chování, přípravu.
“
Pak začali procházet záznamy z kamer u domu. Oliver posouval obraz po krátkých úsecích a u každého průjezdu si zapisoval čas. „Když člověk zpětně hledá něco, čeho se bojí, mozek mu velmi ochotně dodá potvrzení. Strach může být důvod ke kontrole, ne důkaz.
“
Diana viděla, jak Oliver jedno auto vyřadil, i když vypadalo stejně. „Karoserie ano, ale zadní světlo je jiné. Tohle do seznamu nepůjde. “ Poprvé viděla, že i vyřazený důkaz může být užitečný.
Zabránil jim věřit vlastnímu strachu víc než obrazu. „Čím vážnější věc popisujeme, tím méně si smíme pomáhat domněnkou,“ řekl Oliver. Diana mu popsala celý sled událostí. Když se zarazila u jedné věci, kterou si nepamatovala přesně, Oliver jen přikývl.
„Tak žádný čas nedoplníme. Stres umí rozbít časovou přesnost. To není selhání. “
Pracovali asi hodinu.
Oliver jejich informace dělil na tři skupiny. Víme, předpokládáme, musíme zjistit. Diana najednou zjistila, že se nemusí prát s celou katastrofou najednou. Stačilo vědět, jaký je další krok.
„Jaké je nebezpečí teď? “ zeptala se Viktora na parkovišti. „Skutečné. Peníze jsou předané a Fojtík se pohybuje kolem domu.
Zároveň to nevypadá na chaotické jednání. Snaží se po sobě nenechat stopy. To znamená, že budou opatrní a opatrnost nám kupuje čas. Můj odhad je týden, možná trochu víc.
“
Ve středu ráno přišla zpráva. „Kamery zachytily auto, kterým Fojtík přijel na schůzku. Včera ve 23:14. Máme záznam.
“
Diana jela k otci. Viktor jí ukázal záznam. Černobílý, lehce zrnitý, ale značku i tvar vozu zachycoval dostatečně. „Tři různé noci, čas se pokaždé pohybuje přibližně ve stejném rozmezí.
Mapuje, co se v domě děje. Hledá chvíli, která se mu bude hodit. “
„Kdy půjdeme na policii? “
„Oliver chce ještě dva až tři dny.
Ne proto, aby čekal na další hrozbu. Chce mít podklady připravené tak, aby policie hned viděla časovou osu. Ale je tu něco nového. Dana Valentová včera telefonovala vašemu otci.
Představila se jako zájemkyně o koupi domu a ptala se, jestli neví o někom, kdo by prodával. Zkoušela si ho oťukat. “ Viktor se odmlčel. „Lubomírovi budeme muset aspoň část vysvětlit.
Potřebuje vědět, že nemá nikoho pouštět na pozemek jen proto, že se představí jako makléř. “\u201d
Řekli Lubomírovi, že se v okolí objevují lidé vydávající se za realitní makléře. Lubomír se zamračil. „Celý život zvedám telefon, když zvoní.
“
„Teď pár dní ne. “
„Tohle je můj dům, Viktore. Nechci tu sedět jako vězeň. “
„Nikdo vám nebere svobodu.
Jen na krátkou dobu měníme několik návyků. A mnohem radši si za týden vyslechnu, že jsem byl nesnesitelný, než abych potom vysvětloval, proč jsem kvůli vašemu pohodlí přehlédl riziko. “
Lubomír se na něj díval dlouho. Pak vzal telefon a odsunul ho po stolku dál od sebe.
„Na dobu, která bude potřeba. “
Lubomír se pak na dceru podíval jinak. „Ty kolem mě poslední dva dny nějak kroužíš. Proč dcera a Viktor společně hlídají jeho telefon a pohyb?
“ Nevyslovil nic, jen kývl. „Dobře. “
Ve čtvrtek ráno Dianu probudil zmeškaný hovor od Olivera. „Situace se změnila.
Fojtík se včera večer sešel s dalším člověkem. Viktor mi poslal snímek ze záznamu. Toho muže jsem poznal z doby, kdy jsem ještě sloužil. Jeho jméno se tehdy objevilo při prověřování otravy.
Věc skončila bez obvinění pro nedostatek důkazů. “\u201d
„Takže už nejde jen o sledování domu. “
„S tím, co máme, jdeme dnes na policii. Ve čtyři mám možnost mluvit s kriminalistou.
Do té doby musí váš otec vědět, co se děje. “
Diana napsala Viktorovi: „Dnes mu řeknu všechno. Budu tam kolem jedenácti. “
Odpověď přišla za minutu.
„Budu poblíž. “
Lubomír byl v pracovně. „Tati, sedni si,“ řekla Diana. První věta byla nejtěžší, pak už mluvila skoro dvacet minut.
Palubní kamera, servis, záznam, Samuel Fojtík, Dana Valentová, auto u domu, telefonát, Oliverův hovor. Mluvila rovně, bez pláče. Věděla, že jakmile si dovolí zastavit se u vlastní bolesti, možná už nedokáže pokračovat. Lubomír ji ani jednou nepřerušil.
Jen si sundal brýle, položil je na stůl a sepjal ruce. Když skončila, dlouho se díval z okna. Pak řekl:„Ladislav. “ Neptal se.
Jen vyslovil jeho jméno. „Ano. “
„Věděl jsem, že ho vidíš jinak než já, ale že v něm je tohle, to jsem nevěděl. “\u201d
„Tati, já ne…“
„Neber to na sebe.
Nemohla jsi vědět něco, co před tebou sedm let schovával. “
Slzy přišly bez varování. Nebyl v nich žádný křečovitý smutek. Pálily.
Otec vstal a otevřel dveře. Viktor stál na chodbě. Lubomír se na něj podíval. „Slyšel jsi?
“
„Ano. “
„Dobře. “ Otec krátce přikývl. „Tak řekni, co teď.
“
Všichni tři byli v pracovně dvě hodiny. Viktor rozložil přehledy časů. Diana otci pustila celé video. Lubomír ho sledoval bez komentáře.
Když skončilo, řekl:„On pořád počítá s tím, že se starý nechce dělit. Že dokud žiju, nemáš přístup k tomu, co je moje. “ V jeho hlase byla zvláštní únava. „Tak to se přepočítal.
“\u201d
Diana zamrkala. „Co tím myslíš? “
Lubomír otevřel spodní zásuvku pracovního stolu a vytáhl tenkou složku. „Před třemi lety jsem část věcí vyřešil tak, aby u toho Ladislav nebyl.
“ Položil složku před ni. Na první stránce poznala svoje jméno a pod ním vlastní podpis. S tím podpisem se jí vrátilo jedno odpoledne v kanceláři notářky. Otec tehdy mluvil o majetkovém uspořádání.
Podepsala darovací smlouvu k domu a smlouvu o převodu obchodního podílu. Věděla, co podepisuje, jen tomu nepřikládala význam, který to mělo dnes. „Dům je od té doby vedený na tvoje jméno v katastru nemovitostí. Převod podílu jsme udělali písemně.
A peníze, které jsem ti tehdy daroval, byly určené jen tobě. To, co člověk dostane darem jen pro sebe, se samo od sebe nestane společným majetkem obou manželů. “
„A on si to nikdy neověřil. “
„Katastr není tajný.
Možná byl tak přesvědčený, že ví, jak jsou věci uspořádané, že se neobtěžoval ověřit ani to základní. “
Pracovna ztichla. Diana myslela na sedm let s Ladislavem, na jeho výpočty, na přesvědčení, že má situaci pod kontrolou. Celou dobu si mohl představovat, že stačí posunout jedinou překážku.
Jenže tuhle část reality si sestavil špatně už před třemi lety. Ve čtyři dorazili na policejní pracoviště. Kriminalista Martin Vávra byl mladší, než čekala. Nechal je mluvit, jen občas něco zapsal.
Oliver prošel události v souvislé časové ose. Martin si pustil video dvakrát. „Fojtíka známe. A jestli ten člověk, se kterým se včera sešel, opravdu odpovídá vašemu zjištění, pak je to vážná věc.
“
„Co uděláte teď? “
„Nejdřív přijmeme trestní oznámení a začneme věc prověřovat. Fojtík je dohledatelný. “ Otočil se k Dianě.
„U vašeho manžela budeme potřebovat opatrnější postup. Nahrávka je důležitá, ale musíme doložit, co přesně měl v úmyslu. Obhajoba může později tvrdit, že šlo o nadsázku nebo nejasný kontext. Pokud budeme mít další důkazy, ten prostor se zmenší.
“\u201d
Martin jim dal jedno pravidlo. „Od této chvíle nikdo z vás nebude shánět další důkazy po vlastní ose. Nikdo nebude volat Fojtíkovi, nikdo nebude psát Daně Valentové, nikdo nebude Ladislavovi pokládat otázky jen proto, aby ho přiměl něco říct. “
Diana se vrátí domů.
„Pokud se budete cítit bezpečně a jeho chování zůstane stejné, je to z hlediska prověřování nejméně nápadná varianta. Ale jakmile se něco změní, voláte přímo policii. “\u201d
Gubomír se najednou ozval. „Ty tam opravdu chceš jet?
“
„Nechci, ale pojedu. Pokud dnes nepřijdu domů, Láďa může začít mazat zprávy, měnit telefon, varovat ostatní nebo někam odjet. “
„Tak mi slib, že nebudeš nic dokazovat. “
„Nebudu.
Jakmile bude něco jinak, odejdu. “
Ven vyšli už za tmy. Lubomír ji beze slova objal. Dělal to málokdy.
„Dopadne to. “
„Jo. “
Doma byl Ladislav v křesle před televizí. „U táty jsi byla dlouho.
“
„Má pracovnu plnou starých šanonů. Za ty roky se toho nahromadilo víc, než jsme čekali. “
Přinesl jí talíř a položil ho před ni. „Dej si.
“ Ladislav si pamatoval, že po náročném dni jí bývá špatně, když nejí. Uměl ohřát večeři, koupit cestou její oblíbený čaj, přikrýt jí dekou, když usnula u televize. Právě to jí teď lámalo obraz světa víc než otevřená krutost. Pozornost totiž není důkaz dobroty.
Člověk může znát vaše drobné zvyky a přitom překročit hranici, o které jste věřili, že pro něj existuje. Večer se skládal z věcí, které znala nazpaměť. Talíř na stole, zprávy z televize, Ladislavova ruka na ovladači. Pak bez otočení položil otázku.
„Jak je tátovi? “
„Dobře, má energie dost. “
„Tlak v pořádku? “
Ta otázka byla příliš přesná na to, aby ji dokázala přijmout jako obyčejnou zdvořilost, a příliš obyčejná na to, aby ho z ní mohla obvinit.
„Ano. Nic se neděje. “
„To je dobře. “\u201d
V noci jí vytáhl ze spánku telefon.
6:47. Martin Vávra. „Po souhlasu státního zástupce jsme v noci zadrželi Fojtíka a také muže, se kterým se ve středu sešel. Jejich verze nejsou shodné.
Do večera bychom měli vědět, jestli máme dost podkladů pro další postup. U Ladislava ještě ne. “
„Jak dlouho ještě? “
„Do večera.
Pokud se něco nezkomplikuje, nejpozději do zítřejšího rána. “
Byl pátek. Ladislav se objevil v kuchyni v osm. „Přesunuli mi dnešní schůzku.
Do tří budu doma. Dáme si oběd spolu? “
Kolem půl zavibroval Dianě telefon. Martin Vávra.
„Spojení s Ladislavem je doplněné natolik, že státní zástupce souhlasil s jeho zadržením. Kde je? “
Diana vstala. „Promiň, volá táta.
Vezmu to. “ Na chodbě napsala: „Doma. Původně říkal, že zůstane do tří. “
„Jedeme k vám.
Nesnažte se ho zadržovat, ani s ním vyvolat hádku. Jestli odjede dřív, napište směr a popis auta. Nic víc. Vaše bezpečí má přednost.
“
Vrátila se do obýváku. Ladislav zvedl oči. „Všechno dobrý? “
„Jo.
Táta se ptal na ty papíry, co jsme včera třídili. “
Společně posnídali. Ve dvě hodiny Ladislav vstal. „Asi vyjedu dřív.
Musím se ještě někde zastavit. Když mám schůzku posunutou, vyřídím to cestou. “\u201d
„Počkej. Má přijít balík?
“
„Jaký balík? “
„Objednala jsem pár věcí do bytu. Psali, že kurýr dorazí mezi druhou a třetí. A táta má ještě volat.
Potřebuje po telefonu dohledat něco v těch dokumentech. Nechci zároveň odbíhat ke dveřím. “ Už když to říkala, slyšela slabiny té výmluvy. Ladislav je pravděpodobně slyšel také.
„Od kdy je pro tebe problém otevřít kurýrovi? “
„Není. Jen tě prosím, abys ještě chvíli zůstal. “
Ladislav položil klíče zpátky.
„Dobře. Co sis vlastně objednala? “
„Ručníky a organizéry do skříňky. “
Usmál se.
„Organizéry už máš? “
„Tak budu mít víc organizérů. “
V kuchyni mu připravila kávu a pod obrazovkou kávovaru schovala telefon. Jednou rukou napsala Viktorovi: „Chtěl odjet dřív.
Zadržela jsem ho historkou o balíku. Kolik času? “
Odpověď přišla téměř okamžitě. „Martin už je na cestě.
Nic dalšího nezkoušejte. Jestli bude chtít odejít, nechte ho. Policie ví, co má dělat. “ Udělala přesně to, před čím ji Martin varoval.
Vrátila se do obýváku. Ladislav sáhl po klíčích podruhé. „Ještě chvíli počkám. Pak už musím.
“
V tu chvíli se ozval zvonek. Bylo čtvrt na tři. Ladislav zvedl oči. „Někoho čekáš?
“
„Ne. “
Šel ke dveřím první. Otevřel. Na chodbě stál Martin Vávra a za ním dva uniformovaní policisté.
Ladislav je všechny přehlédl jediným pohledem. Nebyl to strach. Diana to poznala okamžitě. Byl to okamžik pochopení.
Krátký, ostrý, definitivní. „Ladislave Richter,“ řekl Martin. „Jste zadržen jako osoba podezřelá v souvislosti s přípravou závažného trestného činu. Pojedete s námi.
“
„Kvůli čemu? “
„Další okolnosti s vámi probereme po poučení na služebně. “
Ladislav se neotočil k Martinovi, ale k ní. Díval se na ni několik vteřin.
V tom pohledu už nebyla otázka, proč policie přišla. Řešil jen, od kdy o tom věděla ona. „Ty jsi to věděla? “\u201d
Diana mlčela.
„Jak dlouho? “
Sedm let znala každý záhyb jeho tváře. Aspoň si to myslela. Teď se na ni díval člověk se stejnými rysy a ona už neměla potřebu mu cokoli vysvětlovat.
Došli na místo, kde slova nic neopraví. Ladislav si z věšáku vzal bundu. Nejdřív minul jeden rukáv, vrátil ruku a teprve na podruhé se trefil. Pak zip vytáhl až ke krku.
Byla to první drobná nepřesnost, kterou u něj za celý den viděla. Překročil práh. Neotočil se. Dveře se zavřely.
Diana zůstala stát uprostřed chodby. Dívala se na dveře, za nimiž už nikdo nebyl. Byt byl najednou plný věcí, které Ladislav po sobě nechal. Druhý hrnek, nabíječka, bunda, otisk obyčejného života.
Jen člověk, který k nim patřil ještě před minutou, už stál na druhé straně dveří. Telefon zavibroval. Viktor. „Martin se ozval.
Je to hotové. Jak jste na tom? “
Diana napsala. „Odvezli ho.
Stojím na chodbě a vůbec nevím, co teď. “
Viktor odepsal skoro hned. „Sedněte si, napijte se vody. Už nemusíte nic předstírat.
“\u201d
V sobotu přijel Václav. Stál na prahu s cestovní taškou, neoholený. Otevřel ústa, ale žádná otázka z něj nevyšla. Diana ho zbavila té volby, udělala krok a objala ho.
Stáli ve dveřích dlouho, možná minutu. „Jsi hubenější. “
„Měla jsem kvalitní týden. “
Václav si sedl do kuchyně a řekl:„Povídej.
“ Vyprávěla mu všechno, co se do telefonu nevešlo. O Oliverovi, o návštěvě policie, o tom, jak v pátek Ladislav skoro odešel, o balíku, který neexistoval, o Martinovi ve čtvrt na tři. „Když už jsme u Viktora, co s ním? “ zeptal se Václav.
„Normálně pracuje. “
„Ty o něm mluvíš nějak zvláštně. “
„Václave, nezačínej. “
„Nezačínám, jen si všímám věcí.
Je to dobrý chlap. Táta by si k sobě nepustil někoho, komu nevěří. “
Diana neodpověděla. Po posledním týdnu pro ni věta o dobrém člověku nebyla jednoduchá pochvala.
Byla to otázka, podle čeho se to vlastně pozná. V posledních dnech myslela na Viktora častěji, než čekala. Možná příliš. Možná jen tolik, kolik bylo přirozené po týdnu, kdy byl pokaždé nablízku v okamžiku, kdy se všechno začalo hroutit.
Nebyl to flirt. Jen člověk řekl přesně to, co si myslel. Diana si až teď uvědomila, jak dlouho takovou přímost nezažila. U Lubomíra se oběd protáhl.
Otec měl nečekaně dobrou náladu. Po obědě si šel lehnout. Václav se rozvalil do křesla a vzal do ruky telefon, aniž zvedl oči. „Běž.
“
„Kam? “
„K bráně. Viktor je venku. Běž si s ním promluvit.
“
Viktor stál u brány. Tablet držel v jedné ruce. „Jak vám je? “
„Líp.
Václav dorazil. “
„Viděl jsem. “ Vypnul obrazovku. „Martin ráno volal.
Fojtík už vypovídá konkrétněji. Jeho společník taky. Dana Valentovou zadrželi včera večer. Důkazní situace je teď mnohem přehlednější.
“
Diana nadechla. Chvíli mlčela. Pak řekla:„Až to všechno přestane být akutní, co budete dělat vy? “
Viktor se podíval směrem k domu.
„Lubomír chce, abych zůstal. Tak zůstanu. “
„On vám věří. “
„Vím.
Vážím si ho. “
Diana se na něj dívala. Ještě před týdnem pro ni byl člověk, kterého otec občas pozval ke stolu. Teď znala jeho pauzy, způsob, jakým se dívá na displej, když něco kontroluje, způsob, jakým odděluje fakt od domněnky.
„Chci vám něco říct. A nevím, jestli je to dobře načasované. Spíš není. Jenže když to neřeknu, možná si budu později vyčítat, že jsem byla zase zticha.
Tento týden byl strašný a to slovo je pořád slabé. Nejhorší nebylo ani to, že jsem se bála. Nejhorší bylo, že jsem přestala věřit vlastnímu odhadu lidí. Sedm let jsem si myslela, že Ladislava znám, a najednou jsem si nebyla jistá ničím.
U vás jsem nemusela hádat, co věta znamená. Když jste něco nevěděl, řekl jste, že to nevíte. Když bylo něco nebezpečné, neuklidňoval jste mě jen proto, abych se cítila líp. Když jsem měla pocit, že už nic nemá pevný tvar, drželo mě právě tohle.
“ Nadechla se. „Vy…“
Viktor několik vteřin stál. Zkontroloval její výraz stejně soustředěně, jako ještě před pár dny kontroloval záběry z kamer. Jen tentokrát v tom nebyla práce.
Pak k ní udělal krok a zastavil se dost blízko na to, aby mohla ustoupit. Neudělala to. Zvedl ruku, opatrně si ji přitáhl a políbil ji. Polibek byl krátký.
Po chvíli ustoupil jen o kousek. „Promiňte. Neměl jsem to udělat. “
Diana se na něj chvíli dívala.
Viktor, který dokázal před otcem, policií i nebezpečím zůstat pevný, teď poprvé vypadal nejistě. Udělala krok ona a políbila ho podruhé. Tentokrát bez otázky. Když se odtáhli, řekla:„Měl.
“ Pak ustoupila o půl kroku sama. „Jen po mně teď nechtějte, abych věděla, co bude dál. “
„Nechci. Dneska nemusí být rozhodnuto vůbec nic.
“\u201d
Za nimi zavřely dveře domu. Lubomír stál na zápraží s hrnkem v ruce. Díval se chvíli na dceru, potom na Viktora. „Tak proto je dnes u brány takové ticho.
“ Koutkem úst se pousmál a bez dalšího komentáře se vrátil dovnitř. Diana podala návrh na rozvod hned v pondělí. Neodkládala to. První pracovní den udělala to, co už bylo rozhodnuté.
Václav ji odvezl k soudu. Když vyšla ven, podal jí papírový kelímek s kávou. „Normální? “
„Jo.
Bylo to jednodušší, než jsem čekala. “
Šli k autu. „Víš, co je divné? Sedm let jsem měla pocit, že něco stavíme.
Rodinu, budoucnost, nějaký společný život. A teď mi připadá, že jsme jen bydleli vedle sebe. Neznala jsem jeho, on neznal mě. Sdíleli jsme adresu a spoustu věcí kolem ní.
“
Václav chvíli nic neříkal. „Možná není potřeba pochopit všechno. Někdy prostě zjistíš, že člověk vedle tebe byl jiný, než sis myslela. Bez velkého vysvětlení, bez nějaké geniální příčiny.
“
U Lubomíra seděli ve čtyři u stolu dlouho. Viktor seděl vedle Lubomíra, odpovídal na otázky a jednou se zasmál Václavově poznámce. Nebyl tam jako hrdina z posledního týdne. Vzal si další bramboru, odpověděl Lubomírovi na otázku a zasmál se se zpožděním, protože ji nejdřív přeslechl.
Dianě právě tahle nenápadnost připadala důležitější než jakékoliv velké gesto. Po obědě, když myli nádobí, se ho zeptala. „Můžu se na něco zeptat? “
„Samozřejmě.
“
„Co bude dál? “
„To už nebude rozhodovat policie ani já. “ Otočil se k ní. „Vy.
Dál to bude tak rychlé nebo pomalé, jak budete chtít. Nechci, aby z tohohle týdne vznikl tlak jiného druhu. Sedm let nezmizí, protože se během pár dnů ukázala pravda. A to, co jste prožila poslední týden, také nezmizí po jednom dobrém obědě.
“
Nakonec se usmál. „Když budete chtít, můžu zkusit být o něco míň rozumný. Ale nezmizím. “\u201d
Václav odjel v pondělí večer.
Na nástupišti ji objal a nepustil hned. „Volej mi. “
„Budu. “
„A ještě jednou.
Viktor je dobrý člověk. Nespěchej, ale nedělej ani opak. Strach umí převléct nehybnost za opatrnost. “
V bytě Diana chvíli přecházela z pokoje do pokoje.
Na chodbě si všimla, že Ladislavova šedá bunda už na věšáku není. Háček zůstal prázdný. Nedokázala si vybavit, kdy přesně ji uklidila. V jednu chvíli prostě bundu sundala a svět se nezastavil.
Telefon zavibroval. Viktor. „Dojela jste? “
Usmála se dřív, než si to uvědomila.
„Ano. “\u201d
„Lubomír se ptal, jestli zítra přijedete, pokud budete mít čas. “
„Řekněte mu, že ano. Dobrou noc.
“
„Dobrou noc. Zítra na viděnou. “
Diana odložila mobil a s hrnkem přešla do obýváku. Sedla si doprostřed pohovky.
Ne na místo, kde se dávala ona. Ne na místo, kde se dával Ladislav. Doprostřed. Byl to jen kus nábytku, a přesto v tom jednoduchém pohybu něco bylo.
Už nemusela dělit byt na jeho a svoje části. V místnosti zůstalo ticho, ale Diana už v něm neposlouchala kroky za stěnou. Poprvé za celý týden nemusela z žádného zvuku odhadovat, co přijde dál. Představila si zítřek.
Pojede za otcem. Viktor bude nejspíš také tam. Možná budou sedět u čaje. Možná Lubomír znovu vytáhne sousedy a plot.
Možná budou mluvit o počasí. A právě to jí najednou připadalo dobré. Ne velké, ne oslnivé, jen dobré.
A tentokrát jí to stačilo.
