Když ke mně přistoupil vedoucí restaurace, nejdřív jsem si myslela, že se chce zeptat, jestli nepotřebuji něco přinést.
Místo toho se nervózně podíval na mou snachu.
„Paní… bylo mi řečeno, že si přejete odejít.“
U stolu sedělo skoro dvacet lidí.
Přátelé mého syna, rodiče ostatních dětí, dva obchodní partneři Kristýny a několik lidí, které jsem nikdy předtím neviděla.
Můj pětiletý vnuk Matěj stál vedle mě a držel v rukou svetr, který jsem mu několik týdnů pletla.
„Ale babi ještě neřekla pohádku,“ protestoval.
Kristýna ho vzala za rameno.
„Matěji, běž k dětem.“
Pak se podívala na mě.
„Jano, prosím. Nedělejme z toho scénu.“
„Já žádnou scénu nedělám.“
„Tak bude nejlepší, když půjdete.“
Podívala jsem se na syna Tomáše.
Stačila by mi jediná věta.
**Tohle je moje máma. Zůstane.**
Tomáš ale sklopil oči.
A právě jeho mlčení mě bolelo mnohem víc než všechna slova jeho ženy.
Vzala jsem kabelku.
Pohladila Matěje po vlasech.
A odešla.
Kristýna tehdy ještě netušila, že v pondělí ráno nastoupí do firmy, kterou jsem před sedmadvaceti lety pomáhala založit.
Ani já jsem však ještě netušila, že to, co udělala mně, nebyl ojedinělý výbuch.
Byl to způsob, jakým už dlouho zacházela i s dalšími lidmi.
## 1. Nikdy jsem nevypadala jako majitelka firmy
Jmenuji se Jana Králová a tehdy mi bylo sedmašedesát let.
Kdybyste mě potkali v tramvaji, pravděpodobně byste si mě podruhé nevšimli.
Nenáším výrazné šperky.
Nemám drahé kabelky.
Auto mám osm let staré.
Bydlím v obyčejném bytě 3+1 v Brně-Žabovřeskách, který jsme kdysi koupili s manželem.
Můj muž Pavel zemřel před šesti lety.
Od té doby žiju sama.
—
Když bylo Tomášovi pět, začali jsme s Pavlem podnikat.
Pavel byl technik.
Já účetní.
Nejdřív jsme měli čtyři zaměstnance a starali se o úklid kanceláří, drobné opravy a správu několika domů.
Večer jsem doma vystavovala faktury.
Pavel objížděl klienty.
V sobotu jsme někdy sami čistili kanceláře, když někdo onemocněl.
Byla devadesátá léta.
Nikdo tomu neříkal facility management.
Prostě jsme uklízeli, opravovali a hlídali, aby v budovách všechno fungovalo.
—
Firma postupně rostla.
Přibyly administrativní budovy.
Školy.
Menší průmyslové areály.
Technická údržba.
Energetický management.
Recepční služby.
Když Pavel zemřel, měla firma přes sto padesát zaměstnanců.
Dnes jich má něco přes dvě stě.
Já už jsem se před několika lety stáhla z každodenního řízení.
Máme jednatele, finanční ředitelku a vlastní personální oddělení.
Pořád jsem ale většinovou majitelkou.
A některé důležité věci procházejí přes mě.
—
Tomáš samozřejmě věděl, co firma znamená.
Kristýna ne.
Ne proto, že bych jí lhala.
Nikdy se mě pořádně nezeptala.
Jednou na začátku jejich vztahu řekla:
„Tomáš říkal, že máte nějakou úklidovou firmu.“
Odpověděla jsem:
„Začínali jsme úklidem.“
Tím rozhovor skončil.
V jejích očích jsem od té chvíle byla starší paní, která celý život „dělala něco kolem uklízení“.
Neměla jsem potřebu ji opravovat.
Dnes vím, že jsem možná měla.
Ne kvůli penězům.
Kvůli tomu, jak rychle dokázala podle té jediné informace rozhodnout, kam mě zařadit.
## 2. Kristýna
Když ji Tomáš přivedl poprvé, bylo mu čtyřiatřicet.
Kristýna byla o tři roky mladší.
Byla chytrá.
Rychlá.
Uměla mluvit.
Pracovala v marketingu a měla velké ambice.
Zpočátku se mi líbila.
Působila jako žena, která ví, co chce.
Tomáš byl spíš klidný typ. Celý život nerad řešil konflikty.
Říkala jsem si, že se možná dobře doplňují.
—
Potom se narodil Matěj.
A protože je to můj jediný vnuk, zamilovala jsem se do něj od první chvíle.
První rok jsem jim hodně pomáhala.
Hlídala jsem.
Vařila.
Když měl Matěj horečku a oba museli do práce, přijela jsem v šest ráno.
Kristýna mi tehdy děkovala.
„Nevím, co bychom bez vás dělali.“
Jenže postupně se něco změnilo.
—
Kristýna začala řešit, jak věci vypadají.
Ne jaké jsou.
Když jsme šli společně do restaurace:
„Jano, nevezmete si raději ten druhý kabát?“
Když jsem přinesla domácí buchtu:
„To jste nemusela. My sladké skoro nejíme.“
Když jsem Matějovi koupila obyčejnou dřevěnou stavebnici:
„Má už doma kvalitnější.“
Jednotlivě to byly maličkosti.
Dohromady se z nich ale stával pocit, že cokoli přinesu do jejich života, je trochu méně vhodné, než by mělo být.
—
Tomáš to vždycky vysvětlil stejně.
„Mami, Kristýna je prostě náročná.“
Nebo:
„Ona to nemyslela zle.“
A moje nejoblíbenější:
„Víš, jaká je.“
Ano.
Postupně jsem začínala vědět.
## 3. Matějovy páté narozeniny
Tomáš mi zavolal týden předem.
„Mami, v sobotu má Matěj oslavu.“
„Doma?“
„Ne, Kristýna zamluvila salonek v restauraci.“
„Kolik lidí?“
„Jen pár.“
To „jen pár“ bylo nakonec skoro dvacet dospělých a několik dětí.
—
Vzala jsem si svoje nejlepší černé šaty.
Nebyla to móda z katalogu.
Ale cítila jsem se v nich dobře.
Pro Matěje jsem měla ručně pletený modrý svetr.
Pletla jsem ho po večerech skoro tři týdny.
Když jsem přišla, Kristýna otevřela dveře salonku.
Podívala se nejdřív na mě.
Pak na kabelku.
Pak na papírovou tašku s dárkem.
„Jste tady.“
Nebyla to otázka.
—
„Ahoj, Kristýno.“
„Tomáš ještě něco řeší s číšníkem.“
Udělala krok stranou.
Uvnitř jsem pochopila, proč se tak tváří.
Nebyla to dětská oslava, jakou jsem čekala.
Na stole byly květiny, jmenovky a několik lahví dražšího vína.
Hosté byli oblečení skoro jako na firemní večírek.
Kristýna zřejmě pozvala i lidi z práce.
—
„Babi!“
Matěj mě uviděl a rozběhl se ke mně.
Objal mě kolem pasu.
„Mám pro tebe něco.“
Podala jsem mu tašku.
Vytáhl svetr.
„Tys ho udělala?“
„Sama.“
Okamžitě si ho chtěl obléct.
Kristýna přistoupila.
„Matěji, teď ne. Máš novou košili.“
„Ale já ho chci.“
„Později.“
Vzala mu svetr a položila ho stranou.
—
U stolu jsem dostala místo téměř na konci.
Tomáš seděl vedle Kristýny.
Matěj uprostřed mezi dětmi.
Po mé pravici byl muž, kterého jsem neznala.
Po chvíli se mě zeptal:
„A vy jste z které strany?“
„Tomáš je můj syn.“
„Aha.“
Pak:
„Kristýna říkala, že podnikáte.“
„Ano.“
„V čem?“
„Správa budov, technické služby.“
Kristýna to zaslechla.
„Jana je skromná,“ řekla přes stůl. „Začínala s úklidem kanceláří.“
Několik lidí se zdvořile usmálo.
„Poctivá práce,“ řekl někdo.
„Samozřejmě,“ dodala Kristýna.
Jenže tón jejího hlasu říkal něco jiného.
—
Neodpověděla jsem.
Nechtěla jsem kazit Matějovy narozeniny.
Jenže Kristýna pokračovala.
„Já třeba obdivuju lidi, kteří se celý život spokojí s jednoduchou prací. Já bych asi nevydržela bez výzev.“
Tomáš se na ni podíval.
„Kristýno.“
„Co? Vždyť to myslím jako kompliment.“
Otočila se k ostatním.
„Já jsem hrozně kariérní typ. Potřebuju cítit, že se někam posouvám.“
V tu chvíli jsem měla říct něco.
Neřekla jsem.
## 4. „Nechci, abyste nám dělala ostudu“
Po dortu utekl Matěj od dětského stolu a přišel ke mně.
„Babi, řekneš mi pohádku?“
„Kterou?“
„O princezně, co nepotřebovala zachránit.“
Byla to pohádka, kterou jsem mu vymyslela, když mu byly asi tři.
Princezna se z věže nedostala díky princi.
Našla starý žebřík, opravila ho a slezla sama.
Matěj ji miloval.
—
Posadil se mi na klín.
Kristýna okamžitě vstala.
„Matěji.“
„Jen jednu pohádku.“
„Dnes ne.“
„Proč?“
„Protože máme hosty.“
Matěj se zamračil.
„Babi je taky host.“
Někdo u stolu se zasmál.
Kristýna ne.
—
Přišla až ke mně.
„Jano, už je pozdě.“
Podívala jsem se na hodiny.
Nebylo ani osm.
„Můžu mu říct krátkou pohádku.“
„Ne.“
„Kristýno—“
„Prosím vás. Nedělejme z toho problém.“
Matěj pořád seděl na mém klíně.
„Já žádný problém nedělám.“
—
Kristýna ho zvedla.
Matěj protestoval.
Pak se na mě podívala.
„Myslím, že bude nejlepší, když půjdete.“
Zůstala jsem sedět.
„Proč?“
„Protože to dneska nefunguje.“
„Co nefunguje?“
Dlouho mlčela.
Pak řekla potichu, ale dost hlasitě, aby ji slyšela půlka stolu:
„Nechci, abyste nám tady dělala ostudu.“
—
Nevím, zda mě víc bolelo to slovo, nebo to, že se nikdo neozval.
Tomáš vstal.
„Kristýno, tohle už je moc.“
Poprvé jsem ucítila úlevu.
Jenže potom dodal:
„Mami… možná by opravdu bylo lepší, kdybychom to dnes ukončili.“
Podívala jsem se na něj.
„My?“
Zbledl.
„Víš, jak to myslím.“
Ano.
Věděla jsem.
Nechtěl konflikt s manželkou.
A tak bylo jednodušší poslat pryč mě.
—
Vedoucí restaurace ke mně přišel o chvíli později.
Bylo na něm vidět, že je mu situace nepříjemná.
Nemusel mě vyvádět.
Vstala jsem sama.
Matěj začal plakat.
„Babi!“
Otočila jsem se.
„Zavolám ti.“
Kristýna ho držela za ruku.
Tomáš se díval do země.
A já odešla.
## 5. Telefonát druhý den
Tomáš zavolal ráno.
„Mami, promiň.“
„Za co?“
„Za včerejšek.“
„To je hodně široké.“
Na druhé straně bylo ticho.
Pak:
„Kristýna byla ve stresu.“
Zavřela jsem oči.
„Tomáši, já se tě neptám, proč to udělala ona.“
Mlčel.
„Já se ptám, proč jsi tam seděl ty.“
—
Dlouho nic neříkal.
„Nevěděl jsem, co mám dělat.“
„Mohl jsi říct, že tvoje máma zůstane.“
„Mami…“
„To by stačilo.“
Jeho hlas zeslábl.
„Já vím.“
„Teď už ano.“
—
Pak řekl něco, co mě možná bolelo ještě víc.
„Možná kdybys příště…“
„Co?“
„Nic.“
„Řekni to.“
„Možná kdybys měla něco trochu slavnostnějšího. Kristýna pozvala i lidi z práce.“
Podívala jsem se na svoje černé šaty pověšené přes židli.
„Takže problém byly moje šaty?“
„Ne. Jen říkám, že ona hodně řeší dojem.“
„A ty?“
Tomáš neodpověděl.
Ukončila jsem hovor.
## 6. Pondělí
V pondělí jsem přijela do firmy v půl deváté.
Ne do žádné skleněné věže.
Naše sídlo je modernizovaná administrativní budova v Brně-Slatině.
Tři patra.
Dílna.
Sklad.
Kanceláře.
—
Jednatel firmy, Radek Konečný, mě přivítal u recepce.
„Jano, nečekal jsem tě.“
„Potřebuju s tebou mluvit.“
Znali jsme se přes dvacet let.
Poznal, že nejde o běžnou návštěvu.
—
Kristýna pracovala jedenáct měsíců v marketingovém oddělení jedné z našich dceřiných společností.
Po poslední reorganizaci používaly všechny firmy jednu značku.
O vlastnickou strukturu se nikdy nezajímala.
Jméno jednatele znala.
Moje ne.
A protože jsem už několik let nebyla v každodenním provozu, nikdy jsme se v práci nepotkaly.
—
Řekla jsem Radkovi, co se stalo.
Ne proto, abych žádala její vyhazov.
Naopak.
„Kvůli rodinnému konfliktu o jejím zaměstnání rozhodovat nechci.“
Radek přikývl.
„To je správně.“
„Ale chci vědět jednu věc.“
„Jakou?“
„Je taková jen ke mně?“
—
Radek se zamračil.
„Co tím myslíš?“
„Zachází s lidmi podle toho, jakou mají funkci, věk nebo jak vypadají?“
Chvíli mlčel.
Pak stiskl tlačítko na telefonu.
„Zavolám Lucii z HR.“
To byl okamžik, kdy se příběh přestal týkat jen rodinné večeře.
## 7. Tři stížnosti
Lucie přišla se složkou.
„Než něco otevřeme,“ řekla, „musím upozornit, že jde o osobní data zaměstnanců.“
„Rozumím.“
„A vzhledem k tomu, že je Kristýna vaše snacha, doporučila bych, abyste nebyla součástí žádného personálního rozhodnutí.“
„Právě proto jsem vás zavolala.“
—
Pak mi řekla něco, co jsem nevěděla.
Na Kristýnu už byly tři písemné stížnosti.
První podala dvaašedesátiletá účetní.
Kristýna jí před celým týmem řekla:
„Tyhle postupy možná fungovaly před patnácti lety. Dnes potřebujeme lidi, kteří se dokážou přizpůsobit.“
Druhá byla od technika, kterému bylo devětapadesát.
Opakovaně mu posílala úkoly pozdě večer a při jedné poradě řekla, že „starší kolegové prostě nemají stejné tempo“.
Třetí podala recepční.
Byla jí jednašedesát.
Kristýna o ní v e-mailu napsala, že při styku s klienty firma potřebuje „mladší a reprezentativnější tvář“.
—
„Proč se to nedostalo výš?“ zeptala jsem se.
Lucie sklopila oči.
„Její přímý nadřízený to vyhodnotil jako komunikační konflikty.“
„Třikrát?“
„Ano.“
Radek vypadal rozzlobeně.
Ne na Kristýnu.
Na systém.
„Tohle jsme měli řešit už dávno.“
—
A právě tehdy jsem pochopila něco nepříjemného.
Kdyby se Kristýna chovala slušně ke mně, možná bychom si těch tří lidí ještě dlouho nevšimli.
To nebyl příjemný pocit.
Firma byla zčásti moje.
A přesto se v ní děly věci, o kterých jsem nevěděla.
Nemohla jsem předstírat, že problém začal v restauraci.
## 8. Schůzka
Interní šetření trvalo skoro tři týdny.
Nechtěla jsem o něm od Radka slyšet každý detail.
Řekla jsem jasně:
„Až budete mít závěr, dejte mi vědět. Do té doby do toho nechci vstupovat.“
Rozhovory vedlo HR.
Prověřily se e-maily.
Výstupní rozhovory několika bývalých zaměstnanců.
Hodnocení lidí z oddělení.
—
Výsledek nebyl pěkný.
Kristýna nebyla neschopná.
Právě naopak.
Měla dobré výsledky.
Uměla prezentovat.
Dokázala klienta přesvědčit.
Ale ve vedení lidí selhávala.
U mladších kolegů byla přátelská.
U starších měla tendenci automaticky předpokládat, že jsou pomalí, nepružní a méně schopní.
Několik lidí přiznalo, že se kvůli ní přestali hlásit o zajímavější projekty.
—
Firma rozhodla, že Kristýna nebude dál vést tým.
Dostala možnost pokračovat jako specialistka bez personální odpovědnosti, absolvovat externí školení a po určité době projít novým hodnocením.
Nebyl to trest za to, co udělala mně.
Byl to důsledek toho, co dělala v práci.
—
Na závěrečnou schůzku jsem původně jít nechtěla.
Radek ale řekl:
„Měla by vědět, proč ses o věc začala zajímat.“
Souhlasila jsem.
Seděla jsem v zasedačce vedle Lucie a Radka.
Dveře se otevřely.
Kristýna vstoupila.
Uviděla mě.
Zastavila se.
„Co tady děláte?“
Nikdo několik vteřin nepromluvil.
—
Pak jsem řekla:
„Sedím na schůzce firmy, kterou jsme s Pavlem před sedmadvaceti lety založili.“
Kristýna zbledla.
„Cože?“
„Jsem většinová majitelka.“
Dívala se na mě, jako bych náhle začala mluvit jiným jazykem.
„Vy…“
Pak se vzpamatovala.
„Tak proto.“
„Proto co?“
„Proto tohle všechno.“
Otočila se k HR.
„Ona se mi mstí.“
—
Lucie otevřela složku.
„Paní Dvořáková, dnešní schůzka se netýká vašeho rodinného konfliktu.“
„Samozřejmě že týká.“
„Netýká.“
Položila před ni tři dokumenty.
„Týká se tří samostatných stížností zaměstnanců a výsledků interního šetření.“
Kristýna přestala mluvit.
## 9. „Kdybyste věděla, kdo jsem…“
Schůzka trvala skoro hodinu.
Kristýna se bránila.
U některých vět tvrdila, že byly vytržené z kontextu.
U jiných přiznala, že je řekla ve stresu.
U dalších vysvětlovala, že moderní marketing vyžaduje rychlost.
Lucie ji poslouchala.
Radek také.
Já většinu času mlčela.
—
Až ke konci se Kristýna podívala přímo na mě.
„Kdybyste mi řekla, kdo jste, nic z toho by se nestalo.“
Ta věta mě překvapila.
„Co přesně by se nestalo?“
„Ta restaurace.“
„Takže kdybyste věděla, že vlastním firmu, zacházela byste se mnou jinak?“
Zarazila se.
„To jsem neřekla.“
„Právě jste to řekla.“
—
„Vy jste mě nechala, abych si myslela, že jste uklízečka.“
„Nikdy jsem vám neřekla, že jsem uklízečka.“
„Řekla jste, že jste začínala úklidem.“
„To je pravda.“
—
Radek se ozval poprvé.
„Kristýno, tenhle rozhovor nikam nevede.“
Ale já chtěla slyšet odpověď.
„Kdybych skutečně celý život uklízela kanceláře, měla byste větší právo mě ponížit?“
Neodpověděla.
A to mi stačilo.
## 10. Tomáš
Tomáš se pravdu dozvěděl ještě ten večer.
Kristýna mu ji řekla po svém.
Zavolal mi.
„Mami, tys jí vzala pozici?“
„Ne.“
„Ona říká, že ano.“
„Personální rozhodnutí udělalo vedení a HR.“
„Ale ty jsi to celé spustila.“
„Ano.“
Ticho.
—
„Kvůli narozeninám?“
„Narozeniny mě přiměly položit jednu otázku.“
„Jakou?“
„Jestli se takhle chová jen ke mně.“
„A?“
„Ne.“
—
Sešli jsme se druhý den u mě.
Kristýna přišla také.
Přinesla si kopie některých e-mailů a znovu vysvětlovala, že firma přece musí být výkonná.
Tomáš ji nejdřív bránil.
Pak jsem mu přečetla jednu větu z interní komunikace:
**„Na klientskou recepci potřebujeme mladší tvář. Věra už na to věkem prostě není.“**
Tomáš se podíval na manželku.
„To jsi napsala?“
„Ano, ale—“
„Je jí jednašedesát.“
„Tomáši, jde o dojem firmy.“
—
Dlouho na ni hleděl.
Pak řekl:
„A moje máma byla na Matějových narozeninách taky špatný dojem?“
Kristýna ztuhla.
„Tohle spolu nesouvisí.“
„Podle mě právě začíná.“
—
Poprvé za celé roky se jí postavil.
Ne kvůli mým penězům.
Ne kvůli firmě.
Kvůli tomu, co konečně dokázal vidět.
Kristýna se snažila vysvětlit, že má vysoké standardy.
Tomáš ji poslouchal.
Pak se zeptal:
„A když někdo tvoje standardy nesplňuje, přestane být člověkem?“
Neodpověděla.
## 11. Neodešla hned
Tomáš se s Kristýnou nerozešel toho večera.
Ani jsem to nechtěla.
Manželství není pracovní smlouva.
A já nechtěla rozhodovat za svého syna stejně, jako Kristýna často rozhodovala za všechny kolem sebe.
—
Následující měsíce byly nepříjemné.
Kristýna přijala specialistickou pozici bez vedení lidí.
V práci vydržela ještě čtyři měsíce.
Potom dala výpověď.
Její odchod proběhl normálně.
Žádné ponižování.
Žádný přesun do kuchyně.
Žádné veřejné vyřizování účtů.
Prostě odešla jinam.
—
Tomáš s ní nějakou dobu zůstal.
Pak se na několik týdnů odstěhoval.
Nevím přesně, co se mezi nimi dělo.
A upřímně řečeno, poprvé v životě jsem se rozhodla, že to nemusím vědět.
Matěj byl nejdůležitější.
Ať se mezi dospělými stalo cokoli, neměl mít pocit, že si musí vybrat stranu.
## 12. Pohádka o princezně
Asi půl roku po jeho narozeninách mi Tomáš zavolal v sobotu dopoledne.
„Mami, jsi doma?“
„Jsem.“
„Matěj by tě chtěl vidět.“
Moje první reakce byla:
**Samozřejmě. Přijeďte hned.**
Pak jsem se zastavila.
„Ve tři můžu.“
Tomáš se na druhém konci na chvíli odmlčel.
„Ve tři.“
—
Přijeli přesně.
Matěj zazvonil sám.
Když jsem otevřela, měl na sobě modrý svetr.
Ten, který jsem mu dala na narozeninách.
Byl mu už trochu kratší.
„Babi!“
Objal mě.
„Ještě ti je?“
„Jo. Máma říká, že už je malej.“
„Má pravdu.“
„Ale já ho mám rád.“
—
Tomáš stál za ním.
V ruce měl krabici se zákusky.
„Můžeme dál?“
Pustila jsem Matěje.
Podívala jsem se na syna.
Ještě před půl rokem bych mu otevřela bez přemýšlení.
Teď jsem si všimla, že čeká.
Ne předpokládá.
Čeká na moje rozhodnutí.
„Můžete.“
—
Uvařila jsem čaj.
Matěj snědl skoro celý větrník.
Pak si vzpomněl.
„Babi.“
„Ano?“
„Řekneš mi tu pohádku?“
„Jakou?“
Zatvářil se pobouřeně.
„O princezně!“
„O které princezně?“
„O té, co se zachránila sama.“
Usmála jsem se.
„Dobře.“
Posadil se vedle mě.
—
Začala jsem vyprávět.
Princezna zase našla starý žebřík.
Tentokrát jí chyběly dva stupně.
Matěj mě okamžitě opravil.
„Minule chyběl jen jeden.“
„Tak jsem zestárla a už si to nepamatuju.“
„Babi, ty si pamatuješ všechno.“
Tomáš se na mě podíval.
Na chvíli jsme oba mlčeli.
—
Když jsem pohádku dořekla, Matěj běžel do pokoje pro pastelky.
Zůstali jsme s Tomášem sami.
„Mami?“
„Hm?“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Můžeš.“
„Můžu příště zůstat taky?“
Podívala jsem se na něj.
„Dnes tu přece jsi.“
„Víš, jak to myslím.“
Ano.
Věděla jsem.
—
Neřekla jsem, že všechno je v pořádku.
Nebyla by to pravda.
Pořád jsem si pamatovala restauraci.
Jeho sklopené oči.
Větu:
**Možná by bylo lepší, kdybychom to dnes ukončili.**
Takové věci nezmizí jen proto, že člověk přijde se zákuskem.
Ale zároveň přede mnou seděl můj syn.
Ne Kristýnin manžel.
Ne muž, který se ten večer bál konfliktu.
Prostě Tomáš.
—
„Můžeš,“ řekla jsem.
Přikývl.
„Díky.“
„Ale jednu věc chci.“
„Jakou?“
„Příště mi neříkej, že někdo byl ve stresu.“
Trochu se usmál.
„Dobře.“
„A neříkej mi, že víš, jaká je.“
Tentokrát se zasmál.
„Dobře.“
—
Matěj přiběhl zpátky s papírem.
Nakreslil princeznu před věží.
Vedle ní malého kluka.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se.
„Já.“
„A co tam děláš?“
„Pomáhám jí držet žebřík.“
Podívala jsem se na obrázek.
Princezna se pořád zachraňovala sama.
Ale tentokrát u ní někdo stál.
A kupodivu mi to připadalo jako mnohem lepší konec.
