Larisa vstoupila do předsíně a už v duchu natahovala ruku ke skříňce, kde měla ležet složka s dodacími listy. Pak se zastavila. Na věšáku visel cizí pánský kabát, tmavý, těžký, s koženými knoflíky. Takový kabát Olek nikdy neměl.
Mechanicky sáhla do kapsy a nahmatala tvrdou vizitku. Stálo na ní jméno, které jí nic neříkalo, a pod ním nápis „právní kancelář“. Zarazila se. Olek jí nikdy neřekl, že by měl cokoli společného s právníky.
V kuchyni stál u okna, zády k ní, a něco nervózně mačkal v ruce. Otočil se, uviděl ji a zbledl. „Ty jsi přišla dřív,“ řekl tiše. „Co je ten kabát?
“ zeptala se klidně, ale hlas se jí chvěl. Olek se podíval do země. „To je… kamarádův. Nechal ho tu.
“
Věděla, že lže. Viděla to v jeho očích, v tom, jak si začal hrát s prstenem, který nosil na ruce od svatby. Ale neřekla nic. Jen se otočila a odešla do ložnice.
Seděla na posteli až do setmění. Vzpomínala na všechny ty večery, kdy seděl u notebooku a ona kreslila do starého bloku. Tužkou dělala malou značku do rohu, stylizované písmeno L. Své tiché sny.
Nikdy mu je neukazovala. Myslela si, že to není dost dobré. Za dva dny přišel do agentury. U vchodu jí podal tlustou obálku.
Uvnitř byly návrhy, které kreslila ona. Její linie, její nápady, její značka v rohu – ale pod nimi bylo vytištěno jeho jméno. „To je moje práce,“ řekla. „Laris, nezačínej.
Já to dotáhl dál, já to prodal. Ty jsi jen kreslila do bloku. “
Podívala se na něj a poprvé po letech viděla, kdo skutečně je. „Vrať mi to.
Všechno. “
Zasmál se. „Nic ti nepatří. Ty jsi jen žena u plotny.
“
V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Mlčky mu položila obálku na stůl, otočila se a odešla. Druhý den si vzala volno a šla na úřad. Za týden podala žádost o rozvod.
Za měsíc si pronajala malý prostor v přízemí domu, bývalé květinářství s velkou výlohou do Tiché ulice. Pověsila si na zeď vlastní návrhy. Stačilo jí, že je vidí ona. Lidé se zastavovali u výlohy.
Jednou týdně se u dveří zastavil cizí muž v tmavém kabátě. Díval se na kresby dlouhé minuty, pak odešel. Jednoho dne nechal u dveří dopis. Larisa ho otevřela.
Stálo v něm: „Věděl jsem, že to není jeho práce. Viděl jsem tu značku. Pojďte ke mně do agentury. Potřebujeme někoho, jako jste vy.
– M. “
Pod ní byla vizitka, stejná jako ta z kapsy kabátu.
