„Podepište to tady,“ řekla Ludmila a posunula po stole papír s vytištěným gotickým písmem. Natalia se podívala na tchyni, pak na Artěma, který seděl vedle ní a díval se někam do středu stolu na vázu s umělými květinami. Cítila, jak jí studený vzduch od oken proniká až do kostí, a věděla, že pod tou nádhernou kaligrafií se skrývá darovací smlouva na pozemek, který jí před dvaceti lety odkázal dědeček. „Kdepak pero?
“ zeptala se klidně. Ludmila na vteřinu strnula a pak se usmála tím svým úsměvem, v němž prosvítala úleva i triumf. „Ale vždyť ty nejsi žádná formalistka, Natalie. Stačí podpis.
“
Natalia ale věděla, že to není jen formalita. Včera v noci, když prosákla do kuchyně, našla v mrazáku malý sáček s hráškem, a v něm dědečkův vzkaz, psaný jeho rukou. Stařec na zastávce, třesoucí se zimou v obnošeném saku, jí tehdy řekl: „Až přijde čas, dej pásten do mrazáku. Oni přijdou s papíry.
Ale ty jim nevěř. “ Teď tady ti dva seděli a ona držela v ruce sáček s mraženým hráškem, v němž byl ukrytý dopis, který měl všechno změnit. „Dobře,“ řekla a vzala pero. Ale místo podpisu položila na stůl ten studený sáček.
Ludmila se zamračila, Artěm zbledl. „Co to má znamenat? “ sykla tchyně. Natalia otevřela sáček a vytáhla z něj dopis, který dědeček napsal před lety.
„Tohle,“ řekla a začala číst nahlas. Byl to dopis notáře, který před dvaceti lety sepisoval závěť a který teď potvrzoval, že pozemek nikdy neměl připadnout Ludmile ani Artěmovi. Ludmila popadla dech a vstala, oči jí ztmavly vztekem. „To je padělek!
“ vykřikla. Ale ve dveřích stál Stěpan, dědečkův starý přítel, s druhou kopií ověřenou úřadem. „Ne,“ řekl klidně. „To není padělek.
To je jediná pravda. “
Natalia cítila, jak se jí ulevilo, ale zároveň věděla, že to není konec. Artěm se na ni podíval a v jeho očích viděla něco, co tam nikdy předtím nebylo – strach. A pak se ozval jeho hlas, tichý a zlomený: „Promiň, Natalie.
Já jsem jim to celou dobu věděl. “
Místnost ztichla. Ludmila se otočila a beze slova odešla. Artěm zůstal sedět, skloněný, jako by mu došly všechny síly.
Natalia stála uprostřed jídelny, v ruce dopis, který jí vrátil nejen pozemek, ale i vzpomínku na dědečka, který jí věřil.
