Šel jsem s manželkou do restaurace na večeři za synem. Kdysi energická, rychlá, vždy první do řeči, do pomoci, do smíchu. V domě na předměstí Vratislavi, kde ráno slyšíte městské autobusy a večer soused z naproti práskne vrátky, jako by měl dvacet let osobní konflikt s kovem. Nemusel jsem ho nutit do učení.
Díval jsem se na něj a myslel si: „No Tadeuszi, možná jsi přece jen v životě něco nezkazil? ” Světlá halenka, tmavá sukně po kolena, lehký svetr. Do centra Vratislavi jsme jeli taxíkem. Zavedl nás ke stolu u okna.
No tedy. Dobře, řekla a opřela se lokty o stůl. Iwona dál mluvila o rekonstrukci za obrovské peníze, o vybavení na leasing, o tom, že samotné lampy stály tolik, že by si normální člověk radši nechal operovat srdce, než aby si dělal zákrok na vrásku. Naklonil jsem se k ní.
Iwona si přitiskla menu k sobě a široce se usmála. Otočil jsem se k číšníkovi. Łukasz občas něco dodal, ale jeho hlas byl čím dál slabší. Šel jsem do pracovny.
Často jsem do ní nenahlížel. Jen ji nenapadlo zeptat se, jestli ta polovina náhodou nepatří někomu jinému. Teprve po delší chvíli v salonu Helena už podřimovala v křesle s hrnkem vypitým do poloviny. K Dariuszovi jsem jel tramvají.
Důležité je neblokovat veřejnou cestu ani legální příjezd k jiným nemovitostem. Příjezd k salonu zůstává z ulice. Připravil mi krátký posudek, zavolal firmě montující závory, dal mi číslo na člověka od značek a poradil, ať udělám fotky před a po montáži. Jednou musel dodavatel do vedlejšího lokálu čekat dvacet minut, protože jedna paní měla zákrok a nemohla vyjít.
Vytáhl jsem telefon a zavolal firmě, kterou doporučil Dariusz. K tomu dva betonové sloupky, řetěz jako dodatečné zabezpečení a tabule. Třetí se pořád ptal, jestli má být závora otevíraná dovnitř nebo ven. No, pane Tadeuszi, řekl tiše.
Iwona přišla do salonu pár minut po osmé. Klientky objednané od rána do večera. No právě, jaká závora? Bogdan měl občas talent na jednoduché pravdy.
Škoda, že takové lidi nezvěou do televize. Pak přistoupila k tabuli a přečetla si ji ještě jednou, tentokrát pomaleji. Nejprve zavolala Łukaszovi. Prostě jsem zmáčkl červené tlačítko a odložil telefon displejem dolů.
Ženy se vykláněly z aut, četly tabuli a volaly do recepce. Které k němu nepatří. Ne proto, že bych jim neměl co říct. Kolem čtvrté jsem zavolal Dariuszovi.
Až začnou vyprávět pohádky o nabytých právech k cizímu štěrku, pustím vás na hlasitý odposlech. Samozřejmě takoví lidé i v panice vypadají, jako by jeli na focení do reklamy na úvěr. Vešli do salonu. Łukasz zůstal na kraji, předkloněný, s lokty na kolenou.
Dobře, omlouvám se, pokud vás to urazilo. Mé klientky jsou zvyklé na pohodlí. Moje žena byla taky zvyklá na úctu. Doprovodil jsem je ke dveřím.
A přitom stačilo klidně sedět, pít čaj a nechat následky, aby si samy přišly na správnou adresu. No, někdo má pero. Druhá přesunula zákrok na objasnění situace. Třetí si vybrala jiný salon, kde mohla zajet přímo ke dveřím.
Té větě jsem úplně nerozuměl, ale zněla hrozivě. Łukasz k nám přišel po pěti dnech sám, bez Iwony. Neměl oblek ani tu nervózní eleganci, kterou mu Iwona poslední dobou lepila. Řekla tolik bez výčitek, bez divadla, no konečně, bez matčina kázání, které by měla právo pronést od první věty do poslední.
Měl jsem říct, že se takhle k mámě nemluví. Její salon dál fungoval, jen už bez té jistoty, že si svět přijede až ke dveřím a ještě hezky zaparkuje.
