Chtěl jsem ti přinést čaj do postele. Řekl to tak, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Jako bychom spolu strávili noc a on mi chtěl ráno uvařit bylinkový čaj. Jenže jsme nikdy nespali v jedné posteli.
A já jsem v tu chvíli stála v šatníku, schoulená mezi kabáty a krabicemi se zimními botami, a držela v ruce telefon, ze kterého mi do ucha zněl hlas mého právníka. Výsledky budou do 8 hodin. Odvolání nabývá účinnosti nejpozději do 48 hodin od vystavení a doručení oznámení. Oznámení odejde na Vadimův firemní email, do právních oddělení všech 37 klientů a do oborové regulační komise.
Moje jméno v jeho ústech zaznělo, jako by do něj narazil. Artur vešel do knihovny, zatímco jsem mluvila. Moje jméno v jeho ústech zaznělo, jako by do něj narazil. Sesunula jsem se do dřepu.
Chlad se dostal pod kardigan, do rukávů, k páteři. Ukončila jsem hovor a napočítala do tří. Pak jsem šla do dětského pokoje. Neběžela jsem.
Dcera se neprobudila, jen zabořila nos do mé klíční kosti a tiše zafuněla, jako bych ji přenášela z jedné postele do druhé. Teď půjde do Anina pokoje. Do té doby budeme na MK. Vadimova čelist se stáhla do tuhé linie.
Dmitri se vrátil do knihovny ve 14:17 a postavil přede mě dva hrnky kávy. Žana nahlédla do obrazovky a oči se jí rozšířily. Seděla jsem za řečnickým pultem od 8:00 ráno do 6 večer. Židle za mými zády zaskřípěla tak prudce, jako by do ní někdo udeřil.
Schovala jsem obličej do jeho ramene a dovolila si 45 sekund. Jen 45 sekund. Pak jsem vstala, složila zprávu, ukryla ji do kabelky a zapnula zip. Během obřadu si holub sedl matrikářce na klobouk a důležitě tam proseděl téměř celý text, jako by osobně schvaloval naše manželství.
Četla jsem a v ústech cítila kovovou pachuť, jako když si kousneš do tváře. Do knihovny vešel Artur. Stála jsem za řečnickým pultem od 8:00 ráno do 6 večer. Židle za mými zády zaskřípěla tak prudce, jako by do ní někdo udeřil.
Od té noci jsem do přenosu nevstoupila. Pět prací do čtvrtka. Zatímco Dmitri někomu telefonoval z pracovny, odešla jsem do východního křídla sídla. Našla jsem loňský snímek vstupu do depozitáře.
Originály už byly přeneseny do podzemního depozitáře. Vkládala jsem kapsle do předem připravených kanálků na vnitřní hraně rámů. Každé dílo zabalil do jemných ochranných pláten, která si přinesl v tašce. Strčil do požárních dveří a vyšel k terénnímu autu.
Od ledna loňského roku do srpna tohoto roku bylo z provozních účtů galerie Sorotina iniciováno 23 nepravidelných bankovních převodů. Částky od 40 do 110 000. Celková suma 1 milion 500 000 dolarů. Do večera začne panikařit, řekl jsem.
Přišla jste pěšky, stála jste u brány 20 minut. Seděla tiše, ruce na kolenou, pohled do stolu. Chci, aby to prokurátor slyšel, aby to zanesli do protokolu. Soudce četl text rovným hlasem.
Artur vzal můj obličej do dlaní. Podepsala jsem se do vydávací knihy. Říční tramvajový člun ťukl do vzdáleného mola. Jen jsem jednoho dne přestala odevzdávat svůj život do cizí redakce.
A teď roztáhl rty do úsměvu. „No právě,” řekl. A já jsem stála uprostřed místnosti a čekala, až se ozve zvuk nového emailu.
