Vejdu do chodby a vidím ho. Sedí v křesle u okna, jako by na mě celou dobu čekal. Je to dvacet let od toho rodinného setkání, kdy jsem je všechny vyhodila z domu. Nezapomenu na výraz v jejich očích, když jsem řekla: „Doufám, že si budete pamatovat, jak jsem vás vyhodila z domu člověka, kterého doženete do hrobu.
“
Běžím k němu, klekám si před něj a beru ho do náručí. Třese se, ale usmívá se. Pomáhám mu zpátky do postele, přikrývám ho dekou a sedím u něj, dokud neusne. Druhý den ráno mu nesu snídani na tácu, ale on sedí u okna a dívá se ven.
„Nech mě být,“ řekne tiše a já odejdu do kuchyně. Čekám tam dvacet minut, než mě zavolá zpátky. Všichni tři vcházíme do dědova pokoje. Pan Svoboda, náš rodinný právník, začíná číst text závěti.
Matka, teta a strýc sedí jako sochy. Když zazní jména a částky, místnost ztichne. „Jana Nováková 15 000. Věra Horáková 10 000.
Tomáš Novák 20 000,“ čte pan Svoboda. Ale to není všechno. „Za posledních pět let poslal pan Novák přes 500 000 Kč a na okrajích výpisů jsou poznámky. “ Jana 15 000 slíbila návštěvu o víkendu.
Věra 10 000 řekla, že přijde pomoci se zahradou. Tomáš 20 000 na podnikání. Pak pan Svoboda vytáhne další dokument. „Částka 300 000 Kč.
Půjčka bez vrácení. Váš otec mu dluží 300 000 a teď chce další půl domu. “ Matka se zachvěje, teta hledí do podlahy. „Děkuji,“ řekne matka a já cítím, jak mi stoupá krev do hlavy.
„Nepřijdu do toho domu,“ řeknu a odcházím. O tři měsíce později sedíme u soudního jednání. Pan Novák, dědův bratr, žaluje o část dědictví. Tvrdí, že mu děda slíbil polovinu pozemků.
„Podle tohoto dokumentu pan Tomáš Novák dlužil 300 000 Kč a nyní žaluje o část dědictví,“ říká soudce. Matka pláče, teta mlčí. Soudce rozhodne v náš prospěch, ale já už nemám chuť slavit. Odjíždím domů do dědova domu, mého domu.
Parkuji před ním, sedím v autě a dlouho hledím na fasádu. Měsíc po rozsudku se rozhodnu darovat 100 000 Kč na charitu, na jméno dědy. „To bylo před 20 lety,“ říkám si, když stojím u jeho hrobu. Klekám si do trávy a dotýkám se kamene.
„Do shledání, dědo,“ šeptám do stmívajícího se večera. Vracím se domů, sedám si do jeho křesla a zavírám oči. Jeho vůně je pryč, ale jeho příběh zůstává.
Každá ponořená do svých myšlenek, až do setmění.
