Klára vtančila do kuchyně, její blonďaté vlasy dokonale natočené, značková kabelka přehozená přes rameno. Ve čtyřiadvaceti nepracovala ani den, ale nějakým způsobem byla ona ta, která si zasloužila finanční start do života. Jenom záloha je 350 000 korun, řekla, a realitní makléř říká, že to můžeme uzavřít do tří týdnů. No tak asi bych si měla začít hledat místo, řekla jsem klidně, i když se mi uvnitř svíral žaludek.
Možná se bála, že mě zamknou, ale teď jsem šla do jejího starého pokoje, toho, který máma už začala vyklízet pro milou rodinu Novákových. Pečlivě jsem složila dopis a vložila ho zpět do obálky. O dvacet minut později jsem vklouzla do boxu naproti Veronice v naší obvyklé kavárně. Káva za dvacet, řekla jsem a podívala se jí do tváře.
Naklonila se dopředu, když jsem jí podala obálku. Zpátky doma jsem našla Kláru v obývacím pokoji s metrem, jak hlasitě mluví do telefonu. Přemýšlím, že si do kuchyně pořídím jeden z těch Nobl kávovarů, ten druh, co stojí tak padesát tisíc, říkala. Otočila jsem se a utírala si ruce do utěrky.
Klára skočila do řeči, než jsem stihla odpovědět. Pan Novák si odkašlal. Někteří lidé si možná myslí, že je šílené vzdát se tak krásného domu, pokračovala Klára do svého telefonu. Papíry můžu mít připravené do zítřka.
A támhle v pozadí je moje sestra Hana, dodala, aniž by se obtěžovala mě zahrnout do záběru. Místo toho jsem jela do Jakubovy advokátní kanceláře v centru, kde mi předal žlutou obálku plnou právních dokumentů. Jakub se opřel do křesla. V půl nasedli do tátova auta, smáli se a štěbetali, jako by jeli na večírek.
Nechala jsem to spadnout do hlasové schránky. Použili slovo podvod, dodal táta a sesunul se do křesla. No, řekla jsem a posadila se naproti nim. Oknem jsem viděla pana Vacka, jak živě mluví do telefonu, zatímco pan Novák směroval stěhováky k domu.
Zavedla jsem je do obývacího pokoje, kde čekali moji rodiče a Klára. Takže se nestěhujeme do toho domu s okenním sedátkem, řekla jsem. Posadila jsem se do babičina oblíbeného křesla, toho u okna, kde pozorovala ptáky. Táta se sesunul zpět do křesla.
Jen do toho, řekl. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla složený kus papíru. Máma vzlykala do dlaní. Šla jsem k předním dveřím a otevřela je do kořán.
Ale o dvacet minut později mi někdo klepal na dveře. Naše dcera měla příští týden nastoupit do nové školy, stála na naší příjezdové cestě s dokonalým make-upem a mluvila přímo do kamery, jako by dávala rozhovor. Protlačila se kolem mě do kuchyně. Klára nemůže ani vyjít ze svého bytu, aniž by jí někdo nestrčil mikrofon do obličeje.
Pak tedy dobře, ale až se do toho zapojí právníci, nechoď za námi s pláčem, řekla jsem. Je mi líto, že jste se do toho zapletl. Poprvé od začátku celé té věci jsem cítila, jak mi do očí vhrkly slzy. No, ctihodnosti, řekla jsem.
Katastr poslal do domu doporučený dopis s doručenkou. Přiznávám rodině Novákových odškodnění ve výši sto tisíc korun plus soudní výlohy. Vaši rodiče nemají ani sto tisíc, řekla Klára. Mysleli jsme tak pět tisíc měsíčně, dodala.
Suterénní byt by se v této čtvrti dal snadno pronajmout za dvacet tisíc, řekla a usadila se do babičina křesla. Necháš je nastěhovat se do suterénu? Nikdy by si nenechala od nikoho nic líbit, ale také by nikdy nekopala do někoho, kdo je na dně. Zaprvé je to dvanáct tisíc měsíčně, ne pět tisíc, řekla jsem.
Z okna své kuchyně jsem sledovala, jak nosí své věci po schodech do suterénu. Chtěla jsem ti poděkovat, řekla, a ne úplně se mi dívala do očí. Moji rodiče se usazovali do své nové reality.
