Správce mého bytového družstva mi volal kvůli faktuře za elektřinu. Normálně by to byla rychlá formalita, ale ten den jsem byl dvacet dní v měsíci na cestách, jak už bylo mým zvykem. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu někým, kdo si doma instaluje kamery, že budu tak paranoidní, abych hlídal každý kout svého hnízda. Ale taky by mě nenapadlo, že dostanu hovor od správce, který mi tichým hlasem řekne, že moje účty za energie vyletěly do nesmyslných výšin, že mi vyžírají účet s neuvěřitelnou chamtivostí.
Jmenuju se Dario Moretti, jsem dálkový řidič se základnou v Boloni, jednapadesát let, tři roky rozvedený, bydlím sám v malém domku v klidné čtvrti Saragozza. Není to žádný zázrak, jen dvoupokojový byt s malou zahradou, který jsem koupil z úspor po rozvodu. Byl to ale můj svatostánek, můj koutek klidu po kilometrech asfaltu. Nebo jsem si to aspoň myslel, než se to začalo drolit.
Trávím asi dvacet dní v měsíci na silnici, vozím zboží mezi Emilií-Romagní a Kampánií, z Boloni do Neapole, někdy až na jih do Kalábrie. Platí to dobře a samota mi vlastně vyhovovala. Moje exmanželka Ginevra si ale často stěžovala, že jsem spíš ženatý s dálnicí než s ní. Pamatuju si její unavený pohled a slova, která mě bodala jako jehly.
„Pořád jsi pryč, Dario. Nikdy nejsi doma. Nikdy jsi vlastně nebyl. ” Neměla úplně pravdu, ale tíha těch výčitek se se mnou táhla v dlouhých osamělých úsecích.
Po rozvodu jsem si myslel, že život o samotě bude perfektní pro můj styl. Nikdo, komu bych se musel zpovídat, nikdo, koho bych musel informovat o svých návratech. Jen já a otevřená cesta. Takhle to vypadalo dva a půl roku, klidně, jednoduše, předvídatelně.
Až do sedmnáctého října, kdy se normalita rozpadla. Byla to Carla Rossi, správkyně mého družstva. Hned jsem poznal, že to není běžný hovor. V jejím hlase byla zvláštní tíha, která se mi zarývala pod kůži.
Venku byl studený vzduch s pronikavým zápachem nafty, který se mísil s neustálým hučením motorů. To všechno najednou zesílilo napětí, které jsem z jejího tónu cítil, a já se cítil podivně zranitelný. Už jen ta představa, že by v mém bytě mohl být někdo cizí, ve mně vyvolávala pocit znesvěcení. Všechno vypadalo normálně.
Alespoň ze začátku. Zaregistroval jsem se v hotelu Nake nedaleko letiště, anonymním a funkčním místě. Vzduch uvnitř byl stojatý, plný cizího zápachu, který mě udeřil jako facka. Směs smaženého jídla, piva a mužského parfému, který nebyl můj.
Projížděl jsem recenze, ruce se mi třásly tak, že jsem je nemohl ovládnout, srdce mi bušilo jako zběsilé. Facebook, LinkedIn, Instagram. Digitální svět byl otevřenou knihou pro toho, kdo uměl číst, a já jsem byl odhodlaný ji přelouskat až do poslední stránky. Druhý den sledování, v šedém deštivém odpoledni, měl Bruno návštěvu přesně v době oběda.
Můj hlas byl napjatý, stěží jsem ho kontroloval, tenký nit, která hrozila přetrhnoutím. „Vydělali jsme přes osmnáct tisíc eur jen z této nemovitosti. ” Gerardo měl vytipovat vhodné domy, dodat klíče a rozvrhy cest majitelů, a na oplátku dostal dvacet procent ze zisku. Dohromady vydělali přes třasedmdesát tisíc eur.
Ta částka mi vařila krev v žilách. A já jsem tam stál, schoulený za policejní dodávkou, srdce mi bušilo jako o závod.
