Ola mi zavolala hned po deváté ráno. Chtěla, abych s ní a s Irenou zajel na nákupy. Irena si potřebovala koupit něco v lékárně a pak v supermarketu. Nejdřív jsme skutečně jeli do lékárny, potom do supermarketu, kde Ola koupila několik věcí a Irena dlouho vybírala kávu a olej.
Když jsme skončili, Ola řekla: “Tati, ještě zajedeme do té galerie na třídě. ” V galerii ženy zamířily rovnou do drahého butiku v přízemí. Irena si zkoušela šátky a ptala se, který jí sluší. Nakonec obě šly k pokladně.
Ola otevřela kabelku, podívala se do jedné přihrádky, pak do druhé. Vytáhla starý klíč a řekla: “Ještě musíme do sklepa. ” Šel jsem do skladu. Vzal jsem krabice a odnesl je ven.
Prodavačka se na nás dívala, ale neřekla nic. Když jsme odcházeli, Ola si strčila starý klíč do kapsy kabátu. V autě jsem se jí zeptal: “Na co je ten klíč? ” Odpověděla: “K ničemu, jen starý.
” Večer jsem si sedl do křesla a přemýšlel. Ola se chovala divně už delší dobu. Měla kartu k mému účtu, kterou jsem jí dal před lety. Nikdy jsem jí neřekl, že ji může používat, ale brala si, co potřebovala.
Irena byla moje sestra, ale byla to Ola, kdo se mnou vždycky mluvil nejvíc. Asi jsem jí věřil proto, že nikdy nikomu nelezla do života násilím. Ale teď jsem si vzpomněl na večer, kdy Halina, naše sousedka, zaklepala na dveře s hrncem vývaru. Seděla u mě a povídala si.
Dívala se na dopis na stole. Pak řekla: “Vy už zase pomáháte Oly a Dariuszovi? ” Neodpověděl jsem. Druhý den ráno jsem zavolal do firmy, která dělá zabezpečení.
Nechal jsem si vyměnit zámky. Staré zámky jsem nechal v krabici v garáži. Když jsem se vrátil domů, Ola už stála u dveří. Měla klíč v ruce a zkoušela ho zasunout do zámku.
Nešlo to. Řekla: “Tati, nejde otevřít. ” Řekl jsem: “Vyměnil jsem zámky. ” Ola se na mě podívala, pak si strčila klíč do kapsy a řekla: “Tak dobře.
” Víc se neptala. Odešla jsem do svého pokoje. Za chvíli jsem slyšel, jak odjíždí. Večer jsem zavolal do banky.
Řekl jsem, že chci zrušit Oly přístup k mému účtu a k mým dokumentům. Banka mi řekla, že to jde. Druhý den jsem šel k notáři. Nechal jsem napsat, že dům patří jenom mně.
Když jsem se vrátil, Halina stála u plotu. Řekla: “Viděla jsem Oly, jak tu byla. Vypadala naštvaně. ” Řekl jsem: “Už mi nebere peníze.
” Halina se usmála a řekla: “Dobře. ” Pak jsem šel dovnitř a otevřel dopis, který ležel na stole už týden. Byl od Oly. Krátký.
Psala, že potřebuje peníze na novou kuchyni a že doufá, že jí pomůžu, jako jsem pomáhal vždycky. Odložil jsem dopis a neodpověděl jsem. Druhý den ráno jsem jel do obchodu pro nové těsnění k faucetu a barvu na branku. V obchodě jsem potkal Irenu.
Řekla: “Ola říkala, že jsi měnil zámky. ” Řekl jsem: “Měníl. ” Irena se otočila a šla pryč. Večer jsem seděl v kuchyni a myslel na to, co se stalo.
Pak jsem vstal a šel ke dveřím. Vzal jsem starý klíč, který jsem našel v krabici. Hodil jsem ho do popelnice. A pak jsem se vrátil do křesla a uvařil si čaj.
Žádná další slova nebyla potřeba. Ola si našla jinou cestu, já zase svou.
