Jsem si matce podobná jako vejce vejci. Stejné tmavé oči, stejný ovál obličeje, stejný hlas, který umí být sladký jako med a ostrý jako nůž. Pamatuju si jeden konkrétní obraz, který se ke mně vrací dodnes. Uvádím cizí chaos do pořádku.
A přesto jsem se celý život vracela do Oleśnice. To já jsem vozila matku k doktorovi, když ji bolela kolena. To já se přidám na seznam. Přišlo od matky a dodnes si ho pamatuju slovo od slova, protože jsem ho tenkrát v noci přečetla asi padesátkrát.
Ráno jsem zavolala tetě Danutě. Vždycky když mi bylo zle, volala jsem jí. Přijeď ke mně v sobotu. Ke mně.
Sedla jsem do vlaku, ale ne do Oleśnice, do Trzebnice, k tetě Danutě. Šli jsme do kuchyně. Do samého konce to říkal tak. Všechny ty historky, které mi vštěpovali, zatřásl jako skládačkou a teď k sobě dílky nechtěly zapadnout.
Protože žena hrozila, že když se k vám kdokoli z jeho rodiny přiblíží, už nás k vám nikdy nepustí. Vstala, šla do druhého pokoje. Zvedla jsem plyšového slona k obličeji. Otevřela jsem první list z kraje.
Plakala jsem skutečně celým tělem a teta Danuta mě držela za ruku a nic neříkala, protože nebylo co říct. A tehdy u toho kuchyňského stolu v Trzebnici, vonícího skořicí, ve mně něco konečně prasklo docela. Stála jsem s telefonem u ucha a dívala se na krabici mého otce s osmdesáti tisíci zlotými, kterých jsem se nikdy nedotkla. Já dneska mám jinou práci.
Já platím za kamna, vozím k doktorovi, přispívám na všechno, jsem k dispozici na každé zavolání. Zpozdím se, ale přijdu do restaurace pod kaštany. Dorazila jsem po osmé. Dlouhý stůl pokrytý bílým ubrusem, svíčky, skleničky, přes dvacet lidí.
Smála se něčemu, hlavu zahozenou dozadu, obklopená lidmi, kteří ji milovali nebo předstírali, že ji milují. Vešla jsem dovnitř. Patrycja sedící po matčině pravici ztuhla s vidličkou v půli cesty k ústům. Přistoupila jsem ke stolu.
To jsou dopisy, které mi táta psal k narozeninám a svátkům po léta, a tys je posílal zpět neotevřené. Budeš ji vozit k doktorovi, měnit kamna, přijíždět uprostřed noci, když se něco stane. Nakonec jsme se s Bartkem rozhodli, že část odložíme na vklad do našeho vlastního bytu, toho samého na Nadodrzu, který jsme dosud pronajímali. To nebyla moje vina a nebylo to moje břemeno.
Na jaře jsme s Bartkem jeli do Holandska. Připadalo mi spravedlivé, aby mě jeho peníze dovedly k němu. Vrátila jsem se do Vratislavi jako jiná žena.
