U notáře v Olštýně to vonělo kávou, papírem a ještě něčím, co jsem nesnášel od dětství. Cizí sebejistotou. Můj bratr Rafał seděl naproti mně v námořnicky modrém saku, telefon položený displejem nahoru, jako by i tady čekal na důležitější věci, než je poslední vůle našeho otce. Já jsem seděl tiše s rukama sepjatýma na kolenou.
Po pohřbu člověk chodí, mluví, podepisuje papíry, ale uvnitř má pocit, jako by z něj někdo vyndal všechen zvuk. Notář si popravil brýle a začal číst závěť. Hlas měl rovný, úřední, bez špetky emocí. Dům u jezera, ten s velkou terasou a starými borovicemi u plotu, přecházel na Rafała.
K tomu tři pozemky u staré cesty k přístavišti, už téměř připravené na výstavbu rekreačních domků. Rafał se ani nesnažil skrýt úsměv, jen sklopil oči, jako by byl skromný, ale znal jsem ho dobře. Už v hlavě počítal metry k vodě, cenu za ar a lidi, kterým bude vyprávět, že otec konečně ocenil jeho rozvážnost. Pak notář přešel ke mně.
Mně otec odkázal starou loď, registrovanou jako technickou dílnu, kotvící u bočního mola pod Ostrudou. K tomu vybavení, nářadí, dokumentaci a práva vyplývající z dosavadní smlouvy o kotvišti. Na chvíli bylo v místnosti tak ticho, že jsem slyšel, jak za oknem projel městský autobus. Rafał si odfrkl.
„No tedy,
