Sedm let mi Petr říkal, že ten sad bez něj nepřežije.
Na jaře bylo potřeba stříhat stromy.
V létě hlídat zavlažování.
Na podzim sklízet.
V zimě opravovat ploty, techniku a připravovat všechno na další sezonu.
Vždycky existoval důvod, proč musí zůstat několik dní na jižní Moravě místo toho, aby se večer vrátil domů do Brna.
Nikdy jsem si nemyslela, že mi lže.
Právě naopak.
Když se jednou v týdnu vrátil, býval unavený, oblečení měl cítit hlínou a někdy usnul ještě dřív, než jsem stačila ohřát večeři.

Lidé říkali:
„Aleno, ty máš ale pracovitého chlapa.“
A já tomu věřila.
Až do středy, kdy jsem mu do sadu přivezla teplý guláš a košili, na které jsem mu večer předtím přišila utržený knoflík.
Mezi řadami jabloní jsem uslyšela dětský hlas.
„Tati! Kdy přijdeš domů?“
Zastavila jsem se.
Petr mi vždycky tvrdil, že v té části sadu není kromě sezonních pracovníků vůbec nic.
Jenže o několik desítek metrů dál mezi stromy stála malá opravená chata.
Na verandě byly dětské boty.
Na šňůře viselo prádlo.
A ve dveřích se objevila žena, kterou jsem nikdy v životě neviděla.
## 1. Petrův sen
Jmenuji se Alena Nováková.
Je mi dvaapadesát let.
S Petrem jsme byli manželé sedm let.
Nebyla jsem naivní dvacetiletá holka, když jsme se poznali.
Měla jsem za sebou dlouhý vztah, práci, vlastní byt a rodiče, o které jsem několik let pečovala.
Petr byl jiný než muži, které jsem znala.
Klidný.
Praktický.
Uměl opravit skoro všechno.
A hlavně měl sen.
Chtěl jednou provozovat vlastní ovocný sad a malou výrobu moštů a cideru.
Ne velkou firmu.
Jen něco svého.
„Až budu jednou starý,“ říkal, „chci sedět pod stromem, který jsem sám zasadil.“
Líbilo se mi to.
Po smrti mého otce jsem prodala malý byt po rodičích v Olomouci.
Část peněz jsem si nechala.
Přibližně milion a dvě stě tisíc korun jsem dala do Petrova podnikání.
Ne proto, že by mě nutil.
Věřila jsem mu.
Říkal, že sad potřebuje nové zavlažování, sklad a techniku.
Když se později objevil další úvěr, souhlasila jsem, že jako zajištění použijeme náš dům v Brně.
„Jen na několik let,“ ujišťoval mě.
„Jakmile se sad rozjede, všechno splatíme.“
Já mu věřila znovu.
## 2. Pět dní týdně
První rok jezdil Petr do sadu třikrát týdně.
Druhý už čtyřikrát.
Pak začal zůstávat přes noc.
Nakonec z toho bylo skoro pravidelně pět dní.
Pondělí ráno odjel.
V pátek večer se vrátil.
Někdy až v sobotu.
„Nejde to jinak,“ říkal.
„Když nechám lidi bez dozoru, všechno se rozpadne.“
Neprotestovala jsem.
Pracovala jsem jako administrativní pracovnice ve zdravotnické firmě.
Domácnost jsme finančně zvládali.
Petr měl přece budovat něco, co jednou bude naše.
Jen mě mrzelo, že jsme spolu skoro nebyli.
Když jsem navrhla, že bych někdy přijela za ním, vždycky našel důvod, proč to není dobrý nápad.
„Teď tam máme techniku.“
„Je tam bláto.“
„Není kde spát.“
„V chatě se pořád opravuje.“
Jednou jsem se zeptala:
„Jaké chatě?“
Petr se zarazil.
Jen na okamžik.
„Starý sklad. Tak tomu tam říkají.“
A já se dál neptala.
## 3. Středeční oběd
Tu středu mi Petr předchozí večer volal.
„Musím zítra odjet za odběratelem. Možná budu pryč dva tři dny.“

„Kam?“
„Někam za Znojmo.“
„Tak mi napiš, až dojedeš.“
„Jasně.“
Mluvil rychle.
Na pozadí jsem slyšela nějaké zvuky.
Dveře.
Možná auto.
Pak hovor ukončil.
Na stole přede mnou ležela jeho kostkovaná košile.
U rukávu chyběl knoflík.
Sedla jsem si, našla podobný a přišila ho.
Druhý den ráno jsem se rozhodla, že mu ji přivezu.
A když už pojedu, vezmu i guláš, který jsem vařila skoro tři hodiny.
Petr si často stěžoval, že v sadu jí jen chleba nebo něco studeného.
Napadlo mě, že ho překvapím.
Nebyla v tom žádná nedůvěra.
Jen obyčejná snaha udělat manželovi radost.
## 4. Dětské boty
Auto mě vysadilo u cesty pod kopcem.
Zbytek jsem šla pěšky.
Sad jsem znala.
Nebyla jsem tam poprvé.
Jen jsem nikdy nešla do jeho zadní části.
Petr říkal, že tam jsou staré stromy, plevel a rozbitý přístřešek.
Proto mě překvapilo, když jsem zaslechla smích.
Ne pracovníky.
Dítě.
Pak další hlas.
„Mami!“
Zastavila jsem se.
O několik řad dál se mezi jabloněmi objevila střecha.
Šla jsem blíž.
Chata, kterou Petr označoval za starý sklad, byla opravená.
Nová okna.
Malá veranda.
Truhlíky s květinami.
Dvě dětská kola.
A u dveří několik párů bot.
Jedny patřily muži.
Poznala jsem je.
Petrovi jsem je koupila k narozeninám.
Stála jsem za stromem a nemohla se pohnout.
Pak vyběhl na verandu asi pětiletý chlapec.
Za ním přišla žena kolem čtyřiceti.
„Mami, kdy přijde táta?“
„Večer.“
„Přinese džus?“
„Určitě.“
Dívala jsem se na ně.
V ruce jsem stále držela termosku s teplým gulášem.
## 5. Lenka
Nakonec mě zahlédla.
Její úsměv zmizel.
„Dobrý den.“
Vyšla z verandy blíž.
„Hledáte někoho?“
„Petra Nováka.“
Její obličej se změnil.
Ne moc.
Jen tolik, že jsem to poznala.
„Petr tu teď není.“
„Vy ho znáte?“
„Ano.“
„Jak?“
Mlčela.
Chlapec se mezitím postavil vedle ní.
Díval se na mě zvědavě.
„Vy jste tatínkova kamarádka?“
Něco se mi stáhlo v hrudi.
Žena ho okamžitě poslala dovnitř.

„Matěji, běž prosím za Klárou.“
Dítě poslechlo.
Zůstaly jsme samy.
„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se.
„Lenka.“
„Lenko, já jsem Alena.“
Nechápala.
Vytáhla jsem telefon.
Na displeji jsem otevřela jednu fotografii.
Já a Petr na naší svatbě.
Podala jsem jí mobil.
Dívala se na něj dlouho.
Pak na mě.
„Vy jste jeho žena?“
„Ano.“
Lenka zbledla.
„To není možné.“
„Proč?“
„Petr říkal, že jste dávno od sebe.“
Tentokrát jsem musela udělat krok zpátky.
„My jsme včera večer ještě nebyli ani odloučení.“
## 6. Co věděla ona
Lenka mě pozvala dovnitř.
Nechtěla jsem.
Pak jsem změnila názor.
Potřebovala jsem vidět, kam Petr chodil pět dní v týdnu.
V obýváku stála šedá pohovka.
Dětské obrázky na lednici.
Hrnek s Petrovo jménem.
Na polici fotografie.
Petr držel malého Matěje za ruku.
Vedle nich Lenka.
Na jiné fotografii seděli všichni tři pod jabloní.
Vypadali jako rodina.
Možná jí opravdu byli.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Lenka si sedla.
„S Petrem?“
„Ano.“
„Čtyři roky.“
Musela jsem se opřít o stůl.
„My jsme manželé sedm.“
Lenka si zakryla ústa rukou.
„Řekl mi, že spolu už jen řešíte dům.“
„Jaký dům?“
„V Brně.“
„Co o něm říkal?“
„Že je společný a že až se všechno vyřeší, prodáte ho.“
Zavřela jsem oči.
„Je zastavený kvůli úvěru na tenhle sad.“
Lenka mlčela.
Pak řekla:
„To jsem nevěděla.“
Nevěděla jsem, jestli jí věřit.
Ale její strach vypadal skutečně.
## 7. Peníze
„Kdo zaplatil rekonstrukci téhle chaty?“ zeptala jsem se.
Lenka se na mě podívala.
„Petr.“
„Kolik?“
„Nevím.“
„A nábytek?“
„Taky on.“
„A auto?“
„Jaké auto?“
„To bílé před domem.“
„To je moje.“
„Kdo ho platil?“
Lenka neodpověděla.
Už jsem odpověď nepotřebovala.
Pak řekla něco, co mě zasáhlo ještě víc.
„Petr mi před dvěma lety pomohl s bytem.“
„Jakým bytem?“
„V Břeclavi.“
„Kolik ti dal?“
„Aleno…“
„Kolik?“
„Asi sto osmdesát tisíc.“
Vzpomněla jsem si okamžitě.
Před dvěma lety Petr tvrdil, že musí zaplatit novou část zavlažovacího systému.
Částka byla téměř stejná.
Tehdy jsem mu poslala svoje poslední větší úspory.
## 8. Vrátil se dřív, než měl
Venku se ozvalo auto.
Lenka vstala.
Já také.
Petr vešel na verandu.
Na sobě měl modrou kostkovanou košili.
Tu, na které jsem mu včera večer přišila knoflík.
Zastavil se ve dveřích.
Podíval se na mě.
Pak na Lenku.
Jeho obličej během vteřiny zbledl.
„Aleno.“
„Takže jsi za Znojmem.“
Neodpověděl.
„Říkal jsi, že jedeš za odběratelem.“
„Můžu to vysvětlit.“
„Dobře.“
Položila jsem termosku na stůl.
„Začni tím, proč jsi mi sedm let tvrdil, že v sadu spíš sám.“
Petr si přejel rukou po tváři.
„Není to tak jednoduché.“
„Ne?“
„Lenku znám dlouho.“
„Čtyři roky.“
Lenka se na něj podívala.
„Petře, řekl jsi mi, že jste dávno od sebe.“
Petr zavřel oči.
V tu chvíli jsem pochopila, že lhal nám oběma.
Jen každé jinak.
## 9. „Nechtěl jsem ti ublížit“
„Máte spolu dítě?“ zeptala jsem se.
Petr mlčel.
Lenka odpověděla za něj.
„Ano.“
Matěj.
Pětiletý.
Spočítala jsem si to.
Petr se mnou byl dva roky ženatý, když se jeho syn narodil.
„Ví o tom tvoje matka?“
Petr se na mě podíval.
To ticho stačilo.
„Ví.“
„Jak dlouho?“
„Aleno…“
„Jak dlouho?“
„Od začátku.“
Nevěděla jsem, co bolelo víc.
Petr.
Dítě.
Lenka.
Nebo to, že jeho matka se mnou celé roky seděla u jednoho stolu a věděla.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl Petr.
Podívala jsem se na něj.
„Tak proč jsi to dělal tak dlouho?“
Neodpověděl.
## 10. Guláš
Vzala jsem termosku.
Petr udělal krok ke mně.
„Kam jdeš?“
„Domů.“
„Musíme si promluvit.“
„Budeme.“
„Teď.“
„Ne.“
Vyšla jsem ven.
Petr šel za mnou.
„Aleno, prosím.“
U prvních stromů jsem se zastavila.
Otevřela termosku.
Guláš byl ještě teplý.
Vůně masa, cibule a majoránky se zvedla do chladného vzduchu.
Vařila jsem ho pro něj celé dopoledne.
Naklonila jsem termosku a vylila obsah pod starou jabloň.
Petr na mě zíral.
„Co to děláš?“
„Dávám to někomu, kdo mi aspoň nelže.“
Pak jsem termosku zavřela.
A pokračovala dolů.
## 11. Telefonát s jeho matkou
Do Brna jsem dojela až večer.
Petr volal devětkrát.
Nevzala jsem to.
Pak jsem zavolala jeho matce.
Věře bylo čtyřiasedmdesát.
„Aleno?“
„Věděla jste o Lence?“
Ticho.
Dlouhé.
Příliš dlouhé.
„Petr ti to měl říct sám.“
Zavřela jsem oči.
„Takže jste věděla.“
„Ano.“
„A o Matějovi?“
„Ano.“
„Jak dlouho?“
„Od narození.“
Několik vteřin jsem nebyla schopná mluvit.
Pak Věra řekla:
„Aleno, nech to být.“
„Cože?“
„Už se to stalo.“
„Čtyři roky mě podvádí.“
„Petr má právo na rodinu.“
Zůstala jsem úplně tichá.
„A já jsem co byla sedm let?“
Věra si povzdechla.
„Nemyslela jsem to tak.“
„Ale řekla jste to přesně tak.“
Pak dodala větu, na kterou jsem nezapomněla:
„Aspoň má dítě.“
Nemusela říct nic dalšího.
Petr a já děti neměli.
Několik let jsme se o ně snažili.
Pak jsme přestali.
Věra právě vytáhla nejbolestivější místo a použila ho jako vysvětlení, proč měla její synova druhá rodina větší hodnotu než já.
„Dobrou noc,“ řekla jsem.
A zavěsila.
## 12. Účty
Tu noc jsem nespala.
Poprvé po letech jsem otevřela složku s dokumenty, kterou měl Petr ve skříni.
Vždycky mi říkal:
„Neřeš finance kolem sadu. Jen by ses v tom stresovala.“
Myslela jsem, že mě chrání před starostmi.
Teď jsem chtěla vědět, před čím mě opravdu držel dál.
Začala jsem procházet výpisy.
Platby.
Faktury.
Úvěry.
Převody.
Po dvou hodinách jsem našla první věc, kterou jsem poznala.
180 000 Kč.
Odeslaných na účet Lenky.
Datum odpovídalo měsíci, kdy mi Petr řekl, že kupuje nové zavlažování.
Pak dalších 74 000 Kč.
Firma dodávající kuchyňské vybavení.
Dodací adresa nebyl sad.
Byla to chata.
Dalších 46 000 Kč.
Nábytek.
Stejná adresa.
Přestala jsem počítat.
Ne proto, že by částka nebyla důležitá.
Ale protože jsem už věděla dost.
## 13. Úvěr
Ráno jsem zavolala do banky.
Potřebovala jsem vědět, jak přesně je nastaven úvěr zajištěný naším domem.
Pracovnice banky byla opatrná.
Domluvila mi schůzku na další den.
Přinesla jsem všechny dokumenty.
Po půl hodině se mě zeptala:
„Paní Nováková, víte o žádosti na navýšení úvěrového rámce?“
„Ne.“
Otočila obrazovku.
Viděla jsem svoje jméno.
Částka:
600 000 Kč.
„Tohle bylo podáno před dvěma měsíci.“
„Já nic nepodávala.“
„Je tam váš souhlas.“
Vytiskla mi kopii.
Dole byla moje podpisová doložka.
Dívala jsem se na ni.
Podpis vypadal podobně jako můj.
Ale nebyl můj.
„Já jsem tohle nepodepsala.“
Pracovnice banky ztichla.
Pak dokument odložila.
„V tom případě bych vám doporučila, abyste nic dalšího nepodepisovala a řešila věc s právníkem.“
## 14. Hana
Ještě ten den jsem zavolala advokátce Haně Jelínkové.
Doporučila mi ji kolegyně.
Seděla jsem proti ní v malé kanceláři v centru Brna a cítila se hloupě.
„Sedm let jsem se nikdy pořádně nepodívala do těch účtů.“
Hana zavrtěla hlavou.
„Teď jste se podívala.“
Položila před sebe kopii dokumentu z banky.
„Jste si jistá, že podpis není váš?“
„Ano.“
„Dobře.“
„Co mám dělat?“
„Nejdřív zjistíme, co už bylo skutečně podáno a co je jen návrh.“
„Může přijít o dům?“
„Ne dělejte zatím závěry.“
Pak se na mě podívala.
„Ale Petrovi neříkejte, co jste zjistila, dokud nebudeme mít kompletní podklady.“
Přikývla jsem.
Poprvé za dva dny jsem cítila, že někdo mluví klidně.
Bez výmluv.
Bez „není to tak jednoduché“.
## 15. Petr přišel večer
Stál za dveřmi kolem osmé.
Otevřela jsem.
„Musíme si promluvit.“
„Pojď dál.“
Sedli jsme si v kuchyni.
Položila jsem před něj výpis s převodem pro Lenku.
Petr se na něj podíval.
„To dokážu vysvětlit.“
„Dobře.“
Další faktura.
Pak další.
„Taky vysvětlíš?“
„Ano.“
„A tohle?“
Položila jsem před něj dokument z banky.
Poprvé změnil výraz.
„Kde jsi to vzala?“
„V bance.“
„Aleno…“
„Ten podpis není můj.“
Mlčel.
„Je tvůj?“
„Ne.“
„Kdo ho tam dal?“
„Já nevím.“
„Petře.“
„Nevím.“
Dívala jsem se na něj.
Sedm let jsem poznala, kdy lže.
Jen jsem to předtím nechtěla vidět.
## 16. Co přiznal
„Chci vědět všechno,“ řekla jsem.
Petr si položil lokty na stůl.
„Ten sad nevydělává tolik, jak jsem ti říkal.“
„Kolik dlužíš?“
„Kolem jednoho a půl milionu.“
„Mimo hypotéku?“
Přikývl.
„Proč?“
„Investice. Špatná sezona. Některé věci nevyšly.“
„A Lenka?“
„To není tak jednoduché.“
Tentokrát jsem se skoro zasmála.
„Už podruhé mi to říkáš.“
„Pomáhal jsem jí.“
„Za moje peníze.“
„Za naše.“
„Peníze z bytu po mém otci nebyly naše.“
Petr mlčel.
„A úvěr?“
„Potřeboval jsem další čas.“
„Tak jsi použil můj podpis?“
„Já jsem jen poslal podklady.“
„S podpisem, který není můj.“
„Aleno, banka to ještě neschválila.“
„To má být omluva?“
Neodpověděl.
## 17. Jedna věta
Pak se ho zeptala na něco, co mě zajímalo víc než peníze.
„Kdy jsi se mnou chtěl skončit?“
Petr zvedl oči.
„Co?“
„Čtyři roky žiješ s Lenkou. Máte dítě. Máte chatu. Posíláš jí peníze. Kdy jsi mi chtěl říct, že už nejsme manželé tak, jak si myslím?“
„Já jsem tě nechtěl opustit.“
Ta odpověď mě překvapila.
„Tak co jsi chtěl?“
Petr si promnul čelo.
„Nevím.“
„Ne. Víš.“
Dlouho mlčel.
Pak řekl:
„Chtěl jsem, aby věci zůstaly, jak byly.“
Najednou jsem všechno pochopila.
Nechtěl si vybrat.
Nechtěl přijít o Lenku.
Ani o mě.
Ani o sad.
Ani o dům.
Ani o peníze.
Chtěl jen, aby všichni dál nesli následky jeho rozhodnutí místo něj.
## 18. Lenka zavolala sama
Druhý den mi přišla zpráva z neznámého čísla.
**Můžeme se sejít? Bez Petra.**
Byla to Lenka.
Sešly jsme se v malé kavárně v Břeclavi.
Vypadala unaveně.
„Nečekám, že mi odpustíte,“ řekla.
„Nevím, jestli je co odpouštět.“
Podívala se na mě.
„Věděla jsem, že existujete.“
To mě zamrazilo.
Pak dodala:
„Ale ne tak, jak je to doopravdy.“
Petr jí prý tvrdil, že náš vztah už roky nefunguje.
Že žijeme vedle sebe jen kvůli majetku.
Že rozvod odkládáme, protože řešíme dům.
„A věřila jste mu?“
„Ano.“
„Čtyři roky?“
Lenka sklopila oči.
„Asi jsem taky věřila tomu, čemu jsem chtěla věřit.“
To byla první věta, kterou jsem od ní opravdu pochopila.
Protože jsem dělala totéž.
## 19. Chata nebyla její
„Ten dům v sadu není můj,“ řekla Lenka.
„To vím.“
„Petr mi tvrdil, že ho jednou přepíše na Matěje.“
„Jak?“
„Nevím.“
„Sad není jeho.“
Lenka zvedla hlavu.
„Cože?“
„Pronájem je na moje jméno.“
Mlčela.
„A rekonstrukce byla zaplacená z peněz, které šly přes naše společné finance.“
Lenka si zakryla čelo.
„Takže nemám nic.“
Neodpověděla jsem.
Po chvíli jsem řekla:
„Máte syna.“
Podívala se na mě.
„Ten za nic nemůže.“
Byla to jediná věc, na které jsme se shodly bez vysvětlování.
## 20. Poslední dokument
O několik dní později mě zavolala Hana.
„Máme něco dalšího.“
Položila přede mě kopii dokumentu.
Šlo o dodatek k úvěru.
Tentokrát nešlo jen o navýšení rámce.
Součástí byl i souhlas se změnou některých podmínek zajištění.
Dole byl opět podpis podobný mému.
„Tohle jste také nepodepsala?“
„Ne.“
„Dobře.“
„Co to znamená?“
„Že to budeme řešit s bankou a podle výsledku i dál.“
„Petr tvrdí, že jen poslal podklady.“
Hana se na mě podívala.
„Podklady, které obsahují váš podpis.“
To bylo vše.
Nemusela říkat víc.
## 21. „Aspoň má rodinu“
Věra přišla dva dny nato.
Nepozvala jsem ji.
Prostě zazvonila.
„Musíš to zastavit.“
„Co?“
„To s právníkem.“
„Proč?“
„Petr udělal chybu.“
„Jednu?“
Věra si povzdechla.
„Aleno, je to můj syn.“
„A já jsem byla vaše snacha.“
„Pořád jsi.“
„Ne dlouho.“
Zamračila se.
„Chceš se rozvést?“
„Ano.“
„Kvůli jedné ženské?“
Tentokrát jsem se zasmála.
„Kvůli jedné ženské, dítěti, čtyřem rokům lží, stovkám tisíc korun a podpisu, který není můj.“
Věra zbledla.
„Petr říkal, že to s těmi papíry není tak.“
„Jak to tedy je?“
Neodpověděla.
Pak řekla:
„Aspoň mysli na Matěje.“
„Myslím.“
„Tak jim neber ten sad.“
„Já jim nic neberu.“
Podívala jsem se na ni.
„Jen už jim nedávám svoje.“
## 22. Odchod
Petr se odstěhoval během dvou týdnů.
Ne k Lence.
Ta ho po našem rozhovoru do chaty několik dní nepustila.
Nevím, co si mezi sebou vyříkali.
Už to nebyla moje věc.
S Hanou jsme řešily rozvod, banku a finance.
Nebyla to rychlá pomsta.
Byly to měsíce papírů.
Telefonátů.
Schůzek.
Některé investice se podařilo doložit.
Jiné ne.
Sad nakonec musel Petr výrazně omezit.
Část techniky prodal.
Chatu už dál nemohl používat tak, jak byl zvyklý.
O úvěru se jednalo s bankou.
U podpisů se řešilo, co přesně bylo podáno a kdo za to odpovídá.
Neměla jsem potřebu znát výsledek každé jednotlivé věci okamžitě.
Po sedmi letech jsem poprvé přestala zachraňovat Petra před následky jeho vlastních rozhodnutí.
## 23. Co zůstalo
Několik měsíců po našem rozchodu mi Petr napsal:
**Můžeme si někdy promluvit? Ne o penězích.**
Telefon jsem položila na stůl.
Neodpověděla jsem hned.
Možná jednou.
Možná ne.
Neměla jsem potřebu rozhodnout se během pěti minut.
To byla nová věc.
Dřív jsem měla pocit, že všechno musím vyřešit okamžitě, aby se Petr nezlobil.
Teď jsem si mohla dát čas.
## 24. Guláš
Jednou v listopadu jsem přišla z práce dřív.
Venku pršelo.
Udělala jsem guláš.
Stejný jako tehdy.
Cibule.
Maso.
Majoránka.
Trochu česneku.
Nechala jsem ho pomalu vařit.
Celý byt voněl.
Když jsme ještě byli spolu, vždycky jsem nechala část v hrnci pro Petra.
I když napsal, že přijede pozdě.
I když se nevrátil.
I když jsem druhý den jídlo vyhazovala.
Tentokrát jsem si nalila jednu porci.
Sedla jsem si ke stolu.
Telefon znovu zavibroval.
Petr.
**Aleno, opravdu mě mrzí, co jsem udělal.**
Dívala jsem se na tu větu.
Pak jsem telefon obrátila displejem dolů.
Ne ze zloby.
Jen jsem nechtěla, aby mi jídlo zase vystydlo.
Vzala jsem lžíci.
Guláš byl ještě horký.
A poprvé po mnoha letech jsem nečekala na nikoho, kdo možná přijde domů.
Jedla jsem ho sama.
A chutnal lépe, než jsem si pamatovala.



