Když jsem viděla, jak moje tchyně pomáhá Markovi vybírat boty za sedm tisíc korun z mé kreditní karty, věděla jsem, že tohle je konec. Stála jsem u výtahu a sledovala je přes skleněnou výlohu. Ona se usmívala, on jí podával tašky a oba vypadali, jako by vyhráli v loterii. Jenže to nebyla jejich výhra.
Bylo to moje konto. Vytáhla jsem telefon a zmáčkla tlačítko. „Ta karta bohužel nemá dostatečný limit,” řekla jsem operátorce a sledovala, jak se prodavačka omlouvá. Eva zbledla.
Mark se otočil a uviděl mě. Jeho tvář byla přesně taková, jakou jsem ji znala posledních sedm měsíců – provinilá, ale stále drzá. Vzala jsem si ho před osmi lety, protože mě rozesmával. Protože uměl poslouchat.
Protože dokázal udělat večeři z ničeho. Nebyl bohatý, to jsem věděla. Ale já jsem vydělávala dost pro oba. Svatba stála tři sta tisíc a zaplatila jsem ji celou.
Jeho matce jsem zařídila vlastní byt s koupelnou a dala jí černou kartu se stopadesátitisícovým limitem. Každý měsíc ho vyčerpala do koruny. Markovi jsem dávala třicet tisíc na kapesné. Myslela jsem, že to stačí.
Myslela jsem, že jsme rodina. Jenže pak přišlo sako za patnáct tisíc. Hodinky za dvacet. A já si začala všímat, že chodí domů pozdě a voní cizím parfémem.
Nainstalovala jsem mu do telefonu nenápadnou aplikaci. Druhý den jsem zjistila, že jezdí do Českého Krumlova. S ní. S ženou, kterou mi představil jako „kolegyni”.
A když jsem si otevřela výpisy, zjistila jsem, že za sedm měsíců utratil milion osm set tisíc korun. Z mých peněz. Nejhorší ale bylo, že do toho zapletl vlastní matku. Eva mu kryla záda.
Brala ho na nákupy, platila za něj, lhala mi do očí při každé večeři. Když jsem jí koupila nový kabát za šest tisíc, poděkovala mi s úsměvem. A druhý den utratila dalších osm tisíc na kartě, kterou jsem jí dala z dobré vůle. Ten večer jsem doma vytáhla všechny důkazy.
Fotky, účtenky, záznamy o pohybu. Mark seděl naproti mně a mlčel. „Vysvětli mi, proč jsi jí koupil zásnubní prsten za devadesát tisíc,” řekla jsem klidně. Skryl si hlavu do dlaní.
„A vysvětli mi, proč jsi z vlastní matky udělal zlodějku. ”
Ráno jsem vstala v šest a objednala stěhovací firmu. Do dvou hodin bylo hotovo. Když Eva přišla domů, stála před vchodem dodávka a její věci mířily do bytu v Hostivaři.
„To jste měla myslet dřív, než jste utratila milion osm set tisíc za poměr svého syna,” řekla jsem jí. Neodpověděla. Jen nastoupila do auta a odjela. Markovi jsem dala den na to, aby se vystěhoval.
Druhý den ráno přišel s krabicemi a tichým hlasem. „Andrea, můžeme si promluvit? ” „Ne,” řekla jsem. „Právník ti pošle předvolání do týdne.
”
Dnes vím, že prodal půlku bytu po otci v Karlových Varech za pět set tisíc. A že pracuje v obchodě s elektronikou za sedmnáct tisíc měsíčně. Jeho matka si stěžuje, že jí už nikdo neplatí nájem. Ale mě to nezajímá.
Já už jen čekám, až se ozve advokát, a až mi řekne, že je to konečně oficiální. Protože tohle není konec příběhu. Tohle je teprve začátek.
