Do kuchyně vešel Radim a málem se srazil s tchýní, která právě odstrkovala židli. V místnosti zavládlo napětí, které bylo cítit i ve vzduchu. „Paní Štěchová, dneska odevzdávám ilustraci do nakladatelství,“ odpověděla Blanka tiše a nalévala kávu do šálku, aby nemusela nikomu hledět do očí. Vzala si svůj šálek a odešla do ložnice, kde se zaklesla do područek křesla.
Do očí jí vyhrly zlé, nechápavé slzy. Cítila, jak se jí celý svět hroutí, ale nevěděla přesně proč. Z kuchyně k ní doléhaly tlumené hlasy Radima a jeho matky, které jí připomínaly, že v tomhle domě má cizí oči navždy. „Cizí oči do mě nevrtají,“ zašeptala si pro sebe.
Do kanceláře se mezitím vrátila Vlastimila Horáková, tchýnina přítelkyně, a hlasitě procedila: „No teda. “ Radim jen pokrčil rameny a podíval se po své matce. „Zajít do supermarketu, koupit k večeři chléb a mléko? “ navrhl, aby změnil téma.
„No právě,“ odsekla matka. „No sakra, myslel jsem, že ta stařena byla, jak se ukazuje, vůbec ne chudá,“ poznamenal Radim a otočil se k oknu. Bohumila Štěchová bouchla dlaní do stolu a pronesla rozhodně: „Peníze dáme do podnikání. Investujeme do budoucnosti rodiny.
“ Nehty se jí přitom zarývaly do bledých tváří, jako by si chtěla doslova vyřezat vlastní pravdu. Blanka mezitím tiše vstala a přešla do koupelny. Ostré světlo zářivek jí udeřilo do očí, když si pouštěla ledovou vodu do umyvadla, která narazila do fajánsu. Znovu se podívala do zrcadla, ale neviděla v něm samu sebe.
Viděla jen cizí ženu, která poslouchá cizí rozkazy. Vložila klíč do zámku, otočila a vyšla ven, aniž by se ohlédla. Ale dnes se text role změnil. Příliš dlouho jen poslouchala příkazy, které jí svazovaly ruce i duši.
Když se večer vrátila, vešla do pokoje, který jí byl přidělený, a mechanicky otevřela dveře do tchýnina pokoje. Byly pootevřené. Blanka mechanicky vrhla pohled do škvíry a stuhla. Na stole ležely staré listiny, které jí osvětlovaly celou pravdu.
„No, lacinost, laciná,“ zabručela si pod nos, když vcházela dovnitř a prohlížela si papíry. Strčila do dveří, ty s rachotem udeřily do stěny. V tu chvíli do pokoje vletěl Radim s nespokojeným výrazem. „No, uklízela jsem tu a vidím, že se to tu válí,“ řekla rychle a schovala dopis do kapsy.
Radim se zatvářil podezřívavě: „No proto nervy je třeba léčit, Blanko. “ Odešli do kuchyně. „Blani, nelezu ti do bolesti,“ začal Radim opatrně a pohladil její prsty. „Ale investovat do podnikání, do normálního bytu, do nás, to je investice do našeho života.
Ne do snů ze vzduchu, ale do srozumitelné věci. “ Radim odjel do kanceláře a nikdo se neměl vrátit do večera. Tchýně ale vstoupila do pokoje a ostře se zeptala: „A co ty peníze? “ „140 000, zalhala Blanka, 140 000 Kč.
“ Dveře do tchýnina pokoje práskly. Šla do kuchyně a nalila si sklenici vody, aby spláchla hořkost. „Jdu do lékárny a do čistírny,“ řekla a postavila sklenici na noční stolek. Bylo na čase vrátit se do pekla, ale tentokrát už s vlastním plánem.
Když se vrátila domů, stanula před kuchyní, kde seděly Božena a Bohumila. „Blanko, no ty tam budeš dlouho, okřikla ji tchýně a sedla si naproti přítelkyni. Už je všechno. “ Blanka se zastavila v půlce cesty.
Nevolnost jí vystoupala až do hrdla, když slyšela ta slova. „No podívejme, peníze půjdou do podnikání. Předtím ji vysají do sucha,“ řekla Bohumila a zasmála se. Blanka vzala do ruky svůj hrnek, ale ruce se jí třásly tak, že ho upustila na zem.
Hlas se jí zlomil do vřískotu: „No to se podívejme! “ Do kuchyně vletěl Radim a kopnul do střepu zeleného hrnku. Blance se nahrnula krev do tváře, když mu podávala úřední dopis, který v tchýnině pokoji našla. Rty se jí beze zvuku pohybovaly, jak četla úřední text o tom, že dům, ve kterém žijí, je psaný na Bohumilu a že všechny finanční prostředky už dávno nepatří Radimovi ani jí.
Radim zrudl do fialova, ale neřekl ani slovo. Jen zapisovatelka rychle ťukala do klávesnice na soudním jednání, které Blanka iniciovala. Zesílila hlasitost na maximum, aby přehlušila vlastní myšlenky, a schovala telefon do kapsy. Venku, o dvacet metrů dál po ulici u služebního vchodu do supermarketu, vykládali nákladní auto.
Mastná čepice šoféra mu sjela do zátylku, když se za ní ohlédl. Blanka se usmála, spustila sazenici do jámy a vytáhla z kapsy dopis, který jí konečně vrátil svobodu. Teď už se nemusela bát, že ji cizí oči odsoudí.
Byla to ona, kdo se naposledy usmál.
